Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Zpráva o smrti Izabely z polského města Pszczyna mě – jak jinak – zaskočila. Minulé pondělí jsem se měla sejít s kamarádkou Gośkou z Vratislavi na kávu, když mi na poslední chvíli napsala: „Lubo, přines červený a černý fix. Až se uvidíme, vysvětlím ti proč.“ Sešly jsme se, koupily fixy a později Gośka na kus kartonu napsala: „Už ani jedna! Za legální interrupce!“ A odnesla ceduli před polské velvyslanectví na Malé Straně.
Jak dnes, po mnoha protestech, všechny a všichni víme, ochranka velvyslanectví téměř okamžitě všechny kritické vzkazy ze svého plotu odstraňuje. Konfrontaci s faktem, že v Polsku žena zemřela, protože její život je v očích polského státu bezcenný, však polské úřady neuniknou.
Zodpovědní jsou politici a političky, poslankyně a poslanci, kteří aktivně prosazují zákony, jež poškozují ženy, nebo pro takové zákony z pohodlnosti hlasují. Zodpovědní jsou všichni, kdo považují právě své svědomí za měřítko morálky.
Společně dnes vzpomínáme na třicetiletou Izabelu, která zemřela 22. září tohoto roku. Život každého člověka je jedinečný. Izabela se však připojuje k řadě žen, které zemřely a stále umírají, protože jim nebyla poskytnuta dostatečná lékařská péče. Umírají, protože se – stejně jako v případě Izabely – ošetřující lékaři a lékařky obávají, že by mohli být obviněni z napomáhání nelegální interrupci. Ženy umíraly, protože si samy prováděly interrupce v nebezpečných podmínkách. A nadále umírají, protože se interrupce provádějí pokoutně, bez náležité péče. Příčina je pořád stejná: zákaz interrupcí nebo ztížený přístup k bezpečným interrupcím.
Jste v našich rukou
Stěží se dá uvěřit, že sto a jeden rok poté, co první stát na světě legalizoval interrupce, se lidé na odpovědných místech chovají, jako by nic nebylo jasné. Odvolávají se na demografický pokles, na ochranu nenarozeného života, na „přežití národa“, na „křesťanské hodnoty“. A to jen proto, aby ženám řekli jedinou věc: V okamžiku, kdy otěhotníte, na vašem životě nezáleží. Nepatříte samy sobě. Jste v našich rukou. Můžeme si s vámi dělat, co se nám zachce.
V nedávné minulosti hnutí proti legálním interrupcím tvrdila, že interrupce je vražda. Tato rétorika je nyní ve veřejných projevech hnutí proti legálním interrupcím v menšině. Tato hnutí totiž změnila svou tvář z hrozivé na laskavou. Poskytují prý psychologické poradenství ženám, které překvapilo nečekané těhotenství. Své přesvědčení, že těhotná žena je především inkubátorem, nyní odívají do terapeutického a expertního hávu. Jejich cíl je však stále stejný: znemožnit ženám a osobám, které mohou otěhotnět, aby rozhodovaly o sobě samých.
Aktivistky a aktivisté hnutí proti legálním interrupcím a všichni, kdo je podporují, tvrdí, že ženy „nesoudí“, ale „pomáhají“ jim. Ale je to právě naopak: nijak nepomáhají, odsuzují. Schválně špatně napsané zákony vnášejí do právního řádu nejistotu. Ta se však přenáší do života lidí z masa a kostí a jejich životy znejišťuje v jejich základech. „Kdo bude zodpovědný za to, když interrupci provedu?“ ptal se možná Isabelin ošetřující lékař. „Neudá mě má kolegyně gynekoložka, pokud dojde k závěru, že by těhotná žena přežila i bez zákroku?“ „Raději počkáme, bude to lepší,“ říkali si možná lékaři v případě Isabely. Mezitím, jak víme z televizních a novinových zpráv, psala Izabela zoufalé esemesky své matce: „Tragédie. Můj život je v ohrožení. A já mám čekat.“ Sama moc dobře věděla, co se s ní děje a co stojí za nečinností lékařů a lékařek: „Dítě váží 485 gramů. Kvůli interrupčnímu zákonu musím prozatím ležet. A oni s tím nemohou nic udělat. Budou čekat, až odumře nebo se něco rozběhne, a pokud se to nerozběhne, skvěle, můžu očekávat, že dostanu sepsi.“
Je to mučení žen
Když se na přelomu 18. a 19. století objevila myšlenka lidských práv, obsahovala dva důležité momenty – jeden fyzický a druhý emocionální. Zaprvé, lidské tělo začalo být chápáno jako autonomní, patřící právě té jednotlivkyni nebo tomu jednotlivci, kteří o sobě ústy tohoto těla mluví jako o „já“. Zadruhé, jiná lidská bytost se stala někým, jehož prožívání a pocity jsou v něčem podobné těm mým, a proto se do ní mohu vcítit. Zavedení lidských práv bylo doprovázeno odmítnutím mučení.
Ale co vidíme dnes? Těla těhotných žen nepatří jim samým. Mnozí lidé se tváří jako svatoušci a tvrdí, že si ani nedokážou představit, proč by se žena mohla rozhodnout jít na interrupci. Autonomii má prý mít oplodněné vajíčko, ale ne osoba, v jejímž lůně je uhnízděno. Empatie se projevuje v první řadě „životu od početí“ a teprve v druhé řadě těhotným ženám – a to jen proto, že jsou pro tento život „inkubátorem“.
Pokud víme, co ženy potřebují pro dobrý život, ať už s dětmi, nebo bez nich, a přitom děláme opak, a pokud takové jednání v některých případech vede k hodinám fyzického a psychického utrpení a nakonec ke smrti, není to mučení?
Možná je mé tvrzení troufalé. Ale i tak chci říct: špatné zákony ve skutečnosti povolují mučení těhotných žen.
Kdo je za to zodpovědný? Zodpovědní jsou politici a političky, poslankyně a poslanci, kteří aktivně prosazují zákony, jež poškozují ženy, nebo pro takové zákony z pohodlnosti hlasují. Zodpovědní jsou všichni, kdo považují právě své svědomí za měřítko morálky. Ti, kteří ve svém černobílém vidění světa, kde spolu soupeří dobro a zlo, nejsou ochotni uznat, že život přináší obtížné situace a že je legitimní se v nich rozhodnout pro interrupci.
Sešli jsme se zde, protože víme, že také my neseme svůj díl odpovědnosti. Je nám jasné, že pokračování současného stavu, tedy další úmrtí těhotných žen, kterým nebyla poskytnuta řádná lékařská péče, je umožňováno mlčením.
A proto: nebudeme ticho! Už ani jedna!
Autorka je filozofka. Působí na Fakultě humanitních studií UK.