Foto Petr Zewlakk Vrabec
Až příliš mnoho lidí se dnes tváří, že následující volby mají jen jedinou otázku. Vyznamenal se v tom zejména Milion chvilek pro demokracii, iniciativa, která aktualizovala zastaralé heslo Demokracie je diskuse na aktuální Demokracie je nechat se instruovat chatbotem (nemyslí to ironicky a jejich chatbot je navíc ještě naprogramován neuvěřitelně arogantně a přihloupě). Podobně ale mluví i šéfredaktor levicového a donedávna velmi sociálnědemokratického a environmentalistického Deníku Referendum Jakub Patočka: „základní a vpravdě osudová otázka následujících voleb je pouze jedna: zda po nich bude opět sestavovat vládu Andrej Babiš, anebo pětka opozičních stran. To je první, druhé a také třetí nejdůležitější téma nadcházejících voleb.“
Volby: jedna otázka, nebo tři?
Podle některých, pro mnohé zřejmě už zastaralých představ o demokracii spočívá smysl voleb v tom, že lidé jejich prostřednictvím volí své zástupce, kteří pak reprezentují jejich názory a zájmy při rozhodování o společných věcech. Česká demokracie je ale celých třicet let v zajetí představy o tom, že volby mají zcela jinou funkci: jejich rolí je vymýtit zlo, zabít Voldemorta, ať už se zjevuje v podobě komunistů, Paroubka, Zemana nebo Babiše. Věcná témata lze v takové atmosféře vždy shodit pod stůl – bavit se o nich by jen zdržovalo a znevýhodňovalo stranu dobra (či spíš antizla) v její svaté válce. Právě tomuto pojetí demokracie jako boji „dobrých“ proti „špatným“ vděčíme za velmi nízkou politickou kulturu, za atmosféru, v níž se udržují některá ideologická tabu a podstatné neřešené problémy nezískávají potřebnou pozornost. V těchto volbách je to obzvlášť krizové, protože se zřetězily tři neodkladné otázky, přičemž jen jednou z nich je odvolání Babiše. Stavět je proti sobě, tvářit se, že jedna „vládne všem“ je strategií k tomu všechny prohrát. Koncentrace na porážku „pána zla“ a opomíjení jiných problémů je nejlepší cestou, jak ho neporazit.
Ať už dají tyhle volby dohromady jakoukoli vládu, i ta nejlepší představitelná možnost bude hodně špatná a vyžádá si aktivitu hnutí za klimatickou a sociální spravedlnost.
Porazit Babiše. Pochopitelně, prvním úkolem těchto voleb je porazit Babiše. Koncentrace moci, kterou vždy představoval, a prorůstání se státem se už staly nesnesitelnými. Stát už ani příliš nepředstírá, že ve vztahu k premiérovi, jeho majetkům a trestním kauzám nějak elementárně funguje a vymáhá základní pravidla. Babiš navíc tváří v tvář covidové krizi předvedl toxickou směs sebestřednosti a neschopnosti a pro své kauzy se ocitl pod silným tlakem z EU. To obojí ho tlačí do národoveckého kouta. Když se dnes rozhodl zakrýt svůj covidový debakl protiuprchlickým pózováním, u něhož mu ochotně šaškuje i Viktor Orbán, nemáme nikde záruku, že v případě potřeby nevytvoří vládu s Okamurou. I kdyby na to ale nedošlo a Babiš po volbách zas zakormidloval ke středovému konformismu, potřebujeme se zbavit podivného slepence státu a oligarchického impéria a vykázat konečně moc velkých peněz do určitých mezí (což ovšem platí zdaleka nejen pro Babiše).
Vybřednout z ekonomické a sociální pasti. Po dekádách, kdy se opakovala klišé o české „rovnostářské“ společnosti, to konečně PAQ Research Daniela Prokopa spočítala a došla k tomu, že jsme jednou z nejnerovnějších zemí v Evropě. K tomu si připočtěme zhruba desetinu populace v exekucích, další násobek lidí bez rezerv, kteří mohou snadno propadnout na dno. Některé části společnosti už pociťují a jiné brzy pocítí vážnou krizi, která zvýrazní existující problémy jako špatná dostupnost bydlení. Klíčová bude otázka, jak rychle se podaří tuto krizi vyřešit, které sociální vrstvy a čím toto řešení zaplatí a jaké možnosti vývoje toto řešení otevře či naopak uzavře. Potřebujeme zejména to, co slibuje jen málokdo – důslednou a spravedlivou daňovou reformu, která bude směřovat k tomu brát si peníze, kde jsou: tedy především ze zisků firem a velkých majetků.
Vážně řešit klimatickou změnu a další klíčové ekologické problémy. Význam klimatické krize asi nepotřebuje komentovat. Je a ještě bude opravdu obtížným úkolem bojovat za skutečnou klimatickou spravedlnost v zemi tak závislé na autoprůmyslu a dalších špinavých odvětvích, jako je Česká republika. Abychom dokázali čelit formující se agresivní protiklimatické koalici průmyslu a pravice, budeme muset zareagovat i na nerovnou pozici Česka a sousedních zemí v evropské ekonomice. S vykřikováním „my chceme být také na Západě, ale na tom skutečném, sociálně a ekologicky uvědomělém Západě“, které se stalo kdovíproč tak populární i na levici, si nevystačíme. Autoři podobných zvolání by si mohli položit otázku, zda naše relativní názorová „zaostalost“ oproti západní Evropě nějak nesouvisí s tím, že místní levná práce a levná příroda tvoří jeden z předpokladů západoevropského bohatství.
Trojice odpovědí
S jistou schematičností bychom mohli říct, že nejlepší odpověď na první problém nabízí volba kolace Pirátů a STAN, druhou otázku uchopili nejlépe (zejména díky Stropnického zdůraznění, že volby budou o tom, kdo zaplatí tuto krizi) sociální demokraté a klimatická krize dost drasticky připomíná, že je čas netaktizovat a jasně podpořit zásadovou zelenou politiku. Sociální demokraté z trojlístku smysluplných zvažovaných voleb ale spíše vypadávají. Ani ne tak proto, že šli do koalice s Babišem, jako spíš proto, co všechno si v ní nechali líbit. Pokud nevystoupili z vlády ani poté, co ANO spolu s ODS prohlasovalo výhodnější daně pro bohaté, dali jasně najevo, že sami sebe berou jako hadr na podlahu – a kdo by měl chuť volit hadr na podlahu? Sociální demokraté také nevyužili ohromné šance, kterou jim skýtala možnost spolupráce se Zelenými (a případně s Budoucností).
Velká část sociální demokracie působí nevěrohodně, v nejlepším případě jako kariéristé, kteří by mohli být v zásadě v jakékoli straně. A i levicový fíkový list strany, „hustá dvojka“ Matěj Stropnický a Jana Maláčová, kteří záslužně zvedají mnohá témata sociální spravedlnosti, to dělají způsobem, jaký si podporu nezaslouží. Nejenže si Jana Maláčová dala dobrý pozor, aby dělala politiku pro pracující většinu a nikdo jí nespojoval s pomocí „nepřizpůsobivým“, ale i její druhdy zelený spolupracovník cítil potřebu uvést kampaň slovy: „Že do toho Jana Maláčová šla, mě nakonec přesvědčilo, že to myslí vážně, že to nebude jen žvatlání o Bělorusku, Polsku, Maďarsku a transgenderu. Aby bylo jasno, agendu lidských práv respektuju a předsudky nemám žádné, ale politiku chci obrazně řečeno dělat pro lidi v našich montovnách.“ V Bělorusku umírají lidé a dalším hrozí mnohaleté tresty za snahu o demokracii. V Polsku ženám zakazují potraty a šíří se antisemitské a homofobní nálady. V Maďarsku uchvácený stát fakticky zlikvidoval opoziční média, masivně fízluje opozici a obhájce lidských práv a vyštval ze země Středoevropskou univerzitu. Transgender lidé čelí i u nás šikaně. Nikdo Stropnického nenutí, aby se těmto tématům věnoval. Co ale o sobě prozrazuje svou potřebou si na ně uplivnout, otřít si o tu řadu nešťastných lidských osudů boty?
Potřebujeme silnou levici, ale stávající sociální demokracie potřebuje především pořádný výprask. Když ho v těchto volbách dostane, můžeme doufat, že se třeba příště dočkáme trochu lepší levice.
Pokud jde o Zelené, vystoupili do voleb s přesvědčivým programem a sympatickými osobnostmi jako Monika Horáková nebo Dalibor Levíček. Dobré argumenty, proč Zelené bez ohledu na pragmatické kalkulování volit, přinesla Anna Šabatová. Z druhé strany, Zelení přišli se sympatickým programem v době, kdy jim o mnoho nejde. Když ještě hráli o něco významnější roli, zvolili si do svého čela levicového předsedu – a obklíčili ho středově konformistickým předsednictvem, aby ho hlídalo. I dnes je Strana zelených nejen stranou Moniky Horákové a Dalibora Levíčka, ale také pravicových liberálů Petra Kutílka či Ondřeje Mirovského. Je jí tedy vlastní podobné rozkročení, jaké je charakteristické i pro Piráty.
Dává smysl volit Zelené jako demonstraci významu zelené politiky a pro uchování naděje na její obnovu. Přesto mám pocit, že při zvážení plusů a mínusů dává větší smysl volit Piráty.
Pod jakou vlajkou?
Také s Piráty je ovšem nejedna obtíž. Byly doby, kdy bylo vcelku jasné, proč je volit. Bylo to přesně v momentech, kdy dokázali propojit tři klíčové otázky dneška. Bylo to, když po eurovolbách vstoupili do frakce Zelení/ESA a dali jasně najevo, že myslí oddanost ekologickým kauzám vážně. Bylo to na sklonku minulého roku, kdy se řešily ekonomické dopady pandemie. ANO s ODS tehdy prohlasovala daňový systém zvýhodňující bohaté, zatímco Piráti navrhovali zvýšení slevy na poplatníka, které by pomohlo především lidem s nízkými příjmy, a také zdanění prodeje firem. Ze sociální demokracie byl tehdy nejvíce slyšet Roman Onderka, který navrhoval řešit situaci tím, že se prostě seberou peníze neziskovkám…
Bohužel, situace se od té doby posunula. Piráti se ocitli v obtížné situaci, chvilkové vysoké preference byly danajským darem, protože odrážely odlišná, často protikladná očekávání. V současné době dělá Pirátská strana kampaň, na níž je příliš poznat, že hlavním kritériem tu je, aby neurazila strejce ze STAN a jejich předpokládané voliče. Šlo by zatnout zuby, ale proč vlastně? Co čekat, pokud se pirátský poslanec omlouvá za vyjádření nadšení z výsledků berlínského referenda o vyvlastnění bytů a Olga Richterová jeho tweet dokonce označí za „hloupý vtip“, místo aby vysvětlili, oč v případě tak velkého vlastnictví bytů jde? A jak reagovat, pokud slyšíme předsedu strany Bartoše, jak říká k elektroautům, že přece nežijeme v komunismu, aby EU říkala soukromým podnikům, jaká auta mají vyrábět? Když se vezme v potaz celková ekologická zátěž elektroaut i to, že symbolizují dotovaný dobrý pocit pro bohaté a omezení pro chudé, nejadekvátnějším postojem by byla radikálně environmentalistická kampaň proti nim. Pokud ovšem chce hlavní Pirát říct, že nelze z ekologických důvodů omezit podnikání, pak lze jen zakroutit hlavou a zeptat se, čím se tedy v ekologických otázkách chce lišit od Institutu Václava Klause.
A nejde jen o to, že se Piráti snaží být stravitelní pro STAN a jejich voliče. Sami jsou koalicí v zásadě sociálně citlivých a uvážlivých lidí s tržně libertariánskými nerdy, koalicí, která může značně překvapit jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. To druhé se Pirátům podařilo, když představili svého ministra zdravotnictví: právníka Ondřeje Dostála, jenž ani příliš neskrývá, že si přeje reformu zdravotnictví, která by otevřela dveře soukromým penězům, slibuje, že nedopustí žádný další lockdown (jako by měl křišťálovou kouli a věděl, že nebude za žádných okolností potřeba, anebo je případně odhodlán obětovat další desítky tisíc životů?), a celkově mluví o zdraví lidí jakýmsi podivným jazykem, který kombinuje to nejhorší z právnické a ekonomické řeči. Své očkování proti covidu-19 (odmítl se očkovat s tím, že je imunní díky protilátkám po prodělané nemoci) označil za „citlivou zdravotní informaci“, jako by vůbec nechápal význam příkladu a svou vlastní roli. Jako právník třebíčské nemocnice, která vyměnila rodičům dva novorozence, tak citlivý k soukromí nebyl…
Zpět do roku 2006?
Volba Pirátů a Starostů nám jako nejlepší řešení nabízí v podstatě návrat do let 2006 či 2010 – zvolit si pod tlakem obrazu odpudivé alternativy pravicovou vládu, v níž snad bude jedna středově liberální a „hodná“ strana změkčovat agresivní drive neoliberálů na co nejtvrdší tržní reformy – tak jako po roce 2010 na ně bude tlačit krize a státní dluh, doplněný ještě o inflaci. Je to příšerný scénář, ale dejme tomu, že problémy s Babišem již postoupily tak daleko a pád české levice tak hluboko, že to je nejlepší možnost. Pak dává skutečně smysl volit Piráty – a doufat, že Bartošovi Piráti nebudou Bursíkova Strana zelených. V což se upřímně řečeno doufá dost obtížně v situaci, kdy Bartošovi Piráti chtějí poslat do ministerského křesla svého Julínka. Nicméně je to první a menší polovina naší naděje.
Ta druhá, podstatně důležitější, přijde na řadu, až volby skončí. Po roce 2006 tu sice pravice měla připravenou tržní reformu zdravotnictví (kdyby uspěla, patrně bychom covid-19 „zvládli“ ještě o dost hůře), ale narazila na odpor. Nezastavila ji Strana zelených, ale odbory a různé občanské iniciativy jako třeba petice bývalých signatářů Charty 77. Když po roce 2010 nastoupila Nečasova vláda s plánem zprivatizovat penze, dostat veřejné vysoké školy pod kontrolu soukromého byznysu a mnoho dalších lahůdek, opět neuspěla díky tlaku odborů, vysokoškolských protestů a občanských iniciativ jako ProAlt a Alternativa zdola.
Zkrátka řečeno: asi má největší smysl „hodit to“ v následujících volbách Pirátům (a kroužkovat ty sociálně citlivé). Lze i doufat v to, že u nich převáží tendence k radikálně demokratickému étosu, ekologii a sociální spravedlnosti. Zároveň, ať už dají tyhle volby dohromady jakoukoli vládu, i ta nejlepší představitelná možnost bude hodně špatná a vyžádá si aktivitu hnutí za klimatickou a sociální spravedlnost. Tato sociální hnutí budou muset čelit masivní lobby velkých průmyslníků i nevyjádřenému souručenství pravicových politiků velkého byznysu a konzervativních hodnot v různých stranách (od ODS a ANO až po KSČM a SPD). Je myslím jedinou nadějí, že si taková hnutí získají dostatečnou sílu a dokážou prosazovat svá témata. Ve spolupráci s Piráty, bude-li to možné, a proti nim, bude-li to nutné.
Autor je novinář a politolog.