Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Výročí 17. listopadu 1989 s sebou každoročně přináší prostor pro reflexi, kam jsme se za uplynulé roky posunuli a nakolik jsou tak často skloňované svoboda a demokracie dostupné skutečně všem. Letos, kdy o den dříve zachytily testovací stanice rekordních 22 479 nově nakažených a na Staroměstském náměstí se uskutečnila desetitisícová demonstrace proti covidovým opatřením, se přidává ještě docela nový rozměr: o jaké svobodě jsme to uplynulé tři dekády vlastně mluvili? Pro ty, kdo odmítají očkování a kroky státu během pandemie chápou především jako neoprávněné zasahování do svých životů, je svoboda hlavně možností rozhodovat sami o sobě, bez ohlížení se na ostatní. Slýcháme sice mnoho měsíců o důležitosti proočkovanosti, která chrání ty nejslabší, na něž může virus dopadnou nejtvrději, ale je podstatné si uvědomit, v jakém dějinném bodě se tento apel objevuje. Máme za sebou dvaatřicet let, kdy jsme se pořád dokola navzájem přesvědčovali o tom, že každý se má starat sám o sebe. Spoléhat na zanedbanou sociální politiku, která během pandemie ukázala nová děravá místa, je bláhové, a celospolečensky se stále držíme vyprávění o těch, kteří nemají peníze, protože se nesnažili, nebyli dost pilní, chytří nebo prozíraví.
Už jsme v budoucnosti
Z debaty na dlouhé roky vypadlo, že někteří mají prostě větší štěstí (a proč jim to ostatně nepřát) a že se namísto soutěživosti a zašlapávání oponentů dlouhodobě mnohem víc vyplatí posilovat solidaritu, velkorysost a citlivost pro odlišné životní příběhy než ty, které známe ze svých rodin nebo přátelských kruhů. Teď nastala situace, kdy tohle všechno potřebujeme zmobilizovat, ale je to jako snažit se sešikovat roztavené cínové vojáčky.
Každý z nás dnes může žít svůj vlastní vychýlený kapitalistický sen, každý si může stavět impérium vlastního světonázoru.
Historička Adéla Gjuričová mluví v nejnovějším díle podcastu Kolaps o tom, že oslavy 17. listopadu mají soft politickou podobu („jít si tak trochu retro pohrát na Národní třídu za přítomnosti převlečených policistů s pendreky a něco zajímavého se dozvědět o minulosti“). Letošní 17. listopad však ukázal, že hlavní spor už se dost možná nevede o tom, komu patří odkaz výročí a kdo ho může interpretovat, ale kdo a jak může s nabytou svobodou nakládat. Po letech ohlížení jsme se skutečně posunuli do budoucnosti, ale v té na nás zatím zjevně čeká jen ještě hlubší zmatení a nepochopení.
Vyvíjet větší tlak na neočkované může dávat při tak hrozivých počtech nakažených smysl, ale zároveň se nesmí zapomínat i na druhou stranu státní strategie, a to je třeba stoprocentní nemocenská (což byl návrh, který před pár měsíci vzbudil nelíčené zděšení, ačkoli třeba v sousedním Německu jde o běžnou praxi – zaměstnanci tu dostávají prvních šest týdnů plný plat). Při pohledu na zaplněné Staroměstské náměstí, kde jsou protestující bez roušek a bez rozestupů, se člověk může vztekat a rozčilovat, ale co s tím? Čím dál častější názor, že by v nemocnicích měli v nouzových situacích dostat přednost očkovaní, je víc než děsivý, a navíc nezohledňuje, jak jsme se do současné situace nedůvěry dostali.
Zasloužíme si něco lepšího
O jaké svobodě to tedy po letošním 17. listopadu mluvíme? Po tolik skloňovaných svobodách projevu, cestování nebo výběru školy a práce podle vlastního uvážení se do popředí tlačí ještě jedna, a to svoboda mentální izolace. Odtrhnutí se od celospolečenské situace, od zdravotnických doporučení, od veškeré odpovědnosti za celek. Každý z nás dnes může žít svůj vlastní vychýlený kapitalistický sen, každý si může stavět impérium vlastního světonázoru, které patří jen jemu a do kterého nepustí nikoho cizího. Nikdo to nezakáže, nikdo nás kvůli tomu nemůže jakkoli omezovat, perzekvovat. Jenže tahle „svobodná“ společnost se skácí při prvním poryvu krize. Po jedenačtyřiceti letech s komunisty a dvaatřiceti letech s kapitalisty si zasloužíme něco lepšího.
Autorka je spisovatelka a scenáristka.