Foto HBO
„Dnešním dnem éra mého otce končí,“ prohlašuje v závěru druhé sezony Kendall Roy na tiskové konferenci. Poté, co byl otcem vybrán na pozici oběti, která na sebe vezme skandál společnosti Waystar Royco, se v poslední chvíli rozhodne pro sabotáž. Místo aby odvyprávěl domluvený příběh o vlastním selhání, obviní starého Roye, že o tutlaných problémech věděl, a spektakulárně se před závěrečnými titulky vrací do boje o jeho nástupce. Ještě nedávno byl přitom druhorozený syn Logana Roye klientem luxusní islandské zotavovny a zdálo se, že v byznysu skončil. Skepticismus je teď proto na místě. Jak později shrnuje jeho švagr Tom: „Tebe už po*rali hodněkrát, sám jsem to viděl. A Logana ještě ani jednou.“
Se všemi vy*ebat
Když Boj o moc (Succession) před třemi lety začal, zakladatel rodinného impéria dostal mrtvici, na jeho pozici se nedočkavě těšili všechny jeho nekompetentní dětí a zdálo se, že budeme sledovat souboj různě odpudivých, ale přibližně stejně silných hráčů. Od té doby se mnohokrát potvrdilo, že starý Roy je základním, jediným a neotřesitelným principem, podle kterého se vesmír mediálního impéria řídí. Žádné z dětí ve skutečnosti nikdy nemělo šanci. Boj o moc vždy uváděly do pohybu manipulace starého patriarchy. Na to, že je seriál v jádru příběhem jedné dysfunkční rodiny, nás v každé epizodě upomínají i úvodní titulky. Už na vybledlých dobových záběrech tušíme u čtyř puberťáků dozorovaných temnou otcovskou figurou zárodky poruch osobností. A později vidíme, že tihle zoufalci dodnes hrají o jediné. Dosáhnout konečně uznání šéfa rodiny i firmy, který má ale jen jede modus operandi – se všemi vy*ebat.
V době, kdy Boj o moc doputoval na obrazovky, pro něj byla půda dokonale připravená. Po brexitu a nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu se arogantní chování mocných stalo celosvětovým tématem.
Na začátku třetí sezony jsme na takto rozdané karty už zvyklí. Scenáristický tým britského autora Jesseho Armstronga (napůl ženský a napůl britský) do té doby rozebral rodinnou dynamiku a osobnosti jednotlivých členů rodiny tak důkladně, až nám mohlo být Royových dětí líto. Dokázal přitom nezvolnit tempo, na které byl showrunner zvyklý ze svých britských seriálů jako Peep Show nebo Je to soda. Frekvence výměny urážek, neuctivých vtipů, výsměšných přirovnání a totálních meltdownů postav je v Boji o moc ještě vyšší. Do tvaru prestižního dramatu HBO pak seriál prohloubil právě psychologický ponor dovnitř Royových chvástavých, diletantských a emocionálně plochých dětí. Vznikl tak pro diváky neodolatelný mechanismus. I když víme, jak beznadějné případy před sebou máme, seriálu se opakovaně daří vzbudit v nás vůči nim určité porozumění nebo alespoň zvědavost, jestli Kendall, Siobhan nebo někdo jiný přece jen „nenahlédne sám do sebe“ tak hluboko, až bude nucen se změnit, anebo zda nesebere dost sil k tomu to otci konečně natřít.
Chaos vládne
První epizoda třetí řady přímo navazuje na Kendallovo skandální prohlášení. Začíná jeho divokou jízdou z místa činu, během které dává bratranci Gregovi pokyn, aby změřil jeho „kulturní teplotu“ – podíval se, jestli o něm kolují vtipné memy a píší se podpůrné tweety. (Radost mu udělá, že jej začal sledovat papež, než se později ukáže, že jde o parodický účet.) Zatímco mnohé seriály se ve třetí řadě trochu hledají, zdá se, že Boj o moc teprve stoupá ke svému vrcholu. Nepřichází s ničím novým, jen je ještě intenzivnější. Royovi už nemohou předstírat, že si uvědomují svoji společenskou zodpovědnost jako ve druhé sezoně, kdy se chtěli spojit s konglomerátem liberálních Pierců. A naprosto autenticky vklouzávají do role nepokrytých záporáků amerického korporátního světa, který jde ke dnu jako Titanic, ale dělá u toho jakoby nic.
Všechny postavy se teď chovají jako extrémní verze sebe samých. Kendall se po triumfálním prohlášení pokouší transformovat v celebritu, která obrodí celou společnost. S pomocí armády odborníků na sociální sítě vystupuje jako kříženec whistleblowera, Kanyeho Westa a svědomí národa. Už asi pět minut po vyhlášení války ale znovu působí jako kluk, který jde hlavně o to, aby byl pochválen. Sourozenci na jeho útok reagují soutěžením v tom, kdo bude ohroženému Loganovi lepším rádcem a nohsledem. Ani Shiv, která se snaží starého Roye udělat přijatelnějším pro progresivní Ameriku, ani Romanovi, který radí nepřítele nekompromisně zničit, se však příliš nedaří. Betasamec Tom se zvládá i v tuto chvíli ponižovat ze všech nejvíc nabídkou vlastního sebeobětování a bratranec Greg přebíhá od jednoho táboru ke druhému, podle toho, kdo mu zrovna řekne, co má dělat. Skvělé momenty mají v seriálu oba hosté – Adrien Brody a Alexander Skaarsgaard v rolích hvězd finančního světa dokonale zapadají do vesmíru arogantních excentriků.
Během této brilantní shitshow se v prvních sedmi z celkových devíti nových epizod, které HBO poslalo recenzentům, vyjevuje pouze jedna proměnná, která by mohla děj dovést do překvapivého konce. Logan stárne. Jeho pokyny jsou pouze variacemi na slovo „na*rat“ a možná mu doopravdy dochází šťáva. „Každou chvíli se plete, už to není ten táta jako před dvaceti lety,“ říká znepokojeně Shiv. I to však může být jen falešné vodítko; starý Roy nakonec může mít víc sil než všichni dohromady. Pravidla hry se tedy nijak nemění. Bitevní pole, obvyklé taktiky a silné i slabé stránky všech hráčů už dobře známe a můžeme si díky tomu užívat momenty, kdy nastává zatím největší chaos a nejdrsnější přehlídka nekompetentnosti. Právě tím může jak americkým, tak i českým divákům seriál připomínat atmosféru posledních let.
Murdochovy narozeniny
Už od své premiéry před třemi lety provokuje Boj o moc podobností s realitou k různým úvahám. HBO v něm našla po oblíbených titulech o destruktivních antihrdinech další příležitost připsat si na konto trend ovlivňující celou seriálovou krajinu. Přestože si dnes v popkulturní nabídce můžete vybrat ledacos, například fenomén feel-good TV, fascinace ultrabohatými se skutečně může zdát jako to, co by mohlo přelom desátých a dvacátých let zpětně vystihovat. Divácky a kriticky úspěšný byl v posledních šesti letech i roztomilý kanadský sitcom Schitt’s Creek vyprávějící o zchudlé rodině ultraboháčů, loňskou zimu na HBO kraloval povrchní thriller Mělas to vědět navazující na úspěšné Sedmilhářky. Boj o moc tak do programování HBO zapadá, je ale je přitom téměř nenapodobitelný. Potvrdil to i letos v létě Bílý lotos, kterým chtěla společnost odpovědět na poptávku po další satiře. Svou empatií k postavám tvoří k Armstrongově festivalu arogantních psychopatů dokonalý protipól.
Poté, co jsme v nultých a desátých letech sledovali pády a rozpady ambivalentních hrdinů, jako byli Walter White, Frank Underwood nebo Don Draper, ničících životy lidem kolem sebe, vynesla fascinace ultrabohatými do popředí pozornosti seriál přinášející pohled dávno destruované světy, zalidněné výhradně antihrdiny. I proto, že se Perníkový táta, Mad Men nebo Domek z karet dávají do souvislosti s pozdějším nástupem agresivně vystupujících nekompetentních politických figur, jako jsou Boris Johnson, Jair Bolsonaro, Donald Trump nebo Andrej Babiš, svádí to vykládat i Armstrongův seriál jako reakci na vývoj stavu světa. Jeho námět ale vznikl v době, kdy jsme si arogance ultrabohatých ještě tolik nevšímali.
Rodina Logana Roye se zrodila z emocí, které Jesse Armstrong, bývalý asistent labouristického poslance, pociťoval při zprávách o klanu Rupperta Murdocha. V polovině desátých let média do detailů rozebírala, kdo z extrémně špatnou pověstí zatížených dětí mediálního magnáta a zákulisního politického hráče by se mohl stát jeho nástupcem. A podle jiného známého britského autora a komika Chrise Morrise byl Armstrong už v té době expertem na „poškozené lúzry“; Murdochovi synové i dcera mu jeho sitcomové postavy museli nápadně připomínat.
Vznikl tak scénář k dokumentárně působící komedii, který zaujal dřívějšího sloupkaře New York Times a dnešního producenta Franka Riche. Nikdy se podle něj netočilo, ale cesta k hitovému seriálu o zkaženosti ultrabohatých byla započata. Scenáristovi žijícímu v zemi, ve které Murdochův tisk vyhrál volby Tonymu Blairovi, stačilo jen představit si jeho fascinující nestydatost zasazenou do kontextu luxusních kanceláří Manhattanu. Díky tomu, že i americký kanál Fox News patří Murdochovi a mediální scénu USA ovlivňuje několik podobných rodinných klanů, to byl jednoduchý úkol.
Lúzrovství nejmocnějších
V době, kdy Boj o moc doputoval na obrazovky, pro něj byla půda dokonale připravená. Po brexitu a nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu se arogantní chování mocných stalo celosvětovým tématem. Silnější mediální fokus na téma nerovnosti nasvítil i postavy, jako je Jeff Bezos, Mark Zuckerberg nebo Elon Musk, kteří v médiích vystupují jako mnohem větší excentrici než například Bill Gates v předchozích dekádách. Logan Roy mohl rok po Trumpově nástupu do funkce na obrazovce působit jako zosobnění všeho špatného, co nás dostalo tam, kde jsme. Jesse Armstrong věrný tradici autora postav poškozených frustrátů, se přitom jen přesunul od obyčejných lidí k těm nejmocnějším. A trefil se do doby, kdy se nám chce vysmívat jejich lúzrovství víc než kdy dřív.
Ačkoli tedy seriál funguje jako svého druhu komentář současné americké mediální i politické krajiny, v rovině svého poselství nejspíš působí komplikovanější, než jaký je. Nesděluje nic složitějšího než to, že prostředí ultrabohatých je plné maniakálních psychopatů odtržených od běžné reality, morálky i etiky. Jeho princip je ve skutečnosti extrémně jednoduchý – dospělé děti zamrzlé v dětských vzorcích chování soutěží o přízeň svého otce. Můžeme tedy seriál chápat i jako zvrácené psychologické drama. Důvod, proč ho stojí za to sledovat, spočívá kromě vzrušující podobnosti s realitou hlavně v naprosté virtuóznosti jeho zkušeného tvůrčího týmu.
Boj o moc působí jako dílo někoho, kdo přečetl všechno od antických dramat přes Shakespeara a Dostojevského až po Stalinův životopis, rozhodl se napsat příběh, který všechny archetypy ctí a paroduje zároveň, a dostal k tomu možnost pracovat s těmi nejlepšími lidmi. V záplavě netflixovských i jiných generických titulů tak Jesse Armstrong se svým týmem působí jako Shakespeare v době, kdy se stal hvězdou alžbětinského dramatu.
Autorka je redaktorka Alarmu.