Světové společenství chce zastavit kácení deštných pralesů a proces odlesňování. Bude to stačit?

Krom mnoha zklamání přinesl klimatický summit i nadějnou celosvětovou dohodu o zastavení odlesňování. Proč jsou lesy klíčové v řešení klimatické krize? A jak dohoda konkrétně vypadá?

Zatímco poslední hodiny klimatické konference COP26 v Glasgow přinesly velké zklamání z rozmělnění závěrečného textu, začátek setkání světových lídrů se nesl naopak v daleko optimističtějším duchu. Zástupci 141 zemí se zavázali, že do roku 2030 zastaví a zvrátí úbytek lesů a degradaci půdy. Zastavení odlesňování je jedna z nepřekročitelných podmínek zastavení globálního oteplení pod kritickou hodnotou 1,5 °C. Od slibů a závazků je ale hodně daleko k jejich splnění a zde to platí dvojnásob. Nejsou nikterak právně závazné, vymahatelné, navíc máme v živé paměti podobné a nikdy nenaplněné sliby z minulosti. Přesto je několik důvodů k opatrnému optimismu. Evropskou unii navíc čeká již v příštím roce velký test, který prokáže, jestli své sliby myslí vážně, a Česko v tomto testu může sehrát významnou roli.

Odlesňování pokračuje celosvětově rychlým tempem: každé dvě sekundy je zničen les o velikosti fotbalového hřiště.

Chytré načasování na začátek konference – tedy na dobu, kdy byli stále přítomni lídři a lídryně většiny zúčastněných států – a hlad britského předsednictví po prvním „zářezu“ znamenaly, že zpráva o ukončení odlesňování do roku 2030 měla obrovskou mediální publicitu po celém světě, Česko nevyjímaje. Politici – včetně amerického prezidenta Joea Bidena či britského premiéra Borise Johnsona – komentovali dohodu způsobem, jako by osud světových lesů (a nikoli zájmy dřevařského či potravinářského průmyslu, které jsou hlavním motorem světové deforestace) byl jejich srdcovou záležitostí odnepaměti. Johnson například závazek komentoval slovy, že budeme mít šanci ukončit dlouhou historii lidstva jako dobyvatele přírody a místo toho se staneme jejími opatrovníky.

První pochybnosti o realističnosti slibu odstartovala indonéská ministryně životního prostředí Siti Nurbaya Bakar komentářem na twitteru, v němž uvedla, že nutit Indonésii, aby v roce 2030 dosáhla nulového odlesňování, je nevhodné a nespravedlivé. Připomeňme jen, že Indonésie je stále jednou z nejvíce zalesněných zemí na světě, přestože polovina tamních lesů a pralesů od poloviny minulého století zmizela v důsledku destruktivního kácení a vypalování, aby uvolnila plochu pro pěstování palmy olejné. I tak je ovšem třetina rozlohy všech deštných pralesů na planetě právě v Indonésii.

Doposud nejambicióznější plán 

Slib týkající se zastavení deforestace odborníci často srovnávali s nikdy nenaplněným závazkem z New Yorku z roku 2014. Newyorská deklarace měla za cíl snížit odlesňování o polovinu do roku 2020 a úplně ho zastavit do roku 2030. Výsledek? Během pěti let od podepsání deklarace se ztráta lesů zvýšila o více než čtyřicet procent. A i v Brazílii, kde se v té době podařilo odlesňování výrazně zpomalit díky sojovému moratoriu a zákonům na ochranu domorodých obyvatel a jejich životního prostředí, se situace v posledních letech obrátila, především kvůli bezohledné politice prezidenta Jaira Bolsonara. Mýcení amazonského deštného pralesa v Brazílii za poslední rok vzrostlo o dvaadvacet procent na nejvyšší hodnoty od roku 2006.

Odlesňování pokračuje celosvětově rychlým tempem: každé dvě sekundy je zničen les o velikosti fotbalového hřiště. Mezi newyorskou deklarací a sliby z letošního klimatického summitu je naštěstí několik podstatných rozdílů. Ten první je zřejmý již na první pohled. Zatímco o newyorské deklaraci doposud málokdo slyšel, závazek z COP26 má na očích celý svět a jeho plnění se stane tématem nejen pro stále sílící klimatické hnutí, ale i pro investory a sféru byznysu, která stále mohutněji naskakuje na vlnu udržitelnosti a odpovědnosti. Právě finanční stimuly, které mají pomoci slib z klimatické konference naplnit, předchozím závazkům citelně chyběly. Signatáři se tentokrát zavázali poskytnut více než devatenáct miliard dolarů z veřejných i soukromých zdrojů na ochranu a obnovu lesů, boj s požáry a podporu původních obyvatel. Spojené státy, Británie, Norsko, Německo, Nizozemsko a různí soukromí sponzoři zase prý v příštích čtyřech letech poskytnou 1,7 miliardy dolarů na pomoc původním obyvatelům žijícím v tropických lesích.

Velký rozdíl je také v počtu států, které se k závazku přihlásily. Na jejich území leží skoro pětaosmdesát procent světových lesů, newyorská deklarace přitom nepokrývala ani čtyřicet procent. A v neposlední řadě je rozsah závazků z Glasgow daleko širší a komplexnější – zahrnuje investice, obchodní politiky a finanční toky, vlastnictví půdy a lesní práva pro domorodé obyvatelstvo a místní komunity. Závazek navíc nehovoří pouze o lesích, ale také o degradaci půdy ve všech pevninských ekosystémech, což může mít již brzy velký význam. Jak už bylo ale řečeno v úvodu, jde jen o sliby, které je lehké učinit a o to složitější naplnit. Jistotu máme pouze v tom, že pokud se závazek k ukončení odlesňování nenaplní, nenaplní se ani závazek udržet oteplování na 1,5 °C, protože jde o spojité nádoby.

Jak odrážet teplo do atmosféry

Lesy jsou pro klima stabilizující silou. Nejenže regulují ekosystémy a chrání biologickou rozmanitost, ale hrají důležitou roli i v koloběhu uhlíku. Úloha lesů při změně klimatu je vlastně dvojí. Jsou příčinou i řešením emisí skleníkových plynů zároveň. Přibližně dvacet pět procent celosvětových emisí pochází ze sektoru využívání půdy (land use) – jde po energetice o druhý největší zdroj skleníkových plynů. Přibližně polovina z nich (pět až deset gigatun ekvivalentu CO2 ročně) pochází z odlesňování a degradace lesů. Lesy jsou ale také jedním z nejdůležitějších řešení dopadů změny klimatu. Každoročně pohltí přibližně 2,6 miliardy tun oxidu uhličitého, tedy třetinu CO2 uvolněného při spalování fosilních paliv.

Odhady ukazují, že téměř dvě miliardy hektarů degradované půdy na celém světě (což je plocha o velikosti Jižní Ameriky) může mít příležitosti k vlastní obnově. Zvětšování a udržování lesů je proto zásadním řešením změny klimatu. Pokud se na ekosystémy podíváme podle jejich schopnosti zachytávat uhlík, je na prvním místě les, nikoli však ten tropický, jak by asi většinu lidí napadlo, ale les rostoucí v tundře (boreální les). Druhým a pro mnohé překvapivým ekosystémem jsou pak podmořské louky, následují mangrovové háje, slaniska, tedy mokřady s vysokou salinitou, a až na pátém místě jsou tropické lesy. Nicméně debata o roli jednotlivých ekosystémů při boji se změnou je poměrně sofistikovaná, některé aspekty jako albedo boreálních lesů a tropických lesů – tedy míra, jakou různé typy lesů odrážejí elektromagnetické záření (a tím pádem i teplo) zpátky do atmosféry – stále nejsou uzavřeny.

Při diskusi o konci odlesňování nelze opomenout i hlavní důvody, proč se tak děje, a potenciální největší hrozby pro naplnění odlesňovacích slibů. Zhruba osmdesát procent odlesňování ve světě je způsobeno rozšiřováním půdních ploch k zemědělskému využívání, především pak pro živočišnou výrobu. Poptávka po produktech, jako jsou palmový olej, maso, sója, kakao, kukuřice, dřevo nebo kaučuk, a to i ve formě zpracovaných produktů, je hlavním motorem odlesňování, znehodnocování lesů a ničení ekosystémů. A i my Češi na tom máme svůj podíl. Sója z Amazonie, Cerrada, kaučuk z Konga či Kamerunu, palmový olej z Indonésie, to vše najdeme i v českých obchodech, fabrikách či – jako v případě sóji – v krmivech pro kuřata, prasata a další zvířata. Až šestnáct procent zničených tropických pralesů a lesů po celém světě je důsledkem produkce a následné spotřeby výše uvedených komodit v EU, a tedy i v Česku.

Čechům na pralesích záleží

Dobrou zprávou je, že v půlce listopadu Evropská komise představila návrh nařízení nazývaného FERC (Forest and Ecosystem Risk Commodities). Jedná se o právně závazný akt pro všechny členské státy, jehož cílem je ukončení podílu Evropy na globálním odlesňování. Představený návrh zákona je v mnoha ohledech skutečně přelomový a má zaručit, že produkty, které Evropané používají, kupují a konzumují v EU, nepřispívají ke globální deforestaci a degradaci lesů. Podle návrhu by společnosti, které uvádějí rizikové komodity na trh EU, měly sledovat jejich původ a zaručit, že jejich produkce není spojena s deforestací a degradací lesů. Poprvé v historii EU budou muset společnosti nejen dokládat původ komodit, které dovážejí a prodávají, ale také na jejich produkci uplatňovat kritéria ekologické udržitelnosti. To vše i s využitím nejmodernější techniky satelitních snímků a vesmírného sledovacího a monitorovacího programu EU Copernicus.

Jak to tak bývá, i tento návrh obsahuje několik nedostatků, které je třeba odstranit. Neřeší například jiné než lesní ekosystémy, ze seznamu komodit chybí třeba kaučuk či kuřecí maso a tak dále. Ale ještě důležitější bude uchránit návrh nařízení před tlaky dřevařské, potravinářské či gumárenské lobby, které v něm vidí ohrožení svých obchodních zájmů. Od ledna začne schvalovací proces a očekává se jedna z největších lobbistických bitev. A zároveň se ukáže, zda členské státy EU svůj závazek z Glasgow myslí vážně.

S velkou pravděpodobností bude finále schvalovacího procesu pod taktovkou českého předsednictví. Mimochodem i příští COP27 v Egyptě se bude konat v době českého předsednictví. Takže kromě důležitých domácích klimatických témat, jako je rychlý odklon od uhlí, bude moci nová vlády ovlivnit i evropskou globální klimatickou politiku, i když si to patrně ještě ani neuvědomuje. Mnohým Čechům a Češkám naštěstí není problematika ničení vzdálených lesů, pralesů a dalších ekosystémů cizí. Například petici Greenpeace #SpoluProPralesy, která požaduje po budoucí české vládě a europoslancích, aby nařízení proti deforestaci podpořili v co nejúčinnějším znění, podepsalo přes čtyřicet tisíc lidí, a to jsme stále na začátku kampaně.

Autor působí v české pobočce ekologické organizaci Greenpeace.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace