V západních hudebních médiích se už od poloviny nultých let mluví o poptimismu. Je to přesvědčení, že se popová hudba má brát vážně a zaslouží si podrobnou analýzu. Stírají se tu hranice mezi alternativou a mainstreamem, vysokým a nízkým uměním. Česko-slovenský mainstreamový pop je ale zvláštní fenomén a tenhle koncept se sem těžko překládá. Jestli tu však nějaký poptimista existoval, byl to Miro Žbirka. Po celou svou kariéru se pohyboval ve středním proudu s uchem alternativního hudebníka a odvahou experimentátora. Uvědomoval si napětí mezi silnou autorskou tvorbou a snahou zalíbit se všem. Často o tom zpíval, ostatně jako ve slavné synthpopové písni Slávou opitý z roku 1986: „Zahral sa chlapček na idol./ Vymenil tóny za hity./ Možno je poľnou trávou opitý,/ slávou opitý.“ On sám ale nikdy nerezignoval a v šoubyznysu svoji tvář neztratil.
Hudbě byl naprosto oddaný. Stačí se podívat na kterýkoli záznam z jeho koncertu. Nepotřeboval při vystoupení dělat velkolepá rocková gesta, košili měl vždy slušňácky zapnutou na poslední knoflíček ke krku. Nechtěl na sebe strhávat pozornost, rozptylovat posluchače a dělat zbytečnou show. Ať už měl na očích takzvané pilotky nebo své ikonické brýle vyměnil za lennonky, ať oblékal tvídové sako s kravatou a byl ve světle reflektorů za citlivého kluka s kytarou nebo měl džínovou vestu a kolem sebe syntezátory, vždycky bylo jasné jedno: Miro Žbirka je na pódiu kvůli písničce a slouží hudbě. V dokumentu Meky z minulého roku se upřímně doznává: „Robím to najradšej zo všetkého, najradšej skladám nové piesne.“ Není důvod mu to nevěřit.
Vedle koncertních desek, anglických verzí nejznámějších nahrávek a několika Best of kompilací za sebou nechal patnáct studiových desek. Většina nekrologů přirovnává hudbu Mekyho Žbirky k jeho milovaným Beatles a podle téhle osy vypráví i jeho příběh. Ano, rád o nich mluvil, v rozhovorech prokazoval až encyklopedické znalosti liverpoolské čtveřice a projevoval se jako jejich fanoušek – sen si splnil, když svoje poslední Double Album z roku 2018 nahrál v londýnských studiích Abbey Road. Ale redukovat Žbirkovu diskografii jenom na Beatles by bylo příliš zjednodušující. Je to jen jedna z jeho tváří: uměl zamilované balady, depresivní postpunk, skočný poprock. Všechno spojoval cit pro silné melodie. Mezi lety 1984 a 1991 natočil ve spolupráci s Lacem Lučeničem čtyři výjimečná alba, která do československého mainstreamu přinesla temné synťákové experimenty ve stylu Kraftwerk, Ultravox nebo The Human League.
„V momente, keď prišli Kraftwerk s tým ich ‚Wir fahren, fahren, fahren auf der Autobahn‘ a začali sa používať mašinky, ja by som to označil za revolúciu číslo dva po Beatles,“ vzpomínal Žbirka. Podle slov jeho blízkých sledoval zahraniční hitparády neustále, nová jména si zapisoval, poctivě je poslouchal. Neustále přemýšlel, jak by nové impulsy využil a zkombinoval je s kytarovou tradicí šedesátých let, kterou měl hluboko pod kůží.
Keyboardy a kompjútry
Když měl vzpomenout nějaké desky z dětství, okamžitě se mu vybavili psychedeličtí pop-rockeři The Kinks. Pouštěla mu je jeho máma, Angličanka Ruth Gale, a dalo mu to hudební základy. Jeho otec Šimon se s ní jako voják seznámil během druhé světové války v Londýně. Brzy se jim narodil syn Jason a mladá rodina přemýšlela, kde se usadit. Rozhodly za ně historické události a rok 1948. Přestěhovali se do Bratislavy, aby je nerozdělila železná opona. Narodili se jim dva další kluci, nejprve Tony a v roce 1952 nejmladší syn Miroslav. Ovládali slovenštinu i angličtinu, vyrůstali s uchem nalepeným k zahraničním rozhlasovým stanicím a z Bratislavy chytali přes hranice rakouská rádia, kde slyšeli doo-wop, rokenrol a Elvise Presleyho. Další formativní období přišlo v šedesátých letech s Beatles. „Vstúpil som do hudby v sixties, kde išli po sebe Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan, Jimi Hendrix, a kto nemal byť tým fascinovaný – jedna skladba za druhou,“ vzpomínal v dokumentu Meky. „Prakticky neprešiel týždeň, kde neprišla skladba, ktorá je dodnes nadčasová.“
„Miro myslel hodně dopředu. Přijde mi, že ho širší veřejnost má vlastně špatně zasazenýho. Musí ti být okamžitě jasný, že nebyl jako Lucie Bílá nebo Karel Gott. Že to byl umělec.“
V roce 1967, kdy Beatles vydali Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, spoluzaložil kapelu Modus. Nejprve hráli coververze západních hitů, jak to bylo v zemích bývalého Východního bloku zvykem. Svezli se na diskotékovém zvuku a Bee Gees, později začala silná sestava s klávesistou Jánem Lehotským, zpěvačkou Marikou Gombitovou a Žbirkou tvořit vlastní písně. Stali se senzací na slovenské scéně, vyprodávali studentské kluby a sklízeli úspěchy, kde to šlo. Později se o slovo přihlásila generační propast, o pět let starší Lehotský měl o kapele jinou představu a nebyl otevřený novinkám – a proto Žbirka z Modusu v roce 1980 odešel.
Důležité bylo, že Žbirka vzal s sebou z Modusu také tehdejšího baskytaristu Laca Lučeniče, z něhož se během pár let stal neotřelý producent. Založili si novou kapelu Limit a Žbirka taky ve stejném roce vydal první sólovou desku Doktor Sen u vydavatelství Opus. Jeho další alba se už vyráběla ve statisícových nákladech. Čerstvě třicetiletý Žbirka pak v roce 1982 sesadil z popového trůnu Karla Gotta, když vyhrál anketu o Zlatého slavíka a stal se prvním slovenským vítězem. Díky úspěchu na festivalu Bratislavská lyra si ho ve stejném období všimli taky západoněmečtí producenti a Meky začal vyvážet původem slovenské písně – ovšem nazpívané v angličtině – na Západ.
Za vydělané peníze si mohli Žbirka s Lučeničem nakoupit nejnovější techniku a investovali do bicího automatu Roland TR-808 (začal se prodávat v roce 1980) nebo digitálního syntezátoru Yamaha DX7, který byl uvedený na trh v roce 1983 a uslyšíte ho na většině synthpopových desek z osmdesátých let. „Čo to je? Sekvencer to je, sekvencer treba mať,“ říkal lakonicky Lučenič v loňském dokumentu Meky. Technologie později taky šířili mezi další nadšence z Československa (jako byla skupina Omnibus) a tím částečně pomohli rozšířit elektronickou hudbu u nás za železnou oponou.
Československý šok z budoucnosti
Byla to vzrušující doba a hudebníci byli konfrontovaní s novými možnostmi nahrávání a nástroji. Žbirka tehdy taky hledal nový výraz: „Sáčko a kravatka mi začali prekážať. Bol som, ako sa to každému stane, romantický chlapec s kravatkou. To nebola celá pravda, o čom som chcel vypovedať ako hudobník. Chcel som iné polohy,“ vzpomínal v dokumentu Vlastnými slovami z roku 1996 a vzápětí popisoval, jak se našel ve zvuku The Human League. Najednou se autorská dvojice vytasila s něčím, co muselo přinést do tehdejšího Československa „šok z budoucnosti“. Ostatně porovnejte sami: pusťte si psychedelický revival ve skladbě Ples zabudnutých postáv z alba Roky a dni (1983) a hned nato titulní píseň Nemoderný chalan ze stejnojmenné desky (1984). Obě nahrávky dělil pouhý rok a lze si jen představovat, jak futuristicky to muselo znít. Syntezátorové melodie a robotické bicí automaty. Žbirka se navíc odhodlal psát vlastní texty plné melancholie, klaustrofobie a existenciálních témat, ke kterým se dokonale hodil postpunkový sound. V Bratislavě – kde nebyl tak silný dohled nad muzikanty jako v Praze – si mohli dovolit, co by jinde ve federaci prošlo jen stěží.
Když si dnes poslechnete desku Nemoderný chalan z roku 1984, žasnete, jak zní současně. Roland TR-808 je dnes stále vyhledávaný hudební nástroj a zažíváme už několikátý postpunkový revival. „Do člna mi stále tečie voda, neviem kam skôr skočiť mám,“ zpíval ve skladbě Do člna postavené na zvuku tepajícího drum machine. O hitu V-klub se neironicky mluví jako o prvním rapu v Československu. Dokonalou píseň Mesto spí zas otevírá syntezátorový šum, do něhož vstupují slova „Mesto spí,/ dolu podo mnou,/ iba neón svieti./ Tajomný/ svet tmavých oblokov,/ vánok hladká smeti.“ Nutno upozornit, že to bylo dva roky před tím, než si britská dvojice Pet Shop Boys udělala na debutovém albu Please z neonové samoty a odcizení ve velkoměstě svůj trademark.
Následovaly desky Chlapec z ulice (1986), Zlomky poznania (1988) a porevoluční K. O. (1991), které snesou srovnání s tím nejlepším, co ve stejné dekádě vycházelo ve Velké Británii. Naprosto výjimečná je skladba Sedím doma z roku 1988, kde se odráží atmosféra studené války a strach z epidemie AIDS zuřící na západě. V jeho textech se projevila nesmírná citlivost a smysl pro lyriku. Někde jsou na čtveřici alb víc slyšet The Smiths, jinde The Cure anebo zmiňovaní Human League. Nešlo ale o kopírování západních trendů – dvojice Žbirka-Lučenič osobitým způsobem zabydlela postpunkový a synthpopový zvuk doma. „Žbirka přinesl do elektropopu klenuté melodie, které jsou typické pro slovenské písně. Podpořené silným bratislavským přízvukem, který je slyšet i v jeho angličtině. Celé to bylo Made in Slovakia,“ popisoval to v rozhovoru pro Respekt hudební novinář Oliver Rehák z Denníku N. „Teprve až po revoluci jsme si uvědomili, že to bylo progresivní.“
Hlavně nezestárnout
Na první pohled je to surreálný výjev. Když se ale zamyslíte, dává to dokonalý smysl. Miro Žbirka stojí v ležérním blejzru a tričku u mikrofonu. Za ním postává o několik generací mladší hudebník Oliver Torr a producent Mojmír Měchura alias Trauma, kteří ovládají syntezátory a sekvencery. Devětašedesátiletý zpěvák je uvede pod hlavičkou společného projektu TraumaTorr a záhy Žbirka spustí hlasem upraveným vokodérem svůj starý hit Kúp mi knihu. Ovšem skladba je provedená v úplně nových aranžích, pryč je postpunková kytara Laca Lučeniče a všechno ostatní. Nyní tu máte verzi s hudbou, jakou spíš uslyšíte na ravech pořádaných kolektivem Wrong (k němuž patří Trauma, který rád propojuje tradici osmdesátkové nové vlny, coldwavu a synthpopu se současným elektronickým zvukem). Celé se to děje pod záštitou České televize během talkshow Doupě, s níž Žbirka začal právě letos (záznam sledujte zhruba od třinácté minuty). Skladbu prý zpěvák vybral, protože jeden z jeho hostů představoval svoji novou knížku. Byl to ten typ vtípků, které Žbirka dělal rád, i kdyby jen pro sebe.
„Miro myslel hodně dopředu. Přijde mi, že ho širší veřejnost má vlastně špatně zasazenýho. Musí ti být okamžitě jasný, že nebyl jako Lucie Bílá nebo Karel Gott. Že to byl umělec,“ vzpomíná po telefonu Oliver Torr, který letos vydal jednu z nejvýraznějších domácích desek Fragility of Context. „Dal nám obrovskou svobodu a reálně jsme si mohli dělat, co jsme chtěli,“ komentoval spolupráci s Mekym.
Oliver jako teenager založil se Žbirkovým synem Davidem kapelu a našli se vlastně náhodou přes inzerát. Zkoušeli spolu v garáži a hráli „rádobypunk“. Později se Oliver stal rodinným přítelem a přiznává, že Žbirka byl jeho učitelem. „Vysvětloval mi, co to znamená být producent. Bylo mi tehdy patnáct let a byl to transformativní věk,“ říká Oliver a pokračuje: „Vyprávěl mi o Georgi Martinovi, producentovi Beatles, ale taky o Johnu Cageovi a avantgardním umění. O hudbě a o řemeslu.“ Oliver později zaskakoval na několika koncertech a vystupoval po boku Žbirky i jeho syna Davida. „Miro trval na tom, aby se mladý lidi angažovali v jeho věcech. Vždycky mi přišlo, že se učil od mladších generací. Říkal, že se tím omlazuje – že to je způsob, jak nikdy nezestárnout.“
Miro Žbirka si potají utahoval z některých zvukařů zaměstnaných v renomovaných studiích, kteří se zasekli u desek Rogera Waterse z osmdesátých let a brali to po celý život jako referenční bod. Věděl, že takhle se nemůže česko-slovenský pop nikdy nikam posunout. Oliver pak s úsměvem vzpomíná na momenty, kdy s Mekym vedli debaty nad poslední deskou projektu Oneohtrix Point Never. Prý na něj přišel díky The Weekndovi, který nahrávku produkoval a Žbirka byl jeho fanouškem. „Říkal, že je to avantgardní, ale pořád popový. Miloval, když hudba dokázala být progresivní, a zároveň to byly pořád písničky. U Oneohtrixe poznal, že v tom akordovým základu jsou jednoduchý popový struktury,“ vybavuje si Oliver. „Říkal, že dobrá písnička musí fungovat i bez aranží a sound designu. Že si sedneš a zahraješ ji na kytaru.“ Pop tak Žbirka studoval se seriózním zápalem až do konce svého života. Jeho oddanost hudbě byla obdivuhodná a takový přístup tu bude zoufale scházet.
Autor je hudební publicista a spolupracovník redakce.