Foto Alarm / Barbora Votavová, Tomáš Nemček
Zákony proti LGBTQ+ lidem nemají na Slovensku aktuálně dostatečnou politickou podporu, protože je evidentní, že jsou nynější návrhy především součástí boje dvou fašistických stran. To ale neznamená, že by tyto návrhy jinak ideově nepodporovala značná část parlamentu, jak ostatně naznačuje i nenávistná a zraňující diskuse v plénu. Zákon směřující k omezení přístupu k interrupcím je na druhou stranu prezentovaný jako pomoc těhotným ženám, a to už je jiná káva. Minulý rok v trochu odlišné podobě skoro prošel a tentokrát je hlasování také nejisté. Kdo by se chtěl stavět proti pomoci rodinám? Kdo by protestoval proti pomáhání těhotným ženám?
Jednorázové dávky za porody nemůžou být odpovědí na špatnou sociální a ekonomickou situaci mnoha rodin, žen a dětí.
Snahy o omezování sexuálních a reprodukčních práv nejsou na Slovensku nové a objevují se pravidelně od devadesátých let. V posledních době ale sílí a nejvíce je to vidět právě na tom, co se děje v parlamentu. Od roku 2018 byly předloženy skoro dvě desítky protiinterrupčních legislativních návrhů. A začaly se objevovat velmi podobně jako aktuální návrhy proti právům LGBTQ+ lidí – předkládali je poslanci a poslankyně z fašistického a fundamentalistického prostředí. Působily extrémně, nenávistně, měly stabilní, ale poměrně slabou podporu a v médiích se probíraly tak trochu jako skandál a exotika. Po prvních neúspěších se ale objevovat nepřestaly, podpora se rozšiřovala, veřejná diskuse otupovala a jazyk a forma protipotratových zákonů se měnily.
Tímto způsobem jsme se dostali do situace, kdy teď média píší o „zákonu o pomoci těhotným ženám“, který ale ve skutečnosti prodlužuje povinnou čekací dobu na interrupci, zakazuje zdravotnickým zařízením informovovat o možnostech vykonání interrupcí, umožňuje církvím a náboženským spolkům připravovat informace o umělém přerušení těhotenství, které by měli rozšiřovat lékaři a lékařky. A k tomu všemu ještě připravuje půdu pro vytvoření státem financovaných náboženských organizací, které by měly přístup k ženám zvažujícím potrat. Pod plášť pomoci těhotným se tento zákon dostal z toho důvodu, že obsahuje několik finančních záplat pro ženy, které porodí. Nejedná se o žádnou systematickou pomoc, nic, co by tyto ženy a jejich děti vytrhlo z chudoby nebo co by alespoň dlouhodobě podporovalo výchovu dětí. Skrze tento zákon by si měl stát kupovat porody, po nichž by však žena byla na všechno znovu sama. Není to ale stále lepší než nic? Nepomůžeme tak alespoň někomu? Takto se nás ptají lidé, když dnes v rámci iniciativy Nebudeme ticho organizujeme protesty za reprodukční spravedlnost.
Konzervativní agenda na Slovensku sílí
Jednorázové dávky za porody samozřejmě nemůžou být odpovědí na špatnou sociální a ekonomickou situaci mnoha rodin, žen a dětí. Ale otázky, které nyní dostáváme, a celá aktuální situace na Slovensku ilustrují, jakým způsobem snahy o omezování sexuálních a reprodukčních práv stejně jako odpor proti právům LGBTQ+ lidí a brojení proti genderovým tématům získávají legitimitu a společenskou podporu.
Agenda, která nově vytváří tradice a kterou jsme si zvykli označovat za konzervativní, „objevuje“ a stanovuje heterosexuální pár s dětmi jako základ společnosti a ekonomiky. Spojuje tradiční konzervativní aktéry, katolickou církev, populistické politiky, „zneklidněné rodiče“ a nevládní organizace, jež bojují za zachování přirozeného pořádku. Dosah občanských skupin podepisujících petice, navštěvujících mezinárodní kongresy a čerpajících evropské a jiné finanční zdroje se spojil s infrastrukturou katolické církve – s její sítí farností a dobrovolníků. Na „protigenderové“ vlně se do parlamentu a později i do vlády dostaly politické strany a osoby, které v omezování práv LGBTQ+ lidí i žen buď vidí svůj příspěvek k budování spravedlivějšího světa, anebo neváhají tato témata zneužít, kdykoli se jim to jen trochu hodí.
Širší společenská a politická podpora však vyplývá i z toho, že hlasy, jež volají po výlučně heterosexuálních vztazích, po plodících párech a bílých poslušných a rodících ženách, se spojují s požadavkem nápravy vybraných sociálních a ekonomických problémů. V této agendě se tak slučují nároky na společenské uznání (například výlučné a chráněné postavení heterosexuálního manželství) s otázkami materiálního zabezpečení (například řešení problémů s bydlením). Jak se ale ukazuje v Polsku, Maďarsku i na Slovensku, přes naoko revoluční rétoriku tito aktéři nepodrývají neoliberální principy politiky ani nepřinášejí převratné systematické řešení nerovností. Přicházejí se záplatami, které přiloží na vyhryzané a dlouhodobě udržované díry v systému a tváří se, že pomáhají. Takováto proměna společnosti a politiky stojí na bílých, heteronormativních a genderově stereotypních základech a je pevně vrostlá do současného ekonomického systému.
Formulování představ o jiné společnosti
Jaké obrazy společnosti se ale formují v opozici vůči těmto současným tlakům na sexuální a reprodukční práva? Protestních akcí je čím dál více a za podpory iniciativy Nebudeme ticho je organizují dobrovolnice a dobrovolníci, kterých stále přibývá. Nejspíš jsem ovlivněná adrenalinem z posledního pochodu, ale mám pocit, že kromě vzdoru se dnes vytvářejí také představy a vazby, které jedním zasedáním či hlasováním v parlamentě neskončí. Jako iniciativa Nebudeme ticho jsme si představy o „jiné společnosti“ pro sebe a pro ostatní formulovali na posledních shromážděních následovně:
„Toužíme po spravedlivější společnosti, která není založená na soutěživosti a dosahování výsledků, ale na spolupráci a péči. Bojujeme za společnost, v níž nebude záležet na pohlaví, za společnost, v které budeme moci milovat beze strachu. Bojujeme za beztřídní společnost. Bojujeme za společnost, ve které nebudeme lidi ani mimolidský svět chápat jako zdroje, ale budeme je vnímat na základě jejich vnitřní hodnoty. Bojujeme za reprodukční spravedlnost, za dostupnou a bezplatnou antikoncepci či medikamentózní interrupci. Bojujeme za to, aby jsme se mohli svobodně rozhodnout o tom, zda chceme, nebo nechceme dítě; za to, aby rodičovství s sebou nepřinášelo riziko chudoby. Bojujeme za to, aby dívky a chlapci měli kvalitní a respektující sexuální výchovu. A chceme toho ještě mnohem víc. Proto nebudeme ticho.“
Trend ve vysoké politice je v uplynulých letech jasný a nevzbuzuje mnoho nadějí. Jenomže čím dál hlasitější a zřetelnější jsou také hlasy, které říkají, že nehodlají být ticho a nehodlají poslouchat. Nejsou to zatím masy, ale i tak. V meziprostoru mezi jedním a druhým hlasováním, dvacátým a dvacátým prvním vyhořením možná vzniká něco vzácného. Uvidíme.
Autorka je akademička a aktivistika. Je členkou organizace ASPEKT a iniciativy Nebudeme ticho.