Navrácení paměti zapomenutým ženám

Historička umění Milena Bartlová napsala knihu mapující osudy tří žen z její rodiny – dvou babiček a matky. Ač se tyto ženy v obecném povědomí nachází ve stínu slavnějších mužů, pojí je pozoruhodné příběhy veřejné angažovanosti.

Nová kniha Mileny Bartlové Ženy, které nechtěly mlčet. Tři československé příběhy, vydaná Nadací Rosy Luxemburg, představuje originální a inspirativní pokus, jak přistoupit k reflexi rodinné historie, ženské paměti, intelektuálním dějinám a autopsii zároveň. Autorka, veřejně známá jako profesorka dějin umění na pražské UMPRUM a čtenářům Alarmu jako příležitostná přispěvatelka, si za hlavní hrdinky zvolila tři ženy, s nimiž je ve velmi těsném příbuzenském vztahu. Kromě toho všechny tři ženy spojuje skutečnost, že stály po boku v partnerské či mateřské roli mnohem slavnějším mužům, ačkoli jejich životní příběh byl příběhem emancipace, touhy po vzdělání a větší či menší společenské angažovanosti. Ony, na rozdíl od svých mužů, zůstaly spíše či zcela zapomenuty a tato skutečnost je zjevně jednou z hlavních motivací, proč si autorka zvolila jejich příběhy jako svou vypravěčskou perspektivu.

Změny jmen, změny identity

Hrdinkami jsou dvě autorčiny babičky a její matka, tedy Vlasta Mlynářová, Hana Budínová a Rita Klímová (rozená Budínová). Kniha je uvozena rozsáhlým úvodem, v němž Bartlová vysvětluje svůj autorský záměr a podrobně vysvětluje metodologii, která jí připadala jako nejfunkčnější nástroj k dosažení požadovaného tvaru. Je patrné, že ke každé z žen se dochovalo různé množství písemných pramenů, každá také jinak figurovala v rodinné paměti i ve společenském dění, a proto je logické, že jim nebyl věnován shodný prostor. Navíc vzhledem k víceznačné autorčině roli není nijak překvapivé, že ke každé z žen má jiný vztah a s ním spojenou různou potřebu zdůrazňovat jejich jedinečnost v prostředí, v němž se pohybovaly. Kniha je bytostně subjektivní, což pokládám za jednu z jejích předností.

Všem třem ženám v knize je společné komunistické přesvědčení, které v průběhu jejich života pod vlivem okolních událostí pravděpodobně měnilo svůj obsah.

Každé ženě náleží samostatná kapitola, nadepsaná jejím křestním jménem. Zrovna jména jsou v tomto příběhu záležitostí natolik nesamozřejmou, že si zde zaslouží bližší pozornost. Každá z hrdinek totiž za svůj život několikrát své jméno změnila. A to nikoli jen způsobem, který je běžný – přijmutím příjmení svého muže po sňatku. Vlasta Mlynářová sice přijala jméno svého manžela, to ale znělo Müller. Ihned po skončení druhé světové války společně přijali počeštělou verzi Mlynář/Mlynářová. Hana Budínová se narodila jako Chana Kojfman a po sňatku s Bencionem Batěm přijala jeho příjmení. Až po návratu z válečného exilu v roce 1946 přijala jeho pseudonym Budín i za své příjmení. Jméno Hana je pak počeštělou verzí původního jidiš jména. A konečně Rita Klímová se narodila jako Raţa Budínová. Její první jméno bylo jidiš verzí starozákonního jména Ráchel a jméno Rita oficiálně přijala po druhé světové válce. Své příjmení si změnila až po druhém sňatku se Zdeňkem Klímou v roce 1978. Změny jmen jako by předznamenávaly proměňující se identitu hrdinek. Identita je dynamická kategorie, domnívám se ale, že bez jakési metafory, kterou přejmenovávání může v symbolické rovině hrát, by nebyla ona dynamika tak dobře patrná.

Tři příběhy veřejné angažovanosti

Leitmotivem knihy je tázání, proč se na tyto ženy zapomnělo, a proto nebude na škodu připomenout si i zde, kým byly. Vlasta (1900–1983) se narodila do středostavovské vlastenecky smýšlející rodiny ze Zbraslavi. Absolvovala dívčí gymnázium Minerva a tři semestry studia medicíny. V roce 1920 se provdala za důstojníka československé armády, s nímž se často stěhovala. Byla ženou v domácnosti a pečovala postupně o narozenou dceru Vlastu (1926) a syna Zdeňka (1930). Ihned po skončení druhé světové války vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ) a vystřídala několik stranických funkcí. Od roku 1955 byla ředitelkou domova důchodců v Šolínově ulici v Praze 6-Dejvicích. V roce 1965 odešla do penze a o pět let později byla vyloučena z KSČ.

Chana (1903–1965) přišla na svět v ukrajinském městečku Staraja Ušica. Její rodina byla emancipovaná a aktivní v sionistickém hnutí a roku 1921 odešla ze Sovětského Ruska. Uvízla nejprve v Haliči, ve třicátých letech pak v moldavském městě Jasy. Nakonec se jim před vypuknutím druhé světové války podařilo vycestovat do Palestiny a usadit se v Tel Avivu. Chana se v roce 1921 zapsala ke studiu na Filosofickou fakultu Vídeňské univerzity. O dva roky později se provdala za Benciona Batěho (později známý pod pseudonymem Stanislav Budín), svého dlouholetého partnera, a rozhodli se usadit v Praze, protože Československo tehdy mělo pověst pokrokové a moderní země. Od roku 1923 studovala na pražské Německé univerzitě srovnávací literaturu a studia zakončila doktorátem, což bylo tehdy pro ženu poměrně výjimečné. Živila se soukromou výukou ruštiny a němčiny. V polovině dvacátých let se spolu se svým mužem začala angažovat v Komsomolu a Komunistické studentské frakci (Kostufra), kolem roku 1928 oba vstoupili do KSČ. V roce 1931 se Chaně narodilo jediné dítě, dcera Rita. Ve třicátých letech Chana pracovala jako kulturní redaktorka Haló novin, věnovala se literární teorii a spolupracovala s divadlem Emila Františka Buriana. V roce 1936 byla se svým manželem vyloučena z KSČ pro „sociálfašismus“, tedy přesvědčení, že se všechny strany musí spojit v boji proti fašismu což bylo v rozporu s tehdejší politikou Kominterny. Válku přečkala se svou rodinou v newyorském exilu, odkud se vrátili v roce 1946. Zde Chana absolvovala doplňující knihovnické studium na Kolumbijské univerzitě a pracovala v knihovně. Po návratu do Československa pracovala v redakci týdeníku Kulturní politika, po zastavení jejího vydávání v roce 1949 překládala a příležitostně publikovala v denním tisku divadelní recenze.

Rita Klímová (1931–1993) nabyla základní vzdělání během pobytu v americkém exilu. Po návratu do vlasti vystudovala anglické gymnázium v Praze. V roce 1948 se stala členkou akčního výboru na svém gymnáziu, za což si od svých nekomunistických spolužáků vysloužila přezdívku „rudá Rita“ a na konci téhož roku vstoupila do KSČ. Po maturitě v roce 1951 nastoupila dobrovolně na rok do továrny Motorlet v Jinonicích, aby „poznala život proletariátu“. Ke studiu ekonomie nastoupila na Vysokou školu politických a hospodářských věd (název je na s. 141 uveden nepřesně), která krátce nato zanikla a přeměnila se ve Vysokou školu ekonomickou. Již během studií zastávala řadu funkcí v Československém svazu mládeže a KSČ, účastnila se staveb mládeže, věnovala se agitační činnosti. V lednu 1956 se provdala za Zdeňka Mlynáře, o dva roky později porodila dceru Milenu a ukončila vysokoškolská studia. Bezprostředně poté nastoupila jako vyučující na katedru politické ekonomie FF UK. Celá šedesátá léta se věnovala vědecké a pedagogické práci. Krátce po narození syna Vladimíra v roce 1966 Zdeněk Mlynář od rodiny odešel. Během prověrek roku 1970 byla vyloučena z KSČ. V sedmdesátých a osmdesátých letech se živila především překladatelskou a tlumočnickou prací. Svou domácnost v té době přetvořila v jakýsi „opoziční salón“, který byl otevřený nejen pro domácí přátele, ale i pro návštěvníky ze zahraničí. V lednu 1989 se stala členkou Hnutí za občanskou svobodu a patřila k redakčnímu kruhu samizdatových Lidových novin. V prvních týdnech revoluce se stala neformální tiskovou mluvčí Občanského fóra, tlumočnicí a kontaktní osobou pro zahraniční novináře a spolupracovnicí Valtra Komárka při přípravě vládní reformy ekonomiky. Od dubna 1990 byla až do své smrti o tři roky později velvyslankyní v USA.

Tři podoby komunistické angažovanosti

Autorčiným záměrem není pouze připomenout ženy, které jsou podle jejího mínění neprávem zapomenuté. V další vrstvě jejího vyprávění je zřetelná potřeba vyrovnat se s rodinnou historií a prosta jakékoli hořkosti porozumět motivacím, rozhodování a životním strategiím svých hrdinek. Považuji tento úkol za mimořádně náročný, protože na autorku klade nárok udržovat si neustálý odstup a nadhled od objektů svého psaní, které se ale neustále propisují i do jejího životního příběhu na vědomé i nevědomé úrovni. Tuto psychologizující rovinu ponechávám nyní stranou a nechávám na zvážení každého ze čtenářů, nakolik se to Mileně Bartlové podařilo.

Za podstatnější pokládám přesvědčení, že takto pojatému biografickému výzkumu se úspěšně daří pokládat nové otázky a otevírat dosud ne tolik frekventovaná badatelská pole. Všem třem ženám v knize je společné komunistické přesvědčení, které v průběhu jejich života pod vlivem okolních událostí pravděpodobně měnilo svůj obsah. Tato skutečnost je ale v knize pojednána věcným a nehodnotícím způsobem, jako do velké míry logické vyústění životního směřování každé z nich. Pro Vlastin příběh je podstatný emancipační náboj komunistického hnutí, který ji po krachu manželství v poválečných letech neodsoudil do role závislé ženy, respektive ženy odvržené mužem, ale nabídl jí možnost vlastního samostatného života. Pro Chanu, jejíž příběh je pro prostředí, z něhož pocházela, i pro její napojení na levicovou avantgardu meziválečného Československa podle mého soudu nejpoutavější, mohl příklon ke komunismu představovat jakýsi amalgám vlivů, které se podílely na formování její osobnosti. Jaký byl její vnitřní myšlenkový svět, si nyní můžeme jen domýšlet, ale v knize naznačené okolnosti dávají této imaginaci vcelku plastickou podobu. V Ritině případě se otázka proměňující se politické identity stává obzvlášť naléhavou, především s ohledem na její nezávislé aktivity v sedmdesátých a osmdesátých letech. Její „salón“ a udržování živého kontaktu se západním světem představují dosud nezpracovanou rovinu formujícího se nezávislého myšlení v Československu.

Autorka je historička, působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

Kniha vyšla jako bezplatný tisk Nadace Rosy Luxemburg, dotisk bude možné zakoupit brzy.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace