Foto Peter Chvojka. Použito se svolením autora
Je až absurdní, že zemi, jakou je Česká republika, zachvátila ve snaze o školskou reformu jakási finská horečka. „Finsko! Finsko!“ zněla v uplynulých letech odpověď na bolesti českého školství. Zdá se však, že v poslední době došlo k jakémusi vývojovému posunu, kdy je zjevnější, že finská a česká mentalita jsou naprosto neslučitelné kulturní entity.
Olli Pekka Heinonen, generální ředitel Finské národní agentury pro vzdělávání, říká: „Nemáme žádné speciální školy pro talentované děti ani pro děti s handicapem. Dokonce ani soukromé školy, kde by si rodiče mohli zaplatit za lepší vzdělávání. Nic takového, všechny školy ve Finsku jsou víceméně stejné. Nechceme, aby spolu školy soutěžily, nechceme vytvářet žádné žebříčky, jen si chceme být jistí, že všechny naše školy jsou dobré.“ Miloš Zeman ke vzdělávání dětí říká: „Rychlost kolony je určená rychlostí nejpomalejšího vozu.“ Tedy zbavme se handicapovaných a sociálně a výkonnostně slabých. Uhněte, my jedeme! A český rodič dodá: „Každý chce pro své dítě to nejlepší vzdělání.“
Oddělujeme privilegované od méně úspěšných, míříme k rezidenčním lokalitám kolem kvalitních škol a slučujeme vnímavé pedagogy s dětmi z ekonomicky, sociálně nebo kulturně silnějšího prostředí.
Úspěchy finského školství podpírá především typická severská víra v sociální spravedlnost a rovnost, hluboce zakořeněná v kultuře i náboženství. Dále kvalifikovanost a angažovanost učitelů, kteří se těší společenskému respektu (jen deset procent uchazečů o učitelství uspěje, součástí systému je tedy náročná konkurence a výběr). S tím souvisí schopnost těchto lidí uchopit školu, tedy instituci a organizaci, jako komunitní společenství. Základní idea, zřetelně srozumitelná všem členům vzdělávacího procesu (učitelům, rodičům, administrativě), zní: vzdělávání je nástroj vyrovnávání a vyvažování společnosti. Co možná nejkvalitnější školy musí být dostupné každému. Z našeho pohledu zůstává paradoxem, že tato sociální a empatická, nikoli výkonnostní tvář školství (vyloučené je známkování dětí prvních šest let výuky) generuje nejlepší výsledky v mezinárodních měřeních (např. nejvyšší umístění žáků v oblasti vědy mezi státy OECD).
Mezi maringotkou a nereformovatelnou základkou
Jihočeské maloměsto: po torzech městských hradeb běhají děti. Jsou zvláštní. I chlapci nosí dlouhé vlasy, pokřikují cosi o planetách a vesmíru, na lavičkách v parku mají odložené knihy a na trávě dvě želvy. Každé pondělí lze skupinku vídat na faře, kde hrají šachy a každý podzim na stupních vítězů charitativního běhu Dobroběh. Vypadají jako z nějakého skanzenu hnutí hippies. Jsou to děti, které chodí místo do školy do maringotky v lese. Jejich rodiny odmítly atributy oficiálního českého školství: disciplinaci a výkon. V jiné sociální skupině zaslechnu výrok: „Mezi ty děti bych naši Janu nepustila.“ Jana je holčička z druhé třídy spádové školy, která brečí i za dvojky. „Je perfekcionistka,“ pochvaluje si maminka. Je dobré, že se tyto děti nikdy nepotkají v jedné škole, natož třídě? Nemají Seveřané pravdu? Ať děti zblízka zakoušejí, co je to sociální diverzita. Kdy jindy má člověk vidět, jak jsou lidé různí, jinací, hodnoty relativní? Není rozvoj sociálního vnímání skutečnou podstatou základního vzdělání?
Zdá se, že maringotky či jurty na straně jedné a nereformovatelná spádová základka na straně druhé představují pro většinu z rodičů (zvláště mimo větší města) varianty toho, jak realizovat povinnou docházku dítěte. S pocitem viny i my posíláme své tři potomky do jedné ze dvou spádových škol. Setkání s českou školní realitou je jak úder trámem. Prvňáci v říjnu nosí domů poznámky a pětky. Paní učitelka se jim svěří, že by je nejradši všechny zfackovala. Na rodičovském sdružení se tatínek dozví od jiné paní učitelky, že je „snad debil“. O rezervách školy se pár rodičů snaží komunikovat s vedením, se zřizovatelem, s komisí pro školství, v místním tisku. Bezúspěšně. Všechno je „normální“, škola je „tradiční“, hlavně žádné debaty nebo články. Rodiče to vzdají. Poslední pokus: jdu na radu rodičů s tématy: novodobé metody výuky, smysl žákovského parlamentu, možnosti slovního hodnocení aspoň VV, TV, HV. Ředitel uteče a odmítá se vrátit, dokud budu přítomen. Jdu do parku na želvy.
Školská migrace
Nacházíme nestátní školu v Táboře, stěhujeme se k ní. Vychází najevo, že jsme se tím zapojili do již zaběhlého pohybu, kterému se říká školská migrace. Střední a vyšší třída reaguje na dlouhotrvající pokusy o školskou reformu (tzv. Bílá kniha z roku 2001 skončila fiaskem, nynější strategie má koncovku 2030+) tím, že vytváří školy vlastní nebo se k dobrým školám stěhuje, povětšinou k těm soukromým. Rodiče v nich nacházejí tzv. alternativu: podporující prostředí, důraz na vnitřní motivaci dítěte, formativní hodnocení, vzájemný respekt. Světlem v tunelu jsou vzácné snahy pedagogů-pionýrů, kteří usilují o zavedení inovativního vzdělávání ve škole státní. Příkladem je ZŠ Solidarita na Praze 10. Opět to podněcuje pohyb obyvatel. Zastupitel Milan Maršálek potvrzuje: „Náš úřad registruje zvýšený zájem rodičů z nespádových oblastí o tuto konkrétní školu.“ Přetlak na kvalitní školy dokonce přináší tak absurdní jev, jako je losování přijatých žáčků z nadměrného počtu přihlášených zájemců.
Nechcete-li riskovat loterii nebo řešit koupi nemovitosti, existuje cesta „na hraně“, jak se spádové základce, jež zamrzla ve stavu před třiceti a více lety, vyhnout. Jednoduše „koupíte“ dítěti trvalé bydliště u dobré školy. V Praze lze fiktivní trvalý pobyt dítěte zajistit zhruba za 40 tisíc, v krajském městě je to kolem 20 tisíc (ceny před zdražením). Nekupte to!
Prudký nárůst a rozvoj úspěšně vedených komunitních ZŠ logicky přináší trend stáhnout mimo státní školství i kvalitní učitele. Dva ze tří nejinspirativnějších učitelů za rok 2021 (cena Global Teacher Prize) učí na soukromých školách. V rozhovorech s nimi najdeme „severské principy“: známky, poznámky ani žákovské knížky nepatří minimálně na prvním stupni do moderní pedagogiky. Zároveň je ovšem zřejmé, že se v Česku ještě dlouho bude efektivnímu způsobu výuky říkat alternativní.
Dvojí školství pro dvojí lid?
Záhy po našem příchodu do nové školy se koná zasedání školské rady. Pozvánka zní: „Zvu všechny pedagogy, rodiče i přátele školy. Buďte u toho! Tentokrát o školní zpětné vazbě. Je hodnocení učitelů žáky nebezpečná zbraň v rukách dětí nebo pomůcka pro učitele? Může desetileté dítě vědět, co je na vyučování dobré a jestli učitel hodnotí spravedlivě?“ Samotný průběh mě šokuje. Mluví učitelka, o níž jsem se v novinách dočetl, že strávila dva roky na lodi v Tichém oceánu a hraje divadlo pro děti. „Neznámkujeme první tři roky. O svých úspěších a prohrách si povídáme, argumentujeme. Známka by nám v tom překážela. Vadilo by vám, kdybychom to ještě o rok posunuli a neznámkovali první čtyři roky?“ Následuje všeobecný souhlas. Připadá mi to neuvěřitelné. Sedím vzdušnou čarou tak patnáct kilometrů od budovy, kde se žákům ždíme houba na hlavu, a zde učitelka přemlouvá rodiče, aby po ní nechtěli známky. Jde o jiný svět, jinou civilizaci? Děti odpoledne a víkendy tráví s učiteli na pěších túrách, na lanech ve skalách, na podzim se otužují v městské nádrži. Když o učitelích mluví, nazývají je křestními jmény. Dcera si všimla: když v první škole padla otázka, kdo je to Lennon, věděli to dva žáci. Tady to dva nevědí.
Dlouhodobě podfinancované a dehumanizované státní školství vytlačuje mimo svůj horizont angažované či kriticky uvažující rodiče i schopné pedagogy. Sledujeme absurdní, ale stejně tak zákonitou sociální segregaci, iniciovanou paradoxně vzdělávacím systémem, jehož poslání je přesně opačné. Škola má společnost stmelovat, stabilizovat, otevírat vazby mezi představiteli různých sociálních skupin. My oddělujeme privilegované od méně úspěšných, míříme k rezidenčním lokalitám kolem kvalitních škol a slučujeme vnímavé pedagogy s dětmi z ekonomicky, sociálně nebo kulturně silnějšího prostředí. Na druhé straně stojí statisíce dětí, které budou v „tradičních“ školách naprogramovány učiteli bez pedagogických kompetencí do modu chyba rovná se trest, splnění zadání rovná se odměna.
Kdo za to může? Nikdo a všichni. Náš kulturní kód. V roce 1425 v traktátu O trojím lidu Petr Chelčický protestoval proti dělení společnosti na stav duchovní (hlava), panský (ruce) a poddanský (nohy) a marně hlásal, že biblická metafora o Kristově těle rozhodně nic takového nemá na mysli. V důsledku těchto nerovností je dle Chelčického nemožné vymýtit ze společnosti násilí. Ideál zní: „Všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho.“ Vyprávějte to Čechům!
Autor je vysokoškolský pedagog.