Foto Brahim Guedich, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Dvacátý pátý červenec, symbolický den, kdy si Tunisko připomíná výročí ustavení nezávislé republiky, odstartoval bez nadsázky největší politickou krizi posledních deseti let. Prezident Kaís Saíd pozastavil činnost demokraticky zvoleného parlamentu, odvolal premiéra (který je šéfem vlády a podle ústavy se zodpovídá zákonodárcům, nikoli prezidentovi), zbavil poslance jejich imunity a sám se postavil do čela státního zastupitelství. Hlava státu, jinak v tuniském semiprezidentském politickém systému tahající za o něco kratší konec provazu než premiér, k tomu využila článek o bezprostředním nebezpečí, který jí dovoluje podniknout mimořádná opatření. Zbytek léta patřil dalším sporným krokům, rostoucí nejistotě i neshodám o to, co vlastně prezidentovy zásahy do fungování demokratických institucí znamenají.
I kdybychom přistoupili na to, že Saíd sleduje a dál bude sledovat idealistické cíle, a nikoli vlastní prospěch, je již nyní jednoznačné, že jeho prostředky jsou diktátorské.
Mnozí zahraniční pozorovatelé a pozorovatelky a tuniští političtí partneři Saídovo překvapivé jednání čtou jako snahu o uchvácení moci a popisují ho jako puč. Navíc v zemi, kterou dlouho dávali za příklad jako jediný demokratický úspěch vlny revolucí, jež před více lnež deseti lety vešla do povědomí jako arabské jaro. Tunisko přitom srovnávají s Egyptem roku 2013, kde po masových protestech armáda odvolala demokraticky zvoleného prezidenta Muhammada Mursího. Egypt se následně pod taktovkou bývalého generála Abdulfattáha as-Sísího vydal nikoli demokratičtější, ale represivnější cestou.
Ačkoli jsou kritické hlasy na vzestupu i v Tunisku samotném, zpočátku byly ve veřejné debatě spíše vytlačeny Saídovými příznivci nebo zastánci vyčkávajícího přístupu. Ti se ohrazují proti nepochopení tuniské reality zahraničním pisateli a tvrdí, že rámování prezidentových zásahů jako odklonu od demokracie je mylné, protože ignoruje vážné defekty, které zlomovému 25. červenci předcházely a které stále omílaný narativ tuniské výjimečnosti jen zastírá. K demokracii je podle nich totiž potřeba víc než jen procedura založená na pravidelných volbách. Do Kaíse Saída přitom vkládají naděje jako do někoho, kdo by mohl přehodit výhybku směrem k potřebným změnám.
„Falešná“ demokracie
Abychom této argumentaci lépe porozuměli, je třeba zmínit, že současné dění se odehrává v kontextu několika hlubokých krizí. Ta první je spojená s novou vlnou pandemie, která Tunisko zasáhla v dubnu, a se široce sdílenou představou, že vláda v odpovědi na ni selhala. Období před Saídovým zásahem bylo skutečně vypjaté. Sociální sítě se plnily nejen záběry lidí umírajících na chodbách přeplněných nemocnic a zoufalými poptávkami kyslíku pro těžce nemocné příbuzné, ale i fotkami vládních představitelů, kteří se mezitím rekreovali ve známém letovisku.
Ještě podstatnější je ale asi to, že se politické reprezentaci ani deset let od revoluce nepodařilo najít lék na palčivé socioekonomické problémy, které tehdy vedly k pádu téměř třicetiletého režimu Bin Alího. Tedy na vysokou nezaměstnanost, která trápila a stále trápí zejména mladé lidi, chudobu, regionální nerovnosti a rozšířenou korupci. Už tak náročnou situaci mnohých domácností pak zhoršil nárůst inflace a škrty v rozpočtu posledních let. Ve chvíli, kdy Saíd přistoupil k odvolání premiéra, se tak lidé potýkali nejen s negativními ekonomickými dopady pandemie a s ní spojených restriktivních opatření, ale také se zdražováním základních komodit včetně pitné vody nebo cukru. Přitom právě zajištění základních životních potřeb je tuniskou společností vnímáno jako nezbytná součást demokracie.
V zemi je zároveň rozšířený pocit, že parlament a politické strany s těmito problémy nejsou ochotné – nebo schopné – cokoli udělat. Na vině je fakt, že tuniský parlament je rozdrobený, podobně jako exekutiva se topí ve vnitřních konfliktech a je v důsledku málo akceschopný. Za to může volební systém, tenze mezi šéfem vlády a prezidentem, kteří spolu sdílejí exekutivní moc, i tendence nejsilnější politické strany, an-Nahdy, vlivem historické zkušenosti s politickým vyloučením hledat za každou cenu kompromis. Poslední zmíněné má za následek to, že navzdory vyhroceným předvolebním kampaním a přáním voličů pravidelně vznikají široké, nestabilní vládní koalice, které pojímají politické protivníky. Ti se pak ze strachu z jejich rozpadu vyhýbají řešení složitějších výzev včetně systematické ekonomické reformy a postihování korupčníků nebo lidí, kteří se za minulého režimu dopustili zločinů.
Když navíc obyvatelé vyšli na začátku tohoto roku do ulic kvůli tíživé životní situaci (jako to od roku 2016 dělají pravidelně), odpovědí jim byl nepřiměřený zásah policie. Demonstrace byly následovány zatýkáním, jehož terčem se stali především nezletilí v ekonomicky deprivovaných městských čtvrtích a aktivisté a aktivistky veřejně kritičtí k jednání policie nebo hájící práva LGBTQ+ skupin. Pochybné jednání policie, které podle četných výpovědí zahrnovalo mučení, provázelo v lepším případě mlčení a v horším povzbuzení ze strany vládních představitelů. Není tak divu, že odvolání nepopulárního premiéra a pozastavení činnosti parlamentu v této situaci doprovázely pouliční oslavy a závan optimismu.
Problematická opatření
Saídovy červencové manévry nejprve vyvolaly polemiky o ústavnosti jeho kroků. Článek 80 o bezprostředním nebezpečí, o který se prezident opřel, totiž mimo jiné diktuje, že parlament musí v takovém případě nepřetržitě zasedat, a nikoli být pozastaven. Jenže debaty o ústavnosti zůstaly pouze hypotetickými. Lavice ústavního soudu, jediného tělesa, které má pravomoc spor rozhodnout, jsou totiž kvůli tahanicím mezi politiky už více než šest let prázdné.
Obavy ale nevyvolává jen prezidentova přinejmenším velmi kreativní práce s ústavou, ale i další znepokojivé signály. Lidskoprávní organizace kritizovaly četné zákazy vycestování nepodložené soudním příkazem nebo zdůvodněním, které dopadly na některé soudce, podnikatele i členy parlamentu. Alarmující jsou také případy několika zákonodárců, kteří byli po zbavení imunity souzeni před vojenskými soudy – včetně nezávislého poslance a antikorupčního aktivisty, který si odpykal dvouměsíční trest poté, co byl na základě kritického facebookového komentáře nařčen z urážení armády (ačkoli je třeba říct, že ze stejného důvodu se ocitl ve vězení už v roce 2018).
Nic ostatně nenasvědčuje tomu, že červencová opatření budou dočasná, jak prezident původně avizoval. Saíd je nejen v srpnu prodloužil na dobu neurčitou pod záminkou vágního „pokračujícího nebezpečí“, ale v druhé polovině září k nim přidal další – a ještě problematičtější – rozhodnutí. To pozastavuje platnost velké části ústavy, kterou politické strany po dvou letech složitých vyjednávání téměř jednohlasně přijaly v lednu 2014, a umožňuje prezidentovi do svých rukou koncentrovat veškerou politickou moc. Prezident nově smí sám jmenovat vládu, určovat politické směřování země, vydávat zákony týkající se téměř všech oblastí života obyvatel i interpretovat ústavnost vlastních činů. Saíd se zároveň zavázal spolu s jím jmenovanou komisí připravit trvalejší ústavní změnu, kterou následně předloží občanům v referendu. Dá se také očekávat, že se pokusí o změnu volebního zákona.
Diktátor, nebo spasitel?
Přesto je podle některých chyba automaticky předpokládat, že za prezidentovými zásahy stojí snaha uzurpovat si moc. Pro objasnění této pozice je potřeba vrátit se k Saídově specifické cestě do prezidentského paláce. Ve volbách z roku 2019, které charakterizovala atmosféra všeobecného rozčarování s porevolučním vývojem, dokázal vzbudit tento profesor ústavního práva s formálním, až robotickým vystupováním vlnu naděje i mezi lidmi, kteří k volbám pravidelně nechodí. Ve druhém kole ho podpořilo víc než sedmdesát procent voličů, což mu zajistilo mimořádně silný mandát. Příznivcům neimponoval nutně on sám, ale spíše to, co symbolizoval. Saíd byl politickým nováčkem a do úřadu ho nedostala přízeň kapitálu ani mašinérie všeobecně neoblíbených politických stran, ale podomácku a odspodu dělaná kampaň jeho podporovatelů. Zaujal také programem postaveným na odmítnutí establishmentu, boji s korupcí a posílení hlasu občanů skrze koncentraci rozhodování na lokální úrovni i svou nehranou skromností. Sám architekt sporných opatření o sobě navíc říká, že chce zavést skutečnou demokracii, ve které budou lidé „skutečně suverénní“.
Saídova téměř neexistující politická minulost, distanc od politických a ekonomických elit a vzácná veřejná vystoupení, při kterých sdílí často nejednoznačná sdělení, ale vytvářejí mix, díky němuž debata o jeho opravdových motivech připomíná věštění z křišťálové koule. I kdybychom přistoupili na to, že sleduje a dál bude sledovat idealistické cíle, a nikoli vlastní prospěch, je již nyní jednoznačné, že prostředky, kterými se jich snaží dosáhnout, jsou diktátorské. O tom svědčí nejen jeho nejnovější rozhodnutí, jímž se postavil nad veškeré kontrolní mechanismy, ale i absence jakéhokoli dialogu s ostatními politickými aktéry. Tedy nejen s jím opovrhovanými politickými stranami, ale třeba i se zaměstnaneckými odbory, které jsou v Tunisku dost vlivné. Legitimitu jeho krokům tak dodává pouze potenciálně široká podpora ze strany občanů. Tu ale bez voleb těžko lze spolehlivě změřit a může se rychle proměňovat.
A tady leží další kámen úrazu. Prezidentova kryptická osobnost totiž otevírá prostor k tomu, aby si lidé do jeho jednání projektovali nejrůznější touhy, které ostatně vzbudil už při svém příchodu do úřadu. Otázkou ale je, zda právě on může nabídnout východisko ze současných potíží. Zatímco Saíd jako expert na ústavní právo přirozeně inklinuje k úpravám politického systému, jeho příznivci čekají spíše na brzkou změnu hospodářské situace. Analytici ale varují, že bude složité vysoká očekávání naplnit, ať už proto, že prezident zdá se oplývá jen velmi povrchním porozuměním fungování ekonomiky, nebo proto, že tuniské problémy jsou strukturálního charakteru a jednoduché řešení nemají. Dlouhodobá absence vlády (teprve na konci září Saíd jmenoval novou premiérku, vedení ministerstev ale zatím zůstávají neobsazena) navíc může ekonomický propad ještě zvýraznit. Prezidentova obliba tak může brzy vzít za své, což už nyní naznačují první početnější protisaídovské demonstrace.
Není těžké souhlasit s přesvědčením, že tuniská demokracie si zaslouží nápravu, ani hluboce sympatizovat s nadějemi, které do prezidentovy persony mnozí vkládají. Je ale už těžší představit si, že cesta, na kterou tuniská hlava státu v červenci zemi vyslala, přinese pozitivní výsledky vzhledem k demokracii – ať už ji chápeme čistě procedurálně nebo si pod ní představujeme i důstojné životní podmínky. Nelze se totiž zbavit obav, aby případnému neúspěšnému pokusu o restart nepadly za oběť (jakkoli nedokonalé) demokratické instituce, do jejichž vybudování Tunisané a Tunisanky od roku 2011 investovali enormní úsilí.
Autorka je politoložka působící na Katedře Blízkého východu Univerzity Karlovy a analytička v Asociaci pro mezinárodní otázky. Je spoluautorkou nové knihy Demokracie – jak dál?, kde se dlouhodobějšímu kontextu aktuální tuniské krize věnuje podrobněji.