Foto IDF, Flickr (CC BY-NC 2.0)
Zapomněl snad někdo říct izraelskému ministru obrany Bennu Gantzovi, že Donald Trump už není prezidentem USA? Trochu to tak vypadalo v pátek 22. října, když ministr obrany, který bývá v rámci pravicové izraelské vlády prezentován jako umírněná síla, prohlásil šest předních palestinských lidskoprávních uskupení za „teroristické organizace“. Tento krok staví jedny z nejvýznamnějších palestinských lidskoprávních organizací fakticky mimo zákon. Navzdory tolik vyzdvihovanému nehynoucímu poutu mezi Izraelem a USA to vypadá, že Bidenova administrativa byla tímto faktem zaskočena, a to navzdory tvrzení Izraele, že o svém kroku Washington předem informoval. V neděli 24. října měli být izraelští představitelé připraveni k odletu do USA, aby sdělili svým americkým partnerům zpravodajské informace zdůvodňující zařazení nových přírůstků na seznam teroristů.
Mezi postižené organizace – většinou financované evropskými státy – patří takové, které pomáhají palestinským farmářům, zasazují se o práva žen a prosazují demokratické hodnoty, stejně jako další, dokumentující izraelské porušování práv vězňů a dětí a odhalující válečné zločiny. Izrael přitom nepředložil žádný důkaz o tom, že by kdokoliv z právníků, terénních pracovníků, organizátorů komunitních aktivit nebo tiskových mluvčích zaměstnaných v dotčených organizací nosil zbraň či vyráběl bomby.
Označení palestinských lidskoprávních aktivistů za „teroristy“ poslouží stejnému cíli jako označení západních aktivistů, kteří se snaží ukončit izraelský útlak Palestinců, za „antisemity“ nebo označení Židů jednajících v solidaritě s Palestinci za „sebenenávistné Židy“ a „zrádce“.
Shawan Jabareen, ředitel jedné z postižených organizací Al-Haq, upozornil na očividný paradox: „Gantz říká, že jsme teroristická organizace, a přitom je sám válečný zločinec.“ Al-Haq patří mezi nejaktivnější palestinské lidskoprávní organizace, které poskytují Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu důkazy o odpovědnosti izraelských politických a vojenských činitelů za válečné zločiny páchané na Palestincích. Gantz byl přitom vrchním velitelem izraelské armády v roce 2014, když prakticky srovnala část Gazy se zemí a zabila nejméně 1450 civilistů, z toho 550 dětí. Později se chlubil tím, že poslal Gazu „zpět do doby kamenné“.
Temný příběh
Jak tedy došel Izrael k závěru, že většinu palestinské lidskoprávní komunity tvoří „teroristé“? Dosavadní informace naznačují, že Izrael plánuje vytvořit pro západní země temný a mlhavý příběh postavený na tajných informacích, které údajně dosvědčují finanční provázání těchto organizací s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (LFOP). Vágně se mluví o lidskoprávních skupinách „kontrolovaných vysokými představiteli LFOP“. Ty podle tohoto narativu fungují jako „hlavní zdroj“ financování LFOP prostřednictvím přesměrovaných „vysokých peněžních částek od evropských zemí a mezinárodních organizací“. Prezentace celé kauzy právě tímto způsobem má pro Izrael dvě výhody. První je, že bude pro dotčené organizace tyto informace – vzhledem k jejich utajené povaze – téměř nemožné vyvrátit. USA a EU jsou tak postaveny do situace, kdy zkrátka musí Izraelcům věřit.
Už jsme to zažili mnohokrát. Izrael vypustí přemrštěná tvrzení, která nikdo nemůže prověřit, o údajném napojení toho či onoho subjektu na teroristické skupiny. A pokud k vyšetřování přece jen dojde a pravda nakonec vyjde najevo, už to nikoho příliš nezajímá a nesprávný dojem už je zřídka napraven. Přesně to se stalo v květnu tohoto roku, když Izrael bombardoval věžák v Gaze, který sloužil různým mediálním společnostem. Izrael tvrdil, že zde působili i palestinští militanti, ačkoliv pro svá nepravděpodobná tvrzení nikdy nepředložil důkazy. Stejně Izrael postupoval i v červnu 2020, když vojáci zastřelili na kontrolním stanovišti na Západním břehu Jordánu Ahmada Erekata, který vyřizoval záležitosti ohledně svatby své sestry. Izrael tvrdil, že Erekat se dopustil teroristického činu, když se snažil autem najet do skupiny vojáků, zatímco experti došli k závěru, že mu pouze selhaly brzdy.
Ještě výstižnější je případ Mohammeda el-Halabiho. Jako charitativní pracovník si odseděl pět let bez soudu v detenční vazbě na základě obvinění, že přesměroval obrovské částky peněz z mezinárodní pomoci na Hamás. Izraelská nařčení vůči Halabimu se přitom ukázala natolik nepodložená, že o nich začala pochybovat i západní média.
Zamlžené rozdíly
Zadruhé Izrael doufá, že podstata jeho obvinění bude přijata nekriticky: tedy že jakékoliv napojení kohokoliv z těchto organizací na LFOP lze pokládat za definitivní důkaz vazeb této organizace na terorismus. Je totiž nepochybně pravda, že někteří zaměstnanci těchto organizací jsou ideologicky spřízněni s LFOP – a to z dobrého důvodu. Většina palestinských politických vůdců se buď nechala přesvědčit ke spolupráci s Izraelem, jak se to stalo představitelům Fatáhu, kteří vsadili na „posvátnou“ bezpečnostní spolupráci s izraelskými okupačními silami, anebo upřednostnili boj, který však vzhledem ke svému islamistickému charakteru, jako v případě Hamásu či Islámského džihádu, nereprezentuje velkou část palestinské společnosti. Jedinou politickou alternativu tak představuje LFOP s programem jednotného sekulárního státu, jenž by nabízel rovná práva pro všechny své obyvatele, ať už Židy či Palestince. Tato platforma získává u Palestinců a příznivců hnutí solidarity o to silnější politickou podporu, oč hlasitěji dává Izrael najevo, že nepřipustí rozdělení země a vznik palestinského státu.
Nicméně jak už tomu u většiny národně osvobozeneckých hnutí bývá, existovaly i v LFOP v minulosti vnitřní spory nad otázkou, jak nejlépe dosáhnout cíle dekolonizace a utvoření jednoho demokratického státu. Stejně jako ve Fatáhu či Hamásu se někteří domnívají, že osvobození bude vyžadovat ozbrojený odpor, který je podle mezinárodního práva proti agresivnímu okupantovi povolen, zatímco jiní sázejí spíše na boj politickými prostředky.
Izrael chce samozřejmě tyto rozdíly zamlžit a zabránit tomu, aby se diskuse zaměřila na hlavní politický cíl LFOP, jímž je vytvoření státu založeného na rovných právech namísto absolutní nadvlády jedné etnické skupiny, kolonizující palestinská území s pomocí vojenské okupace. Místo toho vydal Izrael všeobecný zákaz činnosti LFOP a zahájil štvavou kampaň proti jejím představitelům. To postihlo i poslankyni LFOP Khalidu Jarrarovou, která byla nedávno po dvou letech propuštěna z izraelského vězení. Jarrarová pracovala na přípravě palestinské žaloby k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) a podle Human Rights Watch Izrael „nikdy netvrdil, že by se osobně podílela na ozbrojených aktivitách“.
Apartheidní stát
O jedné věci nemůže být sporu: všech šest lidskoprávních organizací upřednostnilo cestu lokálně organizovaného nenásilného odporu proti izraelské okupaci před ozbrojeným bojem. Některé z těchto organizací, jako Svaz zemědělských pracovních výborů nebo Svaz palestinských ženských výborů, působí směrem dovnitř, k posílení palestinské společnosti. Doufají, že pomohou palestinským komunitám odolněji se bránit setrvalému tlaku na vysídlení Palestinců z jejich země a jejich nahrazení nelegálními izraelskými osadami, což je proces Izraelem zlověstně nazývaný „judaizace“. Tyto zemědělské a pracovní výbory podporují dlouhodobý palestinský princip zvaný v arabštině sumud neboli nezlomnost. Avšak vzhledem k izraelské touze zbavit se Palestinců a zmařit jakoukoliv naději na budoucí palestinský stát je „nezlomnost“ v izraelských představách snadno ztotožňována s terorismem.
Ostatním skupinám ze seznamu, jako jsou al-Haq, Addameer či Defence for Children International, se zase úspěšně dařilo dokumentovat izraelské válečné zločiny páchané na Palestincích, od zabíjení civilistů a zneužívání palestinských dětí a vězňů až po politiku násilných přesunů a budování osad. Údaje shromážděné těmito palestinskými skupinami využívají i mezinárodní a izraelské lidskoprávní organizace, jako jsou Human Rights Watch a B’Tselem, které obě nedávno vydaly zprávy prohlašující Izrael za apartheidní stát. Ostatně i tyto dvě organizace jsou v Izraeli terčem pronásledování.
Před dvěma lety byl ze země vyhoštěn regionální ředitel Human Rights Watch Omar Shakir. Minulý rok Izrael odmítl prodloužit pracovní víza úředníkům OSN pro lidská práva poté, co zveřejnili vyšetřování utajeného zapojení mezinárodních firem do podnikání v nelegálních osadách na Západním břehu.
Izraelským organizacím B’Tselem, která monitoruje okupační praktiky Izraele, a Breaking the Silence, v níž se soustřeďují whistlebloweři z řad bývalých izraelských vojáků, je upíráno právo mluvit na izraelských školách a jsou pravidelně osočovány izraelskými politiky a médii. Tento útok Izraele na celou lidskoprávní komunitu – doma i v zahraničí – má přitom své zjevné důvody. Tyto organizace totiž stále hlasitěji požadují to, na co mají nezpochybnitelné právo: jednak aby izraelští vůdcové byli stíháni za válečné zločiny u ICC, jednak aby byly na Izrael uvaleny bojkot a sankce, a to ve stejné míře, v jaké byly použity proti apartheidní Jižní Africe. Tato jejich činnost polarizuje židovské komunity v zahraničí, tradičně spolehlivou podpůrnou základnu Izraele. A současně přináší přesvědčivé argumenty, proč by měl být Izrael postaven na okraj mezinárodního společenství. Západní veřejnost pak očekává, že jejich vlády budou v tomto směru konat, to se však neděje, a vzniká tak hluboká propast mezi veřejným míněním na jedné straně a nečinností západních politických představitelů na straně druhé. Toto všechno jsou pro Izrael děsivé vyhlídky – a tak ti, kteří za to nesou odpovědnost, musí být teroristé.
Konec financování Evropskou unií?
Gantzovo tvrzení, že má Izrael nové informace spojující tyto palestinské lidskoprávní organizace s terorem, je podkopáváno i tím, že Izrael tyto organizace mnoho let pronásleduje. Jejich zaměstnanci bývají zatýkáni a vězněni nebo je jim odpíráno právo cestovat do zahraničí. Jsou jim rušena povolení k pobytu v Jeruzalémě, armáda provádí razie v jejich kancelářích a zabavuje jim počítače a dokumenty. Represe ještě zesílily, když tyto organizace získaly na mezinárodních fórech větší podporu pro svůj výzkum izraelských válečných zločinů a apartheidních praktik.
Izrael bude napříště moci využít svůj nový „seznam teroristů“ k ospravedlnění zesílených represí. Od nynějška bude ještě snazší najít záminky pro obtěžování a věznění zaměstnanců dotčených organizací. Pro Izrael to má ale ještě další výhody. Mezinárodním a izraelským partnerům to zkomplikuje spolupráci s palestinskými organizacemi při odhalování zločinů izraelské okupace. Izrael a jeho zastánci v zahraničí také nepochybně využijí nálepky terorismu k dalšímu osočování těchto organizací a k diskreditaci jejich zjištění.
Největším bonusem pro Izrael ale pravděpodobně bude vítaná příležitost, jak pomocí tohoto nového „seznamu teroristů“ přimět evropské státy a Evropskou unii, aby ukončily financování palestinské lidskoprávní komunity. Označení palestinských lidskoprávních aktivistů za „teroristy“ poslouží stejnému cíli jako označení západních aktivistů, kteří se snaží ukončit izraelský útlak Palestinců, za „antisemity“ nebo označení Židů jednajících v solidaritě s Palestinci za „sebenenávistné Židy“ a „zrádce“. Všechny tyto údajné „projevy nenávisti“ využije Izrael k budování vlastního obrazu coby oběti, která musí ze všech stran odrážet útočnou kampaň za „démonizaci“ jediného židovského státu na světě.
Realita je však taková, že izraelští představitelé schválně matou pojmy, když se snaží zastřít svůj vlastní teror, za který jsou hnáni k odpovědnosti, poukazem na imaginární „terorismus“, jehož se podle nich dopouštějí právníci a výzkumníci, když odhalují realitu okupace. Skočí Izraeli někdo na lep? Zkušenosti naznačují, že západní vlády nejspíš ano.
Autor je publicista.
Z anglického originálu Israel calls the fight for Palestinian rights „terror“ – and so turns reality on its head, publikovaného na stránkách Middle East Eye, přeložil Zdeněk Jehlička.