Foto ČPS / Aleš Vopat (CC-BY-SA 2.0)
Po několika dnech vnitrostranického hlasování je mezi Piráty konečně jasno. Drtivá většina členů a členek podpořila stávající vedení a vyslovili se pro vstup do vlády. Zasedne v ní hned pět stran. Už teď je přitom jasné, že se bude jednat o vládu výrazně pravicovou a konzervativní a že v ní Piráti budou tahat za nejkratší provaz. Strana, která se ústy svého předsedy Ivana Bartoše v uplynulých měsících pasovala na roli parlamentního lídra, získala ve volbách pouhé čtyři poslance, a utrpěla tak historickou porážku. Pirátský debakl se vedení opakovaně snažilo zamést pod koberec s tím, že do voleb šli Piráti jako koalice se STANem a že jim šlo primárně o odstranění Andreje Babiše. Zdá se, že straníci tento narativ přijali a navzdory nynější slabé pozici strany Piráti o účast ve vládě stojí. A to přesto, že riziko jejich postupného a ještě většího zadupání rozhodně není zanedbatelné.
Sebereflexe se nekoná, jedeme dál
Už během předvolební kampaně se přitom Pirátům stalo možná to nejhorší, co může politiky potkat: stali se terčem posměchu. Jejich kampaň, přílišné splynutí se STANem i nepříliš přesvědčivé vystupování stranickeho lídra Ivana Bartoše dovedlo dříve sebevědomou stranu k naprostému debaklu. Kdekdo by přitom čekal, že po tragickém výsledku to bude právě data-based strana, kdo provede základní sebereflexi. K té ale nedošlo. Namísto kritického rozboru vlastních chyb i nadále opakovali, že byli pod masivním útokem dezinformační kampaně ze strany Babiše (a nejen jeho) a krátce po volbách pak přišli s odhalením, že za jejich špatný výsledek může i údajné podrazáctví STANu, tedy jejich koaličního partnera. Jakkoliv je obojí do jisté míry relevantní, nepůsobilo to zrovna přesvědčivě a hlavní odpovědnost za tragický neúspěch nese na bedrech stále vedení strany. To se však rozhodlo hrát vabank a tlačit na vstup do vlády, která Piráty nepotřebuje. Tento tah se vedení povedl, straníci vládu podpořili.
Bude záležet na lidech ve straně, aby svým lídrům zvládali dávat i během následujících vládních let takový feedback, který je udrží alespoň v nějakém kontaktu s realitou.
Výsledky referenda nejde interpretovat jinak než jako jasnou zelenou vládě. Více než 82 procent Pirátů a Pirátek do vlády chce. A to přesto, že v otázkách, na kterých se Piráti profilují (liberální a kulturní politika), mezi koaličními stranami už nyní zjevně nepanuje shoda. Dobře to ilustruje třeba nedávné hlasování europoslanců o případné pomoci polským ženám, které dnes nemohou jít ve své zemi legálně na potrat. Umožnění bezpečných interrupcí v jiných zemích Evropské unie strany nové koalice nepodpořily – kromě právě Pirátů. Liberálnější postoje v této oblasti lidských práv předvedli i europoslanci ANO. Je to jen jeden z mnoha příkladů – navíc na evropské, nikoliv české parlamentní úrovni –, ale lze předpokládat, že v podobných otázkách bude probíhat hodnotový střet i u nás. Čtyři pirátské poslance nebude navíc koalice o 108 členech k ničemu potřebovat. Vše podstatné si odhlasuje bez nich.
Blaničtí rytíři znovu na scéně
Je jasné, že Piráti stáli před extrémně těžkou volbou a těžko říct, jestli z ní bylo nějaké skutečně dobré východisko. Jenže řada dilemat se vstupem do vlády ještě ztěžkla. Výsledky ve volbách totiž nelze vnímat jako pouhé referendum o straně a její voličské podpoře. Mnohem spíš jde o drtivý dopad chybného politického úsudku Pirátů. Bylo by nicméně logické, kdyby z prohry vyvodili alespoň nějaká ponaučení. Odpovědnost totiž není pouze a jenom pozitivní, má i svou druhou, negativní polohu, a i tu je třeba umět kriticky zhodnotit. Čtyři poslance lze vnímat jako závazek pro vstup do vlády, ale také jako důvod, proč do ní nejít. A taková debata se zatím neodehrála. Mnozí komentátoři, zvláště ti, kteří měli vždy tendenci zástupce Pirátů vnímat jako nedospělé děti české politiky (jejich vzdělání, pracovitosti či odbornosti navzdory), budou výsledky referenda bezesporu oslavovat jako hlas rozumu nebo právě politické dospělosti. Stejná slova jsme však slýchali i o koalici se STANem, která nakonec Piráty úplně zničila (a pro niž se také vyslovila většina strany) a sázkou na přetvoření antisystémové strany v partu kravaťáků z ní vysála veškerou autenticitu a atraktivitu. Ani spojenectví se STANem se ale nestalo předmětem nějaké hlubší reflexe, přičemž je dnes už úplně zjevné, že pro samotné Piráty bylo nevýhodné a svým způsobem zničující.
Z dlouhodobého hlediska se sázka na účast ve vládě, která prakticky v ničem nebude korespondovat s pirátskou identitou, může i nevyplatit. Uvědomují si to Piráti vůbec, nebo převládl mesiášský syndrom, který všechno zlé odsouvá do nevědomí? Kromě ČSSD, ze které se během uplynulých let stali Babišovi otroci, se dá vzpomenout třeba na Zelené, kterým pouhých pár let v Topolánkově vládě prakticky zlomilo politicky vaz, ačkoliv jejich pozice byla ze základu jiná: žádné hlasování koalice se nemohlo odehrát bez nich. Ani to u Pirátů neplatí. Jejich hlasy nikdo nepotřebuje a i síla jejich ministerstev bude v porovnání s ostatními stranami zanedbatelná. Přesto je zásadní, že podobné nástroje jako zmíněné vnitrostranické, demokraticky přístupné referendum Piráti mají. Podíl členů a členek na fungování strany je totiž velkou slabinou ostatních partají, kde vedení často funguje v úplném odtržení od zbytku členské základny. Ačkoliv má řada lidí tendence se Pirátům za jejich postupy smát, není to na místě. Třeba i proto, že všichni snáz vidíme, jaké je naladění a atmosféra uvnitř strany a co straníci chtějí.
Kudy dál?
Variant, co mají Piráti dělat, jsme za poslední dobu slyšeli hned několik – vstoupit do vlády i nevstoupit a tvořit „opozici v opozici“ proti Babišovi a SPD, což je se čtyřmi poslanci stejně nevýhodné jako jít do vlády. Některé hlasy mluvily i o tom, že do vlády Piráti jít mají, a pokud by některé zákony byly přes čáru, zase z ní – třeba rovnou co nejvíce spektakulárně – odejít. Jenže i kdyby se Piráti rozhodli, že v určitý moment z vlády odejdou, důvodů pro tento odchod bude v přímé návaznosti na délku jejich setrvání ve vládě stále méně. Podobně jako u blanických rytířů: vždycky totiž může být hůř. A navíc, postupné prorůstání do vysokých pater politiky se nikdy neobejde bez jisté deformace, čehož jsou Piráti skvělým dokladem už nyní.
Politika, zvláště ta nejvyšší, je ze své podstaty slonovinová věž a čím výše se v ní člověk pohybuje, tím větší tendenci k dříve nemyslitelným kompromisům má. Třeba i kvůli pocitu, že ještě zdaleka nedokončil, co započal, že ještě nenastal ten pomyslný bod obratu, že zkrátka ještě není ta pravá chvíle odejít od rozdělané práce a vzdát se i vlastních vizí, představ nebo určité varianty pohodlného života v nejvyšších patrech politiky (se vším, co k tomu patří, včetně služebního auta a dalších benefitů).
Vzhledem k tomu, jak drtivě provládně pirátské referendum dopadlo, ale nezbývá než doufat, že si všechny tyto nástrahy samotní členové a členky uvědomují a že masivní podpora vstupu do vlády není pouhým bianco šekem k tomu, aby si Piráti nechali líbit cokoliv a na svou politiku se v zájmu imaginárního vyššího dobra vykašlali. Něco takového totiž skutečně hrozí – a bude záležet i na lidech ve straně, aby svým lídrům zvládali dávat i během následujících vládních let takový feedback, který je udrží alespoň v nějakém kontaktu s realitou a dá jim jejich chování nahlédnout i z jiné než z vlastní perspektivy. Jinak vedení strany těžko zareaguje v budoucnu lépe, než jak se postavilo ke kritice kampaně a výsledkům voleb. Snadno se totiž může stát, že ze strany, která nás uplynulé měsíce přesvědčovala o kompetenci vládnout, se postupem času stane ještě větší terč posměchu, než tomu bylo doposud, což by mohlo vést k úplnému potopení pirátské pozice. Pro českou politiku by to přitom byla škoda.
Autorka je redaktorka Alarmu.