„Oblast bez LGBT“, míjí mě muž s cedulí. Tu a tam visí z okna duhová vlajka. „Místo, kde jsou LGBT lidé vítáni,“ informuje mě nápis na kavárně. Je začátek října roku 2020, jsem ve Varšavě a procházím se městem.
O pár dnů později jdu centrální ulicí Przedmieście Krakowskie. Slyším křik, ale ještě netuším, co se děje. Když dorazím blíž ke kostelu svatého Kříže, vidím, že dva muži drží rozvinutý plakát s nápisem „Sodomský aktivismus“ a barvami duhy, symbolem LGBT komunity. Z rukou pánům visí růžence. Hlasitě se modlí. Jiný muž to celé natáčí.
Ke kostelu vede schodiště ze dvou stran a z balkonu shlíží velká socha Krista nesoucího kříž. Na schodech stojí řada policistů a pod nimi dvě ženy s duhovými rouškami. Sedící žena má vlajku LGBT. Mladší, stojící žena křičí na modlící se chlapy: „Kvůli vám páchají lidé sebevraždy! Máte krev na rukou!“
Modlitbu narušuje hvizd píšťalky. Píská ta starší. Sedící žena křičí: „Polská policie je policií katolické církve, brání nám vstoupit do kostela. Je to policie probošta kostela svátého Kříže.“
„Proč jim bráníte jít do kostela?“ ptám se přítomných strážníků. „Nerozumím,“ říká policista. Obrací se na kolegyni. „Poslouchám,“ povídá polsky. Anglicky opakuji dotaz. „Nerozumím,“ reaguje ona.
Na schodech zavádím hovor s mladší ženou. Představuje se jako Natalia. „Tenhle kostel je pro nás důležitý. Babička nepatří k LGBT lidem, ale rozhodla se tu komunitu podpořit, protože trpí. Policie nás nechce pustit kvůli vlajce. Každý den jsou tady ve městě. Hlídají sochy, aby na ně nikdo nepověsil vlajky LGBT. Čekáme, možná babičce dovolí vstoupit. Už jsme tu aspoň hodinu. Říkali jsme jim, že babičku tu křtili. Mlčeli, prý sem byli posláni, aby chránili vstup do kostela proti LGBT.“ Nedověděla jsem se, kdo policisty přivolal. Kostely běžně nehlídají a doba protestů proti zpřísnění zákona o potratech a s nimi spojená masivní přítomnost policie v centru města má teprve přijít.
Chci si s „babičkou“ promluvit. Jak sestoupí o schod, policie se také posune o stupínek níž. Babička anglicky neumí. Natalia se ke mně nakloní a opatrně povídá: „Není to moje babička. Jenom mi jí bylo líto, tak jí pomáhám. Říkám jí babi.“
Další den se u kostela nic neděje. Nikdo vstup nehlídá. Vcházím. Cedule mi dává na vědomí, že mobily musí být vypnuté. Vstup v nevhodném oblečení není povolen, příkladem jsou šortky. Za vitrínou jsou ještě ohlášky a kontakt na Radio Maryja, populární rozhlasovou stanici. Spadá do mediálního impéria kněze Tadeusze Rydzyka. Kromě ní do něj patří i televize Trwam a Vyšší škola sociální a mediální kultury v Toruni. Stanice je silně katolická a bývá obviňována z antisemitismu. U současné polské vlády se ale těší přízni.
Jeden z biskupů veřejně řekl, že jsme bojovali s rudým morem a teď jsme vystaveni mnohem nebezpečnějšímu duhovému moru. Někdy si říkám: pane Bože, já tě nechci, když tihle lidé říkají takové věci tvým jménem.
Ve městě mě kromě vlajek LGBT zaujal i další fenomén – nošení tašek nebo i roušek v duhových barvách. Jde o formu protestu proti vládní politice vůči LGBT lidem. V první řadě jsou to vyhlášky, které jsou v zemi přijímány na úrovni měst nebo celých oblastí, známé jako zóny bez LGBT. V těchto oblastech může platit například zákaz působení pro LGBT organizace – co to znamená pro jednotlivce ale není přesně specifikováno. LGBT komunita, ale nejen ona, považuje vyhlášky za diskriminační. Proti této praxi se ohradily i orgány Evropské unie, které dotyčným obcím ztížily podmínky pro získání určitých evropských dotací. Některé obce a oblasti pak „zóny bez LGBT“ zrušily.
Na tématu LGBT lidí postavil svou prezidentskou kampaň i Andrzej Duda. Řekl o nich, že jsou horší než komunistická totalita. V srpnu minulého roku, krátce po Dudově znovuzvolení, došlo k dramatickému zadržení aktivistky Margot, která byla již dříve obviněna z napadení dodávky pro-life organizace Fundacja Pro – Prawo do życia.
Dobrovolníci tohoto radikálně protipotratového uskupení s nimi jezdí po městech a megafonem hlásí, že LGBT lidé jsou pedofilové. Vše kolem LGBT lidí je pro tuto organizaci ideologie, kterou je potřeba zastavit. Ostatně termín „ideologie LGBT“ pronikl i do slovníku vrcholných politiků.
Během policejního zákroku proti Margot, který doprovázel protest proti jejímu zatčení, skončili v poutech i zcela náhodní lidé, kteří se policii jen nezdáli. Polskem zněla kritika za hrubé zacházení se zadrženými i nespravedlivý postup proti LGBT aktivistům a komunitě obecně.
Mikołaj, ten, co se bál
„Nevím, jestli se cítím na rozhovor. Přemýšlel jsem o tom, ale nejsem připraven. Přeji hodně štěstí,“ napsal. Nepotkali jsme se tváří v tvář, ač jsme měli. Nedošlo k tomu kvůli jeho strachu z důsledků. Aspoň si píšeme. Dohodli jsme se na zveřejnění výpovědi i na změně jména. Bydlí ve velkém městě.
„Bojím se víc než kdykoli jindy. Před rokem 2015 se zdálo, že by se Polsko mohlo stát bezpečným místem pro LGBT lidi. Pak vyhrálo Právo a spravedlnost a začalo se to hroutit: propaganda v médiích, používají nás v politice. Hodně lidí začalo vnímat duhu jako symbol nepřátelství. Nejhorší je psychický nátlak a dehumanizace. Nemluví se o nás jako o lidech. Sociální sítě jsou plné agresivních komentářů na náš účet.
Necítím se bezpečně ve veřejném prostoru, protože mě může někdo zbít, pokud se mu bude zdát, že vypadám jinak. LGBT lidé se setkávají s nevraživými pohledy a nemístnými komentáři. Dokonce i ti, kteří se zdají, že by jimi být mohli, ale nejsou.“
Ptám se, jestli se setkal s násilím nebo nenávistnými komentáři osobně. „Šlo o takové popichování, zastrašování, abych se lekl, že mi jdou něco udělat. Bavili se třeba o tom, jestli jsem holka nebo kluk. Nechápu proč. Slyšel jsem, že nejsem jediný, kdo se s něčím podobným setkal. Myslím, že tohle je důvod, proč se dost LGBT lidí bojí chodit ven po setmění, někteří i během dne.“
Čeho se bojíte nejvíc? Kladete si otázku, proč to druhá strana dělá? „Asi v tom hrají roli stereotypy. Lidé nás mají zaškatulkované. Nejhorší je obava, že mě může jednou někdo zmlátit, připravit o zdraví nebo i o život. Politici o nás mluví jako o ideologii, ne jako o lidech.“
Krzysztof, tanečník
Ulice Emilie Plater, kousek od varšavského hlavního nádraží. Za plotem tancuje jakýsi chlapík s modrými vlasy. Chvilku ho pozoruji, pak si všimnu cedulky na plotě.
„Jsem teplouš a dlouho jsem žil ve strachu,“ zní nápis. Polské slovo „pedał“ je expresivní výraz označující homosexuály.
„Každodenní setkání s Krzysztofem a jeho tanečně-divadelním vystoupením má poukázat na homofobii lidí i organizací, které u LGBT lidí vyvolávají strach. Berou jim možnost být sám sebou a také svobodu. Vystoupení má diváky vést k nahlédnutí situace z jiné perspektivy,“ píše se dále.
Krzysztof učí tanec. Během pandemie ale zaměstnání vykonávat nemohl, a tak šel na brigádu na stavbu. Setkal se tam ale s útoky proti sobě. „Omlouvám se, ale nechci o tom mluvit,“ říká mi při našem setkání v kulturním centru Komuna ve Varšavě. „Přišli a řekli mi, že bych se měl spakovat, že takoví lidé by tu neměli pracovat. Odpověděl jsem, že zavolám policii. Oni na to, že je to nezajímá. Pak zaútočili.“ Potud je ochoten komentovat, co se mu stalo. „Neznal jsem je, pracovalo tam hodně lidí z různých firem. Když mě napadli, řekl jsem si, že bych tam asi neměl zůstávat. Po útoku jsem si řekl, že bych měl něco udělat. Nejsem typ, který chodí na protesty. Bojím se davů, tak jsem se rozhodl tancovat.
Někteří diváci jsou nenávistní, jiní velmi milí. Třeba bezdomovci na mě ze začátku hleděli divně. Po pár dnech se to změnilo. Teď se ptají, jestli tu bydlím, a chtějí se přátelit. Pak tu jsou takoví jako jedna místní žena, která tu denně venčí psa. Na začátku, když jsem tančil a neměl tady ceduli, se jí vše líbilo. Pak uviděla info o mém projektu. Řekla, že podle ní by LGBT lidé měli žít v nějakých bezpečných zónách, spolu se sobě podobnými, v něčem jako ghetto. Myslela si, že tam bychom byli v bezpečí.
Nejradikálnější je mládež. Jednou po mně někdo hodil kámen. Přemýšlel jsem, kdo z těch, kteří stáli okolo, to mohl být. Samí puberťáci. Starší lidé reagují většinou podezíravě, nedůvěřivě, ale po pár dnech se to mění.
Když mi někdo řekne „pedał“, dívám se, co na to okolí. Chci se cítit volně. Nechci přemýšlet o tom, kdo mě může zbít. Cítím nenávistné pohledy za každým rohem, i přes to, že jsem ve velkém městě. Představte si, jak to vypadá na vesnici nebo na maloměstě.“
Nevím, přiznávám. „Máma mi vyprávěla, že na vesnici bylo docela dost LGBT lidí, akorát schovaných. Každý o nich věděl. Lidé se nestarali a nechávali je na pokoji. Bylo to mezi padesátými a sedmdesátými lety. Teta tradicionalistka mi navrhovala, abych se stal farářem. Je to jedna z tradičních metod, jak schovat a ,ochránit‘ LGBT lidi. Neviděla jinou možnost, chtěla mi pomoct. Rodina mě respektuje, ale nemluvíme o tom. Táta se mě ptal, co tady dělám. Když jsem mu řekl název vystoupení, nereagoval. Podporuje mě, ale když se dotkneme něčeho konkrétního, mlčí.“ Krzysztof se připravuje na další taneční vystoupení a navléká si neonově modré punčochy.
Laura, studentka se syrskými kořeny
„Kávu si dělám doma, ale když na ni někam jdu, dávám si největší hrnek,“ vysvětluje s úsměvem. Sedíme v kavárně ve Vratislavi. „Studovala jsem ve Varšavě, pak jsem změnila obor, teď jsem ve Vratislavi. V obou městech už byl ale život daleko jednodušší. Pocházím ze Svatokřížského vojvodství ve středním Polsku, z malého města. Každý se znal s každým. Žít tam nebylo příjemné.
Nejprve jsem o své orientaci řekla mámě a babičce. Tušily. Napoprvé to pro ně ale bylo těžké vstřebat. Po čase to vzaly. Trvalo to ale asi rok. Nejdřív bylo těžké přijmout samu sebe. Přišla jsem na to, že jsem gay, že nemám žádnou oporu a jsem sama. Bylo pro mě náročné přesvědčit rodinu, že chci být jen šťastná, že by mě měli brát takovou, jaká jsem. Teď mi jsou velkou oporou.
Zpočátku mi máma s babičkou říkaly, že bych to neměla ukazovat na ulici, kvůli lidem. Pochopit to pro ně bylo těžké, ale rozumím jim.“
Má v očích slzy a omlouvá se za ně: „Vracejí se mi emoce z minulosti. Mám je ráda, akceptují mě a na to jsem čekala. Přijetí rodiny pro mě znamenalo hodně. Maminka a babička mě vychovaly. Otec v mém dětství neexistoval. Ke všemu mám částečně syrské kořeny. Pro dědu to bylo zklamání, i když prarodiče nejsou muslimové. Vzali to, ale viděla jsem na nich rozčarování.“
Cítí Laura pouto k Sýrii? „Jednou bych chtěla plynule mluvit arabsky. Chodím na kurs. Moje učitelka je Syřanka. Já jsem o své holce pořád mluvila v mužském rodě. Jednou jsem se prořekla. Ona reagovala: Aha, takže to není on, ale ona?“ Laura popisuje reakci, jakou nečekala: „Řekla mi: nedělej si starosti, měla bys být hlavně šťastná. Je to tvoje rozhodnutí. Není to moje starost. Nesoudím tě. Tohle pro mě znamená přijetí od ostatních lidí. Samozřejmě jsou i situace, kdy se necítím dobře. Jednou nám neznámý muž začal nabízet sex, že nám prý ukáže, jak je to správně. To bylo nepříjemné a odporné. Prý jako lesby nevíme, jaké to je mít chlapa, a nahrazujeme si to s ženskou.“
Laura mi popisuje atmosféru na pochodech rovnosti: „Mívám ve vlasech barevné květy. Jak skončí průvod, musím je schovat do batohu, abych se bezpečně dostala domů a nikdo nepoznal, že jsem lesba.“ Vlasy má černé, stejně jako oblečení, ve kterém dnes dorazila.
„Barevné květy odkazují na LGBT komunitu. Mohlo by mě to dostat do problémů. Slyšela jsi o Białystoku?“ ptá se. „Byl tam průvod a také hodně nacionalistů. Házeli po davu kamení, kvůli duhovým doplňkům. Chytali lidi na ulici a bili je. Vláda proti tomu nic nedělá.“
Laura naráží na první pochod rovnosti, který se ve východopolském Białystoku konal v roce 2019. Zaútočili na něj nacionalisté a chuligáni. Pronásledovali lidi po městě a bili je, proto se někteří ve strachu schovávali v obchodech. Útočníci lidem později hrozili na internetu, že je najdou a zabijí.
„Momentálně se vláda snaží vytvořit nepřítele. Nejdřív mluvili o nebezpečných migrantech. Lidé je zvolili. Při dalších volbách se začalo mluvit o LGBT ideologii jako o něčem importovaném ze Západu. Migranti už nebyli téma. Pokoušejí se přesvědčit společnost, že neexistuje nic jiného kromě heterosexuální orientace. Být heterosexuál je jednodušší. Zatím jsem v reálném životě nepotkala nikoho, kdo by mi říkal, že jsem ideologie. Ale hodně jsem brečela a byla vzteklá. Těžko jsem dokázala uvěřit, že v dnešní době někdo tvrdí, že LGBT lidé jsou horší než normální lidé. Soudí tě za to, jak ses narodila.
Stejné to bylo v minulosti s Židy. Také se říkalo, že jsou horší. Nedává to smysl, já vím, stalo se to před lety,“ zamýšlí se. Laura přiznává, že přemýšlí v těchto paralelách. „Nemáme žádnou moc situaci kolem LGBT změnit. Snažím se s lidmi mluvit o tom, že ti s jinou orientací jsou normální. Jsou to sousedi nebo třeba ti, co je obsluhují v kavárně a chtějí žít normální život.
Byla jsem z celé situace v Polsku vyčerpaná. Když jsme překročily hranice, začala jsem brečet,“ popisuje výlet do Německa. „Tehdy jsem řekla přítelkyni, že se konečně cítím jako plnohodnotný člověk. Nejsem schopná se od současného stavu odstřihnout. Měla bych řešit svůj život a ne to, že o mbě někdo tvrdí, že nejsem člověk, ale když se toho dopouští i vláda, je to ještě těžší.“
Co bude dál? „Možná se odstěhuji do Německa, možná do některé ze skandinávských zemí nebo do Uruguaye. Ta je jediná v Jižní Americe, kde lze mít stejnopohlavní svazek a adoptovat děti.“
Proč je situace v Polsku taková? „Náboženství má značný vliv a pozice církve je tu velmi silná. Když mluvíš s věřícím, má za to, že jako homosexuál děláš něco špatného.“
Laura musí do knihovny a já jdu obhlédnout město. Vracím se. Jsem už nedaleko nádraží, když ke mně začne doléhat neustále se opakující hlášení. Už vidím amplion i plakát, který drží aktivisté.
Amplion hlásí: „Čtyřleté děti chtějí učit masturbovat. Od šestiletých školáků chtějí získávat souhlas se sexem. Ukázalo se, že mnoho učitelů sexuální výchovy jsou pedofilové. Děti v zemích západní Evropy se stávají oběťmi sexuálního zneužívání. V zemích, kde mohou LGBT lidé adoptovat děti, jsou děti zbavovány příkladu života v rodině a jsou vystaveny sexuálnímu zneužívání. V Austrálii si homosexuálové adoptovali chlapečka, aby ho sexuálně zneužívali. Pár gayů zneužíval novorozence. Další obtěžovali dítě šest let. Homosexuálové dali adoptované dítě dvěma pedofilům, aby je znásilňovali a nahrávali s ním porno. Homosexuálové za to byli odsouzeni na mnoho let do vězení…“
Muž držící transparent se jmenuje Adam. Dáváme se do řeči: „Jsem proti sexuální výchově a demoralizaci dětí. Chtějí standardy sexuálního vzdělávání, jaké má Světová zdravotnická organizace,“ hovoří o LGBT lidech.
„Kde je napsáno, jak mají být děti vzdělávány sexuálně? Myslíme si, že to je demoralizace, jde to proti jejich intimitě. Děti to sexuálně vykořisťuje, protože to narušuje jejich intimní zónu. V budoucnu nebudou schopné ovládnout své sexuální pudy. Všechny sexuální praktiky pro ně budou normální. Například v Německu je sexuální výchova povinná. Lidé, kteří na ni své děti neposílají, jsou trestáni pokutami nebo vězením. Obáváme se, že k tomu dojde i v Polsku. U nás je nejnižší počet případů zneužívání žen. Proč?“ ptá se a odpovídá si sám: „Protože tu ještě funguje tradiční model rodiny. Žena není objekt ke zneužívání. V sexuální výchově jsou dívky vnímány jen jako objekt sexuálního zájmu,“ domnívá se Adam.
Podle čeho soudíte, že za tím stojí homosexuálové, ptám se. „Oni to tak chtějí, myslí si, že je to v pořádku. Mají to na webových stránkách. Hodně homosexuálů jsou pedofilové. Odkud to víme? Homosexuálové sami říkají, kolik mají sexuálních partnerů, jak staré. Je také možné porovnat, kolik přestupků sexuálního charakteru páchají homosexuálové a kolik heterosexuálové. U homosexuálů se dvacetkrát častěji objevují pedofilní sklony.“
Znáte osobně nějakého homosexuála? „Osobně ne. Netvrdíme, že normální homosexuálové by si tohle přáli, ale je tu lobby LGBT. Před dvěma týdny sem přišla holka, jejíž kamarád je gay, říkala nám, že mu vadí, co dělá LGBT lobby. A my jsme proti ní.“
Kdo je lobby LGBT, chci se dozvědět. „V Poznani Stonewall, v Gdaňsku Tolerado, Miłość Nie Wyklucza a další. Na webu spolku Miłość Nie Wyklucza visí plán, podle kterého chtějí do roku 2025 dosáhnout toho, aby se homosexuálové mohli brát.“
Co vám na tom vadí? „Jde o děti. Nebudou se moct dobře psychicky vyvíjet, protože nebudou mít příklad otce a matky. Například v Dánsku, celkově ve Skandinávii jsou manželství homosexuálů legální. Ale velmi malé procento jich ty svazky uzavírá. Proč to nedělají? Protože jde o duševní poruchu. Takové osoby patří léčit. Je to křivda na dětech, nejde uzákonit taková práva, která by narušovala tradiční rodinu. Jen v ní se mohou dobře vychovávat děti. Mají příklad otce a matky. Jak se učí děti? Následují rodiče. Pokud dítě vyrůstá u dvou gayů, je pravděpodobné, že v budoucnu z něj bude také gay.“
A co děti v dětských domovech, vyzvídám. „To je pro děti tragédie. Nemůžete ale dát dítě z deště pod okap. Dětské domovy nejsou pro dítě dobré, ale myslím, že ještě horší je, aby dítě adoptovali homosexuálové.“
Proč? „Protože pár homosexuálů není schopen děti dobře vychovat. Myslím, že je důležité podporovat rodiny, které se skládají z ženy a muže, kteří chtějí dítě adoptovat.“
Máte nějaký důkaz o tom, že to, co hlásí amplion za mnou, je pravda? „Ano.“ Odkud? „Kontroloval jsem to, je to pravda. Bylo to na internetu, nevím ale už na jaké stránce.“
Musím. Amplion dál vyřvává na celou ulici. Nevím, jestli ho slyšela Laura. Vedle aktivistů stojí policie, kolem chodí lidé, jezdí auta. Před nádražím je jinak docela normální pouliční ruch.
Ula, křesťanka
„Bydlím celý život ve Varšavě. Pocházím z věřící rodiny. Rodiče se rozvedli, když mi byly tři. Bydlela jsem s mámou. Ona chodí dál do kostela. Po mém otci už nikoho neměla, protože nechtěla. V osmnácti jsem se odstěhovala. Po roce a půl jsme spolu zase normálně začaly mluvit. Teď se navštěvujeme. Máma mi slíbila, že si pro mě přijde na policii, kdyby náhodou. No a teď je to pravděpodobnější než kdy předtím…“ Tím Ula naráží na protesty v srpnu minulého roku a zadržení Margot.
„Když jsi homosexuál a nemůžeš to změnit, tak prakticky nemůžeš dělat nic a žiješ v permanentním strachu. V pocitu, že pácháš něco hrozného, co ale nejsi schopný ovlivnit. Ale o tom křesťanství není, je o bytí ve svobodě. Co se týká církve, biskupové zveřejnili před časem dokument, prohlášení polské biskupské konference k problematice LGBT. Raději by měli mlčet,“ zlobí se.
Ula mluví o stanovisku polského episkopátu k otázce LGBT, které biskupská konference vydala v srpnu 2020. „Zaskočily mě tři body. Chtěli psychologická centra v každé farnosti, kde by se každý mohl vrátit ke své přirozené orientaci, jednoduše konverzní terapii. Pokud se bude chtít transgender osoba nechat pokřtít, samozřejmě může, ale musí se vrátit ke svému původnímu jménu a pohlaví. Být homosexuální není hřích, přijetí své homosexuality už ano. Tvrdí, že někdy homosexualita změnit jde, někdy samozřejmě ne. Pokud je akceptace sebe sama hřích, vítejte v pekle,“ rozohňuje se Ula. „Pro mě je sebepřijetí první krok, který musí udělat každý.
Dříve jsem pár let do kostela nechodila, protože mě to nebavilo, ale změna přišla v pubertě. Chtěla jsem do mládežnického společenství Oáza. Máma tam chodívala, když byla mladá. Mluvila o zážitcích. Jako dítě jsem neměla kamarády a cítila jsem se osamělá. V mé farnosti začala Oáza fungovat a já jsem se přidala. První rok byl divný. Faráře to vůbec nezajímalo. Oddíl vedli sedmnáctiletí. Teenageři vedli mladší teenagery. Ale připravovali nám velmi zajímavé prostředí.
Jsem homosexuál a zároveň katolík. Pro homosexuály jsem špatná, protože jsem katolík a pro katolíky proto, že jsem homosexuál. Nikdo mě nemusí.
Nepotřebuji katolickou církev jako instituci. Když mě exkomunikují, tak se zařídím. Neovlivní to můj vztah s Bohem. Polští biskupové mluví o duhovém moru. To se pojí s rudým morem, asi nejhorší nadávkou v Polsku. Jeden z biskupů veřejně řekl, že jsme bojovali s rudým morem a teď jsme vystaveni mnohem nebezpečnější věci: duhovému moru. Někdy si říkám: pane Bože, já tě nechci, když tihle lidé říkají takové věci tvým jménem. Na druhé straně nechci měnit církev. Z jiného pohledu mám ty lidi ráda, vlastně i tu organizaci. Dělají i hodně opravdu dobrých věcí. A když zůstanu uvnitř církve, mám větší šanci ji reformovat. Téma LGBT lidí je jen jednou z mnoha věcí, které by se měly změnit.
Během střední jsem svou homosexualitu nijak neprožívala, pořád jsem chodila do Oázy. Trochu jsem tíhla k LGBT komunitě, ale nijak radikálně. S ní jsem se více identifikovala až na univerzitě. Prvních pět minut na přednášce jsem si pro sebe vytipovávala holky, které nejsou hetero. Později se mi to potvrdilo. „Gejdar“ tomu říkáme, prostě o sobě občas dost dobře víme, aniž bychom o tom dlouho mluvili. To byla moje první LGBT komunita.
Pak se stal incident s Duhovou madonou. Na velmi známé zobrazení Panny Marie Čenstochovské dokreslili aktivisté duhovou svatozář. Věřící tím byli znechucení. Prohlašovali, že jde o znesvěcení, že duha je satanův symbol. Některé komentáře byly dost ošklivé. Od lidí, které jsem znala, od kněží, jimž jsem věřila. Jenže oni nevěděli, že jsem gay. Nemluvila jsem o tom. S nikým jsem nechodila, takže to usnadňovalo situaci. Ze čtyřiceti lidí v mé původní Oáze to vědí tři nebo čtyři nejbližší přátelé. Většina mých věřících kamarádů netuší nic.
Teď jsem v jiné Oáze, dokonce to ví farář, mluvíme o tom spolu. Je velmi tolerantní. Problém by mohl nastat, kdybych začala mít s někým neutajovaný vztah.
Kdybych v Polsku přišla a otevřeně řekla, že jsem katolička, ale gay, a chtěla bych se jednoho dne vdát…“ odmlčí se. „Místo abych řekla, že jsem sice gay, ale chci žít v čistotě. Ten druhý model by někde asi akceptovali. Možná by mi řekli něco ve smyslu: nenávidíš celé hnutí LGBT, máš homosexuální tendence, ale bojuješ s nimi. My to tolerujeme. Každý si neseme nějaké kříže. Kdybych se rozhodla žít ten první model, bude ze mě hříšník, který o tom ještě navíc veřejně mluví a nelituje toho.
Pro holku katoličku vdát se většinou znamená najít si hezkého věřícího kluka, žít s ním v čistotě, držet se za ruce až do svatby a nic víc. Pak se s ním vzít, přivést na svět kupu dětí. Já se v tom příběhu o katolické holce, která se vdala, vůbec nevidím.
Svatba pro mě dost dlouhou dobu nebyla přípustná a i teď váhám. Přelom u mě nastal, když jsem potkala jednu paní, která se svou partnerkou žije, otevřeně se k tomu hlásí. Zároveň je věřící. Bylo to pro mě nové. Možná si jednou někoho vezmu.“
V zemi není možné uzavřít registrované partnerství, natož mít svatbu. Jednoduché to nemají ani ti, kteří jakýkoli svazek uzavřou v zahraničí, jelikož polské právo s rodinami LGBT lidí vůbec nepočítá. „Dříve jsem si myslela, že kdyby mě mlátili nacionalisti, policisté zareagují. Teď si myslím, že se k nim spíš přidají. I vláda nám zkouší znepříjemnit život, protože moc neakceptuje jinou životní dráhu než tu se svatbou, hodně dětmi a rolí ženy v domácnosti.“
Ula dál popisuje své zkušenosti se vztahy církve k homosexuálům: „Během pandemie se spolkem Víra a duha (jediná křesťanská LGBT organizace v Polsku, pozn. red.) organizujeme internetovou farnost. Dokonce je mezi námi jeden kněz, ale ne římskokatolický. Spolupracujeme s evangelíky i luterány. Máme nějaké přátele mezi římskými katolíky. Většinou jde o mnichy, hlavně dominikány. Jen jeden se k nám hlásí veřejně. Většina spolupracuje tajně. Dost farářů se LGBT lidí bojí, i těch věřících. Neví, jak s námi mluvit. Dávají najevo, abychom šli jinam a vůbec neotravovali.“ S díky opouštím studentský byt zařízený ve stylu sedmdesátých let minulého století, s modlitbami zastrkanými za vitrínami překližkových skříní.
Situace kolem LGBT komunity se v ulicích v průběhu roku 2021 už zásadně nevyhrotila. Změny, které postavení komunity dále zhorší, ale už nastaly. Například ministerstvo spravedlnosti v březnu ohlásilo, že pracuje na zákoně, který by zakazoval homosexuálním párům adopci dítěte, a to i v případě, kdyby si je chtěl osvojit jednotlivec. V srpnu pak organizace pro-life aktivistky Kaji Godek přinesla do Sejmu spolu s dostatečným počtem podpisů návrh zákona, který by zakazoval pochody rovnosti. Jmenuje se Stop LGBT.
Na druhé straně na Polsko částečně zapůsobilo varování Evropské unie, která pohrozila neposkytnutím dotací těm regionům, které přijaly diskriminační vyhlášky namířené proti „ideologii LGBT“. Některé místní samosprávy „zóny bez LGBT“ zrušily nebo je nahradily jinými vyhláškami, aby o peníze z fondů nepřišly. Zatím tak učinilo Malopolské, Svatokřížské, Lublinské a Podkarpatské vojvodství. Asi příliš nepřekvapí, že konzervativní Radio Maryja tento postup kritizuje jako podléhání nátlaku Bruselu.
Autorka studuje FSV UK.