Předseda městské rady Prestonu Matthew Brown (na fotce druhý zleva). Foto Preston City Council
O takzvaném prestonském modelu se mluví stále častěji nejen ve Velké Británii, ale také jinde ve světě. Preston byl vždy nezajímavé, průměrné severoanglické město, a je proto nápadné, kolik pozornosti se mu v posledních letech dostává. Často je dáván za příklad toho, jak může labouristická lokální a velmi progresivní politika konkurovat konzervativní pravici.
Příběh „prestonského modelu“ začíná někdy kolem roku 2013, kdy se labouristické vedení lokální samosprávy pokouší obnovit ekonomickou a společenskou soudržnost místní komunity. Místo outsourcování služeb na velké firmy se v Prestonu pokoušejí rozšiřovat veřejné instituce, prostřednictvím zakázek stimulují lokální firmy a podporují družstevnictví a zakládání podniků vlastněných svými zaměstnanci. Jak tato praxe ve skutečnosti vypadá, jsme se zeptali předsedy městské rady Prestonu labouristického politika Matthew Browna.
Společně s novinářkou Rhian E. Jones používáte v knize Paint Your Town Red (Natřete své město na rudo, 2021) slogan „Dostat věci skutečně pod kontrolu“. Tuto frázi si lidé spojují především s Borisem Johnsonem a kampaní za brexit. Proč ho používáte a co pro vás tento slogan v případě Prestonu znamená?
Podle mě můžou tento slogan využívat progresivní a socialistické politické strany, a sice v tom smyslu, že komunity a lokální samosprávy dostávají zpět pod kontrolu každodenní záležitosti a místní ekonomické vztahy. Většinou totiž mají velmi dobrou představu o tom, co se v jejich okolí děje. Mám pocit, že tento slogan nám pravice tak trochu ukradla. Podle mého názoru neměla politika konzervativních stran v případě brexitu nikdy ambice posílit postavení pracujících lidí. My se pokoušíme naopak vést debaty o tom, jak regionální politici, samosprávy, městské rady a starostové mohou skutečně dostat věci zpět pod svou kontrolu. A přišli jsme na to, že toho dosáhneme třeba podporou lokálního podnikání skrze veřejné zakázky, nebo tím, že budou veřejné instituce platit vyšší mzdy. A také respektováním odborů, vytvářením rozmanitější ekonomiky, rozšiřováním podniků vlastněných zaměstnanci a vytvářením alternativního bankovního systému na severovýchodě Anglie. Právě chování velkých bank totiž způsobilo velký ekonomický krach v letech 2007 a 2008. Chceme tedy politiku „získávání věcí pod kontrolu“ zformulovat znovu, a to na progresivních základech.
Jestli to správně chápu, vše začalo někdy po roce 2011. Můžete nám popsat hlavní impulsy, které za novou strategií v Prestonu stály? Proč jste se rozhodli jít touto cestou?
Na přeměně jsme začali pracovat někdy v roce 2013. Experiment tedy trvá asi osm let, ale v posledních letech nás zpomalila pandemie. Prestonský model začal odmítnutím předchozích garnitur, které po ekonomické krizi nedokázaly obnovit naši komunitu. Krize na naše město dopadla velmi tvrdě. Uvědomili jsme si, že veřejné instituce mohou pro obnovení ekonomiky udělat opravdu hodně. Předchozí konzervativní vláda šla se svými škrty zcela opačným směrem a tyto instituce naopak oslabovala. Důležité pro nás tedy bylo změnit tok veřejných zakázek, aby se zamezilo outsourcování veřejných financí na velké národní a nadnárodní firmy, a aby naopak došlo skrze zakázky k podpoře lokální ekonomiky. Ale šlo nám také o demokratizaci lokální ekonomiky. Založili jsme komerční společnosti ve veřejném vlastnictví, které mají svá konta v regionální bance. Experimentujeme s veřejným vlastnictvím, s podporou firem vlastněných zaměstnanci.
Klíčovým aspektem je snaha o demokratizaci kapitálu, ať už jde o lokální družstva, společnosti vlastněné zaměstnanci, znárodnění nebo cokoliv dalšího.
Je to samozřejmě velmi náročný a dlouhý proces, který má celou řadu vrstev. Je to vzrušující, ale může to být i frustrující, protože lokální vlády mají často svázané ruce a jsou závislé na centrální vládě. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby naše aktivity zastřešovala progresivní centrální vláda. Musíme ale vymyslet alespoň něco, abychom s úrovní nerovností ze své pozice něco udělali. Posledních skoro čtyřicet let tady máme ekonomicky velmi liberální systém, který je zaměřený na privatizaci veřejných statků, outsourcování služeb a financializaci všeho. Po ekonomické krizi se ovšem ukázalo, že tento model je neudržitelný. V časech krize se najednou celý systém rozpadá, což se znovu potvrdilo i během pandemie.
Jak moc byl Preston zasažen finanční krizí z roku 2008? A jak velkou roli to hrálo v politickém vývoji města?
Když Británie asi před deseti lety začala uskutečňovat program škrtů, byl Preston jedním z nejpostiženějších měst v zemi. Přestaly sem proudit peníze z centrální vlády v podobě dotací a grantů. Je důležité si uvědomit, že sever Anglie přišel v posledních třiceti letech o většinu manufaktur a průmyslových podniků. Finanční podpora byla tedy pro region klíčová. Takže Preston byl zasažen velmi drsně a výdaje městské rady se někdy v roce 2011 snížily asi o třetinu. A tady někde vzniká projekt „komunitního vytváření bohatství“ (community wealth-building), jak tomu říkáme. První roky byly trochu chaotické. Byl to experiment, ale teď máme dost jasno v tom, čeho chceme dosáhnout. Zaměřujeme se hodně na problematiku sociálního bydlení, což je oblast, kterou většina lokálních samospráv v Británii úplně vyklidila. Máme štěstí, že je tady významný a dobře fungující veřejný sektor a instituce, které tuto změnu mohou dát do pohybu.
Klíčovým termínem je pro vás právě „komunitní vytváření bohatství“. Předpokládám, že málokdo v Česku ví, co si pod tím představit. Mohl byste tento koncept našim čtenářům trochu vysvětlit?
V podstatě je to nový ekonomický přístup, který se zrodil na americkém Středozápadě v takzvaném Rezavém pásu. Přišlo s ním sdružení Democracy Collaborative. Jde o demokratizaci vlastnictví kapitálových zdrojů a jejich podřazení pod správu komunity. Nejde jen o to, jak do nějakého místa přilákat velký byznys a další zdroje, ale o rozvoj komunity. Tento přístup se teď rozvíjí na mnoha místech po světě. V širší perspektivě ovlivňuje i mainstreamovou politiku a částečně má vliv i na administrativu Joea Bidena. V jistém ohledu jde skutečně o mezinárodní hnutí. Podle mě je to politika zdravého rozumu, protože se obrací na běžné lidi a ptá se jich na to, jaká by uvítali opatření, protože oni sami mají největší přehled o tom, co je potřeba.
Zmiňoval jste, že to byly právě veřejné instituce, které vám umožnily situaci nějak zvládnout. Často mluvíte o páteřních institucích, které jsou pro prestonský model klíčové. Podle čeho jste si tyto klíčové instituce vybrali a proč jsou pro vaše fungování tak důležité?
Zřídili jsme Centrum pro lokální ekonomické strategie, které spadá pod radu města Preston. Vznikla hned v roce 2013 a měla vytipovat páteřní instituce v Prestonu a v hrabství Lancashire obecně. Chtěli jsme převzít model z Clevelandu a přizpůsobit ho našim podmínkám. Klíčové pro nás ale bylo, že se k našemu projektu připojila prestonská nemocnice. Jednalo se o instituci s velkým rozpočtem, která měla velký vliv na veřejnost. Jako příklad našeho modelu můžu uvést to, že během pandemie nemocnice nakupovala respirátory a ochranné pomůcky od lokální firmy. Takováto spojenectví vytvářejí pracovní místa v nejbližším okolí. A vytvářejí jakousi formu odolnosti pro případy krize, jako je právě pandemie nebo zhroucení ekonomiky.
Má tento proces nějaká pravidla? Jakým způsobem jsou zadávány veřejné zakázky v Prestonu?
V tomto ohledu se učíme od dalších města a regionů v Evropě. Existují obecně platná evropská pravidla pro zadávání veřejných zakázek, kterých se držíme.
Preston se často zmiňuje v souvislosti s družstvy, která ve městě fungují a operují. Co motivovalo lidi a společnosti vytvářet nová družstva?
Ze všeho nejdřív jsme ustanovili organizaci Preston Cooperative Development Network, která sdružovala experty na zakládání a rozvíjení družstevních modelů v naší oblasti. Potom jsme získali peníze od Open Society Foundation a založili jsme deset družstev spravovaných zaměstnanci. To motivovalo další lidi k založení dalších družstev. Vznikla třeba podobná iniciativa na místní univerzitě. Jedno z nejnověji založených družstev je družstevní vzdělávací centrum, v němž se významně angažují odbory a kde se pracující učí, jak se organizovat v družstvech. Poskytuje jim také vzdělávací programy. A naše úvahy nás vedou i myšlence založení regionální družstevní banky – ta by se v ideálním případě mohla rozšířit i do dalších částí země, protože nám jde o demokratickou a odolnou ekonomiku. Jsem trochu neklidný, když o tom mluvím, protože jde o obří skládačku, v níž tyto zásadní dílky stále chybějí. Ale naše úvahy nás nevyhnutelně vedou tímto směrem.
A co je nejvýznamnější částí tohoto puzzle, která vám stále chybí?
Je toho opravdu hodně. Především chceme mnohem více firem vlastněných svými zaměstnanci. Banka je zaregistrovaná, ale je nutné, aby zaujala významné místo v lokálním ekosystému. Momentálně stavíme kinosál ve veřejném vlastnictví. Rozvíjíme místní univerzitu, systém veřejných zakázek, ale i projekty udržitelného bydlení. Zkrátka snažíme se budovat demokratickou a odolnou lokální ekonomiku. Podniky vlastněné svými zaměstnanci jsou pro nás v tomto ohledu klíčové. Chceme, aby se do těchto projektů zapojilo opravdu velké množství lidí. Družstevní model organizování společností ve Velké Británii stále není mainstream, a to se pokoušíme změnit skrze vzdělávání lidí v této oblasti. Pro mě je vzrušující, že tyto firmy tady vznikají a že se do nich zapojují třeba i někdejší vězni, uprchlíci a tak dále. Mluvíme také hodně o obnovitelné energii, čistém životním prostředí. Pandemie nás trochu zbrzdila, ale brzy budeme pokračovat.
Mluvil jste o regionální družstevní bance. Proto mě zajímá, jestli narážíte na nějaké problémy ze strany velkých bankovních institucí.
Většina finančních institucí chce z lokálních komunit zisk či majetek vytěžit. Často se skrze ně třeba konstruují složité transakce, které mají za cíl vyhnout se placení daní a tak dále. Zájmy lokálních podnikatelů a byznysů nejsou pro velké banky tak podstatné. Chceme do tohoto projektu investovat až 80 milionů liber. Družstevní banka by mohla mít kapitál 400 až 500 milionů liber – tyto odhady zakládáme na poměrně opatrných předpokladech, že si v ní dvě procenta obyvatel naší oblasti založí účet nebo sem přesunou své prostředky. Je tady celá řada měst a míst, která se pokoušejí jít podobnou cestou.
Máte pocit, že byl Preston pro tato města inspirací? Že minimálně ve Velké Británii ovlivnil nějaké komunity, aby šly stejnou cestou?
Je to v podstatě nekonečný řetězec. Nás přímo ovlivnil americký Cleveland, ale na něj měla vliv družstevní korporace Mondragon. My jsme zase uvedli v život takzvaný prestonský model ve Spojeném království. A spousta lidí nám říká, že je to skvělý nápad, a začínají vše implementovat ve svých městech. Zásadní ale je, že každé město a region se nachází ve zcela specifické situaci a musí tyto zásady a principy aplikovat na zcela unikátní prostředí.
Dokážete si představit, že by byly principy prestonského modelu a budování bohatství pro komunitu aplikovány na vládní úrovni? Jak by to mohlo vypadat?
Některé části se pokouší implementovat i současná vláda, třeba v dlouhodobém plánu rozvoje NHS. Ve skutečnosti jde ale o transformaci kapitalismu v mnohem demokratičtější formu správy společnosti – a opravdu si nemyslím, že konzervativci budou právě tento aspekt naší transformace podporovat. Nicméně tato agenda má podle mě kouzlo, které oslovuje lidi napříč politickým spektrem, a opírá se o zdravý rozum. Klíčovým aspektem je snaha o demokratizaci kapitálu, ať už jde o lokální družstva, společnosti vlastněné zaměstnanci, znárodnění nebo cokoliv dalšího. Ve výsledku se jedná o to, že je potřeba tyto vztahy demokratizovat.