V Česku se z práva na ochranu zdraví stala bezcenná fráze. Zbývá tak možná jen právo zemřít

Právo na ochranu zdraví je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Pandemie koronaviru ale ukázala, že jsme se odnaučili vnímat ochranu zdraví a života jako to, čím je: prosazováním základního lidského práva. 

Když opozice viní Andreje Babiše ze spoluodpovědnosti za třicet tisíc českých obětí pandemie, viní jej plným právem a měla tak činit mnohem důsledněji. Velký podíl na koronavirové tragédii však nese i další okolnost, kterou na premiéra házet nelze. A pokud si nechceme zlý scénář v menší či větší míře zopakovat, je nejvyšší čas změnit přístup – počet nově infikovaných i procento nakažených mezi testovanými se nyní nachází na dvoj- až trojnásobných hodnotách oproti situaci před měsícem.

I kdyby ministerstvo poslalo místo zdůvodnění jen prázdný papír, pořád tu máme ten drobný detail, že na covid u nás prokazatelně zemřely desetitisíce lidí, zatímco na první oběť respirátoru teprve čekáme.

Veřejná debata o covidu se v řadě témat většinově přiklonila na stranu rozumu, třeba v otázce očkování nebo závažnosti nákazy. Bitvu o lidskoprávní rozměr ochrany zdraví jsme však prohráli na celé čáře. Přijali jsme rovnici, že snahy bránit šíření viru jsou inherentně v rozporu se základními lidskými právy. Na jedné straně restriktivní nařízení, na druhé pak posvátná svoboda jednotlivce.

Boj proti rouškám, očkování nebo testům se tak do veřejného povědomí automaticky projektuje coby obhajoba ústavy. Je to argumentace, již bez většího odporu přijali i zastánci proticovidových opatření – a bohužel také velká část české justice. A je to argumentace zásadně chybná.

Abstraktní teorie versus konkrétní obsah

Mezi prvními ustanoveními Listiny základních práv a svobod, která tvoří nedílnou část české ústavy, čteme: Každý má právo na život. Dokument také jasně uvádí, že každý má právo na ochranu zdraví. Sluší se upozornit, že nejde o nějaké obskurní poznámky pod čarou. Právo na život a ochranu zdraví má podle Listiny zcela rovnocenné postavení s právy na svobodu pohybu, projevu či vlastnění majetku.

Přesto se v souvislosti s epidemiologickými opatřeními hovoří výhradně o omezování, ne-li přímo porušování lidských práv. I těžké justiční váhy jako ústavní a nyní evropská soudkyně Kateřina Šimáčková v rozhovorech mluvily především o nabourávání základních práv a respektu ke svobodě. Jistě, proti ochraně zdraví jako principu nikdo příčetný neprotestuje. Problém nastává, jakmile chceme do abstraktní teorie dosadit konkrétní obsah.

Jak přesně vypadá právo na ochranu zdraví a života v podmínkách globální pandemie? V situaci, kdy soudy rušily kvůli formálním nedostatkům i nejbanálnější principy ochrany v podobě roušek v uzavřených prostorách, žádná ochrana zdraví neexistuje. Své ústavou zaručené právo jste mohli využít leda sezením v obýváku. Další varianta znamenala vydat se všanc náhodě a s jistou dávkou smůly využít své právo zemřít.

Právní purismus vítězí nad Listinou práv a svobod

Je banální připomínat, že rozličné svobody, práva a povinnosti vzájemně kolidují a že fungování demokratické společnosti zajišťuje jejich rovnováha. Jenže v případě covidu se veškerá rovnováha z veřejného diskursu vytratila. Vláda samozřejmě svými nelogickými a zmatenými kroky, které nedokázala pořádně vysvětlit, situaci příliš nepomohla. Když však Nejvyšší správní soud na základě neprokázaného tvrzení jednotlivce o potížích kvůli roušce zrušil povinnou ochranu obličeje ve všech vnitřních prostorách, vědomě tím udělal z práva na ochranu zdraví bezcennou frázi. I kdyby ministerstvo poslalo místo zdůvodnění jen prázdný papír, pořád tu máme ten drobný detail, že na covid u nás prokazatelně zemřely desetitisíce lidí, zatímco na první oběť respirátoru teprve čekáme.

Můžeme to zavrhnout jako prostou ukázku právního purismu. Avšak ve skutečnosti toto i další podobná rozhodnutí vyplývají z faktu, že jsme se odnaučili vnímat ochranu zdraví a života jako to, čím podle Listiny je: prosazováním základního lidského práva.

Je zcela v pořádku diskutovat o míře této ochrany. Diskuse má ovšem smysl jen tehdy, budeme-li věci nazývat pravými jmény. Spory o podobu proticovidových opatření nejsou útokem úřední moci na práva a svobody jednotlivce, nýbrž střetem základních práv mnoha různých jednotlivců s rozdílnými zájmy. A pokud někdo nazývá povinnou ochranu úst nebo testování na covid nepřiměřeným zásahem do svého života, pak se vzhledem ke globální pandemii sluší dotázat, jak přiměřeným zásahem do života je smrt.

Autor je marketingový a komunikační konzultant.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace