Foto Vladislav Steinbauer. Použito se svolením autora.
„Jsou to takové písňové miniatury,“ říká o skladbách ze své nové desky Kampak?! hudebník Daniel Stibor, kterému všichni přezdívají Ctib. Jedna z ústředních postav scény kolem už neexistujícího kultovního rožnovského klubu Vrah a někdejší člen punkových kapel Uštkni či Telefon se nyní představuje také v roli svérázného elektronického písničkáře. Hledá průsečík mezi upřímností folku a syrovou přímočarostí hardcore punku. A nebojí se k tomu využívat současné technologie.
„Chtěl jsem uchopit punk trochu jinak,“ přiznává Ctib a svým úsečným skandovaným projevem, kterému ale nechybí ani špetka punkové přezíravosti, připomíná valašskou obdobu Sleaford Mods. „Jsou pro mě momentálně nejzajímavějšími pokračovateli toho, co dělali v osmdesátých letech Crass,“ říká Ctib, podle něhož už punk dávno neznamená jen kytary, basu a bicí.
Svému stylu říká s trochou nadsázky „discoegopunk“. Stojí na elektronických bicích, syntezátorech a dalších „umělých“ zvucích, metodou je přitom jednoduchost a přímočarost. K nim si přidejte skvělé texty, pečlivě broušené krystaly, v nichž je příběh zkondenzovaný do několika úderných vět.
„Rožnov má pořád své svébytné kouzlo,“ říká Ctib o svém městě, v němž už spoustu let působí jako učitel češtiny a hudební výchovy. Vrah už neexistuje sedm let, ale jeho duch je v Rožnově pořád patrný.
Na albu Ctib s odstupem pozoruje stav společnosti a zpívá o tom, že „náckové v triku s logem SLUŠNÍ LIDÉ/ mají – jak jinak – ty nejlepší úmysly“ a o chvíli později parafrázuje českou hymnu v ironickém sloganu: „rozražený ret/ zemský ráj to napohled/ a střílet/ a v krvi aviváž/ a v dechu cash/ a střílet.“ Každá věta je jako šleh bičem, Ctib v nich hořce glosuje dění v zemi, která si už delší dobu klade jednoduchou otázku obsaženou v názvu desky, odpověď ale pořád nikde. To, že se v názvu Kampak?! vedle sebe potkávají otazník a vykřičník, je náznakem, že jsme odsouzeni k přešlapování na místě.
Konec cynismu
Jako ročník 1970 si Ctib formativní roky prožil v druhé polovině osmdesátých let a zásadním místem pro jeho hudební prozření byl M-klub ve Valašském Meziříčí, vzdáleném jen patnáct kilometrů od jeho rodného Rožnova. Valmez byl tehdy epicentrem zajímavých mladých kapel a tou největší byli samozřejmě Mňága a Žďorp. „Byla to jednoduchá, uvěřitelná muzika. Ti kluci nebyli o moc starší a člověku došlo, že to může dělat i sám,“ vzpomíná Ctib na první setkání s budoucími hvězdami z Valmezu na konci normalizace.
K Ctibovu „základnímu vzdělání“ ale patří i česká písničkářská škola – od Kryla přes Mertu až po Nohavicu a Plíhala. I u nich mu imponovala jednoduchost, s jakou jejich hudba mohla vzniknout. Po jejich vzoru vzal do ruky kytaru a na konci osmdesátých let zakládal první kapely.
Punk přišel do jeho života až o trochu později. Po studiích v Ostravě se do Rožnova v roce 1993 vrátil na civilní službu a zjistil, že ve městě je velmi silná a aktivní, byť ne moc početná parta pankáčů, vesměs ještě teenagerů. „Já a moji vrstevníci jsme byli zvyklí hledět na svět okolo sebe se značnou dávkou cynismu. Byl to způsob, jak přežít život v předchozím režimu. Mně to ale později začalo vadit a tihle mlaďoši přinášeli závan něčeho, co cynické nebylo. Říkali věci, kterým člověk mohl věřit, a ne se jim vysmívat. To pro mě bylo jako živá voda,“ vzpomíná Ctib. Tehdy vzniká Telefon, kultovní punková kapela, v níž se ujal role zpěváka a autora textů. Kromě Telefonu působil Ctib také v Complicité Candide a později v Uštkni nebo ve Výboru veřejného blaha.
„Vůbec jsme se v Rožnově necítili izolovaní. Otevřel se nám svět, byli jsme pořád na cestě na koncerty – od Vsetína až po Prahu. Bylo to velmi intenzivní,“ popisuje Ctib devadesátky, v nichž se punková scéna v Rožnově utěšeně rozrostla. Kapel přibývalo, ale neměly kde hrát. Rockový klub Kamenec, který vznikl po revoluci, skončil, hraní po hospodách mělo svá úskalí, a tak se koncertní večírky přesunuly do garáží, což se ale moc nezamlouvalo obyvatelům přilehlých domů. Naštěstí ale pankáči v roce 1999 narazili na okraji města na opuštěnou budovu bývalé zemědělské školy.
Místo pro muziku
„Vrah je otevřené místo. Není to hospoda, není to rockovej klub, není to mládežnická klubovna,“ dočtete se ve druhém čísle fanzinu VRAHžda, který vydávala parta kolem Vraha. Bylo to rozhodně něco víc než jen klub nebo hospoda. Kromě koncertů se zde konaly také přednášky, výstavy nebo happeningy, fungoval tu výtvarný kroužek a místní kapely tady měly zkušebnu. Pro alternativní scénu na východě Moravy to bylo v nulté dekádě zcela zásadní místo.
Budova patřila pozemkovému úřadu a nájem, který parta dostala, byl relativně nízký. Nahrávala jim také euforie a nadšení, koncerty byly natřískané a jezdit se sem naučili návštěvníci i kapely z nedalekého Slovenska i Polska. Objevily se tu ale i kultovní punkové party ze světa jako La Fraction, Tragedy nebo Severed Head of State.
Postupem času se dramaturgie rozšiřovala i o další žánry, v novém tisíciletí tady zahráli třeba alternativní rappeři jako Astronautalis nebo Ceschi. Jádrem programu ale zůstávaly místní kapely, které zde dostávaly první šanci. „Nikdy jsme se nechtěli izolovat od zbytku světa. Snažili jsme se být co nejvíc otevření,“ vysvětluje Ctib filosofii Vraha, který ale měl samozřejmě v malém městě pověst „místa, kde se píchá marihuana“. „Vždycky jsme existovali na periferii všeho a myslím, že to oběma stranám vyhovovalo,“ říká Ctib. Město nicméně Vrahovi nikdy neházelo klacky pod nohy, spíše autonomní prostor se skřípajícími zuby tolerovalo.
O chod prostoru se starala řada organizátorů, k ústřední čtveřici kromě Ctiba (a taky dvou důležitých kumpánů Kava a Ándrého Bhópála) patřil i Martin Valášek. Ten na své značce Malarie Records v roce 1998 vydal debut Telefonu nazvaný Háková panenka a když po dlouhém pobytu v Polsku na konci devadesátých let přemýšlel, kam se vrátit do Česka, vybral si Rožnov. Místní parta mu učarovala svým tahem na branku i neortodoxním přístupem k řešení věcí. „Jejich podoba punku byla nezvykle umělecká. Nikdy to nebylo jen o pár omílaných heslech, o věcech se diskutovalo a ta komunita byla velmi různorodá,“ vysvětluje Valášek, který byl čtrnáct let dramaturgem prostoru, zatímco Ctib se staral o oficiální chod Vraha a někdy i zvučil. „Ctib byl mozek, který ale také dokázal lidi nadchnout a strhnout svým charismatem,“ dodává Valášek.
Už po roce dostala budova, v níž Vrah sídlil, soukromého majitele a začal dlouhý a vyčerpávající boj o přežití. Když bylo nejhůř, pomohla kampaň na finanční podporu organizovaná přes fanziny, Vrahovi ale nakonec definitivně zlomila vaz jedna přeháňka v roce 2014. Majitelé budovy se pustili do rekonstrukce budovy, ale prostor dostatečně nezabezpečili a vybavení uvnitř doslova spláchl déšť.
„Už jsme nenašli sílu to znovu rozjet,“ přiznává Ctib a jako další důvod konce jmenuje i „únavu lidského materiálu“ nebo fakt, že dřívější periferii dohnala lukrativní vilová zástavba, z níž by stejně dříve nebo později museli vycouvat. Po čtrnácti letech Vrah zavřel, rožnovská parta ale ještě neřekla své poslední slovo.
Vzdor a humanita
Když z Telefonu v roce 2017 odešel bubeník, rozhodla se ho zbývající trojice nahradit bicím automatem. Vznikl Chorobopop, jehož neortodoxní kříženec punku a synth-popu zachycuje třeba výborné album Kočky, krysy, celebrity, vydané na konci loňského roku na Malarie Records. Ctibova sólová tvorba jde ještě o něco dál. Na EPčku Nebo taky ne z roku 2014 – prvním pod jeho jménem – vystupuje jako písničkář jen se španělkou. Aktuální Kampak?! odhazuje kytary úplně. Inspirace folkem zůstala, ukotvení a nápřah jsou pořád punkové, jen prostředky jsou jiné. „Oběma žánrům jde o vyjádření určitého neklidu,“ vysvětluje svůj mix.
Někde mezi punkem a folkem je i jeho vokální projev – úsečný, úderný, a přesto s důrazem na výpověď. Podle Valáška je Ctib unikátní v tom, jak dokáže skloubit pro oba žánry typický protest s humanitou. „Není to jen prvoplánový vzdor, snaží se poukázat i na nějaké řešení,“ říká.
Ctibovy texty jako by zachycovaly nějaký moment, do něhož sice nechá posluchače vstoupit, ale dá mu jen omezený počet indicií a spoléhá na to, že si zbytek domyslí sám. „Snažím se slovy nakreslit jistý obraz, na nějž se člověk dívá a může nad ním přemýšlet,“ říká Ctib, který přiznává, že byť texty mohou někdy působit trochu surreálně, účelem je naopak říct na malé ploše co nejvíc podstatného a vyhýbat se záměrně abstrakci.
V maximálně kondenzovaných mikropříbězích se strefuje do konzumní společnosti („Podle káry, hára, víry, kdo je spasitelem/ podle ráže peněženek/ na elitu rozdělit, a na podezřelé/ a pro každého v telce idolek“), ale zachycuje třeba také momenty existenciální krize („V noci znějí hlasy jinak než za dne/ a věci nejsou stejné ani podobné/ na co ve dne svítí světlo rozumu/ to v noci cizím bytím rozpohybuje tmu.“) Každá píseň nabízí trochu jiný pohled na naši realitu, vždy ale zcela originální.
Stopáž přitom jen občas překročí dvě minuty. „Mám rád krátké písničky, člověk to podstatné řekne a jde se dál,“ vysvětluje s poukazem na klasiky hardcore punku z osmdesátých let. Novému žánrovému směřování odpovídá i pódiová prezentace – Ctib teď vystupuje jen s počítačem a veškerou „show“ tak obstará jeho přítomnost. Přesvědčit se mohli návštěvníci večera Rožnov v Brně v Kabinetě múz, kde se album Kampak?! na konci září křtilo. (Deska vyšla na brněnském Kabinet Records.)
Nezastavit se na místě
„Rožnov má pořád své svébytné kouzlo,“ říká Ctib o svém městě, v němž už spoustu let působí jako učitel češtiny a hudební výchovy na druhém stupni základní školy. Vrah už neexistuje sedm let, ale jeho duch je v Rožnově pořád patrný. Kapely z původní generace pořád sdílejí zkušebnu, zatímco Martin Valášek působí v novém místním klubu Vrátnice, který je ale už spravovaný městem a může si tak dovolit i velkorysejší dramaturgii.
Z podhoubí vybudovaného Vrahem těží scéna dodnes, byť i Rožnov zažívá odliv mladých lidí do velkých měst. „Poslední roky spíš exportujeme umělce pro Prahu nebo Brno,“ říká Valášek a mluví o tzv. „dětech Vraha“, mezi něž patří básnířka Anna Prstková, výtvarníci a hudebníci Jan Vytiska, Ondra Filípek nebo Ladislav Mirvald (Smrk, Degens). „Mladí muzikanti už nepotřebují být tak vyhranění, nemají problém pronajmout si klub a udělat tam vlastní festival a večírek je stejný, jako jsme měli kdysi my,“ dodává Valášek, podle něhož nemá smysl zůstávat zaseknutý ve vzpomínkách na staré časy.
Ctibova tvorba je toho důkazem. Jeho folkem ovlivněný punk křížený s elektronikou na desce Kampak?! ukazuje, že je potřeba pořád se dívat dopředu. Stagnace se rovná smrt.
Ctib vystoupí 11. listopadu v klubu Fuchs2 na večeru s hudebníky Kabinet Records.
Autor je hudební publicista.