Foto Alarm / Petr Zewlak Vrabec
Nedávno uplynulo jednadvacet let od summitu Mezinárodního měnového fondu v Praze a protestů proti němu, které se staly iniciačním zážitkem pro celou generaci levicových radikálů a jednou z prvních velkých zkušeností s rozpory globálního kapitalismu pro lidi v postkomunistickém Česku. Alterglobalizační hnutí tehdy vyrazilo do ulic s heslem „Jiný svět je možný“, které reagovalo na bezohledné sebevědomí zastánců neoliberálních politik škrtání veřejných statků a rozšiřování tržních mechanismů do dalších a dalších oblastí světa a života.
Po jednadvaceti letech utrpěla ideologická nadvláda kapitalistické globalizace hluboké šrámy. Optimistické vzývání propojeného světa bez hranic vyšlo mezi politiky z módy. Tváří v tvář klimatické katastrofě už potřebu radikální změny společnosti nehlásají jen radikálové, ale i vědci a školáci. V módě je nové heslo: „Jiný svět je nutný.“ To sice svědčí o mnohem větším sebevědomí ohledně potřeby změny, otázku její možnosti ovšem nechává stranou. Není to náhoda. Fakt, že lidé začínají stále více chápat, že vše nefunguje, jak má, totiž neznamená, že by nějak zásadně povolilo sevření globálního kapitálu. Odpor proti globalizaci dostal navíc povětšinou nacionalistický charakter. Levice měla sice téměř ve všem pravdu, dostala ale tvrdou lekci z toho, že k uskutečnění politické změny to ani v nejmenším nestačí.
Na současné levici se množí teoretici i aktivisté, kteří na tuto situaci hledají odpověď v novém promýšlení politických strategií. V posledních dvou letech mě oslovil směr uvažování, který předestírají knihy od Jane McAlevey (No Shortcuts. Organizing for Power in the new Gilded Age), Jonathana Smuckera (Hegemony How-To) a Rodriga Nunese (Neither Vertical Nor Horizontal: A Theory of Political Organization). Rád bych naznačil, o co jde, a zároveň čtenáře pozval na workshop Jak vyhrávat. Nástroje a strategie pro úspěšná sociální hnutí, který připravujeme s platformou Re-set.
Radikálové odmítají moc
Strategie alterglobalizačního hnutí, podobně jako amerického hnutí Occupy, které se zrodilo před deseti lety, vznikaly spolu s mobilizacemi, které dokázaly dostat poměrně velký počet lidí do veřejného prostoru, vyjádřit nesouhlas se statutem quo a zároveň nabídnout zúčastněným silnou zkušenost alternativní politické komunity, kolektivní imaginace a rovnostářských vztahů. Systém lídrů a reprezentace byl nahrazen důsledně pojatou horizontální organizací a konsensuálním rozhodováním na větších či menších plénech.
V jádru organizování je rozhovor jeden na jednoho, který má zásadní praktický význam. Otevírá možnost přijít za lidmi, kteří nemají s politikou (natož tou levicovou) nic společného, umožňuje zjistit, co je štve, a vysvětlit jim možnosti změny.
Jonathan Smucker, autor knihy Hegemony How-To a jeden z organizátorů hnutí Occupy, trefně popisuje sílu, kterou má podobná politika pro lidi, kteří se jí účastní. Je to zkušenost, která doslova mění životy. V menším měřítku bychom o tom mohli vyprávět i my, kteří jsme v českém kontextu zakusili kolektivní zkušenost se spravováním Kliniky nebo přímé akce klimatického hnutí. Smucker se ale zároveň přidává k sílícímu počtu hlasů na levici, které poukazují na limity hnutí a znovu obracejí pozornost k otázkám strategie a moci. Ty jsou vcelku zřejmé. Mobilizace mají tendenci oslovovat stále stejné, již přesvědčené lidi, často z podobného kulturního prostředí. Zaměření na naplňování utopických principů fungování hnutí je často v rozporu s jeho stabilitou a masové akce kolektivního nadšení pak často střídá rychlý rozpad, když mobilizace opadne. Síla vlastní zkušenosti se také může zvrhnout v určitou formu politického narcisismu. Hnutí se „zamiluje samo do sebe“ a místo úsilí o proměnu společnosti si hýčká vlastní jinakost, což ještě prohlubuje příkopy mezi ním a zbytkem společnosti. Hnutí, které odmítá pracovat s mocí, pak hrozí, že mu zbude jen morální nadřazenost maskovaná za radikální hesla.
Pragmatici přesvědčují mocné
Jedna z pragmatických odpovědí na strategii mobilizace zní jasně: moc není na náměstích, ale v parlamentech a korporátních kancelářích. Pokud chceme něco změnit, musíme jít tam. Podobný přístup známe důvěrně z prostředí části české občanské společnosti. Historicky má kořeny ve vystřízlivění generace šedesátých let z radikálních revolučních nadějí a získává přesvědčivost pro řadu zklamaných a vyhořelých radikálů, kteří po opadnutí kolektivního nadšení hledají způsob, jak „alespoň něco změnit“.
Oproti mobilizaci zde jde většinou o advokacii či lobbování. Aktivisté se stanou experty na úzce vymezené téma a hledají cestu, jak přesvědčit politiky ke změně legislativy či korporátní manažery k zavedení zodpovědnější politiky. Aktivismus je v tomto případě spojený s profesionalizací, případné mobilizace jsou organizovány shora a míří především na mediální obraz. Tento postup může skutečně dosáhnout důležitých dílčích výsledků v ekologické i sociální oblasti, pokud ale jednoznačně převáží, může mít celou řadu negativních dopadů. Hnutí se smrskne na několik placených expertů, kteří při vyjednávání s politiky mohou velmi rychle přijmout jejich „hrací pole možného“, a vytrácí se vize radikální alternativy. To je v situaci, kdy potřebujeme spíše celkovou transformaci ekonomiky než třeba ekologičtější pohony aut, fatální problém.
Jane McAlevey, americká odborová organizátorka, popsala tuto tendenci na příkladu odborového hnutí ve Spojených státech, které v posledních desetiletích opustilo sílu své členské základny a vsadilo na vyjednávací obratnost manažersky vyškolených odborových předáků. Podle McAlevey má advokační strategie s tou mobilizační několik věcí společných. Za prvé, ani jedna si dost vážně neklade otázku po skutečné mocenské změně. Mobilizace bez návazné strategie pouze dostane lidi do ulic, ale nemá plán, jak jejich moc přetavit v jiné než symbolické atakování moci. Advokacie zase počítá s tím, že mocenské struktury ve společnosti nezměníme – je třeba vyjednávat s těmi, kdo ji mají, a přesvědčit je, aby se chovali alespoň o trochu lépe.
Druhým společným rysem obou strategií je snaha „vzít to zkratkou“, snažit se o změnu, aniž bychom k ní měli skutečnou moc a ptali se jak a kde ji získat. McAlevey to nevybíravě označuje za „předstírání moci“. Ona i Smucker pak vyzývají k třetí variantě: dlouhodobému budování moci ve společnosti.
Jak společně budovat moc?
Pokud nemáme peníze ani křesla v parlamentu, je třeba se opřít o moc ve společnosti. Tu je ovšem třeba budovat. Je to proces, který nevzniká spontánně, ale vede k němu dlouhá cesta. Je to ovšem cesta, která vede k cíli a otevírá možnost dosahovat zlomových vítězství. Většina úspěchů levice z posledních let je spojená právě se systematickým a dlouhodobým organizováním lidí. Zmínit můžeme obnovování bojovného odborového hnutí nebo kampaň Bernieho Sanderse, která sice nakonec nebyla vítězná, překročila ale meze toho, co bylo v americké politice považováno pro levici za možné. Skutečným vítězstvím je pak například aktuální referendum o vyvlastnění realitních gigantů v Berlíně, kterému nepředcházela jen kampaň, ale léta organizování naštvaných nájemníků, doslova dům po domě. Pozitivní příklady však můžeme najít i v postkomunistické Evropě. Třeba v Záhřebu vyhrál levicový starosta díky strukturám, které vznikly při dlouhodobých bojích městského hnutí.
Organizování je metoda politické práce, která má vlastní pravidla a je spojená s dalšími otázkami: jak nastavit struktury, do kterých lidi zveme? Koho začít organizovat? Jak vzdělávat lidi, aby dokázali převzít iniciativu za své zájmy? Na jaké vztahy, které ve společnosti už existují, navážeme – bude to pracoviště, komunita nebo ohrožení stejným majitelem bytů? V jádru organizování je rozhovor jeden na jednoho, který má zásadní praktický význam. Otevírá možnost přijít za lidmi, kteří nemají s politikou (natož tou levicovou) nic společného, umožňuje zjistit, co je štve, vysvětlit jim možnosti změny a najít spolu způsob, jak by se mohli nejlépe zapojit. To je něco, co na sociálních sítích ani v sebelepších propagačních videích neuděláte.
Rozhodnutí zazvonit na cizí zvonek a zapříst rozhovor o ohledání společných zájmů navíc může být stejně transformativní zkušeností jako zážitek kolektivního rozhodování na plném náměstí nebo první utržená rána policejním obuškem. „Lze těžko docenit, jak moc změní zkušenost s organizováním nájemníků berlínské levicové hnutí,“ řekla v rozhovoru Mira Wallis z iniciativy Deutsche Wohnen Enteignen a troufnu si tvrdit, že to platí pro zkušenost s organizováním i mimo Berlín. Krátký rozhovor s cizím člověkem nás poučí o věcech, které jsou sice v lecčems banální, v levicovém hnutí ale často stále chybějí: učí nás poctivě naslouchat problémům a strachům lidí, hledat společná témata, mluvit srozumitelně, nemoralizovat a mít přesvědčivou strategii změny, která lidem ukáže, že má smysl věnovat věci svůj čas.
Rozšířit ekologii sociálního hnutí
Neexistuje samozřejmě jedna správná a bezchybná strategie, stejně jako neexistuje jediná správná organizační forma. Současné diskuse naopak spíše chtějí překonat strategický fundamentalismus, který v levicových hnutích často panoval. Úspěšná mobilizace, přímé akce i poctivá advokační práce k politice sociálních hnutí nezbytně patří. Jde spíše o to, jak je zakotvit ve společenské moci a strategicky budovat síť vztahů, skrze které se budou strategie vzájemně pozitivně ovlivňovat. Brazilský teoretik Rodrigo Nunes mluví v této souvislosti o potřebě vytvářet pestrou a funkční ekologii sociálního hnutí. Do té ostatně mohou dobře zapadat i levicové politické strany – pokud se zbavíme představy, že se jedná o konečný a nejvyšší stupeň politické práce, a začneme přemýšlet nad tím, jak opřít úspěchy ve volbách o organizování mimo ně a jak úspěchy znovu přetavit do podpory hnutí.
To všechno je práce, kterou je třeba udělat vždy v rámci specifického kontextu, a neexistuje žádný zaručený recept. Kdo chce spolu s námi ohledávat možnosti rozvíjení podobných strategií v českém kontextu, je zván na workshop, který organizujeme pod hlavičkou platformy Re-set. Představíme v něm některé koncepty a praktické nástroje ze zahraničních diskusí a spolu s lidmi z českého hnutí si budeme vyměňovat zkušenosti a hledat spolu cesty, jak vyhrávat.
Autor je aktivista sociálních hnutí.