Foto BBC / History of the BBC
Předtím než Delia Derbyshire (1937–2001) v roce 1962 vkročila do prostor radiofonické dílny BBC (BBC Radiophonic Workshop), nejspíš si představovala, že budou plné vědeckých pracovníků v bílých pláštích a s nablýskaným chromovaným vybavením. V budově veřejnoprávního rozhlasu ale objevila spíš jakési vetešnictví plné rekvizit, mezi nimiž bylo třeba harmonium z viktoriánské éry nebo podobizna Francise Bacona, jehož utopická novela Nová Atlantida vznik tohoto specializovaného pracoviště inspirovala.
„Dále máme domy akustiky, kde předvádíme a demonstrujeme všechny zvuky i jejich vznik. Známe harmonie, o jakých vy nemáte ani tušení,“ psalo se v Baconově knize ze 17. století o ideální společnosti. „Máme různé hudební nástroje, u vás rovněž neznámé (…) Tenký zvuk dovedeme zesílit a přesadit do hloubky; podobně mocný zvuk umíme zeslabit a zaostřit; zvuky též všelijak vibrujeme a rozechvíváme, ač původně byly rovné. Umíme vyvolat a napodobit všechny artikulované zvuky a hlásky a také hlasy a tóny, které vydávají ptáci a zvěř.“
Technologie byly pro tvůrkyně elektronické hudby prostředkem, jak bojovat se společenskými předsudky, jimž se přirozeně nemohly vyhnout.
Radiofonickou dílnu, kde se prováděly průkopnické experimenty v elektroakustické hudbě a tvořily znělky s futuristickými elektronickými zvuky k ještě slavnějším pořadům, snad ani lépe představit nelze. Skladatelka Delia Derbyshire se uvedla hned rok po nástupu, když rovnou nahrála znělku k seriálu Doctor Who o cestování časem, která se otiskla do paměti mnoha generacím a upozornila na práci podivného oddělení v britském rozhlase.
Derbyshire znělku realizovala na základech techniky musique concrète. Použila „konkrétní zvuky“ rekvizit nalezených v onom „rozhlasovém vetešnictví“. Zapojila smyčky magnetofonových pásek, náhodné hrátky s pianem a nejrůznější zvuky oscilátorů. Vystudovaná matematička často vypočítávala hudbu jako rovnice a její kolegové vzpomínají, že ji nikdy neviděli bez zápisníku. Výsledkem byla televizní znělka, která seznámila nejenom britské diváky s elektronickou hudbou a dostala ji doslova do každé domácnosti. Přesto její jméno v závěrečných titulcích seriálu skoro půlstoletí chybělo. V dějinách elektronické hudby to bohužel není ojedinělý příběh geniální a nadané skladatelky, jejíž přínos byl zamlčen nebo si ho přivlastnili muži.
Napříč dimenzemi
To se ale především v uplynulé dekádě mění, reviduje se historie, zaplňují bílá místa. Důkazem je mimo jiné loňské dokudrama Delia Derbyshire: Mýty a legendární nahrávky, které velmi barvitě zachycuje výše vylíčený první pracovní den Derbyshire v BBC a příběh hudby k televiznímu seriálu Doctor Who. Film bude k vidění na právě začínajícím Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Režírovala ho a sama si v něm zahrála Caroline Catz, herečka známá jako jedna z hlavních tváří britského Doktora Martina a též dlouholetá obdivovatelka Delie Derbyshire. V britském tisku tato její role vyvolala podobnou senzaci, jako kdyby Jitka Čvančarová natočila film o Experimentálním studiu Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Festivalová hudební sekce Zkouška sirén slibuje také světovou premiéru filmu o italo discu, nebo probíraný snímek Summer of Soul o „černém Woodstocku“.
„Úvodní znělka k Doctor Who byla soundtrackem mého dětství, a když jsem ji slyšela, schovávala jsem se za gauč jako všichni ostatní,“ vysvětlovala Catz v jednom rozhovoru. Později se už jako dospělá pustila do obsedantního studia Delie Derbyshire, trávila s ní hodně času v archivech, a dokonce jí věnovala jeden krátký studentský film. „Její hudba mě brala na průzkum neznámých světů, ostatně jako Doctor Who. Byla jsem ohromená její genialitou a její nádhernou, inspirativní, matematicky analytickou myslí. Měla smysl pro organizaci a koncentraci, ale zároveň vám je jasné, že všechno kolem ní bylo v chaosu a neměla to jednoduché. Film je mou představou o tom, jakou má podle mě Deliina hudba moc.“
Film je sestaven z hraných scének, archivních rozhovorů s Derbyshire a rozmluv s jejími kolegy z radiofonické dílny – režisérka v jistém smyslu počínala jako sama skladatelka, když vytvářela magický svět jen z rozstříhaných pásek. Catz využívá imaginativního vyprávění a pouští se do pozoruhodného dialogu s duchem Derbyshire. Opakující se motiv skladatelky projíždějící na kole spojuje minulost s přítomností a fantazii s pamětí, aniž by musely být hranice jasně nalinkovány.
Když skladatelka zemřela, zanechala po sobě 267 pásek uchovaných v krabicích od cereálií. Ty byly objeveny jen díky náhodě na půdě jejího domu v Northamptonu, kde prožila poslední léta svého života, a později byly umístěny do sbírky knihovny Manchesterské univerzity. Catz oslovila britskou hudebnici Cosey Fanni Tutti, která je známá z industriální kapely Throbbing Gristle, aby z nalezených pásek složila vlastní soundtrack.
Tutti pak ve snímku sledujeme při práci: jak chodí s nahrávacím zařízením po Northamptonu a zaznamenává zvuky míst, kudy Derbyshire chodívala; nebo jak sedí ve studiu zasazeném do improvizovaných kulis a Catz v roli Derbyshire se jí dívá přes rameno. „Bylo by překrásné, kdybych mohla zanechat vzkaz, který by si mohla vyzvednout… napříč dimenzemi,“ svěřuje se v jedné pasáži Tutti, která momentálně pracuje na knize inspirované životem a hudbou právě Delie Derbyshire. Jen je škoda, že si její soundtrack k filmu nemůžeme poslechnout samostatně.
Technologie a rovnoprávnost
Vedle filmového portrétu Delie Derbyshire: Mýty a ztracené nahrávky vyšel v minulém roce taky dokument Sestry s tranzistory (Sisters with Tranzistors), který hudbu Derbyshire zasazuje do širší historie. Ukazuje, že to nebyli Kraftwerk, kdo vynalezl elektronickou hudbu, ale skladatelky s bezmála vědeckým přístupem ke zvuku a hudbě. Od dvacátých let minulého století přes období studené války až do současnosti představuje na základě bohatého archivního materiálu tento snímek snad v každém desetiletí jednu vlivnou ženu. Nebyly to jenom skladatelky, ale také technologické inovátorky. Technologie pro ně byly prostředkem, jak bojovat se společenskými předsudky, jimž se přirozeně nemohly vyhnout. Americká skladatelka Suzanne Cianni například nedostala u jistého vydavatelství smlouvu, protože vedení chtělo jen „ženy, které zpívají“. O francouzské skladatelce Éliane Radigue zase její kolega říkal, že ji ve studiu „trpí jen, protože hezky voní“. A dalo by se pokračovat.
Podstatné ale je, že se skladatelkám elektronické hudby v posledních letech dostává pozornosti, jakou si zaslouží. Natáčejí se o nich dokumenty, vycházejí knihy, přepisuje se kánon. Polský kolektiv Oramics – propojující klubovou hudbu s politikou – se pojmenoval podle kompoziční „strojové“ techniky, kterou vymyslela spoluzakladatelka radiofonické dílny BBC Daphne Oram. „Sestry s tranzistory“ jsou velkou inspirací také pro pražský kolektiv Trigger, který vznikl společně s dílnou a vzdělávací platformou Synth Library v Praze a který otázku postavení žen a jejich „neviditelnosti“ řeší. „Našim oblíbeným hudebnicím stále někdo říká, že neexistují. Jak je možné, že my je vidíme? Tuto otázku jsme si pokládaly*i v jednom našem zinu z roku 2018,“ vysvětluje kurátorka, novinářka a hudebnice Marie Čtveráčková, známá jako Mary C.
„Pro mě osobně je důležité uvědomovat si, že to není jen jeden populární dokument, ale že to jsou desítky let práce různých žen, ať už je to Tara Rodgers a její kniha rozhovorů Pink Noises nebo kolektiv female:pressure nebo v případě Delie Derbyshire hudebnice Caro C, která stojí za projektem Delia Derbyshire Day,“ říká Mary C. Vypovídá to podle ní mnohé o tom, jak společnost stále vnímá ženy v oblasti elektronické hudby a technologií. Můžeme tak měřit, kam jsme se posunuli a kde jsme jako společnost zamrzli. „Na stereotypní představu, že to není obor pro ženy, na kterou kdysi narazila i Delia Derbyshire, a na přehlížení jejich významu opravdu není těžké narážet ani dnes, což potom samozřejmě ovlivňuje mladé ženy při jejich rozhodování.“
Derbyshire sice v hudebním průmyslu prorazila několik skleněných stropů, ale patřičného uznání se dočkává až nyní. Teprve dvanáct let po smrti se její jméno konečně dostalo do závěrečných titulků Doctora Who. V Coventry se pak můžete projít po Derbyshire Way – škoda jen, že ulici ve čtvrti Stoke Heath pojmenovali po slavné rodačce až patnáct let po její smrti. Na tomto místě končí i snímek věnovaný skladatelce. Caroline Catz předčítá nekrology, které se snažily přemazat veškeré skladatelčiny zásluhy jejími problémy s alkoholem, a komentuje je hlasem Derbyshire ze záhrobí. „Byla jsem sice alkoholička, ale velice úspěšná alkoholička.“ Příběh Delie Derbyshire vypovídá mnohé o tom, kdo a jak píše historii, ale také připomíná, že podobných dokumentů není nikdy dost a že v archivech na nás čeká ještě dost práce.
Autor je hudební publicista.