Foto Jan Hromádko pro MFDF Jihlava, použito se svolením autora
Judith Butler patří mezi nejvýraznější osobnosti současné filosofie a společensko-humanitních věd obecně. Přestože se proslavila především jako feministická autorka, její myšlení vychází z otázek a témat, které gender implikují, ovšem svým záběrem překračují. To bylo patrné i během její přednášky pro Inspirační fórum, ve které Butler promýšlela otázku obyvatelnosti našeho světa, a to v návaznosti na jedno z klíčových témat své filosofie – téma podmínek žitelného života.
Butler upozorňuje, že až příliš mnoho lidí žije v současné době životy, které k žití nejsou.
Koncept žitelného života u Butler krystalizoval postupně. Původní analýzy Hegelovy teorie uznání Butler rozvíjela do epistemologických i etických důsledků ve smyslu uznání člověka člověkem, uznání různých forem života, identit, tříd a skupin. Z nich pak zformulovala teorii performativity jako teorii, podle které je naše sociální identita postupně tvarována vtělováním norem, skrze které nás druzí lidé uznávají, jednají s námi „jako s někým“, oslovují nás. Opírajíc se o poststrukturalismus, fenomenologii, politickou teorii, lingvistiku, performanční studia či psychoanalýzu, studovala Butler předpoklady, které lidem umožňují, či naopak zabraňují žít své lidství žitelným způsobem. Studovala také podmínky, za nichž na některých životech v našich společnostech záleží a jiné nemají váhu. S tím souvisí i analýza možností rezistence, politické síly odporu, či naopak péče a solidarity a tematika zranitelnosti, odpovědnosti, agrese, performance, etiky.
Jak chápat svobodu?
Formulovat filosofický projekt s odkazem na „žitelný život“ nezní možná příliš radikálně. Mohl by naopak budit dojem cesty myslitelského i politického kompromisu, který je připraven smířit se s málem, protože velké věci už jsme vzdali. Koncept žitelného života, jak ho Butler rozvíjí, nicméně neodkazuje k minimalistické vizi (biologického) přežití, pouhého života, ale upozorňuje, že až příliš mnoho lidí žije v současné době životy, které k žití nejsou, přestože tito lidé (zatím) přežívají. Žijí-li lidé neuznáni, zneviditelněni či vyloučeni, vzdalují se každým svým projevem života životu samému („Vždyť řada pracujících teď řeší otázku: mám dále pracovat, abych ‚si vydělal na živobytí‘, přestože kvůli tomuto ‚vydělávání na živobytí‘ zemřu?“).
Výklad uznání jako přitakání faktu, že na druhém záleží, však Butler v přednášce pro Inspirační fórum obohacuje o druhý výklad uznání. Tím je uznání hranic lidského obývání světa. Současný způsob, jakým lidstvo obývá svět, vede jednoznačně k tomu, že naše životy brzy žitelné nebudou. Tento fakt vede k nutnosti zamyslet se nově nad naším chápáním svobody. Butler představuje dvojí pojem svobody, který je třeba zvažovat: svobodu ve smyslu expanzivní maximalizace zisku a výnosu, a svobodu ve smyslu lidské touhy po společném světě. Druhá forma svobody v sobě zahrnuje i vědomí vlastních hranic, omezení, která umožňují ustavení a existenci společného světa v jeho vyživující propojenosti. Zdá se, že ani jeden význam svobody nám není „prostě fyziologicky dán“ více než druhý, není ovšem ani možné se pro jeden či druhý jednoduše rozhodnout a aplikovat ho. Svobodu, kterou užíváme, sdílíme performativně jako svá těla a identity a stejně tak ji i společensky promýšlíme. Na Butler je významné právě toto filosofické úsilí, které odmítá oddělovat fyziologii a volní rozhodnutí. Východiskem jejího myšlení je pozice, která předchází oddělení pojmů kultury a přírody. To není pouze filosofická manýra – Butler věří, že právě z této pozice je možné dosáhnout udržitelné a žitelné politické a společenské praxe.
Rodíme se jako závislé bytosti
Výchozím tématem, ve kterém zakládá svou teorii performativity, stejně jako etiku uznání a politiku nenásilí, je pro Butler konstituce subjektivity, která se od počátku odehrává jako psychický život vtělování moci (viz práce The Psychic Life of Power, 1997). Do světa se rodíme jako závislé bytosti, bytosti, které potřebují péči a výživu. Prostředí, které nám toto přijetí poskytují, nás zároveň tímtéž gestem péče mocensky podřizuje normativům, kterých si ani nemusí být samo vědomo. Mocí péče jsme určeni dříve, nežli k ní můžeme zaujmout jakýkoli postoj. A co víc, k těm, kteří nás poutají, cítíme sami afektivní připoutání, jež prožíváme jako lásku. Zdálo by se, že jsme tedy od počátku šťastně vyvlastněni a nikdy se nemůžeme stát jednajícími subjekty. Podle Butler to není pravda, avšak řešením není „očištění“ subjektu od nátlaku moci nebo kultury směrem k „pravému esenciálnímu já“. Subjektem se staneme, když popřeme, že sami sebou nejsme, že jsme vznikli jako subordinace a závislost, plni touhy po pečujících („‚Já‘ bych nemohla být tím, čím jsem, kdybych milovala tak, jak jsem ovšem pravděpodobně milovala […] abych trvale zůstávala sebou, musím tuto skutečnost souvisle popírat, a přesto nevědomě a znovu sjednávat v současném životě,“ píše Butler v The Psychic Life of Power). Druhým způsobem, jak nabýváme subjektivity a síly jednat, je, když mocensky udávanou performativitu nás samých v jejím opakovaní narušíme, když zjistíme, že jsme „chybovou“ citací společenských norem, když parodujeme, vytrháváme z kontextu nebo prostě narušíme stereotyp náhodným gestem. Tímto narušením proudu opakování, které si uvědomíme, se setkáváme s naší vlastní silou jednat, jsme schopni kritiky, která je okamžitě kritikou performativní, tělově situovanou (viz Potíže s rodem, 1990, When Gesture Becomes Event, 2017).
V centru lidské subjektivity tak zjevně nestojí autonomie, čistý a sebejistý klid, sebetransparence vědomí ani kolektivní štěstí, ale neustálý mocenský boj, popření, závislost vpletená do naší konstituce a tělesné existence jako její podmínka. Podmínkou žitého života je tedy absolutní nerozpletitelnost vztahů moci a já. Vztah k druhým je založen na životně důležité, přesto však subordinující moci péče. Socialita, včetně té, kterou prožíváme jako příznivou, je poháněna performativitou sil, kterých si nejsme plně vědomi. Jsme zranitelní a jakožto vystavení zraněním jsme ve vztahu, díky kterému můžeme žít lidský život. Naše sebevědomí vzniká skrze popření našich připoutání, čímž si znemožňujeme transparentnost, ale umožňujeme si mít vlastní názor. Potřebujeme druhé lidi, abychom je mohli popírat jako své zdroje. Naše identita se ve společenském kontextu vytváří operací metalepse, tedy zpětným vytvořením pocitu přirozenosti, na které začneme lpět, jako by to byla naše podstata. Identita, včetně genderové identity, je v tomto smyslu kulturní přirozeností, tedy nikdy ne fyziologickou přirozeností, která je kulturou sekundárně překryta, ani ne záměrnou volbou – čistě „kulturním“ rozhodnutím o genderu. Svoboda je vedená touhou po společném životě, kterou zároveň potřebujeme popírat expanzivní formou svobody. Život, který máme vyjednat jako žitelný, je životem zapletené moci.
Proti instrumentální filosofii
Součástí naší identity je tedy složitá společenská propojenost a potřeba vzájemných vazeb. V přednášce pro Inspirační fórum Butler ukazuje, že pokud lidé vinou selhání existujících společenských (státem garantovaných) sítí přicházejí o potřebné krizové struktury péče a pomoci, rozvíjejí sociální struktury nové – naštvané, podpůrné a kritické: „Mezi normativní principy takového hnutí patří vzájemná provázanost, sociální solidarita a revoluční kritika. Jejich cílem je vytvořit podmínky pro život, pro přežití, pro společný život. Solidarita v oblasti péče protestuje proti lhostejnosti vůči umírání.“ V případě pandemie si opět uvědomujeme nerovné vážení hodnoty života ze strany převládající normativity. Nad některými ztracenými životy se tolik netruchlí. To je projev fatálního odmítání nerozdělitelného sepětí svobody expandovat a svobody žít ve společném světě. Gesto přehlížení některých životů „opomíjí společný či sdílený život, ideály kolektivní svobody a péči o Zemi a živé tvory, včetně lidí“. S naději, že se jedná o „předsmrtnou křeč této podoby osobní svobody“ upozorňuje Butler, že bude nezbytné znovu vepsat do našeho povědomí, že svoboda expanze je propojená se svobodou touhy po vzájemné provázanosti. Jsou-li rozpojeny, stávají se destruktivními. Jedním ze způsobů, jak toto spojení aktivovat, je „dedomestikovat“ pečující vztahy ze sféry domova. Takový posun nejde „prostě udělat“, ale je nezbytného ho také společně znovu vymyslet.
Znovu vymyslet chápání svobody ve vzájemném propojení však neznamená fabulovat svět jako laskavý domov. Takovou iluzi systematicky, dlouho a podrobně vyvracejí teorie etiky péče (Gilligan, Held, Tronto, Ruddick, Koggel, Noddings). Vyrovnávat dynamiku mocenských vztahů vzájemně podmíněných subjektů, subjektů sdílejících jeden svět jako domov, znamená žít vratce. Proto je nutné rozvíjet především kompetenci ambivalentního života, který se neuchýlí ke zjednodušenému rozhodnutí o tom, „jak to je“. Emancipace, vymanění se ze subordinace, neprobíhá proti moci, ale v mocenském poli. Žitelný život je životem propojených lidí, kteří si uvědomují všechny aspekty propojení: zranitelnost, závislost, pomoc, podporu, solidaritu. Etika péče není moralismem autonomního jedince, ani relativismem hodnot, ani terorem kolektivismu, ale kompetencí vyjednávat závislé vztahy, kultivovat stav, kde zranitelnost není zneužita. I proto během diskuzní části Butler upozorňuje na riziko paternalismu v péči o druhé. Někdy se staráme tak, že o to ti druzí nestojí. Někdy mají pocit, že se o ně staráme a tím si je přisvojujeme, dezinterpretujeme. Řešením ale není přestat se starat, směřovat ke stále více atomizované politice identity. Řešením je umět se při péči dotazovat, ověřovat si, co předpokládáme, upravovat vlastní projevy solidarity tak, aby podpoření mohli podporu užít pro vlastní jednání.
Velmi obdobně pak chápe Butler i filosofii a humanitní vědy samy. Dlouhodobě trvá na filosofii, která není ani přímočaře užitečná a nápomocná (instrumentální), ani zahleděná do své vlastní důležitosti a trousící pravdy o druhých (paternalistická). Významným úkolem humanitních věd, filosofie a umění současnosti je dotazovat se, moderovat změny, uvolňovat mentální sevřenost a nabízet možné změny myšlení svobody, individua, společnosti a norem, díky kterým bude možné změnit podmínky životů, které z různých pokřivených důvodů nemají pro okolí hodnotu a netruchlíme za ně.
Autorka je filozofka působící na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR a vysokoškolská pedagožka vyučující na Akademii múzických umění.