Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Jádrem iniciativy Ciocia Czesia je skupina patnácti žen, které se znají většinou z internetu. Ciocia v polštině znamená teta, Czesia je zkratkou jména Czesława a má evokovat Česko – tedy Teta Češa. „Spojuje nás to, že jsme skupina polských žen žijících v Česku a záleží nám na lidských právech,“ řekla Alarmu jedna ze zakládajících členek iniciativy. Ženy, které u nás chtějí poskytovat svým krajankám materiální i psychickou podporu při cestě za potratem, se inspirovaly podobnými skupinami v Německu a Rakousku.
Jak váš kolektiv vznikl a co byly vaše první kroky?
Projekt začal přesně před rokem – v pátek 5. listopadu oslavíme naše první narozeniny. Vše začalo během protestů proti novému zákonu v Polsku. Přes facebook se spojily Polky žijící v Praze a zničehonic vznikla skupina, která chtěla pomáhat. Předtím jsme se nikdy nepotkaly a spojovala nás jen frustrace z dění v naší rodné zemi. Ze začátku jsme byly frustrované a zklamané, ale nakonec jsme si uvědomily, jakým způsobem můžeme být ze zahraničí užitečné.
První měsíc byl v podstatě plný setkání s právníky nebo s klinikami, nemocnicemi a dalšími organizacemi z Polska. Zjišťovaly jsme, zda je vůbec možné náš nápad legálně realizovat. Bylo to velmi intenzivní a náročné. Inspirovaly jsme se podobnými kolektivy v Berlíně a ve Vídni – Ciocia Basia a Wienia. Ciocia znamená v polštině teta a druhé jméno je odvozeno od země, odkud tato „teta“ pochází. Líbí se nám ta analogie, že Polky jedou na návštěvu za tetou do Česka, Německa nebo Rakouska. V komunikaci se snažíme nepoužívat svá jména – chceme se částečně udržet v anonymitě. Po nějaké době ale jména používat začneme, přece jen je to pro ženy hledající pomoc příjemnější.
Z jakých zdrojů své aktivity financujete?
Naše prostředky pocházejí výhradně z darů – většinou od z České republiky a Polska. Když jsme začaly peníze vybírat, bylo dost překvapivé, že více darů přicházelo od Čechů. Vzhledem k tomu, že nejsme nezisková organizace, ale neformální kolektiv, nemůžeme žádat o granty nebo obdobnou podporu. Všichni v kolektivu pracují na dobrovolné bázi, takže peníze z crowdfundingu jdou přímo ženám hledajícím pomoc.
Čím se odlišujete od Ciocia Basia a Wienia?
Pomáháme stejným způsobem jako Ciocia Basia a Wienia, ale existují rozdíly v zákonech. Německu a Rakousku nejsou povoleny interrupce po čtrnáctém týdnu těhotenství, v Česku je možné těhotenství legálně přerušit až do 24. týdne. Ženy v pozdním stádiu těhotenství, které zjistí, že je plod třeba poškozen, mají tedy stále možnost podstoupit potrat během druhého trimestru. Prvních čtrnáct až patnáct týdnů je docela brzo na zjištění některých poškození, a ženy tedy mohou na potrat jen do Česka nebo vzdálenějšího Nizozemí a Velké Británie. My tedy pomáháme především tímto způsobem. Pak tu jsou organizace jako Women Help Women, Woman and Women on Web, které na požádání dodávají pilulky do Polska. Ty mohou vyvolat porod embrya do dvanáctého týdne. Některé další organizace spíše bojují se proti společenské stigmatizaci. Dělají videa na TikTok a snaží se ve veřejných debatách argumentovat ve prospěch potratů.
Jaký je postup, když chce Polka v Česku podstoupit interrupci?
Pokud jde o těhotenství do dvanáctého týdne, postup je velmi snadný. Ženy nám napíšou a my s nimi sdílíme naše znalosti, průzkumy a zdroje a dáme jim doporučení. Většinou si mohou stále zažádat o pilulky u jiných organizací. Druhý případ je těhotenství v pokročilém stádiu, kdy žena musí do nemocnice na zákrok. Zákroky provádějí i na soukromých klinikách. Bohužel některé myslí jen na zisk, a proto je třeba je prověřit; ne každou kliniku lze doporučit. Ženám popíšeme celý postup potratu, a když se ho rozhodne podstoupit, zašleme zdravotní údaje do nemocnic a vyčkáme na jejich zhodnocení a možné termíny. Pokud je vše v pořádku, nabídnou nám termín za jeden až dva týdny. Kromě pomoci s komunikací s klinikou nebo nemocnicí ženy emocionálně podporujeme a snažíme se je povzbudit, protože se velmi často bojí cestovat samy. Pro některé je překážkou i jazyk. Dokážete si asi představit, jak stresující to může být.
Může žena, která podstoupila interrupci, informovat o zákroku svého gynekologa v Polsku?
Ženy se velmi často bojí oznámit, že potrat podstoupily, přestože je to samozřejmě legální. Mají strach to přiznat okolí a nevědí, jak to říct doktorovi. Máme seznam gynekologů v Polsku, s kterými mohou sdílet informace o potratu a mohou jim věřit. Kromě zprostředkování pomoci také zajišťujeme psychologické konzultace.
Jak je to s platbami v českých nemocnicích?
Zákrok se musí platit stejně jako na klinice. Je to okolo osmnácti tisíc korun, ale může to být i více. K základní ceně se pak ještě připočítávají dny strávené v nemocnici, dodatečné kontroly nebo medikace. Ženy, které si to nemohou dovolit, nám pošlou fakturu a my ji zaplatíme. Ze začátku nás některé kliniky nebraly vážně, teď spolupracujeme jen s těmi profesionálními.
Proč některé nemocnice nebo kliniky nechtějí spolupracovat?
Říkají, že interrupci v České republice mohou provádět jen lidem s bydlištěm v Česku, a nemohou tedy přijmout občany jiných států EU. Ale to není pravda. Myslím, že před několika měsíci Adam Vojtěch jako ministr zdravotnictví prohlásil, že na potrat mohou i ženy jiných evropských zemí. Existují dva výklady zákona – kvůli tomu je to trochu nejasné.
Jak se cítí polské ženy, když jim polská vláda odepírá právo na legální potrat?
To je velmi těžké říct za miliony žen. Ale určitě jde o nějakou formu útlaku ze strany katolické církve. Ta má samozřejmě obrovský vliv na vládu a politiku. Církev možná zajistila voliče v minulých volbách pro vládnoucí stranu a ta to teď musí církvi nějak splatit. Asi to byla nějaká politická hra. Po odsouhlasení tohoto barbarského zákona mnoho lidí církev opustilo. Samotným křtem se stáváte součástí církve. Takže během tohoto procesu se strhla obrovská vlna odchodů z církve. Lidé musí napsat dopis, v němž vysvětlí, proč chtějí církev opustit.
Pokud by se v Polsku ohledně potratů konalo referendum, jak by podle vás dopadlo?
Jsem si jistá, že by lidé chtěli návrat původního zákona. Ale zároveň nejsou připraveni přijmout progresivnější zákon, jako je přerušení těhotenství na vlastní žádost. Četla jsem nějaké průzkumy a lidé by podpořili pouze původní zákon, který byl stále dosti omezující v porovnání s tím, jak to funguje v ostatních evropských zemích.
Co podle vás může vládu přesvědčit, aby připravila nový, progresivnější zákon?
Úžasným příkladem je Argentina, kde odvedly spoustu práce různé místní organizace a iniciativy, a to především v oblasti vzdělávání. To je jeden z důvodů, proč je pro mě zklamání, že Poláci nechtějí zákon, který by umožnil interrupci na vlastní žádost. Neuvědomují si, jaké to je, když někdo otěhotní po znásilnění. Neví, jak těžké je v takovém případě dosáhnout legálního potratu v Polsku. Chci tím říct, že je mnohem snazší jet do Česka, Rakouska nebo Německa, než si připomínat své trauma při výpovědi na policii, aby mohly podstoupit legální interrupci v Polsku. Takže věřím, že další krok je potřeba udělat ve vzdělávání.
Byla vám udělena Ceny Františky Plamínkové. Pomůže vám v boji s polskou legislativou?
Abych byla upřímná, je to hezké gesto podpory. Bohužel mimo Česko to asi nebude mít žádný ohlas. Ocenění naší práce bohužel v polských médiích nikdo nezmínil. Teď se soustředíme na naši benefiční narozeninovou oslavu v pražském klubu Bike Jesus.
Máte stanovenou částku, kterou chcete v sobotu na oslavě vybrat?
Kdepak. Budeme rády za cokoli. Vybrané peníze půjdou v plné částce na podporu lidí, kteří jsou ve finanční tísni a nemohou si potrat a další výdaje s ním spojené dovolit. Peníze ze vstupného a darů jdou pak přímo na platby za interrupce nebo dopravu. Lidé nám mohou peníze poslat, ale raději bychom je potkaly na parketě a oslavily s nimi rok naší práce. Budeme rády, když si koupí lístek a přijdou.