Foto Ji.hlava
Jihlava se na konci října opět zaplnila lidmi. Ti se budou moct osobně zúčastnit nejen Inspiračního fóra, které letos navštíví například americká filosofka Judith Butler nebo kanadský teoretik nových médií Nick Srnicek, ale také offscreen programu s koncerty a VR instalacemi. Jádro festivalu nicméně budou jako každý rok tvořit filmy a následné diskuse. Takřka tři sta titulů je letos rozděleno do šesti soutěžních a dvanácti nesoutěžních sekcí, které doplňují ještě retrospektivy nebo oddíly věnované filmům z produkce České televize a FAMU.
Právě v rámci studia na Katedře dokumentární tvorby FAMU natočila Lála Myslíková film Hračky, plačky, který ukazuje dopad policejních represí na účastníky loňské blokády uhelného rypadla v dole Vršany. Autorka byla jednou z aktérek akce. Z pohledu těch, kdo nehodlají jen pasivně přihlížet, se klimatické krize dotýká i jedenáctiminutový film Mikoláše Arsenjeva Jménem policie se oblékněte! Atelierové cvičení je stylizovanou rekonstrukcí protestní akce hnutí Extinction Rebellion z loňského září. Varovné oteplování planety představuje již poněkolikáté v řadě jednu z motivických linií, kterou lze sledovat napříč programem.
Finská meteoroložka i Andrea Arnold
Proti bezohlednosti developerů protestují i farmáři žijící poblíž francouzského města Nantes. Jak vidíme v observačním filmu Jiskra, své síly spojili mimo jiné s environmentálními aktivisty a společně založili autonomní zónu postavenou na principech udržitelnosti. O alternativně ke stávajícímu ekonomickému modelu, na který doplácí příroda i pracující, uvažují aktéři dynamického, po celém světě natáčeného kanadského dokumentu Gig ekonomika na vzestupu. Obří technologické společnosti svým zaměstnancům slibují flexibilitu a dobrý plat. Realita má nicméně podobu totální nesvobody a nedodržování základních pracovních práv.
Náplň představených filmů je přes několik záblesků černého humoru značně deprimující. Víru v lidstvo a jeho schopnost vést dialog vám možná alespoň na dvě hodiny vrátí snímky Záchrana a Film z balkónu.
Protagonistkou hloubavého finského filmu Jak zničit mrak je meteoroložka Hannele Korhonen, která kvůli možnosti zkoumat aktivitu mraků ve vyprahlé krajině přijímá výzvu bohatého šejka a v rozporu se svým přesvědčením se v zájmu výzkumu přihlašuje do vědeckého tendru. Napínavý střet starosti o životní prostředí se zájmy politiků a investorů sleduje norský film Každý má právo, rekonstruující soudní řízení z let 2019 a 2020. Norská vláda byla tehdy obviněna z toho, že když uděluje licenci k těžbě nafty v Barentsově moři, porušuje ústavu.
Nizozemská režisérka Nina de Vroome se ve svých hravě esejistických Světech propracovává ke globálním problémům od včely. Věří, že respektující vztah včelího společenství k okolnímu prostředí by mohl být inspirací pro lidi, kteří se zároveň bez včel v budoucnosti neobejdou. Život zvířat v návaznosti na člověka přibližuje také film Z divokého moře, pojednávající o lidech, kteří zachraňující mořské živočichy, nebo sugestivní Kráva. V ní oceňovaná britská režisérka Andrea Arnold sleduje bez jakéhokoli zjemňování několikaleté trápení dojnice proměněné na jedné mléčné farmě ve stroj, která až do zemdlení rodí telata a produkuje mléko.
Filmografie Susan Sontag
Svědectví o krutosti člověka nabízí i řada dokumentů vztahujících se k moderním evropským dějinám. Kontemplativní Krajiny odboje jsou založené na vyprávění Soni Vujanović, jedné z prvních žen bojující za druhé světové války v řadách srbských odbojářů. Snahou rozkrýt a navzdory ochabující historické paměti udržet při životě vzpomínky na válečné hrůzy byla motivována také tvorba Christopha Cogneta a autorské dvojice Martina Parenti a Massimo D’Anolfi. První ve vizuálně-antropologickém snímku Z míst, kde stáli zkoumá fotografické reflexe života v koncentračních táborech, druzí v rozmáchlém projektu Válka a mír rozebírají estetický, historický i společenský význam obrazů války.
Nad válkou a pamětí můžete dumat též spolu se Susan Sontag. Přestože se filmu a fotografii věnovala primárně z pozice teoretičky a esejistky, zároveň sama natáčela. Ji.hlava představí její kompletní filmografii. Ta zahrnuje upřímný portrét Izraele Zaslíbená země, meditaci o Benátkách Prohlídka bez průvodce nebo hraný psychologický film Duet pro kanibaly, který se vyznačuje bressonovsky minimalistickým přístupem k hercům a prostředí.
O pokračujícím násilí a omezování lidských svobod svědčí zahajovací film festivalu Když květiny nemlčí. Běloruský režisér Andrej Kucila v něm zaznamenal vzdor občanů své vlasti, kteří se nehodlají smířit s diktaturou Alexandra Lukašenka, jenž v zemi udržuje podmínky srovnatelné s brežněvovskou érou. Konce Sovětského svazu, ale také obecnějších otázek svobody projevu v současném Rusku, se dotýká dialogický film Gorbačov. Ráj, který Vitalij Manskij natočil v česko-lotyšské koprodukci. K nedávným dějinám Evropy se originálně vrací i film 1970, připomínající s pomocí loutek a archivních záběrů lidové nepokoje v socialistickém Polsku.
Lidé pod balkonem
Nesoulad mezi vládou a národem i jednotlivými občany ironickým okem zkoumá Martin Kohout v hořce vtipné koláži Hlasy pro prezidenta aneb Pokus o kontrarevoluci. V rámci hledání počátků stávající fragmentarizace české společnosti se vrací k polistopadovým ideálům, které následně konfrontuje se štěpícími politickými kampaněmi během parlamentních voleb v roce 2017 a následné přímé volby prezidenta. Odhaluje, že zatímco dříve jsme se dokázali shodnout alespoň na klíčových pojmech a hlavních cílech, dnes si každý urputně hájí svou vlastní pravdu a uchyluje se k těm národním mýtům, které mu nejvíc konvenují.
Náplň dosud představených filmů je přes několik záblesků černého humoru značně deprimující. Ředitel festivalu Marek Hovorka nicméně v tiskové zprávě přislíbil také „wellness pro duši i mysl“, který už by byl po skoro dvou letech nejistoty, nesolidarity a nepříjemných sociopolitických zvratů vcelku žádoucí. Víru v lidstvo a jeho schopnost vést nenásilný dialog vám možná alespoň na dvě hodiny vrátí snímky Záchrana a Film z balkónu. První z nich je dechberoucí rekonstrukcí úspěšné akce na záchranu thajských fotbalistů, kteří v červnu 2018 uvízli v jeskynním komplexu na severu Thajska. Film s oscarovými ambicemi natočila autorská dvojice stojící za adrenalinovým dokumentárním hitem Free Solo.
Ve Filmu z balkónu režisér Paweł Łoziński oslovuje lidi procházející pod jeho balkónem po jedné z varšavských ulic a snaží se s nimi navázat hovor o filosofických i praktických otázkách života. Empaticky vedené konverzace navzdory prostému konceptu vrstvu po vrstvě odhalují, kolik pozoruhodných, pro překonání neshod a nevraživosti nesmírně cenných příběhů dennodenně bez povšimnutí míjíme. Mnohem zlověstněji vyznívá sledování druhých lidí v ambiciózní americké eseji Všechno vidět, všude, zamýšlející se na příkladu dohlížecích praktik baltimorské policie nad stále markantnějším zasahováním technologií do svobody jedince. Stylem i tématem mají k filmu blízko Uživatelé, rozjímajícímu nad odlidšťováním moderní společnosti v důsledku naší rostoucí závislosti na technologiích.
Autoterapeutický dopis otci
Pakliže vás víc než velké otázky současnosti zajímají mezilidské vztahy a intimita, neměli byste kromě Filmu z balkónu opomenout ani německý film Baldachýn. Jeho protagonisté žijí v polyamorickém svazku, o jehož specifikách se nebojí otevřeně mluvit ani je ukázat na kameru. Vtahujícím pohledem do něčího soukromí je také rakouský film Beatrix, dokumentární zejména svou autenticitou a fyzičností, nikoliv tím, že by vznikal bez scénáře. Beatrix sleduje ve výmluvných statických kompozicích, které mohou připomenout minimalistickou tvorbu belgické filmařky Chantal Akerman, všední dny jedné mladé ženy, jež tráví léto ve velkém prázdném domě.
O trochu jiném typu izolace vypráví rovněž hraný film Ted K, důkladná studie činů a myšlenek univerzitního profesora matematiky Theodora Kaczynského, známějšího pod přezdívkou Unabomber. Tu si vysloužil poté, co na konci sedmdesátých let začal na protest proti environmentální zkáze působené konzumní společností rozesílat podomácku vyrobené bomby. Životopisnému filmu, vydatně čerpajícímu z Kaczynského vlastních zápisků, přidává na přesvědčivosti oddanost, s jakou se Sharlto Copley zhostil hlavní role. Ten spolu s režisérem Tonym Stonem portrétuje hlavního antihrdinu jako muže, který se na důležitou věc rozhodl upozornit velmi sporným způsobem.
U FAMU jsme začali a můžeme u ní i skončit, neboť mezi vrcholy sekce Česká radost patří filmy studentů této filmové školy. Kombinovaný třináctiminutový film Diany Cam Van Nguyen Milý tati je pojat jako autorčin autoterapeutický dopis otci. Snímek nápaditě propojující postupy hrané, animované a dokumentární kinematografie měl světovou premiéru v soutěžní sekci prestižního locarnského festivalu Pardi di domani. V Locarnu soutěžil také Francesco Montagner, absolvent Katedry dokumentární tvorby, s filmem Bratrství. Za vnímavé sledování tří bosenských bratrů, kteří si po uvěznění jejich otce, radikálního islámského kazatele, hledají vlastní cestu životem, obdržel Montagner hlavní cenu festivalu – Zlatého leoparda.
Autor je filmový publicista.