Banány jsou nejpopulárnější ovoce na světě a pravidelně se umísťují na první příčce oblíbenosti. V roce 2020 se na planetě snědlo 124 milionů tun banánů, což představuje navýšení oproti roku 2019 o šest procent. V první pětce států produkujících banány jsou Indie, Čína, Indonésie, Brazílie a Ekvádor. Podle předpovědí se do roku 2030 světová produkce banánů zvýší na 143 milionů tun ročně. Indie a Čína jsou sice největší producenti, avšak téměř nic nevyvážejí, banány jsou určeny pro domácí spotřebu. Na export banánů se specializují státy Latinské Ameriky – zejména Ekvádor, Kolumbie, Guatemala a Kostarika. Do Evropy se v roce 2020 dovezlo 5,2 milionu tun banánů. V tomto dílu série Zničující import – česká stopa, která vzniká za podpory Nadace Rosa Luxemburg Stiftung, se zaměříme na sociální a environmentální důsledky pěstování a dovozu banánů z Ekvádoru do Evropské unie a České republiky. Právě Ekvádor je totiž největší producent exportních banánů na světě a z této země se jich k nám doveze nejvíce.
Proč jsou banány ve světě i v Česku tak oblíbené? Stručná odpověď zní – protože jsou zdravé, levné, dostupné a chutné. Zdravotní benefity jsou významné, poměrně vysoký obsah vlákniny podporuje trávení, obsahují magnesium, draslík, vitamíny a mnoho dalšího, jak už to s tzv. superpotravinami bývá. Narůstající počet obyvatel planety a jejich výživové požadavky jsou také nezanedbatelným faktorem. V oblíbenosti banánů hraje roli také cena. Když je v českém obchodě možné dostat se na patnáct korun za kilogram banánů, je těžké tomu konkurovat. Třeba taková jablka dosáhla v loňském roce ceny až 48 korun za kilogram. Na druhou stranu je nutné dodat, že průměrná cena jablek byla ještě v roce 2020 29 Kč/kg a u banánů 31Kč/kg. Cena banánů od roku 2003 poměrně stabilně roste a očekává se, že bude růst i nadále. Hlavními důvody jsou stále narůstající poptávka po banánech a nerovnováha v dodavatelských řetězcích související s pandemií covid-19.
Banány jsou v supermarketech často ve slevě – patří totiž mezi potraviny, jimiž řetězce lákají zákazníky k nákupu. Jak je ale možné, že průměrná cena evropských jablek je vyšší než cena dovozových banánů?
Ačkoliv v bytě nebo na zahradě pěstují banánovníky i mnozí Češi, banány v České republice komerčně pěstovat (zatím) nelze. Pokud po nich toužíme, musíme je i nadále dovážet. Nejčastěji se v obchodech můžeme setkat s banány dovezenými z Kolumbie, Kostariky, Ekvádoru, Kamerunu a Panamy.
Arabské slovo pro prst
Banánovník je poměrně speciální rod bylin s ohromným množstvím druhů – od zakrslých až po šestnáct metrů vysoké kusy. Jedná se o největší kvetoucí bylinu na světě. Existuje dokonce domněnka, že plody banánovníku byly asi před deseti tisíci lety jednou z prvních forem ovoce. Banánovník pochází z oblasti Malajsie, Indonésie, Filipín a Nové Guineje. Z těchto oblastí byly banány rozšířeny cestovateli do Indie, Afriky a Polynésie. Zmínky o banánech se objevily například v buddhistických textech v 6. století př. n. l. V roce 327 př. n. l. se s banány setkal Alexandr Veliký v rámci invaze do Indie a dovezl je do Evropy. Banány vozili do Řecka a starého Říma obchodníci a cestovatelé, stejně tak do Egypta a Afriky, kde se jejich pěstování rozšířilo díky příznivým klimatickým podmínkám. Traduje se, že pojmenování pro toto ovoce pochází z arabského slova banān, které znamená prst. Banány původně měly rozměry srovnatelné s prstem a v této velkosti se s nimi lze setkat i dnes, například v některých dobře zásobených večerkách a specializovaných prodejnách.
Ačkoliv má mnoho lidí pěstování banánů spojené primárně s Latinskou Amerikou, je to ve skutečnosti poslední kontinent, kde se banány rozšířily. A to díky španělským a portugalským kolonizátorům, hledajícím v Novém světě velice žádanou cukrovou třtinu pro Evropu. Banánovníky nejprve v patnáctém století přivezli na Madeiru a Kanárské ostrovy, odkud se tato plodina rozšířila do Jižní a Střední Ameriky. Prvotní motivací pro pěstování banánů bylo zajištění energetické a nutričně bohaté potraviny pro těžce pracující africké otroky na plantážích cukrové třtiny. První výsadba ovocných druhů banánovníku v roce 1516 je připisována objeviteli Galapág, Tomási de Berlanga, biskupovi z Panamy. Zřejmě nejstarší a do 20. století nejrozšířenější odrůda banánů v Latinské Americe, která se stala také exportním artiklem do Severní Ameriky a Evropy, je Gros Michel, v Latinské Americe však není původní. Předpokládá se, že ji sem přivezl francouzský botanik François Pouat kolem roku 1836.
Banány podobné těm, které jíme dnes, jsou výsledkem zkřížení dvou druhů – Musa Acuminata a Musa Balbisiana. Tento proces probíhal v Africe kolem roku 650 n. l. Většina spotřebitelů zná pouze sladké a žluté banány Cavendish, pojmenované po Williamu Cavendishovi, 6. vévodovi z Devonshire, v jehož sklenících je kolem roku 1834 vyšlechtil Joseph Paxton, britský architekt a zahradník. Odrůda Cavendish dnes tvoří 95 procent světové tržní produkce banánů. Známé a rozšířené jsou také zelené plantainy s vysokým obsahem škrobu, vhodné na tepelnou úpravu. Existuje však kolem tisícovky odrůd banánů různých velikostí a barev.
Z evropských států komerčně pěstují banány Španělsko, Řecko, Portugalsko a Turecko. Od roku 1941 se banány komerčně pěstují také na Islandu v geotermálně vytápěných sklenících. Banánové plantáže na Islandu jsou od roku 1950 v péči Islandské zemědělské univerzity, produkce je však dnes malá, ročně se pohybuje kolem 500–2000 kg.
Panamská nemoc a největší exportér na světě
Z Evropy se nyní přesuneme do čtvrté nejmenší země Jižní Ameriky, která se dostala do povědomí celého světa právě díky tomu, že je největším světovým producentem banánů určených pro export. Většina banánů, které koupíte (nebo najdete v popelnicích za supermarkety) v České republice, pochází právě z této země. Dnes se banány v Ekvádoru pěstují na rozloze kolem tří set tisíc hektarů, ročně se sklidí zhruba 6,28 milionů tun banánů. V roce 2018 Ekvádor vyvezl 344,8 milionu krabic s banány.
Jaké byly počátky pěstování banánů v Ekvádoru? Sahají do roku 1910, nejdůležitější exportní komoditu však tehdy tvořily kakaové boby. Ve dvacátých letech 20. století ale došlo ke kolapsu jejich pěstování a exportu a z této situace se Ekvádor ekonomicky i politicky vymanil až o několik desetiletí později, po druhé světové válce. Nejvýznamnější milník masivního rozvoje pěstování banánů pro účely exportu nastal v roce 1948 za vlády prezidenta Gala Plazy. Ačkoliv dominantním aktérem v rámci produkce a exportu banánů byla Střední Amerika, díky velkým investicím do infrastruktury, železnice a poskytování investičních půjček a regulací cen předběhl Ekvádor v roce 1952 střední Ameriku v exportu banánů a dosáhl nejvýznamnějšího postavení na světovém trhu. Do roku 1964 dodával 25 procent světové spotřeby banánů.
Důležitou roli ve vývoji ekvádorské produkce banánů sehrály události kolem jedné ze strategických plantáží (Hacienda Tenguel), kterou koupila americká společnost United Fruit Company (dnes Chiquita) v roce 1934. Tato plantáž byla spolu s některými dalšími mezi lety 1950–1960 napadena a zničeny tzv. panamskou nemocí – půdní plísní, která zlikvidovala tehdy nejpěstovanější odrůdu banánů, již zmiňovaný Gros Michel. A to nejen v Ekvádoru, ale i ve Střední Americe.
Dnes jsou mezi největšími exportéry banánů z Ekvádoru firmy Dole (v roce 2019 vyvezli 41 136 941 krabic banánů, což představovalo 11,52 procenta veškerého vývozu banánů z Ekvádoru), dále je to Rey Banano del Pacifico, společnost Segundo Wong, Frutadeli, Comersur a Agzulasa.
Pesticidy, chemie a nekonečné plantáže
Tržní produkce banánů je považována za nejtoxičtější, pokud jde o světovou produkci plodin určených ke konzumaci lidmi (více pesticidů se používá jen u pěstování bavlny). Pěstování na plantážích s sebou nese několik problémů. První z nich je nadužívání koktejlu velkého množství pesticidů. Uvádí se například, že na půl hektaru plantáže je užito 15 kilogramů různých pesticidů. V průměru se v Ekvádoru počet aplikací pesticidů na plantáž práškováním z letadel zvýšil z 22 na 45 ročně. Znamená to aplikaci pesticidů téměř každý týden.
Mezi nejpoužívanější a nejnebezpečnější pesticidy patří paraquat, u kterého agentura pro ochranu životního prostředí USA prokázala riziko chronické bronchitidy, metabolických poruch a dokonce i výskyt Parkinsonovy choroby. Tento pesticid je v Evropské unii zakázaný od roku 2007. Další aktivní látkou je mancozeb ve fungicidu s názvem Dithane 600, který ovlivňuje funkci štítné žlázy. U těhotných žen a u samic zvířat může být ovlivněn plod. Další z řady látek, které nemají v životním prostředí co dělat, je chlorpyrifos, silný neurotoxický insekticid z rodiny organofosfátů. Chlorpyrifos sice není obecně zjištěn v oloupaných banánech, může však poškodit pracovníky, místní komunity a životní prostředí. Na toxicitu chlorpyrifosu jsou obzvlášť citlivé děti, tato chemická látka totiž může narušit vývoj mozku a narušit kognitivní funkce.
Osady a obydlí místních obyvatel stojí často v těsné blízkosti plantáží, na které jsou pesticidy „shazovány“ z malých letadel. Aplikace je tak velice nepřesná a vlivem větru se dostává i mimo cílové rostliny – přímo na lidi a děti hrající si v okolí –, kontaminuje zdroje pitné vody i jiné plodiny pěstované v okolí plantáží. V ekvádorské produkci banánů figuruje 26 účinných látek rozprašovaných ze vzduchu, osmnáct z těchto látek není schváleno pro použití v Dánsku a sedm není schváleno v EU. Přesto jich řada právě z EU pochází.
Banánové oblasti Ekvádoru jsou podle zprávy Defensoría del Pueblo, tamního ochránce pro lidská práva, na vrcholu národních statistik o vrozených vadách. Četní odborníci se domnívají, že to souvisí s pesticidy, které se stříkají z rozprašovačů nad banánovými plantážemi. Kontakt s pesticidy způsobuje bolesti a motání hlavy či mdloby, rozostřené vidění a pálení očí, nepravidelnou srdeční činnost, bolesti žaludku, nevolnost a zvracení, problémy s dýcháním, alergické reakce a ekzémy, rakovinu (u mužů rakovinu varlat, u žen děložního čípku), poruchy rozmnožování, potraty nebo postižení u novorozenců. Dlouhodobý kontakt s pesticidy může vyvolat duševní choroby, jako je schizofrenie či deprese. Do pesticidů plantáže investují více než do platů pracovníků, ochrana a bezpečnost práce často není zvažována. Nejčastěji jsou postiženi právě piloti práškovacích letadel a děti z okolních vesnic.
Aby se zabránilo poškození škůdci, je každý trs banánů na stromě uzavřen ve velkém plastovém pytli, do kterého jsou aplikovány pesticidy. Jen málo z těchto aplikací se kvůli tlusté slupce dostane do jedlého plodu, ale přesto představují riziko hlavně pro pracovníky a okolní prostředí. Rezidua pesticidů v banánech neznamenají automaticky hrozbu pro koncového spotřebitele (ačkoliv v rámci kontrol v EU dochází k záchytu banánů s vysoce nadlimitním obsahem pesticidů) způsob pěstování však toxický je – pro zasažené necílové organismy, pro kontaminovanou vodu a půdu, pro zdraví místních obyvatel. S používáním plastových pytlů souvisí také ohromné znečištění plasty na plantážích.
Plantáže banánovníků jsou trvalá monokultura, kde se nestřídají jiné plodiny. Z hlediska biodiverzity lze mluvit o sterilním prostředí. Daří se tu však škůdcům a plísním. Podobně jako v roce 1950 zničila půdní plíseň „panamská nemoc“ jihoamerické a středoamerické plantáže pěstující odrůdu Gros Michel, je dnes touto plísní ohrožena nejrozšířenější odrůda Cavendish. V boji proti Tropical Race 4 (TR4), což je jiný název panamské nemoci, jsou nasazovány zvýšené dávky herbicidů. Budoucnost pěstování těchto banánů je však velice nejistá, mluví se o pandemii, která tuto odrůdu může zásadně ohrozit. Vědci z celého světa pracují na nových odrůdách a vakcínách, zatím je však používání pesticidů stimulováno státní politikou.
Uhlíková stopa i dětská práce
Uhlíková stopa ekvádorských exportních banánů se pohybuje kolem 1,28 kilogramu CO2 na kilogram banánů. Do tohoto výpočtu jsou započítány všechny vstupy z farmy až po moment, kdy si banán evropský spotřebitel oloupe, aby ho snědl. Hlavními přispěvateli k uhlíkové stopě jsou fáze výroby na farmě a námořní přeprava do evropského cílového přístavu. Ačkoliv doprava tvoří velkou část emisí, faremní používání anorganických hnojiv, pesticidů, fosilních paliv a obalových materiálů je v konvenčních modelech pěstování také emisně významné.
Z hlediska mitigačních opatření je například doporučeno rozvíjet spolupráci mezi sdruženími pěstitelů banánů a lodními společnostmi s cílem upřednostňovat plavidla převážející chladírenské kontejnery, které jsou efektivnější ve spotřebě paliva, a lodě vracející se zpět z Evropy s nákladem plné, nikoliv prázdné.
Dále se doporučuje nahradit chemická hnojiva organickými, kompostovat vyhozené nebo nevhodné banány a zapracovat je do půdy. Nabízí se také zavádění fotovoltaických systémů za účelem posílení využívání obnovitelných zdrojů energie. V neposlední řadě výzkumy upozorňují na nižší emise v pěstování bio banánů pocházejících z certifikovaného ekologického nebo biodynamického zemědělství. Uhlíková stopa pěstování banánů z konvenčních, monokulturních plantáží je 302 g CO2e na kilogram banánů oproti 249 g CO2e/kg bio banánů. Rozdíl je tvořen především díky anorganickým hnojivům a pesticidům aplikovaných v konvenčních farmách, oboje je v ekologickém zemědělství zakázané.
Uhlíková stopa je však pouze jeden aspekt, který bychom měli zohledňovat. Minimálně stejně důležité je uvědomit si, že s každým banánem (a s jakoukoliv další dovozovou potravinou) se k nám dostávají velice cenné zdroje z místa původu. Řeč je o živinách, minerálních látkách, organické hmotě a vodě, kterou si banánovník vzal z místní půdy a uložil do plodů. S exportními banány tak z místa pěstování odcestuje také ohromné množství těžko obnovitelných zdrojů. Pro představu, vodní stopa jednoho kilogramu banánů je v momentě, kdy v krabici opouští plantáž, 456 litrů vody. Banánovník je trvalá plodina a lze jej nepřetržitě pěstovat až třicet let. Výsledkem je, že úrodnost půdy kvůli vyčerpání živin rychle klesá, což způsobuje snížení výnosu banánů a degradaci půdy. To má za následek pokles biodiverzity a schopnosti půd plnit ekosystémové funkce, jako je třeba vsakování dešťové vody a ukládání uhlíku. Degradované půdy jsou nestabilní, náchylné k erozi a zvyšují hrozbu povodní. Pakliže organická hmota a minerální látky nejsou vráceny do oblasti, odkud byly odčerpány, jedná se o drancování půdy a její postupnou degradaci.
Na banánových plantážích v Ekvádoru pracuje kolem dvou set tisíc pracovníků. Polovina z nich překračuje čtrnáctihodinovou pracovní dobu a často nedosáhnou ani na minimální mzdu (400 dolarů měsíčně). Pracovníci často musí také splnit vysoké produkční cíle, aby byli vůbec zaplaceni. Výrobci také snižují náklady a využívají laxní pracovní zákony tím, že najímají zaměstnance jako „trvale dočasné“ pracovníky. V Ekvádoru a dalších zemích Latinské Ameriky jsou banány produkovány také díky nucené a dětské prací. Děti pracují zejména v oblastech s velice nízkou výkupní cenou banánů, a pomáhají tak rodičům s rodinným rozpočtem. Děti a pracovníci jsou přímo vystaveni nebezpečným pracovním podmínkám, toxickým látkám, porušování mezd a hodin, diskriminaci a omezení svobody.
Česko je banánová velmoc. Proč?
Ekvádorské exportní banány pocházejí ze tří provincií: Guayas, Los Ríos a El Oro. Pěstují se zde devět až dvanáct měsíců. Potom pracovníci ručně uříznou ještě zelené trsy a po opláchnutí a třídění je zabalí do krabic. Krabice putují do přepravních kontejnerů, které jsou udržovány v teplotě pod 14 ºC, aby se zpozdilo zrání. Kontejnery jsou naloženy na nákladní lodě kotvící v některém z ekvádorských přístavů specializujících se na export, jako je Guayaquil nebo Bolívar, odkud proudí většina banánů do celého světa. Cesta do evropských přístavů trvá zhruba dva týdny, většina banánů je dovezena do přístavů Antverp, Hamburku nebo Rotterdamu. Odtud jsou rozvezeny do dozráváren a dále do obchodů po celé Evropě.
V České republice jsou banány třetím nejvíce konzumovaným ovocem, hned za jablky a pomeranči/mandarinkami. Banánů v Čechách průměrně sníme 12,2 kg na osobu. Přestože se u nás banány nepěstují, mluví se o tom, že Česká republika je banánová velmoc, protože exportu ovoce z Česka dlouhodobě vévodí právě banány. Skrze Česko banány proudí ve velkém množství do dalších krajin – jsou totiž u nás velkokapacitní dozrávárny firem, jako je Čeroz Group, Hortim, Bakker. Například v roce 2019 jsme vyvezli kolem 50 tisíc tun banánů, zatímco vývoz jablek k výrobě moštu (největší objem vývozního ovoce z Česka) činil necelých 25 tisíc tun, čerstvá jablka pak 11 tisíc. Zisky z prodeje banánů se pohybují kolem miliardy korun. Z Česka vozíme banány zejména na Slovensko, ale i do Polska a dále na východ Evropy.
Tvorba ceny banánů názorně ukazuje problém v sociální a ekonomické nerovnosti u většiny dovozových potravin. Analýza rozdělení zisku z ekvádorských banánů mezi aktéry dodavatelského řetězce ukazuje průměrný zisk z banánů u jednotlivých aktérů následovně: pracovníci na plantážích 6,9 procenta, náklady na produkci 6,8 procenta, import 20,4 procenta, export 4,3 procenta, clo 8,6 procenta, dozrávárna 10,6 procent, supermarket 42,4 procenta. Novější studie upozorňují, že situace v Ekvádoru je sice lepší oproti roku 2004, kdy ekvádorští pěstitelé obdrželi pouze 4 procenta z konečné ceny, zatímco dnes se ohodnocení může pohybovat na úrovni 15 procent zisku; u supermarketů však stále zůstane 42,4 procenta zisku. Ti, kteří nesou největší zdravotní a sociální rizika, tak obdrží ze zisku nejmenší podíl. Světovému obchodu s banány dominují pouhé čtyři firmy (Dole, Del Monte, Chiquita, Fyffes), největší moc a vyjednávací sílu mají ale řetězce.
Banány ve slevě? Díky, nechci
Banány jsou v supermarketech často ve slevě – patří totiž mezi potraviny, jimiž supermarkety lákají zákazníky k nákupu. Zvykli jsme si na to, že jsou banány levné. Jak je ale možné, že průměrná cena evropských jablek je vyšší než cena dovozových banánů? Důvodů je několik. Především se řetězce staly významnými aktéry v rámci vyjednávání o výkupních cenách, často již jednají přímo s dodavateli a mají tendence tlačit na snižování výkupních cen. Německý řetězec ALDI například způsobil kontroverzi mezi latinskoamerickými pěstiteli banánů. Ačkoliv se zavázal k tomu, že bude „naslouchat a učit se“ udržitelnému obchodu s banány, tlačil na snížení výkupní ceny o 1,08 euro za osmnáctikilogramové krabice banánů, jejíž cena se dnes pohybuje okolo 12,4 euro.
Řetězce hrají v potravinovém systému ústřední roli. V Česku je pro 85 procent domácností supermarket hlavní místo nákupu, a tak mají velkou moc ovlivňovat, kteří zemědělci, potravináři a pěstitelé, za jakých podmínek a za jakou cenu se ke spotřebitelům dostanou. Ačkoliv cena za dopravu a dozrávání roste, výkupní cena u pěstitelů buďto stagnuje, nebo je snižována. Potravinový systém v centru s řetězci lze přirovnat k přesýpacím hodinám. Na jedné straně jsou tisíce dodavatelů, na druhé straně miliony spotřebitelů a supermarkety tvoří pomyslné úzké hrdlo přesýpacích hodin, skrze něž potraviny proudí. Jsou to právě neférové obchodní praktiky řetězců a jejich slevové akce, které zásadním způsobem pokřivují cenu a hodnotu potravin a přenášejí náklady na další subjekty. Až příště půjdete do supermarketu a uvidíte banány ve slevě, vzpomeňte si, že neexistuje levná potravina.
Domácnosti v EU vyplýtvají ročně více než 17 miliard kilogramů čerstvého ovoce a zeleniny, což dělá asi 35,3 kg čerstvého ovoce a zeleniny na osobu za rok. V průměru se 29 procent čerstvého ovoce a zeleniny, které nakupují domácnosti v EU, vyplýtvá. Až dvě pětiny všech plodin se vyhodí, protože jsou „ošklivé“. Ve Velké Británii se každý den vyhodí 1,4 milionu banánů. Statistiky plýtvání banány v Česku neexistují, ale podle švédské studie jsou banány nejvíce plýtvaným ovocem v obchodech a domácnostech kvůli hnědým skvrnám nebo drobným modřinám. Ty však představují pouze kosmetickou vadu.
Veřejné zakázky jako možná cesta vpřed
Současný stav pěstování většiny banánů nejen v Ekvádoru není udržitelný, produkuje příliš mnoho externích negativ, která nejsou do ceny banánů započítána. Česká republika, konkrétně skrze svou neexistující vládní a rezortní potravinovou politiku postavenou na dlouhodobé vizi, participativních mechanismech a kritériích udržitelnosti, se podílí na udržování statu quo, Jsme to také my, spotřebitelé, kteří máme na současném stavu svůj podíl plýtváním a pasivním přijímáním výrobně-dodavatelského modelu, který nereflektuje stav životního prostředí v jiných částech světa a potřeby jiných společností. Co dělat?
Na úrovni Evropské unie je potřeba tlačit na zákaz vyvážení toxických pesticidů do třetích zemí, v první řadě těch, které se nesmějí používat v EU. Lze podporovat iniciativy, jako je například otevřený dopis Evropské unii a vládám zemí produkujících banány v Latinské Americe. Dále lze zejména ve veřejném stravování – ve školách, na úřadech, armádě, vězeňských zařízeních apod. pořizovat bio a fairtrade banány. Právě veřejné zakázky mohou být nástrojem pro udržitelnost, pokud budou zohledněna také kritéria sociální a environmentální udržitelnosti.
Proč zrovna bio banány pocházející z ekologického zemědělství? Kvůli zákazu používání chemických hnojiv a pesticidů mají prokazatelně méně nepříznivý dopad na životní prostředí a biodiverzitu. Na druhou stranu nelze jednoduše tvrdit, že pěstování banánů v režimu ekologického zemědělství má samo o sobě pozitivní efekt na výši příjmu pracovníků. Nejsou sice vystaveni toxickým látkám, ale porušování pracovních podmínek, dlouhá pracovní doba a neadekvátní odměna za práci může být součástí exportně orientované logiky také v rámci ekologické produkce banánů.
Tento problém z části řeší systém Fair trade, kdy část z vyšší ceny banánů jde na sociální, zdravotní a vzdělávací programy pro místní pracovníky a jejich rodiny. Přínosné je také navazovat cílené vztahy s agroekologickými banánovými družstvy fungujícími na principech solidární ekonomiky. Takových příkladů je v okolních státech mnoho, nejblíže asi v drážďanském spotřebním družstvu VG. Ostatně pokud se nechceme vzdát banánů, pak nám nezbývá než hledat cesty, jak zajistit právo na biodiverzitu, čisté životní prostředí a přístup ke kvalitním potravinám a důstojné životní podmínky pěstitelům, na kterých jsme ve věci banánů zcela závislí.
Autor je analytik politiky potravinových systémů.
Text je součástí projektu Zničující import – česká stopa na destrukci ekosystémů a rurální společnosti Latinské Ameriky, který vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.
