Foto Pixabay (CC0)
Před více než deseti lety se přední čeští politici a ekonomičtí komentátoři pustili do boje za záchranu evropské civilizace před jednou z existenčních pohrom zeleného „socialismu“: LED žárovkami. Václav Klaus v apokalyptickém boji proti této bruselské „moderně“ radil občanům nashromáždit si doživotní „zásobu žárovek“ před jejich zákazem. Úsporné LED technologie měly podle směrnice EU totiž nahradit klasické žárovky, protože nabídly energetickou úspornost i delší životnost – a měly tedy vytlačit sice levnější, zato neekologickou technologii zavedenou v roce 1879.
Žárovkový socialismus je krásným příkladem toho, jakým způsobem čeští klima- a euroskeptičtí politici a komentátoři mobilizují proti principům regulované tržní ekonomiky v Evropě.
Současné tažení klima- a euroskeptiků proti Zelené dohodě, a především odchodu od uhlí, ukazuje, že se točíme v bludném kruhu. Podobně jako když před dekádou vedl ideologickou válku proti úsporným žárovkám, letos ve svém projevu k 28. říjnu Klaus brojil proti obětování běžných lidí „nevědecké klimatické chiméře“, která údajně útočí „na životní úroveň a životní styl obyvatel Evropy“, tedy nás všech. Ony „socialistické“ LED žárovky ale po letech názorně vyvracejí především Klausovu (anti)klimatickou i ekonomickou chiméru. A nejen to, úspěch úsporného osvětlení hlavně ukazuje, že Česko nemůže zelené transformaci EU jen nevěřícně přihlížet, protože pak bude nadále technologicky zaostávat. Musí se do ní naopak zapojit promyšlenou průmyslovou politikou.
Žárovkový socialismus
Žárovkový socialismus je krásným příkladem toho, jakým způsobem přední čeští klima- a euroskeptičtí politici a komentátoři mobilizují proti zavedeným principům regulované tržní ekonomiky v Evropě. O co v onom odporu proti „zelené“ žárovce vlastně šlo? A jak tento spor dnes vyvrací klausovské mýty o škodlivosti Zelené dohody?
Čeští skeptici svůj odpor pojali jako boj o civilizační záchranu před rudo-zelenou chimérou. Podle nich zákazem klasických žárovek ve prospěch úsporných – a progresivně LED – technologií porušily evropské státy a instituce přirozené pravidlo nezasahovat do tržní soutěže a spotřební volby. Dalším problémem byla vysoká pořizovací cena úsporných žárovek, která prý ohrožovala životní úroveň Evropanů. A v neposlední řadě šlo také o ohrožení jejich životního stylu, protože žluté a hřejivé světlo vydávané klasickými žárovkami měl údajně nahradit bělavý chlad těch úsporných.
Michael Weinold však názorně vysvětluje, že zákaz klasických žárovek namísto evropského klimatického socialismu sledoval vývoj celosvětové technologické soutěže. V ní těžké váhy jako americká GE Electric zaspaly, a tím podlehly čínské a východoasijské konkurenci, zatímco evropští výrobci Philips a Osram v ní úspěšně obstály. Masivní nasazení úsporných žárovek v této soutěži navíc dramaticky snížilo jejich pořizovací ceny. Evropanům se proto ve výsledku životní úroveň vůbec nesnížila.
A není ohrožen ani náš životní styl. Podle zkušeného elektrikáře, kterého má autor textu v rodině, jsou LED žárovky vedle úspornosti a delší životnosti také mnohem variabilnější a přizpůsobivější. Nabízejí možnost vybrat si mezi více produkty, designy a barvami osvícení. Přechod z klasické žárovky tak možná ohrožuje Klausův jednobarevný svět, svět zákazníků běžných elektrikářů ale naopak obohacuje.
Déjà vu „zelené inflace“
Příběh úsporné žárovky je alternativou současného příběhu energetické krize, jak nám ho prodávají čeští kritici Zelené dohody. Ta je sice stále na úrovni debat, nikoli plné realizace, ale Andreji Babišovi to stačí, aby na glasgowské klimatické konferenci varoval proti „evropské zelené sebevraždě“. Europoslanec Alexandr Vondra pak mluví o rudo-zeleném „požáru bídy“. Guvernér ČNB Jiří Rusnok zase šokové zvyšování úrokových sazeb ospravedlňuje jako reakci na „zelenou inflaci“ a na inflační tlaky kvůli „ozeleňování za každou cenu“.
Tento příběh je déjà vu nejen proto, že se až příliš podobá antižárovkové kampani. Připomíná nám také, že podobné kampaně podkopávají akceschopnost českého státu aktivně řešit hospodářské krize, například chytrými regulacemi a investicemi. Drží ho naopak v zajetí zastaralé mantry boje proti dluhu (a nyní také inflaci). V Česku tak může do ekonomiky legitimně zasahovat prakticky jediná instituce, a tou je centrální banka. Když před deseti lety vláda v boji proti veřejnému dluhu zaškrtila pokrizovou obnovu, ČNB se ji nečekaně razantně pokusila nakopnout nákladnou devalvací, tedy znehodnocením české koruny.
Dnes se situace ve zcela jiném kontextu opakuje. Zatímco současná vláda zůstává laxní v řešení covidové krize i současné energetické cenové krize, ČNB radikálním zvýšením úrokových sazeb šlape šokově na brzdu proti inflační spirále. Odnesou to domácnosti a firmy, kterým se stejně skokově zdraží úvěry a hypotéky. Vondra může cítit zadostiučinění. Za prohloubení dopadů cenové krize přeci nemůže dlouhodobá nečinnost vlády, kterou nejlépe ilustruje neřízený krach Bohemia Energy na našem nedostatečně regulovaném trhu s energiemi. Může za to údajné bláznovství Zelené dohody, jež se ještě ani nezačala prakticky realizovat…
Studie podpořená Bankou pro mezinárodní vypořádání, jakousi společnou bankou všech centrálních bank, má ale na roli zelené transformace v cenových krizích jiný názor. Ten nás opět přivádí ke zkušenosti s LED žárovkami jakožto ekologicky udržitelnou, ale původně drahou technologií. Role ČNB by neměla tkvět ve strašení zelenou inflací, jakkoli i její dopady na domácnosti musíme brát velmi vážně. Měla by naopak sledovat dodatečné zapojení centrálních bank po bok „vlád, soukromého sektoru, občanské společnosti a mezinárodních institucí“ do koordinovaného řízení zmíněné zelené modernizace a předcházení výkyvům. Ty jsou spjaté zaprvé s náhlými pohromami, jakou bylo letošní tornádo na Moravě; zadruhé jsou spojeny s technologickým přechodem na větší odolnost našich společností a ekonomik proti množícím se projevům klimatické změny.
Průmyslová strategie se dvěma přívlastky
Před snížením dopadů cenové energetické krize na rozpočty domácností a firem nás tedy nezachrání další jednostranná intervence ČNB. Naopak, měla by to být vládou koordinovaná průmyslová strategie. A protože dopady klimatické změny i zelené technologické modernizace na rozpočty domácností nelze vůbec podceňovat, tato strategie musí mít i dva klíčové přívlastky: sociální a zelená. Musí regulacemi a investicemi propojit sociální zájmy Evropanů na úrovni klimatu i běžného života. Investice pro to leží předpřipraveny v Národním plánu obnovy a dalších fondech EU. Je jen na schopnostech české vlády je aktivně nasměrovat do měst, domácností a firem.
Zelená dohoda se běžnému člověku může oprávněně zdát nesrozumitelná. Úspěšný příběh konkrétních produktů, například udržitelné žárovky, nám ji ale pomáhá lépe uchopit. Velkou roli v tom může hrát i těch málo zbývajících, ale – jak pád Bohemia Energy prokázal – stěžejních státních společností, jako je ČEZ. Právě skrz jeho zelenou modernizaci můžeme zajistit, aby se severočeské domácnosti nemusely dusit jen proto, že si ty pražské chtějí zatopit a že průmysl musí dále vyrábět. Skrz zelenou modernizaci vozového parku ČD lze zvýšit komfort každoročně rostoucího počtu cestujících a přitom podpoříme konkurenceschopnost českých soukromých firem typu Škoda Transport. A ve výčtu takových případů můžeme pokračovat donekonečna.
Lze tak souhlasit s hlavním ekonomem ČEZ Pavlem Řežábkem. Podle něj v „zeleném byznysu poteče v Evropě i v celém světě veletok peněz: na obnovitelné zdroje, dekarbonizaci, energetické úspory a skladování energie. Byla by škoda, aby plynul mimo nás. Pro jeho využití je v první řadě zapotřebí nastavit státní rámec a pravidla. Pro budoucí vládu je to velká výzva a příležitost.“
Tento státní regulační rámec musí příští vláda vzít vážně. Českému státu se ho totiž zatím nedaří úspěšně uchopit ani na evropské, ani na národní úrovni. Na evropské úrovni zatím vystupujeme s pochybovačnou rétorikou pasivně agresivního outsidera. Regulační cíle odchodu EU od fosilních paliv jsou pro nás moc ambiciózní – a totéž platí pro investice do vývoje zelených technologií a pomoci státům, firmám a domácnostem při jejich zavádění. Česko ale žádným outsiderem být nemusí. Očekávané začlenění jaderné energetiky do financování Zelené dohody za podpory vybraných států EU ukazuje, že tato dohoda zaprvé není žádným bláznovství a zadruhé zůstává otevřená kompromisům, i když musí lpět na jasně stanovených pravidlech – stejně jako v případě úsporné žárovky před deseti lety.
Autor je výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.