Foto Apple Tv+
Dokumentární film The Velvet Underground končí akustickou verzí písně Heroin ze živáku natočeného v pařížském Bataclanu v roce 1972 a odvysílaného ve stejném roce francouzskou televizí. Byl to vůbec první reunion nejslavnější sestavy, v níž šest let předtím kapela natočila kultovní debut. John Cale hraje na violu a sedící Nico mlčky sleduje Lou Reeda, jak zpívá sloku o tom, že „se blíží smrti“, když nasaje krev do stříkačky. A zní u toho vyloženě blaženě, skoro nebesky. Všechna dramata předchozích let jsou pryč, zůstaly jen výjimečné písně.
Je to vlídná pointa pro diváky, kteří vydrželi dvě hodiny nervní, psychedelické jízdy, kterou režisér Todd Haynes smíchal převážně z dobových materiálů – záběrů z avantgardních filmů Andyho Warhola, náhodných snímků z jeho Factory a dalších artefaktů videoartu druhé poloviny 60. let. Po vzoru Warholových experimentů dělí obrazovku do dvou či tří oddělených obrazů, které spolu komunikují nebo naopak vzájemně kontrastují. Znepokojující vizuál se skvěle hodí k hudbě Velvetů, kteří v druhé polovině šedesátých let míchali rockovou transgresi s momenty čisté krásy.
Reed a spol. byli přiznaní společenští outsideři, kteří měli víc společného s prokletými básníky než s hvězdami z tehdejších hitparád.
Jsou tu samozřejmě i mluvící hlavy přeživších členů Johna Calea a bubenice Maureen Tucker a také dalších lidí spojených s kapelou. Lou Reed mluví z archivů, filmu ale vévodí divoká estetika znejistění reality, jakoby zkopírovaná z drogových tripů. Mezi chaotickými obrazy Haynes rekapituluje krátký příběh kapely, která moc chtěla být slavná, ale povedlo se jí to až dlouho poté, co se rozpadla.
Po většinu stopáže svého snímku, který měl premiéru letos v Cannes a k vidění je na streamovací službě Apple TV+, se režisér Todd Haynes vyhýbá největšímu klišé rockových dokumentů – koncertním záběrům. Je to samozřejmě dané i tím, že jich po Velvet Underground mnoho nezbylo, záměr je ale čitelný: víc než jako klasickou rockovou kapelu chtěl Haynes ukázat Reeda a spol. jako konceptuální dílo, částečně Reedovo, částečně Warholovo, které překračovalo tehdy velmi úzké hranice rock’n’rollu. Místo oprašování učebnicového mýtu se Haynesovi v dokumentu daří vytvořit obraz Velvet Underground jako praotců (a pramatek) rockové transgresivity a hrdého outsiderství.
Zachycení okamžiku
„Psal jsem o věcech, které bolí, a psal jsem o realitě, kterou jsem znal já nebo moji kamarádi (…) Chtěl jsem komunikovat s lidmi, kteří byli na okraji,“ prohlašuje Lou Reed v archivním videu a Haynes nám připomíná, že písně o čekání na dealera, prostituci, sadomasochismu nebo drogové závislosti byly v polovině šedesátých let něčím úplně novým a revolučním. Rock provokoval generaci rodičů okázalým hédonismem a vyhraněnými politickými názory, zajít takhle daleko do odvrácených míst společnosti se ale předtím nikdo neodvážil. Nejprve se museli setkat muž z Long Islandu s komplikovanou sexualitou i mentálními problémy a rodák z waleského hornického venkova fascinovaný aktuálními trendy v experimentální hudbě. Lou Reed a John Cale navíc dostali jedinečnou šanci promýšlet své sny o rockové slávě v kontextu New Yorku poloviny šedesátých let, kde se to jen hemžilo inspirujícími osobnostmi.
Pro zvuk kapely, kterou v roce 1964 založili spolu s kytaristou Sterlingem Morrisonem, byli zásadní Tony Conrad a Le Monte Young. Tito avantgardní skladatelé využívali držené tóny, repetici i frekvence, které z poslouchání hudby dělaly doslova fyzický zážitek, a Velvet Underground dokázali tyto postupy přenést do rocku. Dron Caleovy violy i rozladěné kytary vytvářející zvláštní zvukovou mlhu byly prostředkem, jak protáhnout čas a redefinovat jeho plynutí, aby se zvýraznila intenzita okamžiku.
Zachycením prchavosti času, zmražením reality, byli umělci v hektické polovině šedesátých let doslova posedlí. Typickým příkladem jsou Warholovy krátkometrážní filmy promítané na poloviční rychlost. S králem newyorské umělecké scény se Velvet Underground seznámili relativně brzy po svém vzniku, Warhol je vzal pod svá ochranná křídla a stal se na čas jejich „uměleckým ředitelem“. Mladá kapela mu na extravagantních večírcích Exploding Plastic Inevitable pomáhala naplňovat sen o propojení výtvarného umění, tance, filmu a hudby. Později si Warhol vynutil, aby do Velvet Underground přijali tajemnou německou krásku Nico jako novou zpěvačku a produkoval jejich společnou desku. Album navíc obdařil ikonickým obalem s banánem.
Album The Velvet Underground & Nico vyšlo v březnu 1967, ale ve své době si ho všiml málokdo. Stejný osud měla i následná deska White Light/White Heat natočená už bez Nico a Warhola. Agresivní nahrávka plná improvizace obsahuje i bezmála osmnáctiminutovou frenetickou skladbu Sister Ray, jeden z nejradikálnějších počinů rockové hudby vůbec. Po druhé desce je z kapely vyhozen John Cale. Píše se rok 1968.
Nestranit se nebezpečí
Těžko bychom našli vhodnějšího adepta na dokument o Velvet Underground, než je režisér Todd Haynes, který už několikrát prokázal, že má rockovou historii v malíčku. Na konci osmdesátých let na sebe výrazně upozornil krátkometrážním snímkem Superstar o neveselém životě zpěvačky Karen Carpenter, v němž ale místo živých herců hrály panenky Barbie. Jeho celovečerní debut Poison z roku 1991 vypráví o epidemii AIDS na klubové scéně a patří mezi zásadní díla queer cinemy. Sametová extáze z roku 1998 je poctou éře glam rocku, zatímco o devět let mladší snímek I’m Not There je svéráznou biografií Boba Dylana, v níž písničkáře hraje sedm různých herců zachycujících jeho proměny v průběhu času.
Film The Velvet Underground je Haynesův první čistokrevný dokument, i tak si ale zachovává podvratnost drogových vizí z jeho raných snímků, jako je Safe. V souladu se svými předchozími queer filmy se Haynes nebojí otevřít téma Reedovy sexuality, byť například zpěvákova sestra připomíná, že to s ní bylo značně komplikované a nelze ji jednoduše škatulkovat. Haynes také ústy modelky Amy Taubin připomíná toxickou objektivizaci žen ve Factory a Nico zdaleka neukazuje jen jako sexuální symbol, což se dodnes stává. Její příspěvek na první desce bere smrtelně vážně, ostatně Nico následně vydala několik kultovních desek, které si zaslouží pozornost i mimo kánon Velvet Underground.
Dalším „objevem“ dokumentu je jinak spíše přehlížená bubenice Maureen Tucker, jejíž minimalistický styl přispěl k hypnotickému zvuku kapely, a když kvůli těhotenství chyběla na čtvrté desce Loaded, bylo to znát. Je to ona, kdo jednoznačně odděluje newyorskou scénu šesté dekády, do níž patřili i Velvet Underground, od hnutí hippies, které souběžně kulminovalo na západním pobřeží. „Tyhle sračky o lásce a míru. Nenáviděli jsme to,“ prohlašuje bezelstně Tuckerová a Cale k tomu dodává zajímavou poznámku, že hippies se rádi uzavírali do svého bezpečného světa a odmítali konfrontaci. „Pokud jsi oddělený od zbytku světa, nedojde ti hodnota nebezpečí,“ říká a dodává, že pravý umělec se musí s tímto pocitem vyrovnat, ne ho vytěsnit.
Odpudivá kapela
Caleova poznámka o nutnosti pocitu nebezpečí dává také odpověď na to, proč jsou Velvet Underground i o šest dekád později pořád zajímaví a stojí za to o nich natáčet dokumenty. S nimi ostatně poprvé dostala rocková hudba štempl hledačství, které se nezastaví před ničím. Není nutné to zaměňovat jen s glorifikací drog, Reed a spol. byli přiznaní společenští outsideři, kteří měli víc společného s prokletými básníky než s hvězdami z tehdejších hitparád. Jejich odvaha je něco, co už z rocku dávno vyprchalo. Nahradila ji bezpečné klišé a vyzkoušené postupy, kde nehrozí nic nepředvídatelného.
V druhé polovině šedesátých let museli Velvet Underground nejprve několikrát vykročit do prázdna, aby mohli najít cestu, kterou se kapely s hlučnými kytarami mohly vydat v následných dekádách. V dokumentu všechny pokračovatele zastupuje Jonathan Richman z Modern Lovers, který přiznává, že ve své době Velveti působili na diváky vyloženě děsivě či odpudivě.
Vlastně není vůbec nutné, aby Haynes ukazoval, koho všeho Velvet Underground v historii rocku ovlivnili – tady si pozorný divák může udělat domácí úkol klidně sám. (Nápomocná může být třeba nedávno vydaná kompilace I’ll Be Your Mirror: A Tribute to the Velvet Underground & Nico.) Příběh, který vypráví dokument, se uzavírá už v roce 1970, kdy z Velvet Underground odchází i Lou Reed a otěže kapely přebírá Doug Yule. Tady platí poznámka modelky a herečky Mary Woronov, že to byla kapela, která „zářila jasně, ale jen na chvíli“.
Cílem Velvet Underground bylo podle Johna Calea spojit „eleganci a syrovost“ a snímku režiséra Todda Haynese se daří splnit stejné zadání velmi dobře. Zachycuje dynamiku, naštvanost i divokost kapely, ale když je potřeba, oslavuje také ladnou krásu písní, které po Lou Reedovi a spol. zůstaly.
Autor je hudební publicista.