Foto Artcam Films
V Marečkově dokumentu, jehož hlavním hrdinou je filmový kritik Kamil Fila, se Iva Baslarová krátce objeví v roli editorky a kamarádky, která s Filou při procházce probírá život. Baslarová učí na vysoké škole, píše o filmech a seriálech (mimo jiné i pro Alarm), stará se o pět psů, které si vzala z útulku, a přátelí se s partou dětí ze znevýhodněných rodin z pražského Smíchova. V rozhovoru vysvětluje, proč bychom se více než na samotného Filu měli zaměřit na sebe a své okolí, v němž můžeme snadno najít témata zobrazená ve filmu.
Při sledování filmu mě napadlo to, co jsem pak několikrát četla na sociálních sítích. Že ten film měl být raději o Ivě Baslarové…
Haha, nemyslím si, že by to bylo o moc veselejší. Martin Mareček to taky párkrát zmínil – bylo to tím, že jsem s sebou vždycky měla psy, někdy i romský „gang“ dětí, s nimiž se ve volném čase vídám, a generovali jsme různé situace a historky. Byla to zábava i něco, nad čím by se dalo přemýšlet, takže chápu, že ho napadlo, že by z toho mohl být film. Já bych ale nechtěla být natáčená a ani mi není příjemné, když se o mně teď mluví. Nejsem na to zvyklá.
Hodně lidí asi trochu mrzelo, že hlavním hrdinou filmu o genderových rolích, což u nás není časté téma, je „zase“ muž.
Já beru Kamilovu roli ve filmu spíš instrumentálně. V tom smyslu, že to podle mě není úplně o něm nebo jen o něm. Musím ale ještě říct, že jsem trochu rozpolcená. S tím, co on dělal, jsem buď nesouhlasila, nebo jsem o tom nevěděla. Když jsem se to dozvěděla, chtěla jsem, aby si to trochu vyžral, ale mám i tendenci ho hájit. Přece jenom je to můj kamarád, známe se skoro dvacet let a vím o spoustě dobrých věcí, které udělal. Dával mi peníze pro matky samoživitelky, byl ochotný jít řešit domácí násilí u jedné mojí kamarádky, promluvit si s jejím mužem, protože jsme si říkali, že s tou svou muskulaturou by na něj mohl zabrat. Dělal zadarmo tréninky v posilovně pro feministky a teď píše opravdu dobrou knihu o feminismu. Takže mám pro něj pochopení, ale kritiku si zaslouží.
Ráda bych viděla ženskou postavu, která řeší reálné životní problémy.
Nicméně měli bychom se dívat hlavně na témata toho filmu. Jde v něm o věci, které bychom neměli tolerovat a které se dějí velmi často. Lidé, a jsou to v drtivé většině muži, si opravdu mnohdy neuvědomují, že nemůžou někoho sledovat. Nebo že je strašné nevěnovat pozornost svému dítěti, když si o ni říká. Spousta lidí, tedy hlavně mužů, v tom příběhu může vidět něco, co sami dělají. Mohou si na základě toho filmu říct, že to změní. A pokud máme ve svém okolí někoho takového, může nás to podnítit, abychom se proti tomu vymezili a dali najevo, že to nebudeme tolerovat. To je pro mě strašně důležité. Taky je spousta mužů, kteří se k feminismu nehlásí, ale svým konáním jsou větší feministi než Kamil. Dělí se o domácí práce s partnerkami, věnují se dětem… Je škoda, že se tak neoznačují. Jednak by si to zasloužili, a taky by to feminismu pomohlo. Lidi by díky tomu viděli, že je to něco důležitého, co můžeme vyžadovat a naplňovat. A že to není sprosté slovo. Třeba si to někteří z nich teď uvědomí.
Je pro tebe důležité, že Síla vzbuzuje diskuzi o tématech, u kterých u nás pořád panuje přesvědčení, že patří do soukromé sféry a není slušné je veřejně rozebírat?
Ano. Když se začne probírat, kdo co dělá, ukážou se určité limity. Kamil ve veřejném životě pro feminismus dělá hodně, ale mezi teorií a praxí může být rozdíl. A on není jediný český feminista, který tenhle problém má. Šokovalo mě, co říkala jedna z jeho bývalých přítelkyň. Přes všechno, co Kamil dělal, když spolu byli, zdůrazňovala, že na ni byl hodný. A že to byl nejlepší z partnerů, které měla. Obávám se, že to byli často právě tito kejhající houseři, kteří už Kamila za Sílu hejtovali. Psali na sítích, jak je strašný a že oni by nic takového nedopustili.
Máš teď obavu, že Kamil nebude pro veřejnost důvěryhodný?
Měla jsem dlouho strach se na Sílu podívat. Postupně jsem se dozvídala, co všechno se točilo, a měla jsem obavu, jak to bude vyznívat. Napoprvé jsem z toho byla trochu špatná, protože v detailech jsou vidět věci, které se mu fakt nedaří. Říkala jsem si, že si to vyžere moc. Ale když ten film začneme vnímat jako ukázku toho, jak se dají vyjednávat mužské a ženské role v osobní i veřejné sféře a jak dělat feminismus správně, dostaneme se k tomu, o čem bychom se měli bavit.
Česko se v genderových tématech opravdu neposouvá moc rychle. Jestli teď po volbách ratifikuje Istanbulskou úmluvu, bude to malý zázrak. Asi tomu nikdo ani nevěří. Máme tady případ Dominika Feriho a teď i Jana Cimického, což se nesmí zamést pod koberec. Snad ty ženy, které už teď byly dost statečné, budou ještě statečnější, půjdou svědčit a tihle dva dostanou spravedlivé tresty. Ale je to jen zlomek toho, co se děje, a my se musíme bavit i o běžnějších věcech. Stalkování je jedna z nich. Tolika lidem, hlavně mužům, to prochází. A pak třeba ta zmiňovaná výchova dětí. Kamil, když je zabraný do práce, nevnímá, co se děje kolem, a to pro něj v tom filmu nevyznívá dobře. Přitom moc dobře vím, že svou dceru Adinu opravdu miluje a dost se jí věnuje. Ale tohle jsou ty nuance, které mu unikají. Všichni vidí, že jeho dcera mu něco říká a on ji ani neslyší. Jindy do ní hučí, že musí vydržet nepříjemnost, a nechá ji šlapat blátem, zatímco jeho přítelkyně Julie nese svého syna, který to vydržet nemusí, protože má prostě jiného rodiče. Jsou to věci, které si člověk často ani neuvědomí. Kdyby tohle dělala žena, tak je okamžitě za špatnou matku a je zpochybněno její mateřství i ženství – přece by přirozeně měla vědět, že dítě se s ní chce bavit nebo že ho něco bolí. Zatímco otec, který prožívá nějakou transcendenci, protože píše úžasný text a nevnímá, je přece v pořádku. On přece k péči nemá vlohy, že… Je to hodně o tom, co mužům dovolujeme, a co vyžadujeme od žen.
Kdyby ten film byl o ženě, která se takhle chová, byl by mnohem skandálnější.
Ano. Mám taky pocit, že jsme tu za některé věci začaly nejprve oceňovat muže. Dřív například vznikla cena Genderman než Ceny Františky Plamínkové pro ženy. Dřív se zabýváme tím, co vlastně znamená maskulinita než femininita. Já už dlouho toužím po tom, abychom se mohli dívat na filmy, dokumenty, seriály o netradičních ženských hrdinkách. Nevím, proč je to pořád takový problém, proč jsou pořád zajímavější muži. Zároveň nemám co říkat, protože já sama bych neměla odvahu být hrdinkou filmu. V mém případě by to ale mohlo přinést skutečně problematické situace. Co mám třeba dělat, když za mnou přijde opilé dítě nebo dítě, které uteklo z dětského domova? Mám různé možnosti: můžu mu pomoct, můžu dělat, že to nevím, nebo ho nahlásit na policii. Když mu dám peníze na cestu a poradím mu, aby se vrátilo, můžu se dopustit přestupku. Proto bych na to odvahu neměla, ale je hodně žen, o kterých by se mělo točit a jejichž příběhy by nás určitě zajímaly.
Část publika, která dokument už viděla, má za to, že je Kamil problematická figura a film může jeho chování legitimizovat.
To si nemyslím, spíš upozorňuje na jeho problematické chování. Reakce publika na Kamila jsou navíc zatím hodně kritické. Lidi říkají a píší, že by se to dít nemělo. Taky je důležité, že se s tím Kamil snaží bojovat a je vidět, že udělal nějaký pokrok. Jasně, někteří vykřikují, že je úplný idiot, což není pravda, jiní zase, že je naprosté zlatíčko, a to tedy taky není.
Taky padlo, že by měl vrátit Gendermana.
To si nemyslím. Toho nedostal za to, jaký je, ale za to, co o feminismu, rolích žen a mužů napsal a veřejně řekl. Druhá věc je samozřejmě ten rozpor, že soukromá osoba Kamil Fila často nejedná podle toho, co říká. A že má problém naplňovat ideály feminismu v soukromí. Jak říkala Rosi Braidotti, člověk nemůže být feministka 24 hodin denně, což neznamená, že můžeme žít ve lži, ale když se v hospodě postopadesáté dostanete do situace, kdy byste měli zase hájit nějaký feministický argument, a už na to nemáte sílu, tak je v pořádku se na to prostě vykašlat. Je oukej vědět, že to nemusíte dělat pořád. Kamilovi to ujíždělo trochu víc, ale to už víme. Já jsem si před časem říkala, jak je možné, že je to zase Kamil, kdo píše dobrou knihu o feminismu. Proč už to nenapsala některá z nás, českých odbornic. Ale on je v tomhle privilegovaný, má na to čas a prostor.
Dalo by se říct, že je privilegovaný v mnoha ohledech.
Přesně tak. Ve chvíli, kdy ho hodně lidí chválí za to, že vystoupil takhle veřejně, je proto důležité tu chválu odmítnout. Ono se to do toho filmu nedostalo, ale já mu tam říkám i to, že trochu využívá svého mocenského postavení. Co by taky kdejaká žena dala za to, co má on. Je známý, slavný, úspěšný, má možnost si vybírat partnerky i práci, a pořád není se sebou spokojený. Mně by stačila pětina toho, co má. Nerozumím tomu, co by ještě potřeboval, nikdy mi to nevysvětlil. Nikdy totiž nebude nejsilnější ani nejchytřejší muž na světě a nebude mít nejkrásnější ženu, což jsou zároveň dost problematické tužby. Teď je to prostě tak, že on ten krok udělal, postavil se do popředí a my bychom tu situaci měli analyzovat a pochopit ji. Abychom si to potom mohli dovolit i my ostatní, kteří jeho privilegia nemáme.
Film Síla chytře nasedá na oblibu antihrdinů. Už nějakou dobu jsou populární komplexní charaktery mužů, kteří bojují sami se sebou, ať už v superhrdinských filmech nebo televizních seriálech, a Mareček Kamila ukazuje jako dalšího z nich.
On ví i to, kdo by ho hrál ve filmu… Kdo z nás má tohle vybrané? Je to samozřejmě Tom Hardy, kterého si vyhlédlo víc mužů (smích). Jemu je opravdu největším nepřítelem on sám. Svět, se kterým bojuje, přináší stereotypy, které kriticky nazírá, ale zároveň jim i podléhá. Já třeba některé věci, které on dělá, dělat nebudu. Hubnout, abych zaujala, nebo se malovat, to je pro mě prostě ztráta času. Ale Kamil podobné věci dělá pořád, a když mám pocit, že už má rozum, tak napíše na Facebook, že se na sebe nemůže podívat. Pochopila bych třeba, kdyby napsal, že se nemůže ohnout přes špeky, aby si zavázal tkaničky, ale že se na sebe nemůže podívat? To je fakt výkřik do tmy.
Martin Mareček ve svém filmu tedy podle tebe dokázal zdůraznit ty nejzajímavější rozpory?
Myslím, že Kamil měl na něj velké štěstí, mohl pracovat s někým, kdo by toho možná schválně odhalil víc. Ale myslím si, že Marečkův film velmi dobře působí v detailech. Když třeba Kamil mluví s taxikářem o přítelkyni Máše, to, co říká, je to v totálním rozporu s tím, proč v té situaci je. Marečkovi se povedlo do filmu dostat Kamilovy rozpory i potřebnou naléhavost. Mně připadalo od začátku zvláštní, proč by chtěl někdo točit o tom, jak intelektuál z posilovny bere steroidy a pak… možná umře. Tenhle příběh je zajímavější a tne to do živého, každý bude mít potřebu se k němu vyjádřit, protože tohle všichni žijeme. Vztahy a problémy se sebou. Mareček byl důsledný – sleduje své linie a má tam přesně to, co tam chtěl mít. Včetně tématu depresí, sebedestrukce i sáhnutí si na život. Já bych jen byla ráda, kdybychom se začali víc dívat na témata z toho filmu v našem okolí, než abychom pořád soudili jeho.
On je to taky filmový Kamil, ne ten skutečný…
Ano, samozřejmě tam o něm spousta věcí není. Proto taky Martin Mareček říká, že se to nejmenuje Kamil – není to jeho portrét. Je to o tom, jak jsme zvyklí vnímat úlohy mužů a žen ve společnosti a co se s tím dá dělat.
Vzpomeneš si na nějaké filmy nebo seriály o ženách, které se ti v poslední době líbily díky tomu, jak rozvíjely své postavy?
Jsem zvědavá na TBH Lucie Kajánkové. Mám radši českou dokumentární tvorbu než tu hranou – o českých romantických komediích radši ani nemluvím, na ty vůbec nemám sílu chodit. Jsem hrozně unavená z filmů, kde jsou muži hraví, svobodní a kreativní a ženy je sekýrují a volají na ně, ať jdou k obědu nebo k večeři…
A filmy nebo seriály v angličtině?
Mám ráda, když je v seriálech vidět, jak se proměňuje doba a vnímání genderových rolí a stereotypů. Seriály, kde jsou transgender nebo nebinární postavy, postavy různých etnicit. Třeba v seriálu Čarodějky (Charmed) dřív byly všechny postavy bílé a heterosexuální, teď taková není ani jedna a nevíme ani, jaká je jejich etnicita, nemůžeme říct, jestli jsou to Portorikánky nebo černošky. Jedna je lesba a učí na gender studies. Je tam i čarodějka transžena a hraje ji transherečka. Ten seriál není kdovíjak zajímavý, ale to, jak se to změnilo za těch pár dekád, je skvělé. Zatím se tváříme, že už to máme vyřešené, ale ještě nemáme proměnu společnosti ani zpracovanou. Teď po volbách mi to připomíná, jak říkala hraběnka v Rumcajsovi, že dvě očka upletla a tři vypárala – v takové situaci teď jsme. (Iva Baslarová psala v poslední době na Alarm recenzi minisérie Vedoucí katedry – pozn. red.)
Mně dlouhodobě chybí ve filmech a seriálech ženské postavy v existenciální krizi nebo antihrdinky, které se vyvíjejí.
Já bych ráda viděla ženskou postavu, která řeší reálné životní problémy. Třeba mně je 44, jsem sama, není to vyhovující a z ekonomického hlediska je to úplný průšvih – tahle společnost je dělaná na dvojice. Navíc se starám o zvířata a o cizí děti, i když nemusím, a někdy si tak říkám, co je pro mě na horizontu. Proto bych ráda viděla ženy, které si dovolí být jiné a mají kvůli tomu problémy. A ne jen takové, že mají hodně vrásek. Těm ta společnost nic nenaděluje. Zajímalo by mě to hodně, chtěla bych vidět, jak svoje problémy takové ženy řeší, protože je to i moje životní situace. Takových věcí pořád moc není, natož aby postavy byly třeba starší ženy. Hodně se mi líbilo třeba britské Happy Valley, kde jsou opravdu reálné problémy, žádné kašírování. Obecně mám raději britské seriály, které kromě té reálné životní tísně umí být i vtipné a nabídnout opravdu zajímavé typy hrdinek. Asi je čas, abychom se o tom víc začali bavit a všímat si takových věcí. To by se mi moc líbilo.