Památník holokaustu v Berlíně. Foto Tomas Castelazo (CC-BY-SA-4.0)
V Německu se po třiaosmdesáti letech od pogromu obecně známého jako Křišťálová noc, který si připomínáme 9. listopadu, opět rozpoutala debata o jedinečné či univerzální povaze holokaustu. Nejde přitom o jeho popírání či zlehčování, spíše o jeho kontextualizaci v rámci výzkumu genocid a masového násilí. O lekci, kterou lidstvu tyto hrůzné události udělily a udělují. Pro našince se tak možná překvapivě dostává významné pozornosti historikům.
Každoroční celoněmecký kongres historiků (v řadě již 53. Deutscher Historikertag), který média v Německu obšírně pokrývají, se odehrál letos stejně jako mnoho dalších akcí online. Jeho ústředním tématem bylo navrácení kulturního bohatství zemím jeho původu. Ani zde však nešlo pouze o právní nebo politickou diskusi. Řešilo se spíše veřejné nastavení debaty o dějinách a paměti, vystavování a vnímání lokální, koloniální i globální historie. Opomenuta nezůstala ani nová muzea, jako je třeba Humboldt Forum v Berlíně.
Nacističtí zločinci před soudem
Diskusi o novém pojetí reflexe německé minulosti s ohledem na násilí rozvířil už na jaře článek Dirka Mosese Německý katechismus. Tento australský historik v něm provokativně rozporoval výlučné postavení nacistické minulosti ve zpracování vlastních a potažmo i globálních dějin, a především holokaustu jako nejkrajnějšího zločinu, spáchaného Německem a Němci. Moses mimo jiné tvrdí, že implicitní hierarchie mezinárodního trestního práva, na jejímž vrcholu je genocida jako „zločin zločinů“, nás zaslepuje před jinými typy zabíjení civilistů, jako je plošné bombardování aglomerací nebo „kolaterální škody“ raketových či dronových útoků.
Za současné situace už Habermas odmítá pojímat holokaust jako výsostně jedinečný. Přínos naopak vidí v jeho komparativní reflexi.
Osud pachatelů nacistických zločinů je ostatně i dnes živé téma. Po Johnu Demjanjukovi jde v Německu po deseti letech například o obžalování stoletého dozorce SS z podílu na zavraždění asi 3500 vězňů v Sachsenhausenu. Nacistická sekretářka v táboře Stutthof, Irmgard Furchner (96 let) nedávno uprchla z domova seniorů, aby se vyhnula spravedlnosti. Nakonec byla dostižena v Hamburku a soudní proces přeložen na 19. října 2021. Vůbec poprvé se tak v případě Furchner soudní řízení týká civilních zaměstnanců nacistických koncentračních táborů.
Oba obvinění jsou pravděpodobně poslední nacisté, kteří budou čelit spravedlnosti před soudem. U zemského soudu v Hamburku se ovšem v říjnu odehrával ještě jiný spor. Jak píše německý deník TAZ, asi hodinu před začátkem řízení vysvětluje skupinka pěti lidí u vchodu, že soud nepovažují za nutný. Jejich samozvaným mluvčím je muž s čapkou ozdobenou černým sluncem, symbolem vyjadřujícím u pravicově extremistické scény solidaritu s SS. Před budovou soudu nechybí ani demonstranti z antifašistických iniciativ s transparenty proti promlčení nacistických zločinů. Jaké poučení ale ze stíhání plyne například pro Kosovo Sýrii a Afghánistán a pro mezinárodní trestní právo obecně?
„Nový spor historiků“
Už když Moses připravoval svůj text, tušil ostrou protireakci. Avšak z podstaty svého výzkumu holokaustu a genocid – a v této oblasti je světově uznávaným odborníkem – i ze zkušenosti z Brity kolonizované Austrálie cítil nutnost tuto diskusi přenést ze zámoří právě do Německa. Následná několik měsíců nepolevující debata o podstatě a záměru jeho sdělení výrazně přesáhla hranice Německa, a to především směrem do sousedních německy mluvících zemí, Rakouska a Švýcarska, což jistě nebylo součástí Mosesova plánu.
Dirk Moses, který nedávno vydal mezinárodně ceněnou monografii The Problems of Genocide: Permanent Security and the Language of Transgression (Cambridge University Press, 2021), svou tezí o nutnosti pracovat vedle holokaustu také s koloniální minulostí a jejími následky vyvolal mediální otřes. Německé noviny Die Welt tuto debatu dokonce nazvaly „novým sporem historiků“, čímž odkazovali k debatě o povaze nacistického režimu z konce osmdesátých let. Odtud byl už jen krůček k tomu, aby se do debaty zapojili i někdejší protagonisté původního „sporu historiků“. A tak není divu, že se v tisku znovu objevil hlas předního německého filosofa Jürgena Habermase.
V letech 1986/7 se stal Habermas nejhlasitějším kritikem „apologetického“ přepisování soudobých německých dějin, které se snažilo stavět nacistický režim a jeho zločiny na roveň s jinými autoritativními režimy a zvláště se zločiny komunismu. Levicově liberální intelektuálové s Habermasem v čele se tehdy v západním Německu jasně vymezili proti profesoru Ernstu Noltemu (1923–2016) a tzv. revizionistům, jejichž snahy o srovnání nacismu a komunismu vnímali jako relativizaci německé viny. Dnes je ovšem situace jiná, říká Habermas, a někdejší nacistické elity se již nechtějí a vzhledem k přirozenému běhu lidského života ani nemohou dostat k moci, jak se sám ještě v osmdesátých letech obával.
Za současné (jakkoli bouřlivé) politické a ekonomické situace už Habermas odmítá pojímat holokaust jako výsostně jedinečný. Přínos naopak vidí v jeho komparativní reflexi, což ostatně podporuje i rakouský historik Philipp Ther, v našem prostředí známý jako autor knih Temná strana národních států (2011, česky 2017) nebo Nový pořádek na starém kontinentě (2014, česky 2016). Není divu. I tato země si nese svou historickou zátěž – imperiální, identitární i nacistickou. Přestože odborníci dávno poukazují na kolaboraci lokálního rakouského obyvatelstva s nacisty a vymezují se proti tezi Rakouska coby „první oběti“ nacistického Německa, u značné části veřejnosti tento pohled stále rezonuje.
V kontextu této debaty v německy mluvícím prostředí, která se přesunula od obětí nacistické zvůle spíše k univerzalistickému komparativnímu pojetí výzkumu holokaustu a genocid poněkud překvapuje, že v našem prostředí dochází k vyhroceným sporům ohledně společných připomínek zavražděných Židů a Romů, jaké například v uplynulých letech pořádal ke Dni obětí holokaustu Institut Terezínské iniciativy. Na inkluzivní pojetí dějin, v němž by se potkávaly a prolínaly příběhy rozmanitých náboženských, etnických, sociálních a genderových skupin, si v českém veřejném prostředí ještě zřejmě musíme počkat. A na konstruktivní debaty o stinných stránkách českých dějin zvláště.
Autorka je historička, působí na FSV UK. V současnosti absolvuje vědeckou stáž Humboldtovy nadace v Berlíně.