Foto Rennett Stowe (CC BY 2.0)
Zpráva Nezávislé komise pro sexuální zneužívání v církvi (CIASE), ustanovené v listopadu 2018, přinesla minulý týden šokující čísla. Podle odhadů, které vyplynuly z rozsáhlého průzkumu, se v letech 1950 až 2020 setkalo se zneužíváním kněžími a duchovními minimálně 216 tisíc dětí a zranitelných dospělých. Pokud do celkového čísla vedle kléru zahrneme i predátory-laiky, pak je celkové číslo dokonce 330 tisíc obětí.
Je načase si přiznat, že patriarchální struktura katolické církve je strukturálním hříchem, který usnadňuje mocným mužům zneužívání dětí i zranitelných dospělých.
Komise, která vedle obětí, psychologů, historiků a teologů zahrnovala také sociology, si mimo jiné kladla zásadní otázku, zda se sexuální násilí na nezletilých nějak specificky týká církve, nebo zda zasahuje ve stejné míře všechny instituce pečující o děti a mládež. Díky spolupráci s Francouzským národním institutem pro výzkum zdraví a medicíny (Inserm), který shromáždil a analyzoval data, mohla komise poprvé v dějinách francouzské církve přinést kvalifikovanou odpověď na zásadní otázku a odmítnout jednou provždy „relativistickou“ tezi, podle které podíl katolické církve na sexuálním násilí na dětech a zranitelných dospělých je pouhým odrazem dobových mravů. Jak uvádí výsledná zpráva, ve francouzské populaci celkově 14,5 procenta žen a 6,4 procenta mužů prohlašují, že se stali oběťmi sexuálního zneužití v době, kdy jim bylo méně než 18 let.
Distribuce moci
Na prvním místě je samozřejmě rodina: 3,7 procenta francouzské populace zažily před dovršením osmnácti let sexuální útok ze strany rodinného příslušníka, dvě procenta ze strany rodinného přítele. Stejně vysoké procento populace pak deklaruje, že bylo zneužito neznámým člověkem nebo v rámci kruhu přátel. Katolická církev je první z institucí, ať už soukromých nebo veřejných: 1,2 procenta lidí, kteří se v dětství účastnili aktivit spojených s církví (katolický skaut, katolická mládežnická hnutí, výuka náboženství, pastorace mládeže, církevní škola nebo internát) prohlašují, že se stali obětí sexuálního násilí před dovršením 18 let ze strany někoho, kdo byl spojen s církví. Tento poměr se sníží na 0,82 procenta, pokud číslo omezíme na kněze nebo člena řádu či náboženské společnosti (kněz, jáhen, řeholník nebo řeholnice). Zásadní pro uvědomění si závažnosti a systémovosti sexuálního násilí na dětech v katolické církvi a pro jakoukoli možnost nápravy je pak srovnání s ostatními organizacemi pro děti a mládež. Sexuální zneužívání je totiž podle dat, která nyní máme k dispozici, mnohem častější v rámci katolické církve než v jiných institucích, kde se socializují děti, jako jsou letní tábory a zájmové kroužky (0,36 procenta), státní školství (0,34 procenta), sportovní kluby (0,28 procenta) nebo v rámci kulturních a uměleckých aktivit (0,17 procenta). Jeden ze sociologických závěrů, který z těchto zjištění plyne, je ten, že obě instituce, které jsou založeny na patriarchálním modelu, ať už se jedná o patriarchát v případě katolické církve či o spíše implicitní patriarchální model rodiny, usnadňují vystavenost sociálně „podřízených“ lidí, tedy typicky žen a dětí, mužskému násilí.
Kromě těchto základních dat formulovala komise CIASE také celou řadu doporučení týkajících se nejen způsobů, jakými je v katolické církvi distribuována moc, ale také například některých teologických důrazů. Na prvním místě se jedná o zajištění spravedlivého procesu pro oběti. Komise vyzývá církev, aby otevřela kanonickou trestní proceduru obětem, a požaduje totální nestrannost církevní spravedlnosti, zejména tím, že zbaví biskupy jejich dosavadního střetu zájmů. „Biskup nemůže být zároveň soudcem a stranou sporu“, soudí švýcarská teoložka a církevní právnička Astrid Kaptijn, která je členkou komise. Komise rovněž v obecné rovině nabádá katolickou církev, aby do rozhodovacích procesů více zapojila laiky.
Kritika církevní nauky
CIASE považuje také za nepřijatelné, že doktrína a katechismus katolické církve kladou zločiny sexuálního násilí do stejné kategorie jako hřích nevěry, a to na základě toho, že se prý obojí týká sexuality. „Zločiny sexuálního násilí jsou smrtící činy, které neporušují pouze šesté přikázání (Nesesmilníš), ale jsou také přestoupením pátého přikázání (Nezabiješ),“ tepe církevní nauku předseda komise Jean-Marc Sauvé. CIASE také požaduje prolomení zpovědního tajemství v případě, že skutky sexuálního násilí vyšly najevo v průběhu této svátosti.
V oblasti teologie je třeba se podle závěrů komise zaměřit na předcházení nezdravé sakralizaci postavy duchovního, protože právě s touto výlučností operovali mnozí sexuální predátoři. Jean-Marc Sauvé k tomu dodává: „Také si myslím, že v katechismu katolické církve, který je sice univerzální, ale vysvětluje učení církve v určitých vyvíjejících se kulturách, je důležité vyvarovat se přílišné sakralizaci osoby kněze nebo řeholníka a zabránit ztotožňování jeho postavy s Kristem ve všech dimenzích, tedy nejen při slavení mše svaté, ale i v jeho běžném životě. Viděli jsme, že muži, kteří byli predátory, využívali a zneužívali představy Boha, aby uspokojili své sexuální touhy. Proto je třeba těmto věcem věnovat pozornost, aby se předešlo ospravedlňování těchto činů nebo okolností, jež by je mohly podporovat.“ Katolická morálka může stokrát opakovat, že žena má stejnou důstojnost jako muž, ale dokud organizační struktura církve bude vylučovat ženy, bude se jednat jen o zbožné řeči maskující reálnou nerovnost. Je proto načase si přiznat, že patriarchální struktura katolické církve je strukturálním hříchem, který usnadňuje mocným mužům zneužívání dětí i zranitelných dospělých.
Je třeba, aby katolická církev narovnala mocenskou nerovnováhu v postavení mužů a žen, otevřela kněžské svěcení ženám a učinila z rovnosti pohlaví skutečnost, a ne jen zbožné přání hlásané muži. François Devaux, zakladatel sdružení obětí La parole libérée (Osvobozená řeč), řekl během prezentace zprávy přítomným francouzským biskupům, že jsou ostudou lidstva. Důrazně je vyzval, aby nyní mlčeli a usilovně se dali do práce. Jedinou možností je podle něho systémová reforma církve na způsob Třetího vatikánského koncilu. Vzápětí ale dodal, že je skeptický k tomu, jestli je tak velké změny katolická církev schopná.