Glasgow Events Centre, místo konání summitu. Foto Klimatické centrum OSN
To se takhle potkají Zuzana Čaputová, Andrej Babiš, Greta Thunberg a Scott Morrison… Ačkoli účast českého či australského premiéra na klimatickém summitu může znít na rozdíl od jmenovaných žen spíše jako vtip, i tito dva muži brzy dorazí na klimatický summit ve skotském Glasgow. Šestadvacátá konference OSN o změně klimatu, tedy COP26, je občas prezentována jako nejdůležitější klimatický summit od Pařížské dohody. Už teď lze ale s jistotou říct, že ani 13. listopadu 2021 nebude svět na bezpečné cestě k zastavení globálního oteplení na hranici 1,5 stupně.
Zodpovědnost je zcela jasně na straně bohatých zemí. Ty mají na klimatické krizi největší podíl viny jak historicky, tak zpravidla stále i výší aktuálních emisí.
Právě na letošním summitu měly signatářské země Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) vůbec poprvé od Paříže představit nové národní klimatické cíle (NDCs). Ty původní, ke kterým se jednotlivé země zavázaly při podpisu Pařížské dohody, totiž k udržení globální teploty v doporučovaných mezích – 1,5, respektive dva stupně Celsia – zdaleka nestačily. Do Pařížské dohody byl proto zabudován mechanismus, díky němuž se měly státy po pěti letech, právě na summitu v Glasgow, sejít znovu a předložit závazky nové, vyšší. Zajistit dosažení oteplení maximálně o 1,5 °C je proto pro britské pořadatele jednou z hlavních priorit.
Slibem nezarmoutíš
Letošní summit budí jisté naděje i proto, že Britové vzali svou roli poměrně vážně. Organizaci sice provázejí přešlapy a problémy související nejen s pandemií covidu-19, ale prezident letošního ročníku Alok Sharma věnoval přípravám a vyjednávání poměrně velké úsilí. Ani přes řadu nových slibů a závazků se ale stále nedaří zalomit křivku světových emisí směrem dolů. Připomeňme, že podle OSN by měly emise do konce desetiletí klesnout zhruba o polovinu. Podle zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2019 to znamená, že už v tomto desetiletí měly globální emise klesat o 7,6 procenta ročně.
Kam se svět, který se v listopadu sejde v Glasgow, ale skutečně řítí? Podle zprávy Emissions Gap Report 2021 z 26. října 2021 míříme i přes všechny dosavadní sliby k oteplení o 2,7 stupně do konce století. Čerstvá zpráva Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) to uvádí poté, co vyhodnotila závazky, které jednotlivé země nahlásily do OSN. Ani před začátkem jednání v Glasgow tedy zdaleka nejsme tam, kde bychom měli být. Pregnantně to shrnula šéfka UNEP Inger Andersen: „Máme už jenom osm let na to, abychom potřebnou změnu naplánovali, přijali příslušné politiky, implementovali je a skutečně dosáhli výrazného snížení emisí. Hodiny už tedy tikají skutečně nahlas!“
Situace se v posledních letech přesto posunula kupředu. Téměř 80 % emisí mají na svědomí země, které se v poslední době zavázaly ke klimatické neutralitě. Jak ale praví čínské přísloví, slibem nezarmoutíš. Klimatická neutralita v roce 2050 či 2060 je snadný příslib, který ale nijak nezavazuje k rapidním emisním úsporám už teď.
Klimatičtí premianti?
Klimatickou neutralitu na rok 2050 přislíbil nedávno i výše jmenovaný proponent uhlí, australský premiér Scott Morrison. Jeho vágní slib bez jakéhokoli konkrétního plánu se stal okamžitě terčem oprávněné kritiky. Smutné pobavení nad tímto alibismem nabídlo v těchto dnech například satirické video Honest Government Ad | COP26 Climate Summit. Jak správně upozorňuje, podobně alibistický či přinejmenším velmi nedůsledný přístup zaujímá vedle Austrálie i řada dalších států.
Slabiny současných závazků odhalí i bližší pohled na „klimatické premianty“. Podle nezávislé analytické platformy Climate Action Tracker je na cestě ke splnění cílů Pařížské dohody zatím jediná země – překvapivě Gambie. Její emise nejsou nijak dramatické a ani její férový příspěvek ke globálnímu úsilí tedy nemusí být nijak velký. Gambie zkrátka nemusí dělat moc. Přesto si stanovila ambiciózní cíle pro obnovitelné zdroje a chystá se je velmi rychle naplnit díky finanční pomoci ze zahraničí. Kromě toho se ale chystá rozvíjet na svém území i těžbu ropy. Investice do fosilních zdrojů přitom omlouvá tím, že je nebude spalovat, nýbrž „pouze“ prodávat jiným zemím. I na jedničku mezi klimatickými premianty tak vrhá dlouhý stín neodolatelné lákadlo finančního zisku z fosilních zdrojů energie.
Mezi státy, které podle Climate Action Tracker plní cíl 1,5 stupně „téměř dostatečně“, už se objevuje i jedna z industrializovaných a rozvinutých zemí bohatého Severu, Velká Británie. Ta se jako klimatický lídr skutečně i ráda prezentuje. Jak ale trefně poznamenala i Greta Thunberg ve svém nedávném komentáři, ani Británie nedokáže odolat vidině finančních zisků z fosilních paliv, neboť „každoročně produkuje 570 milionů barelů ropy a zemního plynu a další 4,4 miliardy barelů hodlá na pobřeží ještě vytěžit.“ Odstřihnout se od fosilních zdrojů očividně nebude snadné ani tam, kde existují technologická řešení i jistá míra dobré vůle. Vidina zisku z fosilních paliv je silnější.
Drobné přísliby
Malým příslibem konference v Glasgow je skutečnost, že slovo začínající hláskou „F“ už bude na letošní konferenci možné vyslovit: fosilní. Téma odklonu od fosilních zdrojů energie bylo na klimatických konferencích OSN dlouhou dobu pomyslným slonem v místnosti, jehož sice nejde přehlédnout, ale všichni o něm mlčí. Po letošní zprávě klimatických vědců z panelu IPCC ale začal volat po umíráčku pro uhlí i generální tajemník OSN António Guterres.
Británie si pro letošní klimatický summit vytyčila kromě hlavních priorit i řadu menších cílů. Snaží se propojovat různé skupiny zemí k parciálním dohodám a některé z nich se skutečně týkají i fosilních paliv. Dva nové „pakty“ byly ohlášeny v září x– metanový závazek (Methane Pledge) ohlášený USA a Evropskou unií a iniciativa No New Coal Compact. První z nich má za cíl snížit emise metanu do roku 2030 o 30 procent. Druhá iniciativa už míří přímo k problému fosilních paliv. V dohodě No New Coal se země zavazují k zastavení výstavby nových uhelných elektráren už v tomto roce. K oběma paktům se budou moci kromě zakládajících a dosud přistoupivších států připojit na summitu v Glasgow i další země. V předvečer konference COP26 udělala ve vztahu k uhlí úkrok stranou i Čína. Čínský prezident Si Ťin-pching oznámil 22. září při projevu ve Valném shromáždění OSN, že Peking nebude stavět nové uhelné elektrárny v zahraničí. V Glasgow se očekávají i nové přísliby mířící k ukončení prodeje aut se spalovacími motory v roce 2030.
Přes tyto drobné krůčky se ale COP26 umíráčkem pro fosilní paliva nestane. Říjnová zpráva 2021 Production Gap report (rovněž od UNEP) naopak varuje, že vlády jednotlivých zemí plánují do roku 2030 vytěžit celkem o 240 procent více uhlí, o 71 procent více ropy a o 57 procent víc plynu, než by bylo kompatibilní s cílem 1,5 °C. Lakmusovým papírkem ochoty jednotlivých států k upřímně míněné spolupráci na řešení klimatické krize bude to, jakým způsobem se vyvine dialog mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.
Kdo to myslí vážně
Zodpovědnost je zcela jasně na straně bohatých zemí. Ty mají na klimatické krizi největší podíl viny jak historicky, tak zpravidla stále i výší aktuálních emisí. Dopady pociťují často naopak země rozvojové. Ty leží převážně v oblastech, na které už teď dopadá změna klimatu výrazněji. Už nyní proto musí investovat do adaptačních opatření. Situaci těchto zemí komplikuje i výrazná dluhová zátěž. Jak nedávno upozornil deník Guardian, na dluhy vydají tyto země i pětkrát více peněz než na klimatickou krizi.
Klimatická konference OSN v Cancúnu v roce 2010 sice ustanovila tzv. Zelený klimatický fond, jehož prostřednictvím slíbily bohaté země přispívat těm rozvojovým na klimatická opatření sto miliard ročně, tyto sliby ale dosud nebyly naplněny. Částka je navíc spíše minimem potřebného. Velká část těchto peněz míří převážně na mitigační opatření a zasažené země tak nemají dostatek prostředků adaptovat se na problémy, které je v důsledku měnícího se klimatu postihují už teď. Jedním ze zásadních témat letošního summitu proto bude i zajištění dostatečného financování adaptačních opatření.
Pro rozvojové země bude zásadní otázkou i téma financování ztrát a škod. Rozvinuté země musí v budoucnu přijmout odpovědnost i za škody, jimž nelze předejít a nejde se na ně adaptovat. Země, které jsou jimi postiženy, totiž tuto situaci nezavinily. Je na čase projevit solidaritu i v tomto směru. Právě tato témata určí, do jaké míry bude zachována, nebo naopak zlomena důvěra rozvojových zemí v to, že ty bohaté myslí své řeči o ochotě hledat společná řešení skutečné vážně.
Poslední Babišův výlet
Situaci rozvojových zemí zhoršují i dopady pandemie covidu-19, s ní spojený finanční propad i tlak na kapacity lidí, kteří by jinak místo pandemie mohli řešit problémy spojené s klimatem.
Právě kvůli covidu byl summit v Glasgow o rok odložen. Ani letošní listopadový termín ale není ideální. Vakcínový nacionalismus, neschopnost britského předsednictví zajistit včas přislíbené očkování i účastníkům a účastnicím z rozvojových zemí, nutnost karantény pro některé z nich a nehorázně vysoké ceny ubytování jsou pro řadu lidí významnou překážkou osobní účasti. U jednacích stolů letošního summitu tak budou nejčastěji chybět právě ti, jejichž pozice je nejzranitelnější a jejichž hlas je zpravidla nejvíc marginalizován. Výzva více než tisícovky neziskových organizací, aby byl COP26 odložen z výše popsaných důvodů ještě jednou, ale byla oslyšena. Ta „dosud nejinkluzivnější“ klimatická konference v historii tak nakonec bohužel moc inkluzivní nebude.
S překvapivým zastoupením přišla Česká republika. Členové odcházející vlády si zřejmě nechtěli nechat ujít příležitost k poslednímu výletu. Summitu se zúčastní jak ministr životního prostředí Richard Brabec, tak premiér Andrej Babiš. Po lítém předvolební boji Babišova hnutí ANO proti „zelenému šílenství“, tj. Green New Deal, je zájem obou politiků o klimatický summit zarážející. Po středečním rozhovoru s Richardem Brabcem se lze dokonce obávat toho, s čím se oba jmenovaní do Skotska vlastně chystají. Ambicióznější klimatické závazky České republiky to jistě nebudou. Česko se zatím nepřihlásilo ani k cíli klimatické neutrality v roce 2050 (přijali jsme pouze závazek platný pro EU jako celek), jsme tedy v tomto směru dokonce horší než výše zmíněná Austrálie. Naše země neplní ani závazek přispívat do Zeleného klimatického fondu. V posledních letech do něj nevložila ani korunu. Postoj odcházející vlády by se dal shrnout takto: „Do plnění klimatických cílů se nehrneme a pomáhat druhým rozhodně nechceme.“
I po letošní konferenci OSN o změně klimatu se tak budeme pravděpodobně cítit jako po řadě předchozích ročníků nebo třeba po letošních říjnových volbách. Některé změny budou možná lehce pozitivní, ale stejně z toho nejspíš vyjdeme z upachtěným pocitem, že spoustu práce zůstalo ležet někde na lidech. A to nejen ze sociálního či ekologického hnutí…
Autorka je komunikační koordinátorka Klimatické koalice.