Foto Jirka Dl, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
V druhé polovině devadesátých let jsem byla krátce zaměstnána jako nezdravotník v psychiatrické léčebně Bohnice. Ač jsem tehdy pracovala na primariátu chronických pacientů, neunikla mi aféra doktora Cimického, který byl tehdejším ředitelem Bašným zbaven funkce primáře socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. Všichni v léčebně tehdy věděli, že důvodem bylo sexuální zneužívání pacientek.
Právo pracuje s pojmem „zneužití bezbrannosti“. A přesně toho se MUDr. Cimický podle všeho celá léta dopouštěl.
Vyprávěla jsem o tom jedné velmi blízké osobě, která měla konkrétní příklad doslova z první ruky: naše společná známá se roky pokoušela přestat kouřit, a obrátila se proto na ambulantní terapii MUDr. Cimického. Jinými slovy, očekávala výhradně psychoterapeutickou pomoc. Nemálo ji překvapilo, když byla na prvním sezení lékařem vyzvána, aby se svlékla do půl těla… Zde moje vzpomínka končí, takže nemohu relevantně popsat, jestli tehdy uposlechla. Kdybych však byla já na jejím místě, pravděpodobně bych panu doktorovi vyhověla. Od autorit s lékařským titulem očekáváte, že veškeré jejich aktivity směřují k vaší úzdravě a jsou pro vaše, nikoliv lékařovo dobro. Možná bych si tu výzvu vyložila prostě jako součást vyšetření dýchacích cest. MUDr. Cimický byl v té době již velmi mediálně známý, a pokud bych se rozhodla svěřit se do jeho péče, jistě bych měla silné pozitivní očekávání a důvěru v jeho terapeutické schopnosti, jejichž součástí je i profesní etika a řekněme určitá morální úroveň.
Ale pokud bych jeho záměry neprokoukla hned a jeho požadavky by se stupňovaly, nejspíš bych i při své naivitě časem pochopila, že pod rouškou terapie jde o paralelní zájem, ovšem nikoliv můj, ale jeho. Takže bych se pravděpodobně už více neobjednávala – přesně jako to udělala naše rodinná známá. Ta lékařovo neprofesionální chování – v souladu s převažujícím narativem, že by jí stejně nikdo nevěřil – nenahlásila.
V podřízené pozici
Tento příběh patří rozhodně k těm méně devastujícím. Dotyčná byla v pozici, kdy se mohla o dalším využití služeb MUDr. Cimického svobodně rozhodnout. Na rozdíl od žen, jejichž psychické problémy byly natolik závažné, že si vyžádaly hospitalizaci, což znamená, že se ocitly v situaci, kdy částečně ztrácíte vlastní autonomii a dostáváte se do postavení, které je podřízené vůli druhých – lékařů a sester. Jednalo se tedy o extrémně ohrožené a křehké „objekty“, a to jak z hlediska diagnóz, tak z hlediska formálního. Záměrně používám slovo „objekt“, protože tak se predátoři na druhé dívají – jako na objekty sloužící k naplňování jejich potřeb. Vynucování intimního kontaktu ve vztahu, který je definován nerovností, je vždy věcí zavrženíhodnou. A v roli psychiatra a psychoterapeuta se takové chování jeví jako zcela nepřijatelné. Právo pracuje s pojmem „zneužití bezbrannosti“. A přesně toho se MUDr. Cimický podle všeho celá léta dopouštěl. A procházelo mu to. Jak by ne, vždyť kdo by věřil „labilním neurotičkám“ se sebedestruktivními sklony? Nebo „hysterkám“, které by ho mohly obvinit v rámci erotického přenosu?
Extrémně zranitelné subjekty
Ve vztahu, kde jsou role pevně definovány a z principu se nemění, je snadné uplatňovat i nepřiměřenou autoritu, udržovat objekt ve sféře vlastního vlivu, mít absurdní požadavky a ještě oběť obratnou a dlouhodobou manipulací přesvědčit, že to vše je součástí terapie. Nedílnou součástí je zastrašování. Jednu z obětí, která vystoupila v pořadu 168 hodin, zastrašoval Cimický perspektivou léčby využívající elektrošoky. To je obzvlášť sofistikovaný způsob, který lze – kdyby na to přišlo – interpretovat jako zcela benigní edukaci dalších léčebných kroků. Doktor Cimický si vhodným výběrem extrémně zranitelných objektů, bezohledným zneužíváním vlastní výsostné pozice a schopností manipulace vybudoval zdánlivě neprůstřelnou strukturu, v níž se jeho pozice zdála být neotřesitelná. To fixovalo a udržovalo v chodu systém terapie jako sexuální služby zdarma.
Je až neuvěřitelnou ironií osudu, že kauzu doktora Cimického kouzlem nechtěného aktualizoval prezident Zeman, chronický zastánce všeho, co vychází z nízkých pudů. Absurdní představa, že by takový člověk, jako je Cimický, měl obdržet státní vyznamenání, přiměla jednu z jeho bývalých obětí veřejně reagovat. Oživila tak veřejné tajemství a k jejímu svědectví se přidaly další. Její odvaha bude mnohými zcela nepochybně interpretována jako snaha se zviditelnit, případně ještě vulgárněji jako závist ocenění Cimického prezidentem. Mezi roky 1996 a 2021 však naštěstí stojí iniciativa #MeToo a sexuální násilí ve veřejném prostoru již není pouze součástí šeptandy. Význam zveřejňování afér Dominika Feriho nebo Jana Cimického tkví pak především v posunu společenské normy směrem k netolerování sexualizovaného chování v kontextu, který ze své povahy toto chování přímo vylučuje.
Autorka je psycholožka.