Foto Aerofilms
O české animaci je v posledních letech víc slyšet – zejména zásluhou formálně neotřelých krátkometrážních studentských filmů jako Dcera, M E Z E R Y, Rudé boty, Pouštět draka, Sh_t Happens, Podle Sylvie nebo Milý tati, uvedených a oceněných na mnoha prestižních zahraničních festivalech.
Z výtvarného hlediska je každý z nich unikátní. Spojuje je ale inklinace k intimním tématům. Sex, tělesnost, závislost, genderová identita, rodinné vztahy. Film Kdo se se mnou zatočí, poukazující na nutnost reformy české ústavní péče, představuje svým sociálně-kritickým tónem výjimku. Jinak převažují emotivní, univerzálně srozumitelné příběhy. Jen nepatrně je s konkrétním sociopolitickým kontextem svázaná i dvojice tuzemských celovečerních animovaných filmů z letošního roku.
Jak dojemná pohádka o přátelství myšky a lišáka Myši patří do nebe, tak adaptace knihy Petry Procházkové Moje slunce Mad vznikaly v koprodukci několika evropských států a od začátku byly zamýšleny pro mezinárodní distribuci. Kvůli oslabenému segmentu domácí výroby animovaných filmů pro kinodistribuci to byla pro jejich tvůrce zřejmě jediná možnost, jak získat potřebné finance.
Zároveň bychom mohli spekulovat, nakolik účast zahraničních investorů a nutnost přizpůsobit výsledný tvar představám publika z různých zemí ovlivnila skutečnost, že oba snímky jsou poměrně opatrné. A to nejen obsahově, což překvapí zejména u Mého slunce Mad, situovaného do současného Afghánistánu, ale – a zvlášť ve srovnání s výše jmenovanými studentskými počiny – také formálně.
Již předloha k Mému slunci Mad, reportážní novela Frišta, se soustředila na vztahy uvnitř jedné rodiny, zejména na neporozumění mezi muži a ženami. Procházková v ní z pohledu Rusky vdané za Afghánce na základě vlastních reportérských zkušeností líčí život v poválečném Kábulu. Namísto uceleného obrazu předkládá množství útržků, jejichž tón kolísá mezi fraškou a tragédií.
Na Afghánistánu Herra oceňuje, že je tam „všechno jednoduchý“. Svému manželovi se nakonec téměř vždy podřídí.
Politické změny do životů postav přímo nezasahují – dávají o sobě vědět především prostřednictvím televizního zpravodajství. Rodinu na rozdíl od velké části afghánské populace netrápí ani chudoba nebo nedostatek potravin. Realita rozvrácené země tvoří ve Friště z větší části jen kulisu pro osobní dramata několika postav reprezentujících různé hodnoty. Vedle více či méně tradicionalistických Afghánců jsou to karikatury západních humanitárních pracovníků, přesvědčených, že znají recept na všechny problémy světa, a hlavní hrdinka, pohybující se mezi oběma póly.
Většina uvedeného platí také pro kreslené filmové zpracování od Michaely Pavlátové, současné vedoucí Katedry animované tvorby na FAMU, která na něm pracovala pět let. Přísným požadavkům svého afghánského partnera se v něm ale podřizuje mladá Češka, otrávená bezbarvou Prahou a sebestředností tamějších mužů. Kábul je oproti šedivé české metropoli prozářený sluncem. Helena věří, že se jí v nové zemi splní sen a po boku milujícího manžela bude vychovávat kupu dětí.
Jednoduchý Afghánistán
Místo toho je hrdinka překřtěním na Herru zbavena nejdřív svého jména, poté i osobní svobody a většiny práv. Navíc se jí nedaří otěhotnět. Manžela Nazíra, který její občasné projevy samostatnosti nese velmi těžce, se sice tvůrci ve srovnání s knihou pokusili zlidštit (například pomocí repetitivních scén rozjímavého nočního kouření), ale přesto se projevuje jako násilnický tyran. Nejvěrnějším spojencem utrápené nevěsty se tak stává chlapec Muhammad, který je jí svěřen do péče. Pro své atypické vzezření nikam nezapadá a funguje jako mediátor mezi světem mužů a žen, tradice a modernity.
Přes Nazírovu krutost bychom měli věřit, že Herra svého muže miluje. Jeho neustálou podrážděnost i občasnou nadávku nebo facku přijímá jako nevyhnutelný projev života v patriarchátu. Dojemnost melodramatické linky, která vyžaduje, aby se v závěru obětovala pro rodinu, přispívá k tomu, že je Herra vykreslena jako žena v zásadě pasivní a submisivní, tíhnoucí k tradičním hodnotám a jasně nastaveným pravidlům.
Na Afghánistánu Herra oceňuje, že je tam „všechno jednoduchý“. Svému manželovi se nakonec téměř vždy podřídí. Zřejmě bychom společně s ní měli být rádi, že její choť své agresi nedává průchod tak často jako jeho fanatický švagr. Toxické chování muže je tak stejně jako v bezpočtu českých romantických komedií ospravedlněno existencí jiné postavy, která se chová ještě hůř.
Proti emočnímu a fyzickému zneužívání aktivně vystupuje Heidi, pracovnice organizace pomáhající afghánským ženám. Zápal této jediné postavy bojující za ženská práva je ale ve filmu neustále shazován, slouží především jako zdroj pobavení. Se svými krátkými růžovými vlasy naplňuje Heidi stereotypní představu radikální feministky, která přes své ideály nevnímá realitu islámského světa.
Ženy na skateboardech
Většina volně propojených příhod, z nichž je děj poskládán, na druhou stranu vypovídá právě o neradostných vyhlídkách afghánských žen. Film je v zásadě monotematickým výčtem všech hrůz, které mohou ženy v Afghánistánu potkat: sexuální obtěžování na ulici, vynucený sňatek, pohlavní choroby, skrývání se před návštěvou, odebrání dětí, ztráta manžela… Všudypřítomný útlak je stvrzován i opakovanými replikami jako „Tady žena muže poslouchá“.
Afghánistán je paradoxně zároveň místem, kde chce Herra dobrovolně zůstat, i zemí, kde chybí jakákoli radost. Do další deprimující epizody se překlopí i zprvu veselý rodinný výlet. Hlavní atrakcí zoo, kam Herra s příbuznými zavítá, je zesláblý lev, který přišel o zrak, když mu mudžáhid hodil do výběhu granát. „Nevzdává se, jako my,“ komentuje skličující výjev děda, jehož moudra jsou prostoupena fatalismem a vědomím blízké smrti.
Když jedna z postav ke konci filmu zadoufá, že „snad už nás nic horšího nečeká“, vzhledem k dramaturgii založené na postupném prohlubování mizérie tušíte, že to nejhorší teprve přijde. Únik nabízí pouze denní snění, jemuž se Herra několikrát oddá. Jenže scény, jako je ta, v níž skupina žen s rozpuštěnými vlasy jede na skateboardech, jsou sice možná osvobozující a výtvarně spíš usedlejší film pomáhají oživit, ale nezapadají do toho, jak o světě přemýšlí hlavní hrdinka a současně vypravěčka filmu.
Základní instinkt
Helenin voice over nám od prvních minut poněkud knižním způsobem (který nesvědčí o velké důvěře ve schopnost publika číst obrazy) představuje postavy a vysvětluje zvyky, případně dává k dobru anekdoty o zaostalosti afghánské společnosti. Ačkoli se Moje slunce Mad odehrává v době zabití Usámy bin Ládina, tedy před pouhými deseti lety, dovídáme se například, že Kábulem koluje jedna jediná videokazeta se Základním instinktem. Budiž, podobná klišé by se dala omluvit perspektivou bílé západní ženy, která je ještě zesílená tím, že ve verzi distribuované v tuzemských kinech mluví všechny postavy česky.
Jenomže stejně anekdoticky jako dnešní Afghánistán jsou prezentovány také nepropracované postavy, jejichž vztahy mají být jádrem vyprávění. Jednají stereotypně, případně nekonzistentně. Své postoje a přání, ať jde o záměr odletět do Evropy nebo nošení přikázaného oblečení, mění podle potřeb zápletky. Ta se plně podřizuje snaze citově zasáhnout diváka, čímž ale ztrácí na přesvědčivosti a odhaluje vlastní vykonstruovanost.
Moje slunce Mad svými barvami a příběhem možná okouzlí a dojme diváky z celého světa – není vyloučená ani nominace na Oscara v kategorii animovaných filmů –, ale za cenu poměrně malé objevnosti, ať už z hlediska animace nebo postřehů k údělu žen v muslimské zemi.
Autor je filmový publicista.