Hluboká adaptace. Mapa pro navigaci v rozbouřených vodách klimatické tragédie

V rámci Klimatického týdne vám přinášíme první český překlad kultovního klimatického eseje Hluboká adaptace britského vědce Jema Bendella.

Foto Picryl, CC0

Pár slov na úvod od filosofa Martina Vrby

Otázka, jestli ke změně klimatu dochází, nebo nikoliv, už není na pořadu dne. Průzkumy veřejného mínění dnes přesvědčivě ukazují, že si většina české společnosti existenci klimatické krize uvědomuje a zbylá procenta menšiny popíračů se ocitla v defenzivě. Realitu zkrátka není možné popírat donekonečna, což obzvláště platí v situacích, kdy ji můžeme vidět všude kolem sebe. Změna klimatu přestala být otázkou specializovaných vědeckých pracovišť, odborných diskursů nebo aktivistické praxe a pronikla do lidské každodennosti. Setkáváme se s ní při nesnesitelné cestě po rozpáleném městském betonu, při pohledu do vyschlé studny nebo při procházce lesem zdevastovaným dlouholetým suchem.

Nic z toho není normální. Nic z toho nikdo nepamatuje. Všichni nastalou situaci chápeme alespoň na rovině základní intuice, která nám říká, že se „s přírodou něco děje“. Ne vždy je taková intuice konceptualizovaná prostřednictvím komplexních intelektuálních schémat, jako je „klimatická nouze“, „antropocén“, „nový klimatický režim“ apod. Pojmově nerozvinutá intuice je ale cenná ve své „autenticitě“. Není to jazyk nějakého vnějšího diskursu, který nám byl nějak vnucen, abychom si jej osvojili jako jednu z dominantních forem řeči. Není výsledkem vědecké analýzy klimatického systému, která k nám mluví prostřednictvím popularizačních snímků, knih nebo výzev klimatologické komunity. Je to intuice, která je součástí našeho osobního života a jako taková je artikulovaná „přirozeným“ jazykem.

Pokud je ale popíračství uzavřená kapitola, jaký nový příběh teď píšeme a jaké dějové zvraty nás čekají v dohledné budoucnosti? Pakliže už víme, že ke změně klimatu dochází, co to tedy konkrétně znamená? Jak vážné to s klimatem je a co se s tím dá ještě dělat? Zatímco na samotné existenci změn klimatu panuje ve vědecké komunitě prakticky jednohlasná shoda, otázka budoucích scénářů vývoje je podstatně komplikovanější. Jak interpretovat ten obrovský soubor dat, měření, studií a analýz? Jak pochopit, co to vlastně všechno říká? Předložená studie Hluboká adaptace profesora udržitelného rozvoje Jema Bendella představuje ojedinělý pokus o právě takovou konceptualizaci, která má čtenáři umožnit pochopení klimatické krize v jejím celku. Pokus ojedinělý nejen ve své ambici překročit ustavený vědecký provoz, který se až příliš často věnuje partikulárním mikrotématům a na celky už nevěří, ale také skličující povahou závěrů, k nimž dospívá.

Na následujících stránkách Bendell rozvíjí svoji „agendu hluboké adaptace“ jako výsledek jeho osobní interpretace klimatických dat z posledních let. Dochází totiž k přesvědčení, že sociální a civilizační kolaps v důsledku změn klimatu je v blízké budoucnosti už v zásadě nevyhnutelný, protože jsme situaci nechali zajít příliš daleko. Tím se agenda hluboké adaptace významně odlišuje od „mainstreamových“ interpretací klimatických dat. To, čemu se obyčejně ekologická hnutí snaží předejít totiž fatálním dopadům klimatické krize na lidskou civilizaci Bendell chápe jako výchozí bod, na němž svoji hlubokou adaptaci staví. Znamená to mimo jiné, že na rozdíl od jiných se nesnaží odpovědět na otázku, jak civilizačnímu kolapsu předejít, ale jak se s ním vyrovnat, jak se na něj připravit, minimalizovat škody a nakonec i jaké existují postkolapsní scénáře vývoje.

Ztráta jistot, budoucnosti, pevné půdy pod nohama… to vše nás může uvrhnout do deprese, úzkosti a klimatického žalu, ale stejně tak nás to může vést ke smíření, vyvíjení nových aktivit nebo přehodnocení našeho dosavadního života.

Nutno ovšem podotknout, že Bendellova interpretace klimatické vědy patří mezi ty nejpesimističtější vůbec a nepředstavuje nějaký obecný vědecký konsensus. Zvlášť během posledních let ale vidíme, jak se rétorika vědců i aktivistů postupně zostřuje a varování před klimatickým rozvratem nabírají na síle a naléhavosti. Mohli bychom tuto strategii označit jako „alarmismus“, který se chce stát civilizačním poplašným signálem, jenž by vedl k probuzení veřejnosti a urychlené klimatické mobilizaci. Bendellův příspěvek je ale o poznání kontemplativnější a psychologičtější. Usiluje spíše o smíření, než že by chtěl burcovat veřejnost k frenetické aktivitě. Přestože to autor na mnoha místech popírá, z agendy hluboké adaptace mnohdy čiší určitá odevzdanost. O co lze vlastně ještě smysluplně usilovat, pokud se nacházíme tváří v tvář civilizačnímu kolapsu, který má nastat ještě za našich životů?

Ačkoliv je Bendellova pozice jakousi apokalyptickou krajností, s níž lze jen stěží souhlasit bez výhrad, její význam tkví přinejmenším v tom, že člověku poskytuje příležitost uvědomit si prekérnost a nezajištěnost vlastní existence tváří v tvář titánským silám planetárního klimatu. Je ztělesněním odvahy přiznat si, že nevíme a ani nemůžeme vědět, zdali naše úsilí o zvládnutí klimatické krize bude úspěšné, nebo nikoliv. Je pozvánkou do této nezajištěnosti, která je základní charakteristikou člověka ocitnuvšího se v antropocénu. Ztráta jistot, budoucnosti, stability, pevné půdy pod nohama… to vše nás může paralyzovat, uvrhnout do deprese, úzkosti a klimatického žalu, ale stejně tak nás to může vést ke smíření, vyvíjení nových aktivit nebo přehodnocení našeho dosavadního života. Při ne zrovna příjemném čtení „hluboké adaptace“ je tedy dobré nezapomínat na to, že neexistuje jediná správná či přirozená reakce na rozsah a vážnost změny klimatu, ale že poslední slovo má vždycky čtenář.

 

Hluboká adaptace

Jem Bendell

Smyslem této studie je dát čtenářům příležitost k přehodnocení jejich dosavadního života i kariérní dráhy ve světle toho, co chápu jako blížící se nevyhnutelný společenský kolaps v důsledku změny klimatu.

Provádím zde analýzu současných studií změny klimatu a jejích důsledků pro naše ekosystémy, ekonomiky a společnosti, tak jak je mapují akademická periodika a výzkumné instituce.

Tato syntéza mě dovedla k přesvědčení, že společnost směřuje k brzkému kolapsu, který bude mít na život čtenářů dalekosáhlé dopady. Tato studie nedokazuje, že společenský kolaps je neodvratný – taková teze by vyžadovala zahrnout do výzkumu sociální, ekonomické, politické a kulturní faktory. Dokazuje nicméně, že se jedná o téma svrchovaně důležité a naléhavé.

Článek zkoumá některé z důvodů, proč dochází k popírání možnosti kolapsu, a to především v oborech věnujících se studiu a praxi udržitelnosti, kvůli čemuž nebyla takovým argumentům věnována patřičná pozornost.

Esej v tomto smyslu nabízí nový metarámec pro pochopení důsledků tohoto výzkumu, pro praktickou organizaci, osobní rozvoj a veřejnou politiku a nazývá se Plán hluboké adaptace. Také vysvětluje jeho hlavní pilíře, zakládající se na odolnosti, opuštění a obnově. Tento plán si neklade za cíl stavět na dosavadních poznatcích v oboru „klimatické adaptace“, protože pracuje s hypotézou, že kolaps společnosti je dnes již nevyhnutelný.

Autor je přesvědčen, že článek je jedním z prvních v oboru Managementu udržitelnosti, který zjišťuje, že blížící se společenský kolaps způsobený změnami klimatu by se měl stát středobodem zájmu nás všech, a vyzývá tak vědce, aby se důsledky tohoto poznání zabývali.

Úvod

Mohou odborníci v oblasti managementu udržitelnosti, politiky a výzkumu – mě nevyjímaje – nadále pracovat s předpokladem nebo nadějí, že dokážeme zpomalit změnu klimatu nebo na ni dostatečně reagovat, abychom udrželi naši civilizaci? Když se na mém monitoru neustále objevovaly znepokojivé informace o změně klimatu, nemohl jsem už tuto otázku dál ignorovat a rozhodl jsem se věnovat několik měsíců analýze nejnovějších poznatků klimatické vědy. Když jsem začal docházet k závěru, že s tímto předpokladem nebo nadějí již nemůžeme pracovat, položil jsem si druhou otázku: Diskutovali odborníci v oblasti udržitelnosti o možnosti, že už je příliš pozdě na odvrácení ekologické katastrofy, a o tom, co z toho vyplývá pro jejich práci? Rychlý přehled literatury odhalil, že moji profesní kolegové nepublikovali práce, které by zkoumaly naši situaci z této perspektivy. To mě vedlo ke třetí otázce: Proč odborníci na udržitelnost nevěnují pozornost této zcela klíčové hypotéze, která má zásadní důsledky pro naši profesi i osobní život?

Při hledání odpovědí na tuto otázku jsem čerpal z psychologických analýz, rozhovorů s kolegy, diskusí mezi ekology na sociálních sítích a také ze sebereflexe mé vlastní opatrnosti. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je potřeba podporovat diskusi o důsledcích společenského kolapsu vyvolaného ekologickou katastrofou, a položil jsem si čtvrtou otázku: Jakými způsoby lidé mluví o kolapsu na sociálních sítích? Našel jsem nejrůznější konceptualizace, které mě vedly k otázce, co by mohlo lidem sloužit jako orientační mapa tohoto extrémně náročného problému. Čerpal jsem z dosavadní četby a pětadvaceti let zkušeností v oblasti udržitelnosti, abych nastínil agendu toho, co jsem nazval „hlubinnou adaptací“ na změnu klimatu.

Emocionální nesnáze, které se pojí s uvědoměním si rozsahu nadcházející tragédie, jsou pochopitelné. Avšak abychom mohli zkoumat důsledky pro naši práci, život a komunity, musíme tyto nesnáze nejprve překonat.

Výsledkem těchto pěti otázek je text, který nepřispívá jen k nějakému konkrétnímu souboru textů nebo praxi v široké oblasti řízení a politiky udržitelnosti. Spíše zpochybňuje základ veškeré práce v této oblasti. Nesnaží se rozvíjet stávající výzkum, politiku a praxi v oblasti adaptace na změnu klimatu, protože jsem zjistil, že jeho základní rámcem je přesvědčení o možnosti zvládnutí dopadů měnícího se klimatu na naši fyzickou, ekonomickou, sociální, politickou a psychologickou situaci. Chtěl bych, abyste si udělali čas na úkrok zpět, abyste zvážili ono „co když je analýza na těchto stránkách pravdivá?“. A nakonec dali volný průchod vlastnímu žalu a překonali obavy, které všichni máme, abyste mohli najít smysl v nových způsobech bytí a jednání.

Nejprve stručně vysvětlím, proč se výzkumům v oblasti udržitelnosti, které reflektují možnost společenského kolapsu v důsledku ekologické katastrofy, dosud příliš nedaří, a vyjadřuji uznání existující práci v této oblasti, kterou mnozí čtenáři mohou považovat za relevantní. Téma společenského kolapsu je pro mě samotného nové a rád bych jej definoval jako konec našich běžných způsobů zajišťování obživy, přístřeší, bezpečí, slastí, identity a smyslu. Následně shrnuji to, co považuji za nejdůležitější poznatky klimatické vědy z posledních několika let, a to, proč čím dál více lidí vedou k závěru, že budeme v blízké budoucnosti čelit převratným změnám. Za třetí vysvětluji, jak je tato perspektiva v rámci profesionálního environmentálního sektoru marginalizována, a zároveň s tím vás vyzývám, abyste zvážili možnost, že je na čase opustit tyto mainstreamové názory. Dále nastiňuji způsoby, jakými lidé v relevantních sociálních kruzích chápou naši současnost jako situaci, v níž čelíme kolapsu, katastrofě nebo zániku, a k jakým různým emocím a idejím tyto představy vedou. A nakonec načrtnu „agendu hluboké adaptace“, která má pomoci vést diskuse o tom, co bychom mohli dělat, pakliže uznáme, že změna klimatu je právě probíhající tragédií. Na závěr předkládám několik návrhů, jak by tato agenda mohla ovlivnit náš budoucí výzkum a výuku v oblasti udržitelnosti.

Jako vědečtí pracovníci a lidé schopní reflexe máme jedinečnou příležitost a povinnost dělat nejen to, co od nás očekávají naši zaměstnavatelé a normy naší profese, ale také se zamyslet nad tím, nakolik je naše práce relevantní pro širší společnost. Jsem si vědom toho, že někteří lidé budou považovat prohlášení akademiků o hrozbě blízkého a nevyhnutelného společenského kolapsu za nezodpovědné, a to především kvůli možnému dopadu na osobní motivaci a psychické zdraví lidí, kteří si takové prohlášení přečtou. Moje vědecká práce a zájem o tento diskurs (a některé poznatky nabízím i v této eseji) mě vedou ke zcela opačnému názoru. Je naopak velmi zodpovědné veřejně sdílet tuto analýzu už dnes a vyzývat lidi ke vzájemné podpoře při zkoumání jejích důsledků, včetně těch psychologických a spirituálních.

Pozice této studie v rámci akademického prostředí

Když se diskutuje o negativních vyhlídkách na změnu klimatu a jejích důsledcích pro lidskou společnost, odpovědí je často hledání vhledu prostřednictvím zasazení takových informací do kontextu. Často se předpokládá, že tento kontext vytváří jakousi protiváhu negativním informacím. Vzhledem k tomu, že informace o naší klimatické situaci jsou velmi pesimistické, jako protiváha se často zdůrazňují pozitivní informace o pokroku v oblasti udržitelnosti. Tento proces snahy o „vyvažování“ je zvykem informovaného a reflektivního myšlení. To však neznamená, že se jedná o logický způsob uvažování, pokud se sdílené pozitivní informace nevztahují k situaci, kterou popisují informace negativní. Diskutovat o pokroku v politice ochrany zdraví a bezpečnosti společnosti White Star Line s kapitánem Titaniku, který se právě potápí do ledových vod severního Atlantiku, by bylo plýtvání časem. Vzhledem k tomu, že takové vyvažování je často způsob, jakým lidé reagují na diskusi o rozsahu a rychlosti naší klimatické tragédie, podívejme se na pozitivní zprávy z širší perspektivy udržitelnosti.

V posledních desetiletích jistě došlo k určitému pokroku v environmentálních otázkách, od snižování znečištění přes ochranu životního prostředí až po nakládání s odpady. Za posledních dvacet let bylo vynaloženo mnoho hrdinného úsilí na snížení emisí uhlíku, což je jedna část opatření v oblasti klimatu oficiálně nazývaná „mitigace“ (Aaron-Morrison et. al. 2017). V oblasti klimatické a uhlíkové politiky bylo učiněno mnoho kroků vpřed – od informovanosti přes politická rozhodnutí až po inovace (Flannery, 2015). Je ale třeba dělat větší a rychlejší kroky. Tomu napomáhá dohoda dosažená v prosinci 2015 na mezivládním klimatickém summitu COP21, a to zvláště dnes, kdy se v otázce změn klimatu významně angažuje Čína. Podpora a rozvíjení tohoto úsilí jsou nezbytné. Kromě toho dochází ke stále většímu úsilí o adaptaci na změnu klimatu, jako jsou protipovodňové zábrany, zákony o plánování a zavlažovací systémy (Singh et al., 2016). Ačkoliv jsou takové snahy úctyhodné, v posledku nemají pro analýzu naší celkové klimatické situace větší význam.

Spíše než aby vycházela ze stávajících teorií o udržitelnosti, zaměřuje se tato studie na samotný jev. Tím jevem není změna klimatu jako taková, ale stav změny klimatu v roce 2018. Tvrdím, že sekundární analýza původních studií nás nabádá k závěru o společenském kolapsu v blízké budoucnosti. Mezerou v literatuře, kterou si tato esej klade za cíl zaplnit, je nedostatečná diskuse v rámci studií udržitelnosti, které by se věnovaly myšlence nemožnosti zvládnout změnu klimatu. V magazínu Sustainability Accounting Management and Policy Journal (SAMPJ), do něhož byl tento článek původně předložen, neexistovala na toto téma kromě mého vlastního příspěvku (Bendell et al., 2017) dosud žádná diskuse. Tři dokumenty spíše okrajově zmiňují adaptaci na změnu klimatu, přičemž pouze jeden uvažuje o tom, jak zlepšit zavlažované zemědělství (de Sousa Fragoso et al., 2018).

„Organisation and Environment“ je přední magazín, který poskytuje prostor pro diskusi ohledně dopadů klimatu na různé organizace. Od osmdesátých let se na jeho stránkách řeší filosofické a teoretické perspektivy s ohledem na životní prostředí, stejně jako jejich vliv na organizaci a management. Časopis však nepublikoval žádné výzkumné práce, které by zkoumaly teorie a důsledky společenského kolapsu v důsledku ekologické katastrofy. Tři články zmiňují klimatickou adaptaci. Dvěma z nich slouží adaptace jako kontext, ale zkoumají jiné problémy jako svoje hlavní zaměření, konkrétně sociální učení (Orsato et al. 2018) a síťové učení (Temby et al., 2016). Pouze jeden článek v tomto časopise se zabývá adaptací na klima jako hlavním tématem. Přestože je tento dokument užitečným shrnutím toho, jaké závažné důsledky má klimatická krize pro management, nezkoumá implikace rozsáhlého společenského kolapsu (Clément a Rivera, 2016).

Mimo rámec studií managementu je téma klimatické adaptace velmi obsáhlé. Pro ilustraci, vyhledávání ve službě Google Scholar nám zobrazí více než 40 tisíc odkazů pro výraz „klimatická adaptace“. Při odpovědi na otázky, které si v tomto textu kladu, nebudu nicméně ze stávající literatury vycházet. Proč? Protože oblast klimatické adaptace se stále orientuje jen na způsoby, jak naše současné společnosti udržet v chodu, což vychází z přesvědčení, že čelíme zvládnutelným klimatickým výzvám (tamtéž). Koncept „hluboké adaptace“ se s ním shoduje v názoru, že musí dojít k zásadní změně, ale liší se v tom, že za výchozí bod bere nevyhnutelnost společenského kolapsu (jak vysvětlím níže).

Po zveřejnění této studie v roce 2018 jsem se zároveň seznámil s oblastí studií katastrofických a existenciálních rizik a kolapsologií (Servigne a Stevens, 2020). Čtenářům mohu četbu těchto pramenů vřele doporučit, nicméně tato esej poznatky z této oblasti sama o sobě nezahrnuje.

Náš nelineární svět

Tento dokument si neklade za cíl podrobné zkoumání všech nejnovějších poznatků o klimatu. Procházel jsem však odbornou literaturu z posledních let a tam, kde dosud panovala nejistota, jsem hledal nejnovější data z výzkumných ústavů. V této části shrnuji zjištění, abych stanovil premisu, že je načase zvážit důsledky přesvědčení, že na odvrácení globální ekologické katastrofy, odehrávající se během životů dnešních generací, je už příliš pozdě.

Přímé důkazy globálního nárůstu teploty jsou nesporné. Sedmnáct z osmnácti nejteplejších let ve 136letém záznamu nastalo od roku 2001 a globální teploty se od roku 1880 zvýšily o 0,9 °C (NASA/GISS, 2018). K nejpřekvapivějšímu oteplení dochází v Arktidě, kde byla povrchová teplota pevniny v roce 2016 o 2,0 °C nad průměrem let 1981–2010, čímž byly překonány předchozí rekordy z let 2007, 2011 a 2015 o 0,8 °C, což představuje nárůst o 3,5 °C od počátku záznamů v roce 1900 (Aaron-Morrison et al., 2017).

Tato data je poměrně jednoduché zpracovat, nejsou nijak kontroverzní, a tudíž jsou snadno k nalezení v akademických publikacích. Avšak pro vyvození důsledků tohoto oteplení na životní prostředí a společnost je třeba aktuálních dat ohledně současné situace a ohledně scénářů, které mohou nastat. Je zjevné, že klimatická změna a s ní spojené dopady byly za posledních pár let značné. Pro správné pochopení této situace je tedy třeba čerpat z nejaktuálnějších informací, přímo z vědeckých ústavů a podívat se na práci jednotlivých vědců. To ale také znamená využívat nejenom akademické publikace a pomalu vznikající zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Tato mezinárodní instituce sice odvádí užitečnou práci, avšak dlouhodobě podceňuje rychlost klimatických změn, která byla za poslední desetiletí předpovězena přesněji některými známými klimatology (Spratt and Dunlop, 2018; Herrando-Pérez et al., 2019).

Někteří vědci dospěli k závěru, že změna klimatu probíhá a bude probíhat mnohem rychleji, než předpověděl IPCC (Xu et al., 2018). Například IPCC dříve určil pravděpodobnost 17 procent pro překročení hranice globálního oteplení o 1,5 °C do roku 2030, což byla predikce podceňující několik klíčových faktorů, které „posouvají odhadované datum oteplení o 1,5 °C na rok 2030, přičemž hranice 2 °C patrně dosáhneme do roku 2045“ (Xu et al., 2018). Přirozené výkyvy v Pacifiku „zvyšují pravděpodobnost překročení stupně oteplení o 1,5 °C do roku 2025 na nejméně 10 procent,“ píše se ve zmíněné studii. Bližší studie „Interdecadal Pacific Oscillation (IPO)“ zjistila, že pokud se posune do fáze pozitivního oteplování, „vedlo by to k předpokládanému překročení míry oteplení [1,5 °C] kolem roku 2026“ (Henley a King, 2017). To je ovšem jazyk statistiky; mohlo by to být ještě dříve (ale doufejme, že později).

I proto budu v této eseji čerpat z mnoha zdrojů nad rámec zpráv IPCC, avšak se zvláštním důrazem na data pocházející z období po roce 2014. A to z toho důvodu, že data po tomto roce bohužel často korelují s nelineárními změnami v našem prostředí. Nelineární změny jsou pro pochopení klimatické krize naprosto zásadní, neboť předpokládají, že důsledky budou mnohem rychlejší a razantnější, než ukazují lineární projekce, a že tyto změny už nemusí nutně korelovat s objemem antropogenních uhlíkových emisí. Jinými slovy jde o „nekontrolovatelnou klimatickou změnu“.

Co se přesně míní onou „nekontrolovatelností“? Vědci, kteří studují klimatické body zlomu, zjistili, že „už jsme možná překročili práh kaskádových vzájemně provázaných bodů zlomu“, které začnou Zemi samovolně ohřívat. Výzkumníci došli k závěru, že z 15 potenciálních bodů zlomu, které identifikovali v roce 2008, už sedm vykazuje známky toho, že jsou aktivní, což znamená, že už byly tyto systémy zpětných vazeb nenávratně spuštěny. To je spolu se dvěma novými, které byly přidány na seznam, celkem devět spuštěných bodů zlomu (Lenton et al., 2019). Vzhledem k tomu, že celkem devět vzájemně propojených bodů zlomu je již aktivních, označení „nekontrolovatelná změna“ je docela přiléhavý termín pro naši situaci. Nové modely předpokládají, že na současných emisních drahách směřujeme do konce století k oteplení o více než 6 stupňů (Johnson, 2019). Pokud tedy tvrdíme, že bychom mohli být, pravděpodobně jsme nebo zcela jistě jsme na začátku nekontrolovatelné změny klimatu, je to věrohodné, nikoli extrémní hodnocení.

Oteplení Arktidy se dostalo i do širšího povědomí veřejnosti, protože začalo ve vyšší atmosféře měnit tryskové proudění a severní polární vír, což zase vedlo k extrémním pohybům teplejšího vzduchu směrem na sever a studenějšího vzduchu směrem dále na jih. V jeden moment na začátku roku 2018 byly v Arktidě naměřeny teploty o 20° Celsia vyšší, než byl průměr k danému datu (Watts, 2018). Oteplování severního pólu vede k velké ztrátě mořského ledovce, jehož průměrná zářijová rozloha se během každých deseti let od roku 1980 snižuje o 13,2 procenta, a dnes je na jedné třetině původního ledového pokrytí (NSIDC/NASA, 2018). Navíc se snižuje tloušťka mořského ledovce, což je dobrý indikátor odolnosti vůči budoucímu oteplování a bouřkám. V roce 2017 byl ledovec tenčí než kdy předtím a tento sestupný trend pokračuje (Kahn, 2017).

Když vezmeme v potaz snížení odrazu slunečních paprsků z bílého povrchu sněhu, bude Severní ledový oceán bez ledu Zemi ještě dále razantně oteplovat. V roce 2014 vědci oznámili, že tato změna sama o sobě má na svědomí asi 25 procent následků přímých emisí CO2 za posledních třicet let. To znamená, že bychom mohli odebrat čtvrtinu celkového CO2, které lidstvo za posledních třicet let vypustilo do ovzduší, a stejně by to nevyvážilo ztrátu reflektivní síly arktického ledu. Jeden z nejznámějších klimatologů na planetě, Peter Wadhams, věří, že se letní Arktidy bez ledu dočkáme už v nadcházejících několika letech a že tento jev nárazově zrychlí oteplování způsobené lidskými emisemi CO2 o 50 procent. To samo o sobě činí předpovědi IPCC irelevantní, stejně jako cíle a návrhy pocházející z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC).

V letech 2002 až 2016 ztratilo Grónsko asi 280 gigatun ledu za rok a nížiny i pobřeží se během těchto čtrnácti let dočkaly ztráty asi čtyř metrů ledovce (vyjádřeno v úměrné výšce vody) (NASA, 2018). Další tání pevninského ledovce a tepelná expanze vody přispěly ke globálnímu průměrnému zvýšení hladiny oceánů o zhruba 3,2 mm/rok, což představuje celkové zvýšení hladiny o 80 mm od roku 1993 (JPL/PO.DAAC, 2018). Když zmiňujeme roční nárůst, předpokládá to lineární zvýšení, což v predikcích předpokládá IPCC i další subjekty. Avšak nejnovější data ukazují, že tento zrychlující se vývoj není lineární (Malmquist, 2018). To by znamenalo, že hladiny oceánů se zvyšují jako důsledek nelineárního zrychlení tání pevninských ledovců.

Tato měření skutečných teplot a výšky hladiny oceánů jsou extrémnější, než klimatické modely za poslední desetiletí předpovídaly. Jsou extrémnější, protože modely nepředpovídaly rozsah proměnlivosti počasí, která vyplývá z jevů, jako je změna tryskového proudění (Kornhuber et al. 2019). Globální průměrné teploty jsou dnes na horní hranici modelových předpovědí, zvláště pokud vezmeme v úvahu poslední roky jako ukazatel nového normálu, spíše než abychom čekali na vědecký konsenzus, který potvrdí desetileté trendy. „Průměrná teplota za dvanáct měsíců do června 2020 se blíží oteplení o 1,3 °C [oproti předindustriálnímu období, které používá IPCC] pro své prahové hodnoty 1,5 °C a 2 °C]“ (Program Copernicus, 2020). Tato současná měření jsou v souladu s nelineárními změnami v našem životním prostředí, které by pak vyvolaly nekontrolovatelné dopady na lidská osídlení a zemědělství s následnými komplexními dopady na sociální, ekonomické a politické systémy. K důsledkům těchto trendů se ještě vrátím, nejdříve ale uvedu některé další důsledky, ke kterým už dochází v současnosti.

Již dnes vidíme dopady na frekvenci a sílu bouří, sucha a záplav v důsledku změny rovnováhy tepla v oceánech a atmosféře, společně s rychlejším ohříváním pólů (Herring et al., 2018). Navíc větší teplo zachycované v polárních oblastech znamená, že teplotní gradient v nižších zeměpisných šířkách klesá, a proto tryskové proudy slábnou a zvlňují se, čímž vytvářejí více oblastí vysokého tlaku, vedoucích k extrémnímu počasí (Kornhuber et al., 2019). Jsme svědky negativních dopadů na zemědělství. Klimatické změny snížily růst výnosů plodin o 1–2 procenta za každé desetiletí během posledních sta let (Wiebe et al., 2015). Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) uvádí, že abnormality počasí související se změnou klimatu stojí miliardy dolarů ročně a exponenciálně rostou. Prozatím se dopad počítá v penězích, ale klíčové jsou nutriční důsledky (FAO, 2018). Vidíme také dopady na mořské ekosystémy. Přibližně polovina světových korálových útesů zemřela za posledních třicet let, a to z různých důvodů, mezi které patří vyšší teploty vody a okyselení v důsledku vyšších koncentrací CO2 v oceánské vodě (Phys.org, 2018). Za deset let před rokem 2016 Atlantský oceán pohltil o 50 procent více oxidu uhličitého než v předchozím desetiletí, což výrazně urychlilo okyselení oceánu (Woosley et al., 2016). Tato studie se týká všech oceánů a ukazuje, jak následná acidifikace degraduje základ mořské potravní sítě, čímž se snižuje schopnost rybích populací reprodukovat se po celém světě (Britten et al., 2015). Mezitím oteplování oceánů samo o sobě snižuje velikost populace některých druhů ryb (Aaron-Morrison et al., 2017). Spolu s těmito hrozbami pro lidskou obživu jsme v některých regionech svědky exponenciálního nárůstu šíření virů přenášených komáry a klíšťaty, protože teploty jsou pro ně stále příznivější (ECJCR, 2018).

Pohled do budoucnosti

Jevy, které jsem zde shrnul, už jsou vidět všude kolem nás, přičemž platí, že i bez jakéhokoliv dalšího zhoršení budou mít čím dál větší dopad na naše ekosystémy, půdu a společnosti. Předvídat budoucnost je vždy těžké, avšak ještě těžší je ji nepředvídat. Dnešní zprávy o následcích klimatické změny byly na začátku 90. let – tedy v době, kdy jsem začal na Cambridge University studovat klimatické změny a jejich modelování – chápány jako nejhorší možné scénáře. Dnešní modely předpovídají zvýšení počtu a síly bouří. Předvídají útlum standardních způsobů zemědělství, a to včetně hromadné produkce obilovin na severní polokouli a občasného přerušení produkce rýže v tropech. To s sebou nese snížení čínského výnosu rýže, pšenice a kukuřice do konce století o 36,25, 18,26 a 45,1 procenta (ve stejném pořadí). Naresh Kumar et al. (2014) předpovídají pro období 2050–2060 a 2080–2090 snížení výnosu pšenice v Indii o 6–23 a 15–25 procent (ve stejném pořadí), což odvozují z mainstreamových modelů budoucí klimatické změny. Ztráta korálových útesů a okyselení moří předpovídá snížení výnosu ryb o více než polovinu. Rychlost zvyšování hladiny oceánů napovídá, že by se brzy snižování tohoto výnosu mohlo brzy dostat na exponenciální křivku (Malmquist, 2018), což by představovalo značné problémy pro miliardy lidí žijící v pobřežních oblastech. Environmentální vědci naši éru popisují jako dobu šestého vymírání v historii planety, avšak tentokrát ji máme na svědomí my. Zhruba polovině rostlin a zvířecích druhů v oblastech s nejbohatší biodiverzitou na světě hrozí kvůli klimatickým změnám vymření (WWF, 2018). Světová banka v roce 2018 podala zprávu, že státy by se měly připravit na více než 100 milionů vnitřně vysídlených migrantů (Rigaud et al., 2018) a na další miliony mezinárodních uprchlíků utíkajících před změnou klimatu.

Ačkoliv vy, já a většina lidí v tomto oboru zmíněná data ohledně globální situace už znají, je dobré si je znovu připomenout, a střízlivě si tak přiznat naši současnou situaci. Někteří komentátoři naši dobu popsali jako novou geologickou epochu, která je formována člověkem – tzv. antropocén . To přivedlo některé lidi k názoru, že bychom měli hledat způsoby přežití v této nestálé a neudržitelné situaci . Je třeba si tento kontext stále připomínat, neboť poskytuje základ, na kterém lze hodnotit význam (či bezvýznamnost) všech chvályhodných snah, o kterých za posledních deset let toto i jiná periodika informují. Zde se tedy pokusím shrnout tento širší kontext, který by mohl poskytnout rámec pro budoucí práci v oboru udržitelnosti.

Politicky přípustný vědecký konsenzus zní, že je nezbytné, aby celkové globální oteplení zůstalo pod 2 °C, abychom předešli nebezpečným a nekontrolovatelným procesům klimatické změny a z ní plynoucím masovým hladomorům, epidemiím, záplavám, ničivým bouřím, nucené migraci a válce. Na tomto čísle se shodly vlády, které čelily mnoha domácím i mezinárodním tlakům, a to především ze strany korporací. Mnoho vědců však tento mezník neuznává, protože celá řada ekosystémů bude zničena a množství nových rizik vyvstane, i pokud se budeme jen přibližovat hranici 2 °C globálního oteplení (Wadhams, 2018). IPCC se v roce 2013 shodl, že pokud svět dále neomezí emise vytvořené člověkem pod 800 miliard tun uhlíku, nedokážeme průměrné teploty udržet pod 2 °C globálního oteplení.

To nám ponechává pouze 270 miliard tun uhlíku ke spálení (Pidcock, 2013) Celkové globální emise se drží na 11 miliardách tun uhlíku ročně (což dělá 37 miliard tun oxidu uhličitého). Tyto výpočty se mohou na první pohled zdát zlověstné, ale zároveň nám dávají pocit, že máme aspoň deset let na změnu. Změnit ekonomické systémy trvá velmi dlouho, takže pokud už nejsme na cestě zásadního snížení emisí, zdá se nepravděpodobné, že se do tohoto uhlíkového limitu vejdeme. Se zvýšením uhlíkových emisí o 2 procenta v roce 2017 se nezdá, že by brzy transformujeme naší ekonomickou aktivitu takovým způsobem, aby to mělo vliv na redukci globálního emisí (Candell et al., 2017). Takže nejsme na cestě, která by dovedla předejít dvoustupňovému oteplení skrze snížení emisí. A nakonec i odhad IPCC o uhlíkovém rozpočtu byl dosti kontroverzní, neboť jeden z vědců přišel s tvrzením, že IPCC podcenil míru unikání metanu do atmosféry, což prakticky znamená, že náš uhlíkový rozpočet bude vyčerpán už v roce 2025 (Knorr, 2019).

To je důvod, proč mnoho vědců momentálně lobbuje za projekty, které by dokázaly odsávat uhlík z atmosféry mechanicky. Bohužel, aby se objem tepla, který už se teď v klimatickém systému nachází, mohl snížit, musela by se současná technologie během dvou let rozšířit faktorem 2 milionů, vše by muselo být poháněno obnovitelnými zdroji a muselo by fungovat ruku v ruce s obrovským omezením emisí (Wadhams, 2018). Biologické přístupy k zachycení uhlíku jsou mnohem slibnější . Ty mimo jiné zahrnují sázení stromů, obnovu půdy pro zemědělství a pěstování mořských řas a chaluh. Také nabízí širší environmentální a společenské výhody a vedlejší efekty. Studie mořských řas (Greiner et al., 2013) a chaluh (Flannery, 2015) napovídají, že kdybychom vyvinuli velkou snahu pro vytvoření chaluhové oblasti a pěstování mořských řas, mohli bychom okamžitě z atmosféry stáhnout miliony tun uhlíku. Celkový efekt sekvestrace se stále zkoumá, ale v jistých prostředích by měl být značný. Zkoumání způsobů „vysoce řízené rotační pastvy“ (Managed intensive rotational pasture, MIRG) by pak dovedlo uložit čtvrtinu současných emisí. Studie z roku 2014 ukázala, že roční nárůst uhlíku na farmách využívajících tuto techniku činil osm tun za rok na hektar. Svět využívá asi 3,5 miliardy hektarů půdy pro pastviny a pícniny. Když bychom počítali s tímto číslem 8 tun přeměna desetiny této půdy na postupy MIRG sekvestrovala čtvrtinu současných emisí. Způsoby zemědělství, které neorají půdu, by dále dovedly uložit dvě tuny uhlíku na hektar za rok, což by také mohlo značně pomoci. Je tedy zjevné, že náš přístup k uhlíkovým rozpočtům se musí zaměřit stejně tak na tyto zemědělské metody, jako na omezení emisí.

Teď je zapotřebí masivní kampaně a velkého tlaku na změnu legislativy za účelem reformy zemědělství a obnovy ekosystémů na celé planetě. Bude to obrovský projekt, který bude muset napravit šedesát let vývoje na poli zemědělství. Navíc je třeba efektivní a opravdové ochrany současných mokřadů a lesů, jejichž ochrana mimo území chráněné zóny už desetiletí selhává. I kdyby se podařilo takovou vůli okamžitě mobilizovat, stejně by oteplování a nestabilita, které už se v klimatickém systému nacházejí dnes, poškodily ekosystémy natolik, že by ani zmíněný přístup nesnížil světovou úroveň atmosférického uhlíku. Realitu toho, že jsme prostě zašli příliš daleko, než abychom narušení ekosystémů mohli předejít, je dobře vidět i na faktu, že pokud by zpětné uložení CO2 z atmosféry mělo fungovat ve správném měřítku, stejně by nepředešlo úhynu mořských živočichů, neboť tam jsou procesy na dlouhá léta dopředu nastaveny skrze zvyšující se okyselení oceánů vlivem CO2 (Mathesius et al., 2015).

Navzdory omezením, kterým lidstvo ve své práci s přírodou za účelem sekvestrace uhlíku čelí, nám planeta sama pomáhá. Globální růst vegetace od začátku tohoto století značně snížil rychlost nárůstu uhlíku v atmosféře. Skrze vyšší koncentraci CO2 ve vzduchu rostou rostliny rychleji a jsou větší a teplejší podnebí dále snižuje objem CO2, které rostliny vypouští zpět do atmosféry. Poměr ročních uhlíkových emisí, které zůstávají v atmosféře, se za poslední desetiletí snížil asi z 50 procent na 40. Avšak tento efekt je pouze omezený, neboť absolutní hladina CO2 v atmosféře i nadále roste a v roce 2015 překročila hranici 400 ppm (částic na milion). Vzhledem k tomu, že změny v ročních obdobích, extrémní teplotní výkyvy, záplavy a sucha začínají mít negativní dopady na ekosystémy, existuje riziko, že tento globální růst zeleně se časem bude snižovat.

Takové snížení objemu uhlíku v atmosféře z přírodních a vedlejších procesů dává malý paprsek naděje v naší jinak temné situaci. Avšak nejistota ohledně jejich důsledků musí být porovnána s nejistým – avšak neméně významným – dopadem úniku metanu do atmosféry. Metan je plyn, který v atmosféře mnohem více zadržuje teplo ze slunečních paprsků než oxid uhličitý, byl nicméně v klimatických modelech posledních desetiletí naprosto opomíjen. Autoři zprávy o Světovém metanovém rozpočtu (Global Methane Budget) přišli s tvrzením, že na začátku tohoto století se koncentrace metanu zvýšila jen o 0,5 ppb za rok, což porovnávají s 10 ppb naměřených za rok 2014 a 2015. Zpráva nabízí různé možné zdroje tohoto navýšení, od fosilních paliv po zemědělství nebo tající permafrost (Saunois et al., 2016).

Vzhledem k tomu, že vědecká komunita k tomuto tématu zaujímá dosti kontroverzní přístup, může být dost kontroverzní i moje tvrzení, že aktuálně neexistuje vědecký konsenzus ohledně dnešních metanových emisí či potenciálních rizik spjatých se zásadním uvolněním metanu, ať už z povrchu, či z podmořského permafrostu. Nedávný pokus o konsensuální shrnutí rizik spojených s metanem a s tajícím povrchovým permafrostem vyústil ve tvrzení, že uvolňování metanu se bude dít postupně v následujících staletích a tisíciletích, a nikoli v tomto desetiletí. Avšak po pouhých třech letech byl tento konsenzus překonán velmi detailním experimentem, který přišel na to, že pokud tající permafrost zůstane nasáklý vodou, což je pravděpodobné, bude během pouhých pár let produkovat značný obsah metanu (Knoblauch et al., 2018). Následkem toho se tato debata dnes převážně vede o tom, zda se bude jistým mikroorganismům dařit v prostředí, kde by se mohly živit metanem – a zda to bude stačit na omezení jeho klimatického dopadu.

Debata ohledně vypouštění metanu z klatrátů čili zmrzlých metanových hydrátů, které se nachází na dně arktického moře, je ještě kontroverznější. V roce 2010 publikovala skupina vědců studii, která varovala, že oteplování Severního moře by mohlo vést ke zrychlení a zvýšení úniku metanu, což by během pouhých pár let atmosféru oteplilo o více než 5 °C a mělo by katastrofické následky pro život na Zemi. Studie spustila vášnivou debatu, což je snad pochopitelné, když přihlédneme k šokujícím implikacím těchto informací (Ahmed, 2013). Od té doby se zásadní vědecké debaty na toto téma (řešící událost, která by v podstatě znamenala vyhynutí lidstva) zabývají otázkou, jak dlouho bude trvat, než oteplování oceánů destabilizuje hydráty na dně moří, a kolik metanu bude spotřebováno aerobními a anaerobními mikroby před tím, než se dostane na povrch a unikne do atmosféry. V mezinárodní recenzi na toto kontroverzní téma přišli vědci s názorem, že neexistuje žádný důkaz, který by v krátkodobém horizontu potvrzoval možnost náhlého úniku katastrofického objemu metanu (Ruppel a Kessler, 2017). Avšak klíčovým důvodem pro jejich závěr byla nepřítomnost dat, která by ukazovala opravdové zvýšení objemu atmosférického metanu na povrchu Severního moře, což je částečně dáno tím, že prostě nemáme senzory, které by takové informace sbíraly. Většina měřicích zařízení metanu na úrovni moře se totiž nachází na pevnině. Může to být ten důvod, proč nezvyklé zvýšení atmosférického metanu nemůže být plně vysvětleno za pomoci existujících souborů dat (Saunois et al., 2016)? Jedním ze způsobů, jak změřit kolik metanu nejspíše pochází z našich moří, spočívá v porovnání dat pocházejících z měřidel na mořské úrovni, která však převážně sbírají data na pevnině, oproti těm, která měří koncentraci metanu ve vyšší atmosféře. Nedostatek snadno přístupné analýzy potenciálních dopadů vyplývajících z výsledků měření atmosféry v reálném čase mě nepřestává fascinovat.

Data, která publikovala stránka Arctic News (2018), ukazují, že v březnu 2018 byl ve středních výškách metan na úrovni 1865 ppb (částic na miliardu), což představuje zvýšení o 1,8 procenta čili 35 ppb od objemu naměřeného v roce 2017. Povrchová měření ukazují ve stejném období zvýšení metanu o zhruba 15 ppb. Obě čísla jsou konzistentní s modelem nelineárního nárůstu – potenciálně exponenciálního –, ke kterému dochází již od roku 2007. To je samo o sobě nepříjemné, avšak ještě důležitější je rozdíl mezi naměřenými výsledky na úrovni moře a ve středních výškách atmosféry. Nahrává to totiž tvrzení, že další metan pochází z našich oceánů, a že by tedy mohl pocházet právě z metanových hydrátů. Mezi lety 2014 a 2017 nicméně došlo k „velmi silnému“ růstu koncentrací metanu (Nisbet et al., 2019). Studie z roku 2020 přispívá k obavám, že by se metan mohl uvolňovat v nebezpečných množstvích z mořského dna (Thurber et al., 2020).

Tyto současné studie naznačují, že dosavadní konsenzus o nepravděpodobnosti toho, že bychom se stali svědky masivního úniku metanu z arktického dna, bohužel nemusí být definitivní. V roce 2017 vědci pracující u Východního Sibiřského moře podali zprávu o tom, že vrstva permafrostu se již tak ztenčila, že hrozí destabilizace hydrátů (The Arctic, 2017). Tato zpráva o podmořském permafrostu v oblasti Východního Sibiřského moře společně s nebývale vyššími teplotami v arktické oblasti a daty ukazující nelineární zvýšení objemu metanu ve vyšší atmosféře čím dál více připomínají hru ruské rulety o celou budoucnost lidstva; a v bubínku už máme dva náboje. Nic není jisté. Je třeba si přiznat, že se lidstvo samo dostalo do situace, kdy zcela vážně vedeme debatu o možnosti našeho brzkého vyhynutí.

Apokalypsa je nejistá

Tyto šokující informace o vývoji klimatických změn a jejich dopadu na ekologii a společnost vedou některé lidi k názoru, že je třeba se obrátit ke geoinženýrství, ať už jde o fertilizaci oceánů za účelem stimulace fotosyntézy a ukládání CO2, nebo vypouštění chemikálií ve vyšší atmosféře, které by měly odstínit sluneční záření. Nepředvídatelnost druhého scénáře, a to zvláště nebezpečí, že by tento postup mohl destabilizovat sezónní deště, na kterých závisí obživa miliard lidí, nejspíš povedou k jeho zavrhnutí (Keller et al., 2014). Potenciál přirozeného geoinženýrství způsobeného zvýšeným únikem síry ze sopečné činnosti skrze proces izostatického odrazu, tedy redistribuce hmoty v zemské kůře, nejspíše nebude mít na globální teploty ještě další desetiletí či staletí žádný vliv.

To, že nevíme, co budoucnost přinese, je často omílaný truismus. Můžeme ale vidět trendy. Nevíme, zda síla lidské vynalézavosti dovede dostatečně rychle přehodit výhybku, na které se právě nacházíme. Inovace, investice a patenty posledních let byly bohužel použity pro konzumní zájmy a finanční inženýrství. Můžeme jen doufat, že máme více času, avšak důkazy, které máme před sebou, napovídají, že nás čekají disruptivní a nekontrolovatelné jevy klimatických změn, které s sebou přinesou hladomor, destrukci, migraci, epidemie a války (Servigne a Stevens, 2020).

Je těžké zhodnotit, jak silně budou tyto klimatické jevy disruptivní nebo kdo jimi bude nejvíce zasažen, a to zvláště proto, že ekonomické a společenské systémy budou zcela jistě reagovat komplexně. Avšak máme stále více důkazů, že tyto dopady budou pro společnosti, ve kterých žijeme, katastrofické. Naše normy chování a to, čemu říkáme „civilizace“, se také mohou začít rozpadat.

Když jsem poprvé napsal tento článek na začátku roku 2018, nevěděl jsem o studiích, které se týkají katastrofických rizik a toho, co se nyní nazývá „kolapsologie“ (Servigne a Stevens, 2020). Tato pole bádání se snaží zmapovat, jak se společnosti hroutí a jak k takovým kolapsům pravděpodobně v budoucnu dojde. Doporučuji všem této literatuře věnovat pozornost a podívat se na to, jak dopady na zemědělství, mezinárodní vztahy, sociální neklid, kriminalitu, občanské konflikty, prevalenci nemocí, finanční stabilitu atd. mohou kaskádovitě vést k rozkladu společností. V tomto článku nemohu dokázat pravděpodobnost nebo jistotu společenského kolapsu a odborníci v oblasti kolapsologie říkají, že v rámci tak složitých systémů by jakýkoli pokus dokázat v rámci modalit moderní vědy, zda ke kolapsu dojde, nebo nikoliv, byl zcela zbytečný. Docházejí však také k závěru, že to neznamená, že by nás naše neschopnost predikovat vývoj komplexních systémů neměla omezovat v tom, abychom vytvářeli smysluplné interpretace naši skutečnosti.

Když zvažujeme možnost kolapsu společnosti, může se nám nejdříve zdát hodně abstraktní. Předchozí řádky se mohou, alespoň podvědomě, jevit jako něco, na co se díváme v televizi nebo co si pouštíme na internetu. Avšak když mluvím o hladomoru, destrukci, migraci, epidemiích a válkách, mluvím o vašem životě. Pokud spadne elektrická síť, velmi brzy vám přestane téct voda z kohoutku. V otázkách tepla a jídla budete závislí na svých sousedech. Budete podvyživení. Nebudete vědět, zda zůstat, nebo odejít. Budete se strachovat, že vás někdo násilně zabije, předtím než umřete hladem.

Tento popis se může zdát příliš dramatický. Některým čtenářům může přijít málo akademický, což by byl zajímavý názor, otevírající otázku, proč vůbec píšeme. To je důvod, proč nás rozvoj autoetnografie na akademické půdě vyzývá k tomu, abychom do naší akademické prózy zavedli inovativní způsoby komunikace, které mohou vytvořit emocionální spojení se čtenářem (Adams et al., 2015).

Avšak někteří z nás si mohou zakládat na tom, že hájí normy současné společnosti, a to i navzdory probíhajícímu kolapsu. Ačkoliv někteří mohou věřit v důležitost udržování současných norem chování jako důležitých ukazatelů sdílených hodnot, jiní budou spíše toho názoru, že pravděpodobnost kolapsu znamená, že snaha o reformu našeho současného systému již není pragmatická. Moje stanovisko je takové, že je třeba rozšířit záběr práce v oboru „udržitelnosti“ takovým způsobem, který by nám umožnil zvážit, jak se komunity, státy a lidstvo jako celek na tyto těžké situace mohou lépe připravit. Tento přístup jsem nazval „Plán hluboké adaptace“ a je to název, který se vymezuje vůči úzkému záběru současných přístupů ke klimatické adaptaci. Moje zkušenost říká, že mnoho lidí bude vůči závěrům, které zde nabízím, silně rezistentní. Takže se ještě předtím, než se pokusím osvětlit všechny důsledky, pojďme podívat na některé možné psychologické a emocionální reakce na informace, které jsem zde zatím představil.

Systémy popírání

Není nijak překvapivé, že někteří lidé mohou být těmito informacemi a argumenty zneklidněni, rozrušeni či zarmouceni. Za posledních pár let mi mnoho lidí řeklo, že „přece nemůže být příliš pozdě na to, klimatické změny zastavit, protože kdyby tomu tak bylo, tak kde bychom našli energii bojovat za změnu?“. Tento přístup říká, že samotnou možnost takové reality je třeba popřít, protože se lidé chtějí dál zasazovat o změnu. Co se nám tím říká? Tato „snaha“ se zakládá na přesvědčení, že je třeba i nadále udržovat jistý sebeobraz, který je úzce provázán s našimi hodnotami. Proč tomu tak je, je pochopitelné. Pokud si člověk o sobě doposud myslel, že získává na hodnotě tím, že se zasazuje o veřejné blaho, pak může být těžké přijmout informaci, která by tento sebeobraz narušila.

Tento proces strategického popírání za účelem udržení snahy a identity je dobře vidět v internetových debatách na téma nejnovějších poznatků na poli klimatologie. Jeden konkrétní případ hovoří za všechny. V roce 2017 otiskl New York Magazine článek, který v ucelené formě předkládal nejnovější data a analýzy týkající se dopadů rychlého oteplování klimatu na ekosystémy a lidstvo. Na rozdíl od mnohých dosti suchých akademických článků, které řešily podobné téma, se tato popularizační esej snažila popsat tyto dopady dosti explicitní formou (Wallace-Wells, 2017). Reakce mnohých environmentalistů na tento článek se ani tak nevyjadřovala k přesnosti popisů či k tomu, co vůbec lze dělat, aby se nejhorším dopadům popsaným v článku předešlo. Místo toho se vyjadřovali k tomu, zda vůbec takové závěry sdělovat veřejnosti. Klimatolog Michael Mann varoval před prezentací tohoto „problému jako neřešitelného, syceného pocitem zkázy, nevyhnutelnosti a beznaděje“ (viz. Becker, 2017). Environmentální zpravodaj a novinář Alex Steffen (2017) pak tweetoval, že „zveřejnění smutné pravdy (…) nepřipraveným čtenářům nevyvolá akci, ale pouze strach“. Daniel Aldana Cohen, aspirant na profesora sociologie, který se dlouhodobě věnuje klimatické politice, pak na jeho blogu (2017) tento článek nazval „katastrofickým klimapornem“. Tyto reakce reflektují stejný názor, který jsem mnohdy zaslechl v profesionálních environmentálních kruzích, který říká, že mluvit o pravděpodobnosti a povaze společenského kolapsu zapříčiněného klimatickou změnou je nezodpovědné, protože by to mohlo ve veřejnosti vyvolat pocit beznaděje. Vždycky se mi tato snaha o omezení našeho vlastního zkoumání reality zdála podivná, stejně jako cenzura vlastní tvorby smyslu skrze zažité představy o tom, jak budou naše závěry působit na druhé. Vzhledem k tomu, že tento pokus o cenzuru byl v roce 2017 v environmentálních kruzích velmi rozšířený, zaslouží si bližší rozbor.

Chci zde nabídnout čtyři vhledy do toho, co se děje, když lidé říkají, že bychom neměli veřejnost informovat o pravděpodobnosti a povaze katastrofy, které čelíme. Zaprvé je pro lidi typické, že si data vykládají tak, jak si je oni a další lidé vykládat chtějí, spíše než aby řešili opravdu to, co daná data říkají. To reflektuje přístup k realitě a společnosti, který může fungovat v dobách hojnosti, ale stává se naprosto neproduktivní, pokud jde o rizikové situace. Zadruhé: špatné zprávy a extrémní scénáře mají dopad na lidskou psychiku. Občas přehlížíme fakt, že možné dopady jsou samy o sobě tématem informované diskuze, která může čerpat z poznatků psychologie a komunikační teorie. Dokonce existují i periodika věnovaná environmentální psychologii. Existuje dostatek důkazů v oboru sociální psychologie pro argument, abychom se zaměřili na už dnes reálně probíhající dopady, protože tento přístup nám klimatické změny přibližuje, což zvyšuje podporu možných řešení. Takové tvrzení ovšem není definitivní a vyžaduje si další výzkum. To, že by vážení vědci a aktivisté mluvili o dopadech informací bez toho, aby přihlédli ke specifické teorii či důkazům, spíše poukazuje na to, že jim jde spíše o to, utvrdit se v názoru potvrzujícím jejich vlastní stanovisko.

Třetím vhledem k debatám ohledně toho, zda publikovat informace ohledně možného kolapsu naší společnosti, je, že někteří lidé rádi vyjadřují své paternalistické chápání vztahu mezi těmi, kdo se považují za experty v oboru environmentalismu, a zbytkem lidí, které dávají do škatulky „veřejnost “. To se pojí s ne-populistickým, anti-politickým a technokratickým přístupem, který prorůstá současným environmentalismem. Jde o pohled, který se výzvy dnešní doby snaží omezit na pobídku k tomu, aby lidé k sobě byli slušnější, spíše než aby se společně semkli a kultivovali solidaritu či začali pracovat na svržení systému, který od nás žádá účast na degradaci životního prostředí.

Čtvrtý poznatek je o tom, že „beznaděj“ a s ní spojené emoce konsternace a zoufalství se často prezentují jako něco, co je zcela negativní a čemuž je třeba se za každou cenu vyhnout. Alex Steffen varuje, že „zoufalství není nikdy k dobru věci“ (2017). Avšak mnoho dávné moudrosti a tradicí přisuzovalo beznaději a zoufalství svou váhu. Současné reflexe tématu emocionálního či spirituálního růstu ukazují, že tento růst je přímým důsledkem jejich pocitů beznaděje a zoufalství, a se starými ideály se v tomto ohledu shodují. Ztráta zdraví, blízkého člověka, navyklého způsobu života či diagnóza smrtelné choroby spouští nový způsob chápání sebe sama a okolního světa a beznaděj a zoufalství jsou v tomto ohledu naprosto zásadní milníky na této cestě. V takovém kontextu není dobré se křečovitě držet jakési „naděje“, protože vždy záleží na tom, v co člověk doufá. Když se vedla debata ohledně hodnoty zmíněného článku v New York Magazine, někteří komentátoři se k tomuto tématu vyjadřovali. „Ztráta naděje v to, že náš způsob života bude i nadále existovat, otevírá prostor pro alternativní formy naděje“, napsal Tommy Lynch (2017).

Tato otázka správné a užitečné naděje si žádá hlubší zamyšlení. Jonathan Gosling, který se zabývá teorií vedení lidí, si klade otázku, zda naše moderní průmyslově-konzumní společnost potřebuje v kontextu klimatických změn více „radikální naděje“ a pocitu toho, „že se věci rozpadají“. Vyzývá nás, abychom zkoumali, co se můžeme naučit od jiných kultur, které také v minulosti čelily katastrofě. Když zkoumal, jakým způsobem se původní obyvatelé Ameriky vyrovnávali se svým vystěhováním do rezervací, zabýval se Lear ve své knize Radical Hope (2008) tím, co nazval „slepým místem“ jakékoliv kultury: tedy neschopností myslet svůj vlastní zánik a možné vyhynutí. Zkoumal, jakou roli v tomto ohledu hraje naděje, která však nečerpá ani z popírání reality, ani ze slepého optimismu. „To, co dělá naději radikální, je, že se zaměřuje na budoucí dobro, které nelze z aktuální situace pochopit.“ (ibid). V tomto ohledu vysvětluje, jak někteří náčelníci původních amerických kmenů disponovali jakousi „imaginativní schopností“, díky níž si dovedli představit, jaké budou potřeby nového životního stylu v rezervaci. Navrhuje, že nad rámec standardních alternativ svobody a smrti (ve službách své kultury) existuje ještě jiný způsob, který není tak honosný, ale který si žádá stejnou míru odvahy: jde o „kreativní adaptaci“. Tato forma kreativně zkonstruované naděje může být právě nanejvýš relevantní pro západní civilizaci a její přístup ke klimatickým změnám.

Čtenáři by mělo být zřejmé, že dnešní domorodé národy by měly být podporovány v boji proti zmíněnému útlaku, a neměly by tak být nuceny objevit „radikální naději“ stejným způsobem. Právě naopak, nadcházející kolaps industriálních spotřebitelských společností znamená, že mohou a musí být nejen podporovány, ale jejich kultury by měly být hlouběji studovány moderními městskými kulturami. (Whyte et al., 2019).

Takové postoje nejsou v oborech environmentálních či správních studií jakkoliv zastoupeny a tuto studii lze chápat jako pokus o to, zlomit tuto polo-cenzuru naší vlastní badatelské komunity v oboru udržitelnosti. Některé práce se na procesy popírání podívaly blíže. Vycházejíc z výzkumu sociologa Stanleyho Cohena, Foster ve své knize After Sustainability (2015) například mluví o dvou slabších formách popírání – interpretativní a implikativní. Pokud přijmeme jistá fakta, ale interpretujeme je způsobem, který je „bezpečnější“ pro naši osobní psychiku, je to právě forma „interpretativního popírání“. Pokud si uvědomujeme důsledky těchto znepokojivých faktů, ale naší odpovědí je i nadále vynakládat energii na činnosti, které neplynou z celistvého pochopení situace, tak jde o „implikativní popírání“. Foster mluví o tom, jak moc je implikativní popírání v environmentálním hnutí rozšířeno – iniciativy, jako jsou Transit Towns, podepisování online peticí, rozhodnutí přestat létat… Zkrátka existuje nespočet způsobů, jak lidé mohou mít pocit, že „něco dělají“ bez toho, aby nutně konfrontovali skutečný rozsah klimatických změn.

Existují tři hlavní důvody, které vedou profesionální environmentalisty k popírání faktu, že naše společnosti v krátké době zkolabují. První je způsob, jakým funguje vědecká komunita. Věhlasný klimatolog James Hansen byl ve svých predikcích vždy o krok napřed před konzervativním konsenzem. Svou případovou studií, která modelovala zvyšování hladiny oceánů, například vysvětlil proces, který vede k „vědecké netečnosti“ v otázce sdílení faktů, které by šokovaly zaměstnavatele, investory, vlády nebo veřejnost (Hansen, 2007). Detailnější studie tohoto procesu napříč různými dílčími tématy a institucemi shledala, že klimatologové dopady standardně podceňují a „chybují, hlavně aby nezpůsobili přílišný poprask“ (Brysse et al., 2013). Ve spojení s kritérii vědecké analýzy a s tendencí k opatrnosti, a navíc ve spojitosti s časem potřebným na financování, vytvoření a publikaci recenzované vědecké studie, to ve výsledku znamená, že informace, které environmentalisté o stavu klimatu mají, nejsou tak varovné, jak by měly být. V této eseji jsem byl nucen použít jak informace z recenzovaných článků, tak informace získané od jednotlivých vědců a jejich vědeckých institucí. To mi umožnilo poskytnout důkazní materiál pro to, že momentálně zažíváme nelineární klimatické změny a čelíme jejich následkům.

Druhým souborem faktorů, který ovlivňuje náš vztah k popírání stavu věcí, může být osobní. George Marshall shrnul poznatky psychologie ohledně popírání změny klimatu, včetně interpretativního a implikativního popírání, a zaměřil se na lidi, kteří jsou si změn vědomi, ale stejně pro ně neznamenají prioritu. Jsme totiž společenské bytosti a náš přístup k tomu, co je třeba dělat, je často ovlivněn naší kulturou. Lidé se tedy mnohdy vyhýbají jistým myšlenkám, pokud by tím měli jít proti společenským normám a/nebo své společenské roli. Hlavně v rámci institucí, kde lidé nedisponují schopností zasáhnout do celkového chodu, může být nejbezpečnější své přesvědčení schovávat a nadále udržovat status quo. Marshall také vysvětluje, jak náš typický strach ze smrti často přispěje k tomu, že těmto informacím nevěnujeme plnou pozornost. Antropolog Ernest Becker ve své knize Denial of Death (1973) napsal následující slova: „V samém středu lidské víry leží strach ze smrti.“ Marshall to vysvětluje následovně: „Popírání smrti je nutnou lží, která nám umožňuje investovat svou energii do kultur a společenských skupin za účelem získání pocitu stálosti a trvání i za horizont smrti. V tomto ohledu [Becker] tvrdí, že když se nám dostane připomenutí vlastní smrti, reagujeme obranou našich hodnot a naší kultury. Tento náhled byl nedávno dále rozveden v kontextu teorie „managementu teroru“, tak jak ho rámují Jeff Greenberg, Sheldon Solomon a Tom Pyszczynski. Ačkoliv se tomu Marshall nevěnuje přímo, tyto procesy popírání by více seděly na „popírání kolapsu“ než na popírání klimatických změn jako takových, protože tato smrt se týká nejenom jednotlivce, ale zároveň zániku všeho, k čemu člověk kdy mohl přispět.

Tyto osobní procesy jsou ještě náročnější pro experty pracující v oboru udržitelnosti než pro běžné lidi, protože profesionálové mají obecně silnější pocit vazby ke stávajícím společenským strukturám. Výzkum potvrdil, že lidé, kteří dosáhli vyššího formálního stupně vzdělání, také více podporují současné sociální a ekonomické systémy než lidé, kteří jsou vzdělaní méně. Vysvětlení je takové, že lidé, kteří věnovali čas a peníze tomu, aby šplhali výš po společenském žebříčku v rámci stávajících struktur, si spíše přiznají potřebu danou strukturu reformovat, než aby si dokázali představit její naprostý konec. Tato situace je pak ještě prohloubena uvědoměním, že naše obživa, identita a pocit sebevědomí jsou přímo odvislé od víry v to, že vývoj na poli udržitelnosti je stále ještě možný a že jsme tohoto pokroku součástí.

Třetí faktor, který ovlivňuje popírání, je institucionální. Přes dvacet let jsem přímo i nepřímo pracoval v organizacích aktivních v oboru udržitelnosti, v neziskových organizacích i soukromých a státních sektorech. Ani v jednom z těchto sektorů není zjevný institucionální zájem artikulovat pravděpodobnost nebo nevyhnutelnost společenského kolapsu – a to ani členům svojí charity, ani zákazníkům, kteří kupují vaše produkty, ani voličům vaší politické strany. Existuje jen pár firem, které z debaty kolem kolapsu těží způsobem, že přimějí některé lidi koupit si jejich produkt jakožto přípravu na nadcházející změny. Tento trh se může v dohledné době začít v různých stadiích připravenosti rozrůstat, k čemuž se ještě podrobněji vrátím. Avšak jádro kultury environmentálních skupin zůstává i nadále přesvědčené, že musí vypadat efektivně, i navzdory faktu, že desetiletí investic a aktivismu se nijak pozitivně na našem klimatu, ekosystémech či biodiverzitě neprojevují.

Pojďme se podívat na největší environmentální charitu, tedy Světový fond na ochranu přírody, který je příkladem instituce, v níž existují strukturální důvody pro implikativní popírání klimatických změn. Pracoval jsem pro ně v době, kdy jsme se pokoušeli zasadit se o to, aby všechno importované dřevo do Spojeného království pocházelo do roku 1995 z plně udržitelných zdrojů. Z toho se pak v roce 2000 staly „dobře spravované“ zdroje. Následně byly tyto cíle tiše zapomenuty, nicméně způsob a jazyk řešení problému kácení lesů skrze inovativní partnerství i nadále zůstal. Pokud totiž zaměstnanci největší světové environmentální organizace dostávali zaplaceno na základě dosažených výsledků, dlužili v té době už nejspíše svým členům a investorům dost peněz. To, že se některým čtenářům může tento výrok zdát neomalený a zbytečný, jenom poukazuje na to, nakolik může náš zájem na udržení mezí slušnosti, chvály a pocitu sounáležitosti v rámci profesní komunity cenzurovat ty z nás, kteří se snaží nepříjemnou pravdu sdělit způsobem, který si lidi zapamatují (podobně, jako to udělal výše zmíněný novinář z New York Magazine).

Tyto osobní a institucionální vlivy ukazují, že to mohou být právě environmentální profesionálové, kdo si budou vůbec nejpomaleji připouštět důsledky nejnovějších klimatických poznatků. V roce 2017 se konal průzkum mezi více než 8000 lidmi napříč osmi zeměmi – Austrálie, Brazílie, Čína, Německo, Indie, Jižní Afrika, Spojené království a Spojené státy –, ve kterém se respondentů ptali, jak hodnotí svůj pocit bezpečí před globálními riziky oproti roku 2015. Celkem 61 procent lidí odpovědělo, že se cítí méně bezpečně, zatímco pouze 18 procent uvedlo, že se cítí bezpečněji než dříve. V otázce klimatických změn pak 48 procent souhlasilo, že jde o globální, katastrofickou hrozbu, a 36 procent lidí s tím souhlasilo aspoň trochu. Pouze 14 procent respondentů do jisté míry nesouhlasilo s tím, že klimatické změny jsou katastrofickou hrozbou (Hill, 2017). Tento přístup ke klimatu nám může pomoci vysvětlit jiná data průzkumů, která ukazují obrovské změny v tom, jak lidé chápou technologie, pokrok, vlastní společnost a budoucí vyhlídky svých dětí. Celosvětový průzkum z roku 2017 ukázal, že pouze 13 procent lidí si myslí, že svět spěje k lepšímu, což je obrovská změna oproti době před deseti lety (Ipsos MORI, 2017). Ve Spojených státech průzkumy ukazují, že víra v technologii jako sílu dobra se vytrácí (Asay, 2013). Tyto informace možná reflektují širší otázky ohledně ideje pokroku a jeho prospěšnosti. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že mnohem méně lidí si dnes – oproti době před deseti lety – myslí, že jejich děti čeká lepší budoucnost, než měli oni sami (Stokes, 2017). Další způsob, jak zjistit, zda lidé věří v budoucnost, je zeptat se, zda věří v samotné základy společnosti. Průzkumy opakovaně potvrzují, že lidé ztrácí víru v demokracii a v ekonomický systém (Bendell a Lopatin, 2016). V názoru na většinový způsob života a na pokrok je také patrný odklon od sekulárně-racionálních hodnot směrem k hodnotám tradičním, který od roku 2010 probíhá po celém světě (World Values Survey, 2016). A jaký mají názor na svou budoucnost děti? Nenašel jsem žádnou studii dětských postojů k budoucnosti, avšak jedna novinářka poprosila děti ve věku od 6 do 12 let, aby namalovali, jak podle nich bude vypadat svět za padesát let, a děti převážně vytvořily velmi apokalyptické obrázky (Banos Ruiz, 2017). Důkazy tedy napovídají, že přístup nás „expertů“, který je opatrný ohledně toho, co říkáme „jim“ neboli „veřejnosti“, může být pouhým narcistním nesmyslem, který je třeba co nejdříve napravit.

Emocionální nesnáze, které se pojí s uvědoměním si rozsahu nadcházející tragédie, která už je v mnoha ohledech za dveřmi, jsou pochopitelné. Avšak abychom mohli zkoumat důsledky pro naši práci, život a komunity, musíme tyto nesnáze nejprve překonat.

Jak rámovat budoucnost?

S tím, jak v environmentálním hnutí narůstají emoce katastrofismu, začínají někteří docházet k přesvědčení, že bychom se měli méně zaměřovat na „redukci uhlíku“, neboť tento rámec může vést k nepochopení toho, jak jsme se vůbec do této situaci dostali a co s tím lze dělat. Souhlasím s tím, že klimatické změny se netýkají jenom znečištění životního prostředí, ale že zároveň odhalují, nakolik se lidská psychika a kultura oddělila od našeho přirozeného prostředí. To ovšem neznamená, že bychom najednou měli přestat chápat naši klimatickou situaci jako menší prioritu ve prospěch širší environmentální agendy.

Pokud přijmeme, že klimatem způsobená forma ekonomického a společenského kolapsu je dnes již pravděpodobná, je třeba se také ptát po podstatě a míře pravděpodobnosti tohoto kolapsu. V takové situaci musíme začít zpracovávat různé scénáře budoucnosti. Někteří lidé budoucnost chápou tak, že nadejde kolaps současného ekonomického a společenského systému, což však nemusí nutně znamenat absolutní kolaps práva, pořádku, identity a hodnot. Jiní zase kolaps chápou jako jisté pozitivum, které konečně lidstvo donutí nastoupit post-konzumní cestu a přiměje je více si uvědomit vztah mezi člověkem a přírodou. Někteří dokonce tvrdí, že toto opětovné napojení na přírodu otevře dosud netušené možnosti řešení naší těžké situace. Občas je tento názor doplněn o víru v to, že spirituální praxe dovede měnit materiální svět podle lidského záměru. Názor, že přírodní či spirituální vazba nás může zachránit před katastrofou, je však spíše psychologickou odpovědí na stav věcí a je jen další formou popírání reality.

Někteří analytici pak poukazují na nepředvídatelnost a katastrofickou povahu tohoto kolapsu, která neumožní předurčit cestu, kterou by bylo možno přejít na nové způsoby takového komunitního životního stylu, který by byl alespoň nějak akceptovatelný, nebo dokonce báječný. Jiní jdou v těchto úvahách ještě dále, když říkají, že data nám momentálně napovídají, že klimatické změny již získaly dynamiku, která už se nedá zpomalit – metan na dně oceánu nevyhnutelně uniká, což povede ke kolapsu společností, což zase povede k roztavení reaktorů ze čtyř set světových jaderných elektráren, což následně povede k vyhynutí lidstva (McPherson, 2016). Toto tvrzení autora je ve vědecké komunitě přinejmenším kontroverzní. Ve svém vlastním výzkumu jsem nebyl schopen najít důkazy, které by podpořily nebo vyvrátily tento názor na jaderné elektrárny, protože studie pouze odkazovaly na únik radiace v rámci katastrof, jako byly Černobyl nebo Fukušima. Kromě nejistoty kolem jaderné energie mohou ale zastánci názoru o blízkém vyhynutí lidstva čerpat ze zjištění geologů, kteří zjistili, že poslední hromadné vymírání života na Zemi, kdy zaniklo celých 95 procent druhů, bylo způsobeno rychlým nárůstem metanu v atmosféře a následným oteplováním atmosféry (Lee, 2014; Brand et al., 2016). Ačkoli jsme stále daleko od nevyhnutelného vyhynutí lidstva, dva renomovaní klimatologové spočítali, že lidstvo má nyní dvacetiprocentní šanci, že vyhyne v tomto století (Xu a Ramanathan, 2017).

Každému z těchto scénářů – kolaps, katastrofa, vyhynutí – přičítají lidé různou míru věrohodnosti. Obecně se mluví o tom, že jakýkoliv scénář může být buď možný, pravděpodobný, či nevyhnutelný. Z debat s profesionály v oborech udržitelnosti či klimatu, stejně jako s jinými lidmi, kteří z oboru nepocházejí, jsem došel k závěru, že lidé si volí scénář a pravděpodobnost ne snad podle toho, co jim říkají data a analýzy, ale podle toho, v jakém příběhu chtějí žít. Toto poznání se shoduje s názorem psychologů, že nikdo z nás neuvažuje jako logický stroj, ale že si spíše spřádáme informace do příběhů o tom, jak a proč spolu věci souvisí. Nikdo z nás není vůči tomuto procesu imunní. Osobně jsem se rozhodl vykládat tento soubor informací tak, že indikují nevyhnutelný kolaps, pravděpodobnou katastrofu a možné vyhynutí. V této práci nepodávám definitivní důkaz, že kolaps naší společnosti je nevyhnutelný, protože by to vyžadovalo další diskusi o složitých sociálních, ekonomických, politických a kulturních procesech. Jedná se o můj osobní závěr z přehledu těch faktorů, kterých jsem dosud nic nepublikoval (a které se zdá rozumné čtenáři sdělit vzhledem k závažnosti věci).

Existuje rostoucí komunita lidí, kteří věří, že čelíme nevyhnutelnému zániku lidstva, a tento názor používají jako základ pro hodnotné diskuze o možných dopadech na náš současný život. Například na Facebooku existují tisíce skupin, které věří, že vyhynutí lidstva je otázkou velmi blízké budoucnosti. V těchto skupinách jsem byl svědkem toho, jak lidé, kteří nesdílejí přesvědčení o nevyhnutelnosti vyhynutí, byli dalšími členy nařčeni z toho, že jsou slabí či naivní. To poukazuje na fakt, že některým lidem přijde jednodušší věřit příběhu, který staví na jistotě, než příběhu, který na této jistotě postaven není, a to hlavně v případech, kdy by budoucnost měla být tak rozdílná od současného stavu, že je těžké si ji vůbec představit. Uvažování o konci světa čili eschatologie je lidskou konstantou a pocit naprosté ztráty všeho, čím by člověk mohl světu přispět, je pro mnoho lidí velmi silným prožitkem. To, jak se s ním dovedou vyrovnat, závisí na mnoha faktorech – takový prožitek může na jedné straně rozvinout soucit se všemi bytostmi, kreativitu či transcendenci, nebo může na straně druhé vyvolat hněv, depresi, nihilismus či apatii. Vzhledem k možnému dosažení spirituálního prožitku na základě pocitu blízkého vyhynutí lidstva lze lehce pochopit, jak takový prožitek může pro mnoho lidí být důvodem navázání vřelejších vztahů s dalšími lidmi.

V rámci své práce se studenty jsem zjistil, že vidina nevyhnutelnosti kolapsu, pravděpodobnosti katastrofy a možného vyhynutí k apatii ani depresi nevedla. V rámci naší sounáležité společnosti, kde jsme se těšili z přítomnosti jeden druhého, oslavovali výdobytky našich předků a užívali si okolní přírody, neslo toto prozření spíše pozitivní důsledky. Byl jsem svědkem toho, jak opuštění konformity a nutnosti udržovat status quo vedlo ke vzniku nové formy kreativity, řešící důležité věci pro nadcházející budoucnost. Navzdory tomu však může přetrvávat jistá dezorientace, neboť člověk se snaží pokračovat v životě ve společnosti, která tyto názory považuje za neobvyklé. Vytrvalé sdílení s dalšími lidmi a debata o možných dopadech jsou pro změnu, která naše životy a práci v budoucnu čeká, velmi hodnotné.

Jedním z dalších aspektů v celé situaci je načasování, což se také týká geografie. Kde a kdy kolaps či katastrofa začnou? Kdy se přímo dotknou mého života a mé společnosti? A nezačaly už náhodou? Ačkoliv je těžké něco takového přesně předvídat, neznamená to, že bychom se o to neměli pokusit. Současná data z naměřených teplot nám ukazují oteplení na pólech a jeho důsledky pro počasí po celém světě napovídají, že už teď zažíváme dramatické změny, které budou mít v příštích dvaceti letech dalekosáhlé negativní dopady na zemědělství. K takovým negativním důsledkům dochází už dnes. Tento pocit blízkého narušení naší schopnosti uživit sami sebe a naše rodiny, ruku v ruce s nárůstem kriminality a konfliktů, k našemu neklidu jen přidávají. Měl by člověk všeho zanechat a odstěhovat se někam, kde bude více soběstačný? Má cenu mrhat čas čtením tohoto článku? Má vůbec cenu ho ještě dopisovat? Někteří lidé, kteří věří, že nás čeká nevyhnutelné vyhynutí, jsou zároveň přesvědčeni, že nikdo tento článek už nebude číst, protože civilizaci čeká kolaps už v nadcházejících měsících, způsobený neúrodným rokem na severní polokouli. Věří, že kolaps také způsobí okamžité poruchy reaktorů v jaderných elektrárnách a že lidské vyhynutí je takřka za rohem. Každopádně ho čekají do pěti let. Jasnost a dramatičnost jejich vzkazu je natolik silná, že se v internetových diskusích na téma klimatického kolapsu pro tento názor uchytila zkratka INTHE (Inevitable Near Term Human Extinction).

Ačkoliv s tímto postojem nesouhlasím, je mi z něj smutno. I čtyři roky poté, co jsem si dovolil uvažovat o možnosti brzkého lidského vyhynutí, což samo o sobě není nic, co by šlo brát na lehkou váhu, mi stejně při takovém pomyšlení vždy spadne brada a je mi do pláče. Sám na sobě jsem pozoroval, jak mě představa INTHE na jednu stranu nutí soustředit se na pravdu, lásku a radost, kterou zažívám tady a teď, což je skvělé, ale jak zároveň dovede vzít chuť plánovat budoucnost. Vždycky ale nakonec dojdu ke stejnému závěru – nevíme. Ignorovat budoucnost pouze proto, že nejspíš nenastane, se může velmi vymstít. A jít do lesů – vytvořit nějakou vlastní ekokomunu – se může vymstít také. Avšak současně jistojistě víme, že pracovat stejně, jako jsme pracovali doposud, se nám mstí už teď – držíme si v podstatě hlaveň u hlavy. V tomto smyslu si můžeme zvolit, jak se vyvíjet dál, aniž bychom v tomto složitém terénu měli k dispozici jasné odpovědi. Můj dnešní postoj poté, co jsem začal popírat realitu – a zároveň názor, který začíná přijímat čím dál více studentů a kolegů –, mi říká, že by nám prospěly konceptuální mapy toho, jak nad těmito otázkami uvažovat. Věřím, že by mnoho lidí ocenilo mít k dispozici jistou syntézu nápadů ohledně toho, jak dělat věci jinak tváří v tvář nevyhnutelnému kolapsu a pravděpodobné katastrofě. Tuto syntézu zde nabízím jako „Plán hluboké adaptace“.

Plán hluboké adaptace

Už dlouhá léta jsou iniciativy orientující se na adaptaci na klimatické změny ze strany environmentalistů a zákonodárců chápány jako zbytečné, protože neřeší tolik potřebné omezení uhlíkových emisí. Tento názor se konečně změnil v roce 2010, kdy IPCC začalo věnovat více pozornosti tomu, jak lze pomoci společnostem a ekonomikám, aby se dovedly na klimatické změny adaptovat. Tehdy byla založena Global Adaptation Network OSN, která má podporovat sdílení poznatků a vzájemnou spolupráci. Pět let poté přišla Pařížská dohoda členských států, která dále přišla se směrnicí Global Goal on Adaptation (GGA) s cílem „pomoci schopnosti adaptace, posílit odolnost a řešení nebezpečí plynoucích z klimatických změn, s cílem podpořit udržitelný rozvoj a zajištění dostatečné adaptace v kontextu celosvětové mitigace oteplování“ (citováno v Singh, Harmeling a Rai, 2016). Země se tímto zavázaly k vývoji Národních adaptačních strategií, jejichž plnění pak oznamují OSN.

Od té doby se finance poskytované na klimatickou adaptaci nadále navyšují a všechny mezinárodní rozvojové instituce se na nich nějakým způsobem podílejí. V roce 2018 se International Fund for Agricultural Development (IFAD), African Development Bank (AfDB), Asian Development Bank (ADB), Global Facility for Disaster Reduction and Recovery (GFDRR) a Světová banka dohodly, že zafinancují vlády, aby podpořily odolnost lidských komunit. Mezi jejich projekty se mimo jiné počítá i Green Climate Fund, který byl založen za účelem poskytování pomoci zemím ve špatné finanční situaci. Mezi typické projekty patří pomoc drobným farmářům vyrovnat se s výkyvy počasí prostřednictvím zavlažování a také schopnost urbanistů vyrovnat se se zvyšující hladinou oceánů nebo extrémními dešti skrze navržení odtokových systémů (Climate Action Programme, 2018). Tyto iniciativy však neplní závazky, k nimž se vlády za posledních osm let přihlásily, takže se v otázce financování adaptačních procesů začíná více spoléhat na soukromé dluhopisy (Bernhardt, 2018) a také filantropii (Williams, 2018).

Tyto snahy jsou dále podporovány zvýšeným počtem iniciativ, které lze shrnout jako „Snižování rizika katastrof“, mající vlastní mezinárodní agenturu – Úřad Organizace spojených národů pro snižování rizika katastrof (UNISDR). Cílem jejich práce je omezit následky způsobené přírodními riziky, jakými jsou například zemětřesení, záplavy, sucha a cyklóny, a to snížením naší zranitelnosti těmito katastrofami a zároveň zlepšením naší schopnosti na ně reagovat, když už k nim dojde. Tento rámec si žádá pevnou spolupráci s urbanisty a místními vládami. V korporátním sektoru si agenda snížení rizik rozumí se soukromým sektorem skrze dobře zavedené obory rizikového managementu a managementu udržitelného podnikání. Firmy se sami sebe ptají, jaká slabá místa mají ve svých řetězcích, a pak se tato slabá místa snaží omezit na minimum, nebo snížit jejich celkovou důležitost.

Vzhledem k tomu, co jsme si o poznatcích klimatické vědy doposud řekli, si mohou někteří lidé myslet, že takové strategie toho nabízí příliš málo a příliš pozdě. Avšak pokud tento přístup aspoň na čas omezí lidské strádání a pomůže lidem, jako jsme my, neměl by se tak rychle odsuzovat. Zároveň se ale na to, jak se lidé a organizace k této situaci staví, můžeme dívat i kriticky. Tyto iniciativy typicky podporují „odolnost“ spíše než udržitelnost. Některé definice odolnosti v environmentálním sektoru jsou však překvapivě povzbudivé. Například Stockholm Resilience Center (2015) vysvětluje, že „odolnost je schopnost systému – ať už jde o člověka, les, město, či ekonomiku – vyrovnat se se změnou a pokračovat ve svém vývoji. Týká se toho, jak lidé a příroda mohou využít šoky a narušení, jako je třeba finanční krize či klimatické změny, jako podnět k další obnově a inovativnímu myšlení“. Tato definice pracuje s pojmy z biologie, kde vidíme schopnost ekosystémů překonávat narušení a zvyšovat vlastní komplexitu (Brand a Jax, 2007).

Naši pozornost si zaslouží dvě perspektivy. První je, že optimistický přístup k „rozvoji“ a „pokroku“, který přetrvává v jistých debatách o odolnosti, nemusí být nutně nápomocný v naší době, kdy materiální „pokrok“ už nemusí být nadále možný, a může se stát neproduktivní. A zadruhé, mimo omezený rozvoj tzv. „soft skills“ se téměř všechny iniciativy orientované na oblast odolnosti zaměřují na fyzickou adaptaci na klimatické změny a nereflektují širší perspektivu odolnosti psychické. Psychologie chápe odolnost jako „proces efektivní adaptace na nepříznivé podmínky, trauma, tragédii, hrozbu či jiné zdroje vysoké míry stresu – jakými jsou třeba rodinné či vztahové problémy, vážné zdravotní problémy nebo pracovní či finanční stres. Znamená tedy schopnost vrátit se po těžkých situacích zpět do života“ (American Psychology Association, 2018). Člověk se tedy může „vrátit do života“ po těchto těžkých situacích nebo prodělané ztrátě skrze tvůrčí reinterpretaci své identity a svých priorit. Koncepce odolnosti v psychologii tedy nepředpokládá, že se lidé vrátí do stavu, v jakém byli předtím. Vzhledem ke klimatické realitě, které momentálně čelíme, je tato méně progresivistická odolnost pro agendu hluboké adaptace vhodnější.

Pro účely konceptualizace „hluboké adaptace“ můžeme odolnost lidských společností chápat jako schopnost adaptace na měnící se podmínky za účelem přežití a udržení důležitých společenských norem a hodnot. Vzhledem k tomu, že někteří výzkumníci nabývají přesvědčení, že společenský kolaps je nevyhnutelný, nabízí se otázka: Jaké jsou hodnotné normy a způsoby chování, které lidské společnosti budou chtít v jejich úsilí o přežití i nadále zachovat? To poukazuje na to, že „hluboká adaptace“ bude zahrnovat něco více než jen „odolnost“. Tím přicházíme k druhému pilíři tohoto plánu, který nazývám „opuštění“. Bude nezbytné na úrovni jednotlivců i komunit opustit některá aktiva, vzorce chování a názory, které by mohly naši situaci ještě zhoršovat. Příkladem může být stažení obyvatel z pobřežních pásem, zavření zranitelných průmyslových zařízení či vzdání se jistých typů spotřeby. Třetí oblastí pak je „obnovení“. To znamená, že lidé a jejich komunity znovu naleznou cestu k takovým způsobům života a sebeorganizace, na které naše společnost poháněná uhlovodíkem zapomněla. Příklady můžeme najít v opětovném zalesňování a navrácení krajiny divoké přírodě (tzv. rewilding) tak, aby poskytovala ekologické výhody a vyžadovala méně náročnou správu, změnu způsobů stravování, aby se opět řídilo podle ročních období, znovunalezení ne-elektronických způsobů zábavy a zvýšenou míru komunitní produktivity a podpory. Nakonec čtvrtou oblast hluboké adaptace můžeme nazvat „smíření“, které jednoduše znamená přiznat si, že zkrátka nevíme, zdali naše úsilí bude nakonec k něčemu dobré, zatímco naopak víme, že se budeme nacházet ve stále více disruptivních a stresových situacích. To, jak se dokážeme smířit mezi sebou navzájem, bude klíčové pro to, abychom nezpůsobili ještě více škody pod vlivem paniky (Bendell, 2019).

Mým cílem tu není rozepisovat se o konkrétních návrzích realizace plánu hluboké adaptace. Myslím, že je to vlastně nemožné, protože by to znamenalo, že jsme v situaci, kterou můžeme řídit, zatímco ve skutečnosti čelíme komplexnímu problému, který se naší kontrole vymyká. Místo toho doufám, že plán hluboké adaptace založený na odolnosti, opuštění, obnově a smíření může nabídnout užitečný rámec pro sdílenou diskusi na téma klimatických změn. Odolnost se nás táže: „Jak si udržet to, co si opravdu udržet chceme?“ Opuštění se nás ptá: „Co musíme nechat za sebou, abychom situaci ještě nezhoršili?“ Obnova se nás dotazuje: „Co můžeme znovu objevit, abychom se lépe vyrovnali s nadcházejícími problémy a tragédiemi?“ Smíření nás pak vybízí: „S kým a čím se chceme smířit tváří v tvář naší sdílené smrtelnosti?“ V roce 2017 byl tento plán hluboké adaptace použit jako teoretický rámec pro festival Peterborough Environment City Trust, který měl celodenní program zkoumající mimo jiné to, co je potřeba opustit. Tímto způsobem festival otevřel prostor pro debatu a představivost a přesáhl tak úzké tematické zaměření na odolnost. Další akce se plánují i v jiných místech Spojeného království. Zda budou užitečné pro rámování širší legislativy, ukáže až čas.

Jakým způsobem se tento „plán hluboké adaptace“ váže na širší koncepční rámec udržitelného rozvoje? Blízce se pojí s jinými perspektivami, které věří, že ačkoliv mezinárodní instituce věnují mnoho pozornosti „cílům udržitelného rozvoje“, je už éra úsilí o „udržitelný rozvoj“ za námi. Jde tedy o jasně post-udržitelný rámec, a tedy součást restorativního přístupu ke společenským a environmentálním dilematům, o které jsem psal jinde (Bendell et al., 2017).

Budoucnost výzkumu v časech klimatického kolapsu

Když jsem se ptal, zda má vůbec cenu tento článek psát, dělal jsem si legraci jenom částečně. Pokud se všechna data a průzkumy nakonec ukážou jako mylné a společnost bude i další desetiletí pokračovat v pořádku dál, tento článek mé kariéře zcela jistě nijak neprospěje. Pokud však předpovídaný kolaps přijde během příštího desetiletí, žádnou kariéru už mít nebudu. Je to pro mě perfektní lose-lose scénář. Poukazuji tím na to, že najít cesty v budoucím světě nebude pro akademické pracovníky a profesory v oboru udržitelnosti snadné. Pro ty z vás, kdo čtou tuto esej a jsou zároveň akademiky – můžete předpokládat, že budete mít více hodin výuky, a to zvláště v těch předmětech, kde se od vás bude očekávat, že pokryjete tuto specifickou látku. Vím, že asi budete mít málo času změnit své pole působnosti a zaměření. Ti z vás, kdo mají spíše výzkumnou roli, možná brzy zjistí, že hluboká adaptace není zrovna ideální pro nalezení vědeckých partnerů či finančních grantů. Akademici v minulosti takovéto omezené situaci čelit nemuseli. Je to důsledek změn ve vyšším vzdělání, které jsou jedním z projevů ideologie, jež lidský druh nepřipravila na smrtící rizika, kterým dnes čelíme. Je to ideologie, kterou mnozí z nás možná nevědomky podporovali, například pokud jsme pracovali na ekonomických školách. Předtím, než se zaměříme na způsoby, jakými lze posunout náš výzkum tváří v tvář klimatickému kolapsu, je třeba si tuto naši spoluvinu uvědomit (Bendell, 2020).

Odpověď západu na environmentální témata byla dosud omezena silou neoliberální ekonomiky, která panuje od sedmdesátých let minulého století. Ta vedla k hyperindividualistickým, tržně fundamentalistickým, postupným a atomistickým řešením. Hyperindividualismus se spíše než na politickou aktivitu občanů zaměřuje na jednotlivé spotřebitele, na kupování jiných žárovek či recyklovatelného nábytku. Tržním fundamentalismem myslím zaměření na takové tržní procesy, jako jsou komplexní, drahé a převážně zbytečné mechanismy uhlíkového stropu či obchodování s emisemi, místo aby se zkoumalo, čeho by se dalo dosáhnout většími zásahy vlády. Pod pojmem „postupný“ rozumím oslavu malých pokroků, jako je například zveřejnění zprávy o udržitelnosti, spíše než strategie navržené pro rychlost a rozsah změn, které navrhuje věda. Atomistickým mám na mysli zaměření na to, aby se opatření v oblasti klimatu považovala za záležitost oddělenou od řízení trhů, financí a bankovnictví, místo aby se zkoumalo, jaký ekonomický systém by vůbec mohl umožnit udržitelnost (ibid.).

Tato ideologie dnes již ovlivnila práci a hodnoty mnohých akademiků na většině univerzit, což značně omezuje naši schopnost na klimatický kolaps adekvátně reagovat. Já sám jsem si vzal neplacené volno a tato esej je jedním z výstupů tohoto rozhodnutí. Dnes již nemáme čas na kariérní hry, natož na to, snažit se mít svůj článek otištěný v prestižních časopisech, abychom se zalíbili manažerům nebo abychom si vyladili svoje CV pro trh práce. Už nepotřebujeme ani všechny ty úzké specializace, kterých je zapotřebí, abyste v takových časopisech mohli publikovat. Takže ano, pokud se člověk chce rozvíjet v kontextu klimatického kolapsu, možná bude nejlepší odejít z práce nebo opustit dosavadní kariéru. Pokud je ale člověk připravený to udělat, může ke vztahu se svým novým zaměstnavatelem či profesní komunitou přistupovat s větší sebejistotou.

Pokud chcete v akademické sféře zůstat, navrhuji, abyste se začali ptát po jistých věcech, které se týkají vašeho výzkumu a výuky. Když čtete něčí práci, zeptejte se: „Jak mohou tyto poznatky tváří v tvář společenskému kolapsu přispět k řešení naléhavého a zásadního úsilí o odolnost, opuštění a obnovení?“ Možná zjistíte, že většina toho, čemu se věnujete a co čtete, se této otázky bude týkat jen okrajově. V rámci vaší vědecké praxe se doporučuji vždy zeptat: „Pokud nevěřím v postupné začlenění klimatických témat do současných organizačních systémů a struktur, o čem bych se tedy chtěl dozvědět víc?“ Odpověď na tuto otázku získáte diskusemi s laiky, stejně jako s lidmi z vašeho oboru, takže pak můžete mluvit svobodněji a náležitě zvážit všechny možnosti.

V rámci mé vlastní práce jsem přestal zkoumat udržitelnost korporací. Začal jsem se věnovat studiu systémů vedení a komunikace a toto téma jsem začal vyučovat a nabízet o něm konzultace v politické oblasti. Začal jsem pracovat na systémech, umožňujících relokalizaci ekonomiky a podpory pro lepší vývoj komunit, a to především v systémech využívajících lokální měny. O tyto poznatky jsem se snažil podělit, a tak jsem založil a začal zdarma nabízet online kurs (The Money and Society Mass Open Online Course). Začal jsem trávit více času četbou a diskusí na téma klimatické tragédie a řešením toho, co bych v tomto ohledu mohl začít dělat, nebo naopak přestat dělat. Tento proces přezkoumávání a proměn trvá i nadále, ale už nemůžu dál pracovat na tématech, která nemají nějakou relevanci pro hlubokou adaptaci. Do budoucna cítím potřebu a příležitost vykonávat práci na více rovinách. Lidé budou potřebovat více podpory s přístupem k informacím a sítím, věnujících se možnostem, jak změnit způsob naší obživy a celkový životní styl. Stávající přístupy k životu v komunitách „mimo síť“ (off-grid) jsou zajímavé a podnětné, ale taková agenda vyžaduje hlubší reflexi problémů, jak lze v tak malém měřítku produkovat třeba léky, jako je aspirin. Je namístě rozvíjet online i osobní kursy zdarma, stejně jako síť subjektů věnujících se soběstačnosti. Místní vlády budou potřebovat podobnou podporu v otázkách rozvoje schopností, jak pomoci místním komunitám tváří v tvář kolapsu spolupracovat, a předejít tak jejich rozložení. Bude nezbytné zavést systémy produktivní spolupráce mezi sousedy, jako například platformy pro sdílení a směnu produktů a služeb na základě místní měny. Na mezinárodní úrovni je třeba pracovat na tom, jak zodpovědně zpracovat širší následky kolabujících společností. Bude jich hodně, ale zcela jistě budou zahrnovat výzvy typu řešení podpory uprchlíků a zajištění nebezpečných průmyslových a jaderných areálů.

Existují ale i další intelektuální disciplíny a tradice, které má do budoucna smysl rozvíjet. Vyhynutí lidstva a téma eschatologie či konce světa se věnuje mnoho akademických disciplín. Velmi se o těchto tématech diskutuje v teologii, ale objevují se také v literární teorii jako zajímavý prvek tvůrčího psaní a v psychologii osmdesátých let jako fenomén související s hrozbou jaderné války. A zvlášť psychologie se zdá být oblastí výhledově mimořádně relevantní.

Co si do budoucna zvolíme jako svou práci, bude zcela jistě výsledkem složitých úvah. Náš přístup bude formován emocionálním a psychologickým chápáním toho, že ke kolapsu společnosti nejspíše dojde ještě během našeho života. Některá z emocionálních témat, která měla vliv na mé pracovní rozhodování, jsem řešil v eseji věnující se spirituálním důsledkům klimatického žalu (Bendell, 2018). Doporučuji zde, abyste si dali čas na zamyšlení a rozvíjení sebe sama, spíše než abyste se střemhlav vrhli do nového oboru výzkumu či studia. Pokud jste studentka či student, radím vám, abyste svým přednášejícím poslali tuto esej a debatovali o těchto tématech v hodině. Dá se předpokládat, že lidé, kteří nejsou tolik integrováni do stávajících systémů, budou právě těmi, kdo budou schopni tuto agendu vzít za svou.

Myslím, že je to možná naše ješitnost, když si jako akademici myslíme, že akademické práce čte někdo jiný než akademici a studenti. Proto jsem se rozhodl ponechat svá doporučení pro manažery, politiky a laiky na jiném místě (viz www.jembendell.com, kde najdete mé texty o různých aspektech agendy hluboké adaptace a zdejší komunity, včetně témat strategie kampaní, sociální spravedlnosti, relokalizace, dekolonizace, finanční reformy, psychologie a spirituality).

Shrnutí

Od začátku měření v roce 1850 proběhlo sedmnáct z osmnácti nejteplejších let po roce 2000. Za posledních deset let byly podniknuty důležité kroky pro adaptaci a řešení klimatické změny. Avšak tyto kroky mohou být dnes chápány podobně, jako když se snažíme vyšlápnout kopec, zatímco se nám pod nohama sesouvá půda. Kdyby se již půda nezačala sesouvat, rychlejší a delší kroky by nás mohly nakonec dostat až na vrchol. Avšak bohužel nejnovější data ohledně klimatu a emisí, stejně jako data týkající se uhlíkově náročných životních stylů nám ukazují, že sesuv půdy už začal. Vzhledem k tomu, že bod zlomu, po kterém již není návratu, nelze přesně předvídat, znamená to, že ambiciózní úsilí o omezení uhlíkových emisí a jejich dostávání z atmosféry (jak přírodně, tak synteticky) je teď důležitější než kdy předtím. To musí zahrnovat i nový přístup k uvolňování metanu.

Drtivým dopadům klimatických změn se teď již nelze vyhnout. Geoinženýrství nejspíš bude neefektivní či nám nadělá ještě více problémů. Hlavní proud klimatické politiky si teď uvědomuje nezbytnost práce na klimatické adaptaci. Takové porozumění se teď musí dostat mezi širší veřejnost, zabývající se udržitelným rozvojem v rámci své praxe nebo jako výzkumní pracovníci a pedagogové. Musíme vyhodnotit, jak se naše přístupy mohou dále vyvíjet, a zároveň si uvědomit, jaké způsoby adaptace jsou vůbec realizovatelné. Nedávná data ukazují, že lidské společnosti budou během nadcházejících dekády vlivem klimatických změn narušeny na naprosto základní úrovni – podvýživa, hladomor, epidemie, občanské nepokoje a války. To se týká jak chudých, tak bohatých zemí. Taková situace poukazuje na marnost reformního přístupu v udržitelném rozvoji a příbuzných oborech, jako třeba studium udržitelnosti korporací, kterému se dosud mnoho výzkumníků věnuje (Bendell et al., 2017) Místo toho existuje nový přístup, který se snaží zjistit, jak omezit škody, aniž bychom situaci ještě zhoršili. Věřím, že v tomto náročném, a ve své podstatě osobním procesu transformace může plán hluboké adaptace sehrát svou roli.

Autor je odborník na udržitelnost. Působí na Univerzitě v Cumbrii.

Původně publikováno 27. července 2018. Tato revidovaná verze byla zveřejněna 27. července 2020. Z anglického originálu přeložil Vít Bohal. Text editoval a aktualizoval Martin Vrba.

 

Čtěte dále