Foto FreeWiki (CC BY-SA 4.0)
Česká republika se v nejnovějším evropském indexu genderové rovnosti umístila na nelichotivém 22. místě. Nejen že si nestojíme dobře ve srovnání s Evropou, ale také se opět nemáme příliš čím chlubit ani při srovnání s výsledky minulých let. Oproti loňskému roku jsme se totiž v bodovém hodnocení příliš nepohnuli. Z maximálních sto bodů (nejvíce má Švédsko: 83,9; unijní průměr je 68) jsme získali 56,7, což je pouze o půl bodu více než v roce 2020 a o jeden bod více než v roce 2019.
Nemá smysl zde vypočítávat, jak rychle se tímto tempem přiblížíme evropskému průměru – nikdy, protože roste rychleji než naše hodnocení. Při nejlepším lze říct, že Česká republika stojí na místě; ve skutečnosti ale spíš pozorujeme jiné státy, kterým se daří mnohem lépe.
Ohrožení chudobou v Česku u žen meziročně vzrostlo a nejcitelněji zasahuje seniorky.
Obdobně jako loni tak mohu napsat, že Češky jsou stále Evropankami třetí nebo čtvrté kategorie. I pokud byly uskutečněny určité kroky v genderové rovnosti, nedá se je označit jinak než jako zcela nedostačující. Že pandemie leccos zbrzdila, je sice fakt, ale nemůže sloužit jako výhradní argument – konec konců pandemie byla i jinde v Evropě.
Specifika postsovětského prostoru, ve kterém se nacházíme, jsou zřejmě ještě více než třicet let po pádu starého režimu relevantním argumentem. Pokřivený vztah k feminismu a otázkám rovnosti, který si neseme jako dědictví komunismu i neoliberálního diskursu devadesátých let, nám zabraňuje najít větší společenskou shodu na potřebných řešeních. V tomto nejsme sami, a tak není překvapením, že řada zemí bývalého východního bloku je na tom podobně jako my. Všechny ostatní země visegrádské čtyřky jsou na tom ještě hůře než my, což konec konců víme i bez žebříčku. Všechny akce a projevy solidarity jsou toho důkazem.
Málo důvodů k optimismu
Můžeme si položit otázku, zda je vlastně možné genderovou rovnost ve společnosti takto porovnávat a hodnotit. Otázkou může být i to, k čemu má vlastně toto hodnocení směřovat, kdo vytyčil kritéria a zda stát, který dosáhne sto bodů, bude rájem na zemi. I kdybychom byli skeptičtí k soutěžení v rovnosti, k použité metodologii nebo k vytyčeným cílům (což bezpochyby být můžeme), některé věci ale zkrátka nelze nevidět.
Existují evropské země, kde mají ženy reálně rovnější příležitosti než u nás; kde tráví méně času péčí o domácnost a více času svými koníčky; kde je více poslankyň, více žen ve vedení médií, více žen na významných vědeckých postech. Jsou země kousek od nás, kde je školství méně segregované, protože výchovu a vzdělávání méně zatěžují zastaralé a zcela irelevantní stereotypy o tom, na co se dívky hodí a na co zas ne, a odpovídá tomu i pracovní trh.
A co je nejcitelnější, jsou země, kde jsou ženy méně ohroženy chudobou – toto ohrožení v Česku u žen meziročně vzrostlo a nejcitelněji zasahuje seniorky – za vše, co pro společnost ve svém životě udělaly, jich je chudobou ohroženo 22 procent oproti devíti procentům seniorů.
Jako každý rok si tedy můžeme klást otázku, zda nám skutečně na genderové rovnosti tak málo záleží a jestli se s tím spokojíme. Aktuální povolební situace v tomto ohledu zatím nepřináší mnoho důvodů k optimismu, byť ani k výslovným obavám ze zhoršení. Budeme ale považovat za úspěch, když se za rok ukáže, jsme neudělali krok zpátky? Nebo budeme místo přešlapování na místě požadovat jasný posun vpřed a zlepšení? Strategie na nejbližší období tu je – bylo by skvělé, kdyby se začala plnit.
Autorka je spolupracovnice redakce.