Foto Netflix
Devítidílný korejský seriál Squid Game (Hra na oliheň) měl na streamovací službě Netflix premiéru 17. září. Po nenápadném startu se záhy stal obrovským hitem po celém světě a po měsíci je už nejúspěšnějším původním titulem na Netflixu všech dob. Za prvních 28 dní vidělo seriál režiséra a scenáristy Hwang Dong-hyuka přes 111 milionů diváků. Co na první pohled vypadá jako akční vyvražďovačka, v níž se střetnou lidé s cílem vyhrát miliony wonů, je při bližším pohledu také nesmlouvavá kritika ekonomického systému, ve kterém hrstka bohatých určuje pravidla hry a chudí musí vsadit své životy, aby vůbec přežili.
Premisa je jednoduchá. Extrémně zadlužení lidé se dobrovolně upíšou agentuře a jsou převezeni na opuštěný ostrov, kde pod dohledem maskovaných rozhodčí v kulisách připomínajících dětské hřiště dostanou šanci vydělat si v sérii her obří bohatství. Má to však jeden háček – kdo prohraje nebo poruší pravidla je zabit. Příslib obrovské výhry, která by vyřešila všechny jejich finanční problémy, přesto žene chuďasy do boje. Jakou jinou šanci vůbec mají?
Squid Game ukazuje geniální schopnost systému nestavět proti sobě ty dole a ty nahoře, ale jen ty dole jednoho proti druhému. Ti nahoře se jejich bojem baví.
Hlavní hrdina Gi-Hun je jedním ze 456 hráčů, kteří se rozhodnou zkusit své štěstí. Je čerstvě rozvedený, nezaměstnaný a má sklony k alkoholismu a gamblingu. Přežívá jen díky velkorysosti své staré matky, které se ale zrovna zhoršila cukrovka, a peníze na její léčbu nejsou. Navíc ho pronásledují gangsteři, od nichž si půjčil, takže když v metru potká muže v saku, který si s ním chce zahrát hru „ddakji“ s origami obálkami, neváhá. Ve hře může Gi-Hun proti penězům vsadit maximálně ochotu ustát od soupeře facku. Když ale ani tady neuspěje, dostane ještě jednu nabídku – zúčastnit se hry, v níž může vyhrát tolik peněz, že už nikdy v životě nebude strádat. Gi-Hun souhlasí a je převezen na ostrov, kde přijde o jméno a stane se z něho jen číslo.
Cukr, káva, limonáda
Squid Game na první pohled připomíná japonskou vyvražďovačku Battle Royale, kde před televizními kamerami svádí boj o přežití skupina studentů – mladistvých delikventů z jedné třídy, exemplárně potrestaných japonskou vládou. Román Koušuna Takmiho z roku 1999 se dočkal úspěšného filmového zpracování o rok později a bodoval po celém světě. V podobném duchu se odehrává i román Hunger Games spisovatelky Suzanne Collins z roku 2008, zpopularizovaný o čtyři roky mladším stejnojmenným filmem. V postapokalyptickém světě zde v reality show bojují o život náhodně vybraní teenageři, přičemž vítězem může být jen jeden. Obě frančízy samozřejmě navazují i na osmdesátkový sci-fi hit Running Man nebo na film The Most Dangerous Game z roku 1932, v němž se aristokraté na opuštěném ostrově v Karibském moři baví lovem unesených lidí.
Právě poslední snímek natočený podle slavné povídky Richarda Connella připomíná Squid Game motivem asi nejvíce. Jak se ukáže v sedmém díle, bizarní vražedné hry je možné sledovat na předplaceném kanále a vybraní VIP hosté jsou přítomní na ostrově a na jednotlivé hráče vsází peníze. Tím příběh dostává poměrně reálné obrysy, v nichž se kříží fascinace televizními reality shows a sportovními zápasy vysílanými na placených kanálech.
Je tu ale také přiznaná výpůjčka populárního formátu současných korejských televizních zábavních pořadů, v nichž v dětských hrách soutěží k-popové hvězdy, herci a další celebrity. Ve Squid Game zdánlivá nevinnost her, které jsme hrávali v mládí, podtržená dekoracemi hřišť ve výrazných pastelových barvách, vytváří uhrančivý kontrast s chladnokrevně vykonávanými pravidly. Když v první hře, která je u nás známá jako „cukr, káva, limonáda“, začne v kulisách fantastické tělocvičny stříkat skutečná krev těch, kteří se pohnuli, když neměli, má divák tendenci nevěřit tomu, že postavy skutečně umírají. Dětská hra se ale velmi rychle mění v něco mnohem zlověstnějšího. Na cestě k vítězství hráči musí podstoupit šest herních výzev a s každou další se počet přeživších ztenčuje.
Kdo je tady soupeř?
Hra je to ale jen pro diváky za sklem, pro účastníky se situace stává zoufalým bojem o přežití. Právě tento dvojí metr, oddělující svět bohatých diváků a chudých hráčů, svádí k myšlence, že Squid Game je kritikou ekonomického systému, v němž první jmenovaní určují všechna pravidla a ti druzí se jim musí přizpůsobit, ať chtějí nebo ne. Je dobré připomenout, že Jižní Korea je zemí s velkými společenskými nerovnostmi a zároveň patří mezi ty s největším počtem sebevražd. Neúprosná realita trhu odděluje vítěze a poražené, přičemž těch druhých s aktuálními krizemi přibývá. Zahrát si svoji Squid Game tak jsou nuceni i lidé na vrtkavém pracovním trhu, který také nenabízí příliš šancí na vítězství. Podobně jako hra v seriálu.
Tvůrci přiznávají, že postava Gi-Huna má pozadí v jedné konkrétní historické události – stávce v automobilce SsangYong Motors v roce 2009, kdy se zaměstnanci organizovaní odbory postavili proti masovému propouštění. Když byla stávka po několika týdnech krvavě potlačena, členové odborů byli přinuceni zaplatit zaměstnavatelům absurdní náhrady ztrát a spousta z nich se zabila. Gi-Hun ztratil po demonstracích zaměstnání, což odstartovalo jeho cestu k dluhům.
Příběhy dalších hráčů Squid Game jsou katalogem reálných důvodů, proč lidé končí v dluhové pasti: nemohli pracovat kvůli vážné nemoci, stali se obětí dědičného zadlužení nebo podvodu. „Každý hráč zde může hrát fér pod stejnými podmínkami. Tito lidé ve vnějším světě trpěli nerovností a diskriminací a my jim dáváme poslední možnost bojovat podle pravidel a vyhrát,“ prohlašuje v plamenném projevu maskovaný Front Man, hlavní rozhodčí hry. Její realita je ale nakonec stejně pokroucená jako ta venku. O tom, kdo přežije, nakonec rozhodují hlavně náhody, případně to, jaké si kdo dokázal mimo hřiště vybudovat společenské kontakty. Mluvit o férovosti je podobně zavádějící jako prohlašovat, že volná ruka trhu je spravedlivá.
Účastníci Squid Game se samozřejmě začnou spojovat do týmů, ale jak se nakonec ukáže, systém hry stejně nekompromisně postaví jednoho proti druhému. Před jedním kolem organizátoři nejprve nechají hráče spojit do dvojic, aby se vzápětí ukázalo, že ve hře ze dvou kamarádů smí přežít jen jeden. Přátelé se tak v okamžiku mění v soupeře. Squid Game v tu chvíli ukazuje geniální schopnost systému nestavět proti sobě ty dole a ty nahoře (tedy obecně dělníky a kapitalisty), ale jen ty dole jednoho proti druhému. Ti nahoře se jejich bojem baví.
Korejské peklo
Squid Game ukazuje, jak nelidský systém, v němž má šanci jen hrstka šťastných, deformuje naše přemýšlení a jednání – humanita se drolí a vítězí brutální individualismus. Jeho představitelem je Park Hae-soo, dávný kamarád hlavního hrdiny a nově rival, který při první příležitosti podrazí každého, kdo ho začne ohrožovat. „Tvůj problém je, že se moc staráš o druhé lidi,“ vmete Gi-Hunovi do tváře v jeden okamžik a konflikt mezi jejich přístupy tady asi nejvíc připomíná mrazivá dramata zachycená v románech nebo filmech z prostředí koncentračních táborů. I Gi-Hun, který se celou dobu snaží chovat humánně, je nakonec nucen se zachovat jako krysa, svého soupeře podvede, protože jinak by to byl jeho konec. V nelidském světě je nutné chovat se nelidsky.
„Jsme v pekle a v pekle nejsou žádná pravidla,“ vykřikne jeden z hráčů v šesté epizodě, zatímco druhý díl se přímo jmenuje Ji-ok, tedy Peklo. Text na webu Jacobin připomíná, že název patrně odkazuje na satirický termín „Hell Joseon“ (korejské peklo), jímž kritici socioekonomických poměrů v Jižní Koreji popisují realitu společenské nerovnosti a vysoké nezaměstnanosti, které země čelí zhruba od roku 2015. Patří k ní třeba extrémní nezaměstnanost mladých lidí nebo chudoba důchodců.
Podobně jako v předloňském oscarovém dramatu Parazit i ve Squid Game dostává kontrast světa chudých a bohatých přímo groteskní (byť hořké a tragické) rozměry. Hranice mezi oběma společenskými póly je ale nepřekročitelná, jakkoliv i tady nonstop masíruje hráče neoliberalistická propaganda hlásající, že kdo se bude snažit, dosáhne osvobození skrze peněžní výhru, která ve finále činí 45,6 miliardy wonů, což je asi 845 milionů korun. Squid Game je ale ve své kritice systému, který všechno měří penězi, delikátnější, než se může na první pohled zdát. Svědčí o tom zdánlivě náhodný záběr na poličku s knihami, kde leží korejské vydání (patrně) sborníku textů Jacquese Lacana, francouzského psychoanalytika a strukturalisty, který se věnoval tématu podvědomých lidských tužeb a tomu, jak ovlivňují naše chování. Jeho teorie nám dává klíč k ještě o něco komplexnějšímu „čtení“ Squid Game.
Uvězněni v touhách
Hráči, kteří se účastní bojů na ostrově, mají možnost dostat se pryč. Nadpoloviční většina se může v hlasování rozhodnout, že už nechtějí pokračovat, ale ztratí tak nárok na možnou peněžní výhru. Ve Squid Game se to stane hned po první hře, byť velmi těsně. Všichni přeživší jsou uspáni a vrátí se zpátky ke svému každodennímu přežívání s dluhem a úzkostmi. Ael většina se jich zase při první příležitosti na ostrov vrátí, včetně hlavního hrdiny Gi-Huna. Všichni totiž zjistí, že šance na výhru, byť titěrná, je lepší než dosavadní život. Je to mrazivá připomínka toho, že ze systému nelze vystoupit, ale také analogie lacanovské interpretace Freudovy „touhy po smrti“ jako hnacího motoru činnosti našeho ega, které se při vidině možného dosažení slasti neohlíží na možné nebezpečí.
V polovině sedmdesátých let aplikoval filosof Jean-François Lyotard psychoanalýzu na ekonomickou teorii a v knize Libidinální ekonomie popsal, jak kapitalismus a konzumní kultura dokážou chytře pracovat s našimi touhami. Příslibu slasti z vlastnictví věcí podřizujeme své jednání do té míry, že se necháváme vlákat do socioekonomických struktur, které nás nutí potlačovat naši lidskost. Jenže co to vlastně je? Nedefinují nakonec naši lidskost víc než společenská pravidla právě struktury tužeb, které se dotýkají něčeho velmi hlubokého v naší psychice? Hráči ve Squid Game musí podstupovat boj, protože jinak ani nemůžou. Aneb, jak Lacana parafrázuje Slavoj Žižek: „Raison d’être touhy není realizovat svůj cíl, najít plné potěšení, ale reprodukovat se jako touha.“
Tomuto paradoxu nakonec neunikne nikdo, ani ti nahoře. (POZOR SPOILER!) V posledním dílu se totiž ukáže, že jeden ze spoluhráčů Gi-Huna byl ve skutečnosti hlavní pořadatel hry – superbohatý stařík, kterého už přestalo bavit se na Squid Game jen dívat a rozhodl se zúčastnit jako hráč. Jen tak totiž mohl dosáhnout slasti, která mu byla předtím jako divákovi zapovězena. I bohatí jsou nakonec svým způsobem obětí systému, který generuje falešné touhy, jen aby udržoval věci v nesmyslném pohybu bez konce.
Není žádná alternativa
Squid Game zaujme diváka uhrančivým designem vnitřních prostor hřišť, které chvíli připomínají Escherovy obrazy s optickými klamy, chvíli estetiku k-popových videí. Drama her i dávkované záhady spojené s identitou maskovaných organizátorů nutí „bingeovat“ Squid Game jeden díl po druhém. Velkou předností seriálu jsou skvěle napsané postavy a dynamika jejich vztahů, která nabízí skoro stejné napětí jako hra samotná.
V jednom okamžiku hra proti sobě postaví dvě hrdinky, které se stihly v předchozí části příběhu sblížit, ale teď ze souboje vyjde živá už jen jedna. Každá z nich reprezentuje jednu část korejského ostrova – první uprchla z totalitního komunistického režimu, ale v nové zemi nenašla práci, druhá má za sebou zneužívání otcem, které je potichu tolerováno zbytkem rodiny jako společensky přijatelná oběť vyšším cílům. Když je hra postaví proti sobě, dojde jim, že žít se v klidu nedá ani v jedné zemi, a poslední společné chvíle stráví společným sněním o popíjení koktejlu na pláži. „Rozhovor mezi dvěma mladými korejskými ženami, z nichž jedna má po krk Severní Koreje (kde vládne totalita) a druhá Jižní Koreje (kde vládnou zneužívání v rodině, vysoká sebevražednost a deprese) ukazuje, že už nemají žádný jiný únik než do fantazie,“ konstatuje ve Foreign Policy korejský publicista Kyung Hyun Kim a shrnuje tak hořké poselství seriálu, že jsme se všichni ocitli v pasti.
V západním tisku se poslední týden objevily články o tom, že severokorejský režim používá Squid Game ve své ideologické válce a s odkazem na kritický tón seriálu tvrdí, že i Jihokorejci teď touží po tom ukončit kapitalismus. Ironický tón doprovázející obvykle podobné články o Severní Koreji mají možná za úkol snižovat kritické vyznění Squid Game namířené proti režimu na Jihu. „Přece si nebudete myslet totéž, co ti potrhlí Severokorejci,“ jako by naznačovaly články a utvrzují čtenáře v tom, že není žádná alternativa ke stávajícímu systému. To je ale vlastně pointa celého seriálu, jehož hrdinové dojdou k poznání, že v životě mají jen dvě možnosti – účastnit se vražedných her, anebo zemřít vyčerpáním z nelidského objemu práce. Nakonec ani nám nic jiného nezbývá.
Autor je hudební publicista.