Foto Mal B, Flickr (CC BY-ND 2.0)
Od vydání Rozhovorů s přáteli uplynuly čtyři roky, během nichž si Sally Rooney postupně upevňovala svou pozici na poli současné literatury. Úplné zakotvení na příčkách popularity přišlo s lavinou nadšení, kterou strhl autorčin druhý román Normální lidi. Ten se dočkal i seriálového zpracování, jež k dílu přitáhlo další vlnu pozornosti. Vznikl tak novodobý literární fenomén, který si spoustu čtenářů nejen podmanil, ale také je rozdělil na dva tábory. Jedni nedají na texty Rooney dopustit, druzí je shledávají plytkými. Ani po publikování její nejnovější knihy Beautiful World, Where Are You to nebude jinak. Ta totiž s největší pravděpodobností vytvoří mezi oběma tábory propast a při jejím hloubení do ní spadnou i někteří dosavadní fanoušci.
Přátelské dopisy jako kritické eseje
Sally Rooney tvrdí, že nikdy nebude schopna psát o nikom jiném než o lidech svého věku. Hlavními postavami jsou tentokrát čtyři přátelé, kterým táhne na třicet, za sebou mají několik neúspěšných vztahů, nenávidí svoji práci a balancují na hraně vyhoření (pokud už dávno nevyhořeli). Stejně jako v obou předchozích dílech i zde prostřednictvím protagonistů Rooney zrcadlí třídní rozdíly a dynamiku, kterou tyto rozdíly mezi lidmi vyvolávají. Zápletka – jak je tomu u autorky už zvykem – je v podstatě nulová, a tak se pozornost upírá především na mezilidské vztahy zasazené do doby krize. Beautiful World, Where Are You rozebírá intimitu, zranitelnost i moc, již máme ve vztahu k druhým.
Hrdinka nechápe, proč se kolem spisovatelů tvoří kult celebrit. Myslí si, že toho jako spisovatelka nemůže mnoho nabídnout a že fikce jen zbytečně odvádí pozornost od důležitějších věcí.
Úspěšné a světově uznávané spisovatelce Alice na první pohled nic nechybí. Vydělává si psaním románů, obdržela několik literárních cen, je finančně zabezpečená, cestuje po autogramiádách. Uvnitř je ale nešťastná, potýká se s psychickými problémy a má za sebou nervové zhroucení doprovázené hospitalizací v psychiatrické léčebně. Na druhé straně stojí její nejlepší kamarádka Eileen, redaktorka literárního magazínu vedoucí ve srovnání se svou přítelkyní v podstatě průměrný život. Když si však odmyslíme cejch sociálních statusů, v jádru řeší obě totéž – komplikovanost milostných zkušeností a nejistou budoucnost. Pojí je dlouholeté přátelství, politická orientace, pohled na svět.
Jejich životy sledujeme z velké části odděleně. Alice a Eileen spolu po většinu příběhu komunikují především prostřednictvím dlouhých mailů připomínajících kritické eseje, skrze něž se autorka snaží formulovat své vlastní názory. Avšak jsou to právě dopisové pasáže, jež sklízejí nejvíce kritiky. V současném kontextu totiž mohou působit tendenčně. Spekuluje se o enormním tlaku, který byl po úspěchu Normálních lidí na Sally Rooney vyvíjen nejen literárními kritiky, ale hlavně širokou veřejností. A skutečně se zdá, že se autorka snaží naplnit veškerá očekávání – místy možná na úkor uvěřitelnosti. V dopisech totiž tematizuje takřka veškeré problémy, které v současnosti společnost tíží a kterým dnešní třicátníci musí čelit. Jejich výčet je ovšem tak dlouhý, že s každou další kapitolou vyznívá více nuceně. Jonáš Zbořil a Hana Řičicová vtipně nazvali v jednom z dílů podcastu Liberatura obsah knihy „mileniálským bingem“. Propírá se klimatická krize, globalizace, ekonomika, křesťanství, aktuální politika, feminismus, sociální nerovnosti, kritizuje se kapitalismus. Avšak žádná z kritických myšlenek nepřináší řešení, a tak polemizování nad stavem společnosti zůstává pouhou kulisou ve vývoji milostných vztahů dvou párů – Alice a Felixe a Eileen a Simona.
Skrytá hranice mezi fikcí a autofikcí
Alice slouží jako prostředník mezi Rooney a jejím obecenstvem, kde přesně však leží hranice autofikce a fikce, můžeme pouze spekulovat. Jako mladá introvertní spisovatelka se hrdinka těžce vyrovnává s publicitou a pociťuje určitou formu disociace. Má vše, po čem toužila, ale připadá si, že si svůj úspěch vlastně ani nezaslouží. Klade si otázku, zda je vůbec oprávněna psát o problémech obyčejných lidí, když už mezi ně sama nepatří. V jednom z dopisů zmiňuje odpor, jejž cítí vůči ostatním spisovatelům, které potkává. Ti ve svých hlubokých románech reflektují existenční problémy lidí, přičemž jejich největší starostí je, kterou literární cenu obdrží a ve kterém prestižním médiu na ně vyjde pozitivní recenze. Nechápe, proč se kolem spisovatelů tvoří kult celebrit. Myslí si, že toho jako spisovatelka nemůže mnoho nabídnout a že fikce jen zbytečně odvádí pozornost od důležitějších věcí. A proto už prý žádný román nenapíše.
Když potká Felixe, střetnou se dvě rozdílné reality – realita bohaté intelektuální samotářky a společenského extroverta z dělnické třídy. Ani jeden netuší, jak se k tomu druhému chovat, jejich rozdílnost vede k momentům vzájemného nepochopení. Kontrastem k rozvíjejícímu se vztahu Alice a Felixe je přátelství Eileen a Simona. Simon je o šest let starší než Eileen a zná ji od útlého dětství. Jeden druhého viděli dospívat a brzy se ukáže, že s dospíváním přišla i vzájemná náklonnost. Byli si navzájem svědky svých milostných životů, dokud se konečně nepropojili ty jejich. Eileen si později klade zásadní otázku: jak velkou cenu má přátelství a jak velkou láska? Jsme ochotni obětovat lásku, abychom neztratili možnost zůstat s druhým v přátelském kontaktu, nebo budeme riskovat letité přátelství pro lásku i za cenu, že o ni můžeme v budoucnu přijít?
Kde je ten krásný svět?
Z hlediska vyprávění jsme ochuzeni o vnitřní perspektivu, narativ je zprostředkován okem kamery. Máme k dispozici více vnějších projevů než vnitřních, přesto se ale autorce povedlo vykreslit silnou vnitřní tenzi mezi postavami. Jeden by mohl říct, že si Rooney potlačením vnitřní perspektivy ulehčuje práci, v jejím podání však působí tento způsob vyprávění přirozeně. Emoce nepotřebují být explicitně vyjádřeny, zkrátka tam jsou. Čtenář se do nich snadno vcítí. Důraz je kladen na intimitu, a to mnohem víc, než tomu bylo u předchozích románů. Sexuální scény jsou frekventovanější, velmi citlivě napsané, bez patosu. Napomáhají uvěřitelnosti.
Protagonisté nejsou nijak idealizovaní, a o to lépe se s nimi ztotožňujeme. Na rozdíl od předchozích autorčiných knih zde najdeme větší vhled do minulosti i rodinného zázemí postav. Ke čtenáři promlouvají jako hlas generace, která se narodila do poměrně privilegované a ekonomicky prosperující společnosti a nyní musí čelit jejímu postupnému rozpadu a zvažovat, zda vůbec chce do takového světa přivést potomky. Ženské postavy přibližují, jak silně dokáže kapitalismus ovlivnit způsob vnímání sebe sama i to, jak určuje ideál krásy. V jednom z dopisů se zmiňují sociální sítě, jež podstatu krásy naprosto vykuchaly. Vliv sociálních sítí na každodenní život je koneckonců v knize velmi patrný. Alice se s Felixem seznámí přes Tinder, Eileenino otupělé scrollování Instagramem podtrhuje naše odosobněné bytí v online prostoru.
Ve srovnání s předchozími knihami je Beautiful World, Where Are You autorčinou jazykově nejvyspělejší prózou. Některé scény mají až kinematografický ráz. Jako by se tu nenápadně připravovala půda pro další seriálové zpracování. Rooney vytvořila povědomé prostředí, v němž se čtenáři i přes absenci zásadních dějových zvratů hezky pobývá. Ukazuje, že se za všemi těmi sociálními slupkami skrývají obyčejní lidé, kteří touží mít v životě aspoň trochu štěstí. Konec jako takový možná vyznívá vzhledem k průběžně řešeným tématům antiklimakticky, v podstatě ale navazuje na část Alicina dopisu, v němž rozebírá strasti tvorby prozaického díla. Alice v něm tvrdí, že ať už do románu vloží sebevíce hluboké myšlenky, čtenáře stejně nejvíc zajímá, zda spolu zamilovaný pár nakonec zůstane. A tak sama autorka ve výsledku odkládá aktivismus stranou, do popředí situuje pouze dvě milostné linky a ze všech otevřených myšlenek nechává doznít pouze jednu, tu čistě romantickou. Pokud máme v životě někoho, koho lze milovat, svět může být krásným místem.
Autorka studuje bohemistiku a překladatelství.