Foto Evropská unie (CCO)
Přirovnáváním České republiky kvůli dění okolo prezidenta k Turkmenistánu či banánovým republikám Střední Ameriky se snažíme vyhnout přiznání, že přesně taková je naše země. Není „jako“ něco jiného, je právě tím. Je středoevropským bizárem, v němž politické dění posunují kupředu nikoli volby či politici, ale lékaři, kteří už mají všeho plné zuby.
Jistě by bylo možné nějakým krkolomným způsobem uspořádat události posledních týdnů tak, aby dávaly jakýsi smysl a význam. Jenomže tím bych jejich skutečný smysl popřel. Jejich smyslem totiž je, že smysl nemají, a my se s tím musíme smířit. Nesmyslnost dění na Hradě odráží nesmyslnost života v České republice, která je pacientem jednotky intenzivní péče Evropské unie.
Prezidentovi muži
Je jistě obtížné vyrovnat se s faktem, že klíčovým mužem Hradu a kancléřem prezidenta je člověk, který je rád, když si ráno nepoplete levou a pravou botu. Nicméně připomeňme si klíčové kauzy Vratislava Mynáře z posledních let: těžba kamení v Lánské oboře, porážka prasete během epidemie a dotace na lyžařský vlek. Představivost a schopnosti tohoto muže se prostě pohybují v mantinelech vytyčených šutrem, prasetem a šleprem. Chybí snad jen kolotoč. Na víc nemá a z toho vyplývá vše ostatní. Kromě požadavku na odvolání Mynáře bychom se měli ptát, proč už vlastně není dávno ve vazbě.
Nesmyslnost dění na Hradě odráží nesmyslnost života v České republice, která je pacientem jednotky intenzivní péče Evropské unie.
Podobně se to má s mluvčím Jiřím Ovčáčkem, který se v posledních letech zasekl na kopírování náhodných citátů z Bible, čímž se snaží maskovat vlastní prostoduchost. Ovčáček jakýmsi volným způsobem navazuje na Klausova mluvčího a posléze vicekancléře Petra Hájka, který například označoval Václava Havla za služebníka satana a 11. září považoval za práci amerických tajných služeb. Dodnes provozuje konspirační dezinformační server Protiproud. Ovčáčkovi snad lze přát, aby po konci svého angažmá vyrazil hledat víru na pouť do Santiaga de Compostella. Ideálně po kolenou.
Možná by bylo pro všechny lepší, kdyby příští český prezident už nesídlil na Pražském hradě, ale zkusil třeba 4+1 na Jižním Městě nebo jakémkoli jiném sídlišti v republice – aby to měl prezident volený lidem k lidu blíže a nemátl ho duch feudalismu a středověku, protože pak celou naší zemí vane duch feudalismu a středověku.
Často a nesmyslně se před volbami navrhuje, aby se některé instituce či ministerstva z Prahy přestěhovaly někam jinam, třeba do Ostravy. Ale zatímco ministerstva spolu musí spolupracovat, Úřadu prezidenta by takový odstup mohl jedině pomoci, ať už by si za sídlo zvolil Kuřim, Krnov nebo Třinec. Doporučit nelze snad jen Brno. To už by bylo příliš pro obě strany.
Přátelé idioti
Jistě je na místě prezidenta Miloše Zemana politovat, že ho v náročných životních chvílích obklopuje zrovna taková zvěř. Nicméně sám si ji vybral. Je škoda, že se neřídil vlastními tezemi: „Základní manažerské pravidlo zní, že řídící pracovník se má obklopit lidmi, kteří jsou chytřejší než on sám. Málokteré pravidlo bylo v řídící praxi tak masivně porušováno jako právě toto. Snad vás všichni budou ujišťovat, že je dodržují, ale nahlédnutím do jejich personálního okolí občas objevíte utajené psychiatrické kliniky, složené z psychopatů a paranoiků. Ve většině politiků totiž doutná skrytý komplex méněcennosti a z toho vyvěrající obava, aby je někdo nezastínil. Proto si vybírají spolupracovníky s výrazným deficitem inteligence, u nichž toto nebezpečí nehrozí. Podle zákona padajícího kamene jsou pak ovšem spolupracovníci těchto spolupracovníků ještě hloupější,“ napsal Zemana ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie z roku 2006 – a předznamenal tak svůj vlastní pád. Tak dlouho varoval před idioty, až se stali jeho jedinými přáteli.
Zvláštní pozornost si v těchto dnech zasluhují dva lidé. Předseda Sněmovny Radek Vondráček a premiér Andrej Babiš, a to za evidentní lhaní a popírání skutečného zdravotního stavu prezidenta. Byl to Babiš, kdo se s prezidentem viděl pár minut před jeho odvozem do nemocnice, ale o okolnostech tohoto setkání opakovaně mlžil a až po dvou dnech si „vzpomněl“, že jej prezident chce pověřit sestavením vlády. A byl to Vondráček, kdo po setkání s prezidentem řekl: „Popovídali jsme si, vtipkoval, měl dobrou náladu, podepsal mi rozhodnutí prezidenta o svolání zasedání Poslanecké sněmovny, zajímal se o jednání ve Sněmovně, zdůraznil, že je čas pro ta jednání, proto zvolil ten nejzazší termín.“ Následně se několikrát změnil popis okolností, za nichž se Vondráček k Zemanovi dostal, protože jeho verzi dementovala policie i samotná nemocnice, a stále není jasné, kdo ono rozhodnutí skutečně podepsal.
Jak vyšlo najevo na tiskové konferenci Senátu, Vratislav Mynář byl o vážném stavu prezidenta informován o den dřív, než k němu dovedl Radka Vondráčka. V dobré náladě tedy vtipkoval prezident, který je podle všeho stižen demencí, napojen na přístroje a dle zprávy lékařů přinejmenším v následujících týdnech neschopen výkonu funkce, což celou dobu věděl Mynář a museli to na vlastní oči vidět také Vondráček a odcházející premiér. Že všem teče do bot, vyplývá z aktuálního vyjádření Babiše, že ani nenavrhne Vondráčka do vedení Sněmovny: „Pokud se stal obětí nějaké hry pana kancléře, tak to je jeho problém, ale pochybil. Neměl tam chodit.“
Nikdo z Babišových poslanců, a určitě ne jeho předseda Sněmovny, ovšem nikam nechodí jen tak o své vůli. Babiš v krizových chvílích jedná vždy jako ten, kým ve skutečnosti je – jako kmotr, který bez zaváhání odstřelí kohokoli ze svého blízkého okolí, kdo by ho mohl stáhnout ke dnu. V tuto chvíli připomíná Tonyho Soprana v posledním dílu mafiánské ságy HBO, kdy už mu nezbyl vůbec nikdo. V případě Babiše to není úplně špatný závěr. (Sopránům se omlouvám za ponižující srovnání.)
Autor je spolupracovník redakce, pro Alarm vytváří podcast Všichni tady umřeme.