Foto PalFest, Flickr (CC BY 2.0)
Když 7. října Švédská akademie vyhlásila vítěze Nobelovy ceny za literaturu, drtivá většina lidí slyšela jméno Abdulrazak Gurnah poprvé. Do všech stran (západního) světa se tak rozneslo tvrzení, že nejslavnější literární cena byla udělena „neznámému spisovateli“. Pokud se však podíváme na seznam laureátů za poslední dvě desetiletí, kromě obřích a všeobecně známých jmen jako Bob Dylan, Mário Vargas Llosa, J. M. Coetzee nebo Alice Munroová lze většinu z nich také snadno klasifikovat jako „neznámé spisovatele a spisovatelky“. Bylo by velmi naivní si myslet, že před udělením Nobelovy ceny za literaturu byla třeba Olga Tokarczuková literární celebritou v Paříži, že vagóny moskevského metra převážely tisícovky čtenářů Imreho Kertésze nebo že si mladí básníci v Nairobi užívali verše Louise Gluckové. Je třeba si přiznat, že Nobelova cena za literaturu je často udělována spisovatelům a spisovatelkám, jejichž tvorba je mimo jejich země známá pouze velmi malému okruhu nejzvídavějších čtenářů a akademiků.
Gurnah nás může naučit nedůvěře v manicheismus a jednoduché dělení lidí na přátele a nepřátele.
V případě Gurnaha se však tento problém ještě dále komplikuje. Jedná se totiž o spisovatele, jehož původ i předmět jeho tvorby se nacházejí v prostoru tak vzdáleném západní mentalitě a povědomí, že by pro většinu českých čtenářů mohl pocházet třeba z Marsu, a bylo by to pro ně víceméně totéž. Kdo je tedy Abdulrazak Gurnah – po Wole Soynkovi (1986), Naguibu Mahfouzovi (1988), Nadine Gordimerové (1991) a J. M. Coetzeem (2003) pátý africký nositel Nobelovy ceny – a proč cenu vlastně získal?
Migrace, diaspora a vyloučení
Abdulrazak Gurnah se narodil v roce 1948 v tehdejším sultanátu Zanzibar, protektorátu Spojeného království. Nezávislost byla tomuto území udělena Velkou Británií v roce 1963. Zanzibar se tím stal konstituční monarchií, jejíž existence trvala pouhý měsíc. V důsledku zanzibarské revoluce, která svrhla sultanát, bylo souostroví transformováno v Zanzibarskou lidovou republiku. Tato republika se brzy spojila s Tanganikou a vytvořily Sjednocenou republiku Tanzanie. Revoluce v roce 1964 vyústila v pronásledování arabského a jihoasijského obyvatelstva s tisícovkami mrtvých, což přinutilo spoustu Zanzibarců – mezi nimi i mladého Abdulrazaka Gurnaha – opustit svou vlast a hledat útočiště v zahraničí.
V roce 1968 tak budoucí držitel Nobelovy ceny dorazil jako uprchlík do Anglie a poté, co se zde usadil, nastoupil na univerzitu. O několik let později na v Kentu obhájil svou doktorskou práci věnovanou beletrii z východní Afriky. Jeho první akademické roky probíhaly na univerzitě Cano v Nigérii a poté se vrátil na svou alma mater v anglickém Kentu, kde vyučoval postkoloniální studia až do nedávného důchodu.
Kromě toho, že je autorem několika esejů o africké a postkoloniální literatuře, je Gurnah editorem dvou svazků Esejů o africké literatuře a Průvodce dílem Salmana Rushdieho. Mimo to je členem poroty prestižní Bookerovy ceny. Pokud jde o beletrii, je autorem povídkové knihy My Mother Lived on a Farm in Africa (Moje matka žila na farmě v Africe, 2006) a deseti románů: Memory of Departure (Vzpomínka na odchod, 1987), Pilgrims Way (Cesta poutníků, 1988), Dottie (1990), Paradise (Ráj, 1994), Admiring Silence (Obdivné ticho, 1996), By the Sea (U moře, 2001), Desertion (Dezerce, 2005), The Last Gift (Poslední dar, 2011), Gravel Heart (Srdce ze štěrku, 2017) a nejnovější Afterlives (Posmrtné životy, 2020).
Elena Brugioni, profesorka africké literatury na brazilské Státní univerzitě v Campinas, která se tvorbou Abdulrazaka Gurnaha zabývá více než deset let, považuje ocenění za zasloužené, a to jak kvůli kvalitě autorova psaní, tak pro témata, která řeší. Věnuje se na jedné straně velmi aktuálním problémům, jako je diaspora a migrace, na straně druhé záležitostem typickým pro oblast Indického oceánu, které jsou široké veřejnosti v podstatě neznámé. Je to velmi „autentické“ psaní, často spojené s trajektorií biografického života – jako v knize Vzpomínka na odchod, která vypráví příběh mladého muže nuceného opustit svou zemi.
Zároveň jde o psaní, které si klade za cíl ukázat, proč je složitá mozaika kultur na východním africkém pobřeží zdrojem konfliktů, což je podle Brugioni pohled protikladný k mírovému multikulturnímu vesmíru, který nám často „prodávají“ odborníci na indickooceánská studia. Skvělý příklad lze nalézt v románu s ironickým titulem Paradise, v němž Gurnah zkoumá složitost dějin Tanzanie a odhaluje komplexní a komplikované vztahy mezi menšinovou, vládnoucí třídou arabských obchodníků a zbytkem populace. Důležitá je podle Eleny Brugioni také autorova schopnost ukázat, že koloniální historie je základem současných vyprávění. Jako příklad uvádí román By the Sea, v němž jsou potíže, s nimiž se současní migranti a uprchlíci potýkají, stavěny do protikladu k migraci, která v minulých stoletích tvořila kulturní melting pot východního afrického pobřeží.
Mezikulturní dialog
Na tomto místě stojí za zmínku, že zatímco u západních čtenářů byl reakcí na udělení Nobelovy ceny Gurnahovi údiv nad oceněním „neznámého spisovatele“, v afrických a afrikanistických kulturních kruzích se rozpoutala debata o míře jeho „africkosti“. Byli tací, kteří zpochybňovali jeho původ, barvu pleti, jazyk, ve kterém píše, i místo pobytu. Pro jedny nebyl jakožto míšenec arabského původu dost černý, pro další nebyl dostatečně africký, protože žije a publikuje v Anglii, píše anglicky a často vstupuje do dialogu se západní literaturou.
Je pravda, že Gurnah si hodně hraje se „sdílenými prostory“ západní kultury a se západní literární tradicí. Podle Brugioni se jde především o to, jak je převádí a přizpůsobuje jiným kontextům. Jako příklad zde můžeme znovu uvést knihu Paradise, která je pojata jako radikální adaptace Srdce temnoty od Josepha Conrada. Román vypráví příběh mladého Afričana jménem Joseph, který se ze svahilského pobřeží vydává na cestu do srdce Afriky. V Gurnahově díle ovšem nalezneme odkazy i na jiná slavná díla minulosti – třeba na Shakespeara. Nicméně ti, kteří si dali práci s vyhledáváním západních referencí v jeho díle, už se neobtěžovali ověřit si ty ostatní – zejména ze svahilské tradice, arabského eposu nebo z Koránu. Všechny mají v Gurnahově díle velmi silné zastoupení, jak potvrzuje Elena Brugioni, která zdůrazňuje, že všechny mikropříběhy obsažené v jeho tvorbě jsou hluboce spojené s východní Afrikou, jakkoli jsou psány v angličtině.
Afrika není jednolitý celek
Co však mohou díla Abdulrazaka Gurnaha přinést čtenářům, kterým jsou skutečnosti, o nichž mluví, zcela neznámé? Tato otázka podle mého názoru odkazuje na politický a sociální aspekt Nobelovy ceny. Gurnahův způsob vyprávění je přístupný každému a zároveň se jedná o velmi dobře „utkané“ psaní. Díky tomu může čtenářům přiblížit dosud prakticky neznámé geografické i kulturní prostory, které dnes získávají stále větší viditelnost a globální význam. Zároveň nám ale Gurnaha ukazuje, že Afrika není jednolitý celek. Zdůrazňuje komplikované vztahy a asijské vlivy, zejména na východním pobřeží. Právě takzvaný indopacifický prostor se podle renomovaných ekonomických historiků nyní stává strategickým místem jak z ekonomického, tak z politického hlediska. Další mimoliterární problematikou je otázka migrace, což je jedno z hlavních Gurnahových témat. Ve svých knihách ukazuje, že migranti nikdy nepřicházejí s prázdnýma rukama, a vždy se snaží zachytit obě strany příběhu.
Bylo by nicméně nespravedlivé a kontraproduktivní považovat tohoto autora za jakéhosi vyslance kultury a dějin své země nebo za pouhého aktivistu. Elena Brugioni zdůrazňuje, že texty Abdulrazaka Gurnaha nejsou v tomto smyslu nikdy jednoduché. Jeho hrdinky a hrdinové a jejich příběhy – setkání, lásky, vášně, rodinné zázemí – mají vždy komplexní rozměr. V jeho díle nenajdeme postavy jednoduše rozdělené na dobré a zlé. Oběti nejsou nikdy jen oběťmi a utlačovatelé nikdy nejsou jen utlačovateli, protože spisovatel má tendenci ukazovat různé aspekty lidských bytostí, aniž by skrýval násilí nebo pronásledování. Jinými slovy, Gurnah nás může naučit nedůvěře v manicheismus a jednoduché dělení lidí na přátele a nepřátele.
Právě to může být v dnešní době neocenitelná hodnota. S rostoucí polarizací západního politického života, s novými hony na čarodějnice a s povídačkami o invazi barbarů, které pronášejí ti, kdo chtějí smazat rozdíly pod falešnými prapory nacionalismu, si musíme stále více připomínat množství odstínů mezi černou a bílou, které tu vždy byly. Potřebujeme příležitost k zamyšlení se nad světem, který budujeme. A tuto příležitost nám ve formě románů snad brzy přinesou do češtiny přeložená díla Abdulrazaka Gurnaha.
Autorka je literární vědkyně. Působí na brazilské Státní univerzitě v Campinas.