Ilustrace Jakub Bachorík. Vyrobeno pro užití Alarm.cz
Soundsystémová kultura má kořeny na Jamajce a v poválečné Anglii. Bavíme se o padesátých a šedesátých letech. Tehdy se lidé shlukovali kolem náklaďáků, které na korbě vozily DJské vybavení a reproduktory a obstarávaly pojízdné večírky, během nichž se tancovalo na jinak nedostupnou hudbu. O něco později mezi sebou soundsystémy soupeřily při sonických battlech v tom, kdo ostatní odrovná intenzitou svých majestátních reprosestav, které vypadaly jako hradby. Soundsystém stál u zrodu reggae, dubu i dancehallu a přeneseně celé klubové hudby. U nás známe soundsystémy z devadesátých let, kdy se z raverů stali nomádi, kočovali po světě a hledali své dočasné autonomní zóny.
Soundsystém v hudební mytologii představuje komunitu, hledačství i hlad po nové hudbě, ale také technologie umožňující poslech a intenzivní nezapomenutelné zážitky. Symbolizuje zvuky, které vám rozvibrují vnitřnosti. Zvonění v uších, které si odnesete z koncertu jako přídavek. Kolektivní euforii na parketu a „safe space“. Místo, kde uslyšíte novou hudbu a zvuky, jaké jste ještě nikdy v životě neslyšeli… Právě takové zážitky vám chceme zprostředkovat v newsletteru, který vám přistane do e-mailové schránky začátkem každého měsíce. Najdete tu krátké recenze toho nejlepšího a nejnovějšího, co se nám dostalo v uplynulém měsíci do sluchátek a pod kůži.
Každý měsíc slyšíme desítky alb, nahrávek, mixtapů, EP, singlů, zažijeme x reálných i virtuálních koncertů, a ne o všech stíháme psát samostatné články. I proto jsme se rozhodli založit tenhle newsletter. Budeme sledovat i reedice starších nahrávek a hrabat se v archivech nebo upozorňovat na ty nejzajímavější knížky nebo články o hudbě. Jsou to zápisky z undergroundu i nejvyšších pater popu. Berte to jako pozvánku do našeho soundsystému.
Deska měsíce
aya: im hole (Hyperdub)
Karel Veselý: O debutu producentky aya (dříve LOFT) na labelu Hyperdub se mluvilo jako o hodně očekávané desce a pilotní singl byl skvělý. Když ayu na konci září, dva týdny před vydáním im hole, přivezl do Prahy Lunchmeat, byl jsem ve Veletržáku na značkách, ale… vydržel jsem jen chvíli, a přiznávám to bez mučení. aya si stoupla na decky a do dekonstruovaných beatů začala cosi vykřikovat směrem k publiku. Byl to můj první koncert večera, nebyl jsem moc ready a úplně mě to rozhodilo. Prostě jsem odešel…
Miloš Hroch: Tomu pocitu dezorientace rozumím. Jen já jsem si ho užíval. Aya Sinclair jakoby nasála celé kontinuum UK soundu, od junglu přes dubstep a grime až k ambientu. Při její performance jsem měl pocit, že někdo přede mnou otevírá deník a svěřuje se mi, přitom ale za pultem jela solidní moshpit a házela hlavou. Ten mix emocí byl strhující, až psychedelický. Její album im hole je o odchodu z Manchesteru a přesídlení do Londýna, nakonec o přechodu z jednoho těla do druhého a jejím trans coming outu. Ten neklid, váhavost, pocity uvíznutí v meziprostru a nakonec osvobození jsou na desce přítomné v mnoha rovinách. „Me, more, me, more, me, more. Red or blue, me, more, red or blue, red or blue.“
KV: Deska mě už pak taky pohltila. Ten mix slasti a bolesti je halucinační, krása a ošklivost se střídá v mžiku oka – spirituální osvícení v klubu i těžké domácí deprese, bipolární přepínání. Deníkový rozměr je jednoznačný – nakonec album vyšlo ve fyzické podobě výhradně jako kniha, přesněji jako sbírka básní/textů. Někdy jsem měl ale už trochu pocit, že se z posluchače měním ve voyeura, že jsem přítomen něčemu, čemu bych vlastně ani přítomen být neměl. Zase tady máme to znepokojení…
MH: Jen k tomu voyeurství. aya o desce mluví jako o ASMR drillu. Jednou jsou vokály nahrané zblízka, jindy je její hlas přehnaně zmutovaný, na dalších místech až katatonicky zpomalený, jako když se člověk rozpouští na ketaminu. Po většinu času aya rozmlouvá sama se sebou a svým dřívějším já. Přišlo mi zajímavé, jak během vystoupení ve stylu raných disco DJů komentovala svoje tracky a prováděla posluchače deskou (něco podobného jsem zažil při koncertu Ziúr na akci Jednoty Polom). Ten koncert to rozzářilo a víc to spojilo lidi.
KV: Možná, že tohle je budoucnost koncertních setů na experimentální scéně: vystoupení někde mezi performance artem a sound designem, futuristická sci-fi poezie, mix uměleckých disciplín. Je to asi trochu klišé, ale: sakra, Hyperdub má letos (zase) úplně skvělý rok a ten večer na Lunchmeatu mi to potvrdil. Potom je tu Loraine James, Lee Gamble, Fatima Al Qadiri, nový Proc Fiskal… Kode9 ze svého labelu udělal takový all star team, který vychytává talenty těsně před tím, než zazáří.
MH: Jde o sebevědomou desku s jasnou vizí. Na rozdíl od anonymity rané klubové hudby, kdy se ego rozkládalo v kolektivním zážitku na parketu, aya umístila sebe samu do centra dění. V posledních letech to není neobvyklé a LGBTQ+ umělci nebo lidé pocházející z různých okrajů (ať už společenských nebo geografických) zde nacházejí prostor pro sebevyjádření, řeší se tu politika, práva menšin nebo dekolonizace. Producentky a producenti si dávají záležet na textech a im hole je toho důkazem. Jde o propracovanou sonickou fikci: někde mezi terapií, poezií, spekulativní filozofií, drogovým tripem a osvícením.
Hlídka
MSYLMA & ISMAEL: The Tenets of Forgetting (Éditions Appærent)
Uplynuly dva roky od uchvacujícího alba Dhil-un Taht Shajarat Al-Zaqum zpěváka a elektronického producenta ze saudskoarabské Mekky vystupujícího pod jménem MSYLMA. Podařilo se něco výjimečného: s deskou zpívanou ve staroarabštině si podmanil publikum na západ od rodného města. Jeho minimalistické R&B s beaty, které spojují grimeové postupy a experimentální elektroniku s hudebními tradicemi z regionu, bylo natolik hlubokým emocionálním zážitkem, že jazyk nebyl bariérou.
Nyní vydal album The Tenets of Forgetting ve spolupráci s producentem vystupujícím jako ISMAEL. Tentokrát jsou součástí i překlady textů, které vyprávějí o „lásce a zranitelnosti, patosu a vášni, růstu a změně“, jak se píše v bookletu. MSYLMA tady seznamuje starověké s hypermoderním. Jeho elegický zpěv připomíná ANOHNI a hlas je natolik silný, že by byl hřích ho kazit autotunem. (MH)
JPEGMAFIA: LP! (EQT)
Už se asi všeobecně ví, že JPEGMAFIA rapuje s nonšalancí někoho, kdo má všechno na háku, protože už nic nemusí. Bývalý voják z povolání (byl v Iráku i Kuvajtu) opustil armádu a s každou další deskou posouvá hranice svého výstředního experimentálního rapu. Novinkové LP! nabízí kaleidoskop stylů a nálad, ze kterých se vám možná při prvních posleších zatočí hlava. Když v Thot’s Prayer zpívá refrén z Baby One More Time od Britney Spears, je lepší si k tomu sednout. LP! je divoká jízda po okrajích současného rapu.
JPEGova vlastní produkce je stejně chaotická jako geniální – chvíli tady řvou metalové kytary, chvíli pípají osmibity a chvíli staromilsky bublá pravověrný g-funk. Na rozdíl od jiných protagonistů noiserapové vlny si JPEG nemusí dokazovat svou transgresivitu – od průlomové desky Veteran z roku 2018 je u něj cítit posun k melodiím, který jde ruku v ruce s emoční otevřeností alternativního R&B. Ale i když JPEGMAFIA brouká přes autotune, pořád slyšíte výstředního rappera, který nasál DNA žánru, rozbil ho na kusy a složil znovu podle svého. (KV)
Vole: Tohle není prdel (Stoned to Death)
Kapela Vole má pověst destruktivní jednotky. Jejich poznávacím znakem byly ničivé kytarové hradby, manické tempo a záhrobní vokály. Aktuální deska Tohle není prdel je v tomto ohledu dobrou zprávu: Vole nechtějí přešlapovat na místě. Je to víc punk než hardcore, staví na základech českého devadesátkového punku, ale aktualizují ho a místy ironizují. Pryč jsou vokály s reverby a delayem, jako by zpěvák Tomáš Mitura nabral víc sebevědomí. Jeho hlas není ničím odcloněný, a tak může lépe vyniknout proletářská poezie o bullshit jobs, zavřených hospodách a bafuňářských sběratelích umění.
Album vznikalo během pandemie a Vole ho nahrávali podobně jako předchozí desky naživo. Má dřevní, neotesaný zvuk a zachycuje energii koncertů. Vole sice přidali kytarové vyhrávky a sólíčka, ale pořád zůstává nervózní pnutí v riffech. Hned úvodní pochodová skladba Byl jednou jeden člověk dokazuje, že kapela na intenzitě neubrala: „Můj gang je levá a pravá bota na tvoje záda/ Tvůj život postrádal masáž/ Zrada křičíš, zrada prskáš.“ (MH)
PinkPantheress: To The Hell With It (mixtape, Parlophone)
Všechno začalo letos v červnu na TikToku, kde neznámá devatenáctiletá zpěvačka z Londýna zazpívala do dvacet let staré instrumentálky drum’n’bassové klasiky Circles od Adama F. Ano, pokud jste originál poznali, jste staří. Minutu a půl dlouhý virální track Break It Off následně pronikl do hitparád a PinkPantheress na něj navázala singlem Pain, který si pro změnu vypůjčil beat z 2-stepového hitu Flowers od Sweet Female Attitude z roku 2000. I think I can see the pattern here! Nenaděláte nic – ty beaty jsou prostě pořád fresh a vůbec nepotřebují berličku nostalgie čtyřicetiletých pamětníků. Ostatně na TikToku tímhle nikdo netrpí.
Debutový dlouhohrající počin (mixtape) PinkPantheress nese název To The Hell With It a vážně trvá dietních osmnáct minut. Samply pořád vládnou, ale nejlepší track Just For Me má původní beat od Mura Masa a po zásluze se stal jejím zatím největším hitem. Jestli budou odněkud přicházet popové hvězdy budoucnosti, bude to určitě TikTok. A když budou dělat takhle zajímavou hudbu jako PinkPantheress, nemám s tím problém. (KV)
Oramics: Cut the Wire (Oramics)
V Polsku je (post)klubová hudba hlasem odporu proti současné nacionalisticko-populistické vládě a v prvních liniích stojí kolektiv Oramics. Když některá polská města zaváděla takzvané „zóny bez LGBT“, členové Oramics svoje sety pouštěli v ulicích při demonstracích a od DJského pultu si v několika případech odskočili do vazby. Když poslanci polského Sejmu po prvním čtení podpořili návrh zákona, který by zakazoval průvody na podporu sexuálních menšin, do ulic Varšavy vyrazil DJ a člen kolektivu Avtomat se soundsystémem a lidé na protest tančili. Jinak to nešlo.
Oramcis vydávají také benefiční kompilace: před dvěma lety uspořádali monumentální nahrávku Total Solidarity o 125 skladbách a výdělek z ní poslali organizacím bránícím právě LGBTQ+ lidí v Polsku. Letos v říjnu zveřejnili kompilaci Cut the Wire o 25 traccích, kde se vedle polského producenta Avtomata nebo Lorraine James z Hyperdubu objevil také pražský producent Ancestral Vision (Jan Macháček z UNIZONE). Peníze jdou tentokrát na podporu organizaci Fundacja Ocalenie, která pomáhá lidem z Blízkého východu, jižní Asie a Afriky uvězněným na polsko-běloruské hranici. Drží je tam pohraniční stráž a dvouapůlmetrový ostnatý drát a každým dnem přicházejí nové zprávy o úmrtích v důsledku podchlazení. (MH)
Circuit Des Yeux: -io (Matador)
Chicagská avantgardní písničkářka Haley Fohr aka Circuit Des Yeux získala na loňské jaro rezidenci na floridském ostrově Captiva a chtěla zde napsat desku o schopnosti znovu cítit radost, která by ji pomohla dostat se z těžkého rozchodu. Všechno samozřejmě změnila pandemie. Circuit Des Yeux vyměnila kytaru za varhany a natočila desku o rozpadu světa, jenž se zrcadlí v osobním prožívání světa. Jako kdyby všechno bylo součástí té stejné praskliny v realitě, do níž jsme všichni spadli.
Nenechte se odradit grandiózními orchestrálními aranžemi ani pseudooperním hlasem Fohr, uvnitř písní z -io jsou emoce tak intimní, že vás z nich bude mrazit. Sedmé studiové album a první deska pro Matador By z Circuit Des Yeux konečně mělo udělat jméno známé i mimo úzký okruh experimentálního popu. Její pečlivě kontrolované výbuchy šílenství by určitě ocenil i Scott Walker, kterého v některých momentech připomíná. (KV)
R.E.M.: New Adventures In Hi-Fi (Warner, 1996)
Nejpodceňovanější deska R.E.M.? Adventures natáčeli Stipe a spol. po traumatické zkušenosti s albem Monster, které mělo být jejich hlučnou a syrovou odpovědí na grungovou horečku, ale moc se nepovedla. Kapela tady zněla, jako by ani nevěřila tomu, co dělá. Místo přeprodukovaného alba Monster měla být Adventures nahraná co nejrychleji během turné. Jsou tady sice ještě pozůstatky pokusů o stadionové hymny, ale těžištěm desky jsou vyklidněné balady s akustickými nástroji, které kapela uměla tak dobře. Melancholická E-Bow The Letter s hostující Patti Smith patří mezi vůbec nejlepší písně R.E.M.
Když deska vyšla, sklidila spíše rozpačité recenze a prodávala se v kontextu diskografie R.E.M. vyloženě podprůměrně, čas byl ale k New Adventures In Hi-Fi mnohem vlídnější. Je to poslední deska původního kvarteta s bubeníkem Billem Berrym a také s producentem Scottem Littem a dnes je považována za uzavření veleúspěšné fáze, kdy kapela z osmdesátkové scény college rocku dobyla stadiony i hitparády. Dobové přijetí desky možná ovlivnila i imploze alternativního rocku, kterého se v polovině dekády už mnozí přejedli, dnes ale s odstupem čtvrtstoletí spíše vidíme, že R.E.M. se vždy tak trochu vznášeli ve vzduchoprázdnu a nepatřili k žádným vlnám ani trendům. (KV)
Knižní klub
Harry Sword: Monolithic Undertow. In Search of Sonic Oblivion (White Rabbit)
Po přečtení téhle knížky možná přehodnotíte svou představu o tom, co to je hudba. Je to hučení pračky v koupelně? Šum vzdálené dálnice, bzučení motoru startujícího letadla? Všechno tohle a mnohem víc. Britský hudební publicista Harry Sword ve své monumentální knize Monolithic Undertow stopuje takzvanou droneovou hudbu, která je založená na dlouhých tónech a repeticích, na nečekaných místech.
Sword svou pouť začíná na vyhlášeném festivalu „heavy“ hudby, na Roadburnu. Tady si uvědomuje, že intenzivní zvuk z masivních reproduktorových hradeb, který vám rozvibruje hrudník při metalovém koncertu, svým způsobem představuje most mezi současností a minulostí. Následně čtenáře v evokativních reportážích provádí útrobami maltézských pohřebních komor, kde hrála ozvěna důležitou roli při rituálech. Sword vykládá dějiny moderní hudby podle této „ozvěny“ a sleduje, jak se drone infiltroval do západní hudby skrze skladatele a sitárového hráče Raviho Shankara, který tím nakazil Beatles. Potom Velvet Underground, Stooges, Black Sabbath…
Celkový dojem nezkazí ani fakt, že v druhé polovině Sword sklouzne k více či méně zajímavým kapelním biografiím. Knížka Monolithic Undertow nabízí nový klíč k dějinám hudby. Číst si navíc v hudební knize pro jednou rozhovory s archeology místo s hudebními publicisty je vyloženě osvěžující. (MH)
Moshpit
Poslouchat písně Ichiko Aoby je jako nechat se přenést do nějakého animáku od Mijazakiho. Když v Punctu hrála v polovině října jen s kytarou písně ze skvělého posledního alba Windswept Adan, zněly jako ukolébavky, které si brouká Totoro nebo duchové z Cesty do fantazie. Tlumeně nasvícená stage posilovala dojem nadpozemskosti, člověk se skoro bál pohnout, aby se ten výjev nerozplynul. V druhé půlce Aoba nečekaně zrychlila a zařadila i jednu píseň od Haruomiho Hosona, japonského krále exotiky, který si v osmdesátých letech naopak představoval Západ jako magické místo neomezených možností. Bylo to jako neúprosné zrcadlo, všechny naše představy o východním zenu se najednou střetly s japonskými vizemi Západu. Pomohlo mi to probudit se ze snu. Aoba vydala nedávno Windswept Adan v koncertní verzi s orchestrem, s akustickou kytarou ale měly písně mnohem silnější kouzlo. (KV)
Memelord
