Foto Artcam
Lidé, kteří nechápou funkci umělecké kritiky, rádi argumentují tím, že kdo nic nevytvořil, neměl by kritizovat. Časosběrný dokument Síla se v této souvislosti jeví jako pomsta nerdů. Produkoval jej bývalý šéfredaktor časopisu Cinepur Zdeněk Holý, do distribuce jej začátkem příštího roku uvede společnost Artcam, které šéfuje Vít Schmarc z filmového podcastu Čelisti a iniciátorem i ústřední figurou natáčení je Kamil Fila – filmový kritik, který rád zvedá těžké předměty a označuje se za feministu.
Během nejtemnějšího segmentu filmu vidíme, že se tak označoval i v době, kdy si píchal steroidy a stalkoval svou bývalou přítelkyni. Poté, co sám nevysledoval, zda jeho ex již má jiného partnera, najal si na ni soukromého detektiva. Scén relativizujících Filovu pracně vybudovanou image ochránce žen a bojovníka proti toxické maskulinitě je v Síle celá řada. Bylo by lákavé zaškatulkovat jej po zhlédnutí mezi pokrytce, lháře a podvodníky a žádat, aby mu byl přinejmenším odebrán titul Genderman roku 2018.
Přes občasné pojmenování vlastních poklesků, přes slova o pokusu o něco nového, se Fila po celou dobu natáčení točí ve spirále.
Důvodem, proč se do něčeho takového pouštět nebudu, není mé přátelství s Kamilem, kterému vždy nanejvýš plaše kývnu na pozdrav, když se na nějaké novinářské projekci střetnou naše pohledy. Ba ani respekt k jeho bezesporu záslužné intelektuální činnosti či snad obava ze svalů, kterými v testosteronových příspěvcích na sociálních sítích zastrašuje své názorové oponenty. Jednoduše si nemyslím, že mi v tomto případě přísluší vynášet morální soudy a nepřímo se tím stavět do pozice člověka, jehož jednání je ušlechtilejší a vidění světa hodnotnější.
Zvlášť nepatřičné by bylo posuzovat něčí charakter na základě dokumentu, který využívá skladebné principy hrané tvorby a ještě signifikantněji než jiná nonfikční díla je uměleckou adaptací reality. Pokud se Fila dopustil protiprávního jednání, neplatil alimenty nebo nerespektoval konsent, nemělo by se o tom mlčet. Alespoň pokud nechceme připustit úplnou diskreditaci feminismu v Česku. Nic z uvedeného ale jednoznačně nevyplývá z filmu. Nad ním a nad složeným portrétem opakovaně selhávajícího člověka, který předkládá, budu na následujících řádcích dumat. A poukazováním na některé rozpory pak asi i moralizovat.
Superhrdina odpojený od světa
„Superhrdinové jsou odloučeni od normálních lidí a já se cítím v něčem podobně, ten druh toho odloučení prostě znám,“ praví Kamil Fila neskromně, ale zřejmě upřímně ve studiu České televize, kam byl pozván u příležitosti premiéry deváté epizody Star Wars. Píše se rok 2019 a pětileté časosběrné natáčení Martina Marečka a jeho štábu se pomalu chýlí ke konci. Diváci, již od dokumentu pošetile očekávají čistou pravdu, mohou nerespektování chronologie vnímat jako zradu. Z dramaturgického hlediska ale dává smysl, že film začíná od konce.
Povídání o konceptu vyvolenosti a různých projevech síly nastoluje ústřední téma, které se Mareček, potažmo střihačka Jana Vlčková, oceněná za svou práci na jihlavském festivalu, rozhodli během práce s natočeným materiálem vyzdvihnout. Během veřejných vystoupení, osamoceného datlování i necenzurovaných partnerských dialogů sledujeme muže ve věku 35 až 40 let hnaného touhou být nejlepší v tom, co dělá, a při tom bolestivě narážejícího na limity těla, intelektu i empatie. Přes svou introvertní povahu, vystiženou například scénami, kdy mlčky postává ve větší skupině lidí, se filmový Fila chová tak, aby získával uznání a obdiv. Ostatní jsou pro něj zrcadla, v nichž hledá vlastní cenu. Sám v jednu chvíli připouští, že honbou za pozorností druhých, zejména žen, si něco kompenzuje. Snad nejistotu nebo nízké sebevědomí.
Antihrdina vně světa
Mareček aktéra svého filmu nevysvětluje. Představuje jej ale v dost širokém spektru situací, lichotivých i pohoršujících, abychom jej vnímali jako komplexní, komplikovanou bytost, která dlouhodobě řeší různé psychické problémy. Organicky je do příběhu začleněna například rekonstrukce traumatizující příhody z Filova dospívání nebo jeho vzpomínka na dobu, kdy se začal intenzivněji věnovat kulturistice.
Přestože Fila v Síle během diskuse po filmu Stud mluví v návaznosti na kapitalismus o „obrovském množství vyžití bez hloubky“ a přestože mezi jeho knížkami, jejichž obálky ironicky komentují děj, nechybí vedle Atlasovy vzpoury ani Paradoxní štěstí, dobrovolně se podřizuje konzumnímu imperativu výkonnosti a produktivity a vlastní hodnotu, zdá se, odvozuje primárně od pocitu, že dosáhl něčeho významného.
Nutkání se s jinými srovnávat, snaha být neustále výkonný a jednat podle toho, co ocení druzí, spíše než v souladu s vnitřním přesvědčením ale v natočeném výseku života vedou k odstřižení od vlastních emocí, necitlivosti vůči pocitům bližních, rozpadu několika vztahů, vyhoření a vyčerpání i vážným zdravotním problémům. Kamil Fila očima Martina Marečka je navenek silným, vnitřně však rozpolceným antihrdinou, který se předvádí světu, uvědomuje si, jak se mu prezentovat, aby byl obdivován, ale nedokáže do něj vstoupit.
Co skrýt a co odkrýt
Pronikavé analýzy fikčních světů i společenských problémů na jedné straně, potíž vnímat vlastní sebedestruktivní vzorce na straně druhé. To je jeden z četných konfliktů, z nichž Mareček film buduje. Ačkoli je Síla natočena převážně observační metodou, kdy se nehybné celky střídají s intimními, případně až nepříjemně tělesnými detaily rukou či obličejů, zároveň obsahuje inscenované scény a využívá dodatečně nahraného voiceoveru. V něm Fila interpretuje filmy, které si pro účely natáčení sám vybral – Býčí šíje, Stud, Velká nádhera. Je ale zřejmé, že nemluví jen o nich.
Když vyzdvihuje díla, která diváka nevedou za ruku, ukazují amorální postavy a zápas protikladů, v podstatě předkládá návod, jak bychom měli číst ve filmu zachycený výsek jeho bytí, nač bychom se měli zaměřit a co ocenit. Například ambivalenci a nepředvídatelnost. Síla je v kontextu české kinematografie filmem ojedinělým i odvahou představit temnou postavu, jejíž jednání je místy stejně znepokojivé jako soundtrack Jana Buriana ml., a zároveň takovou postavu neomlouvat, ale nechat publikum, ať se s ní popasuje. Třeba právě během jejích nejslabších chvilek s lehkou nelibostí zjistí, kolik s ní má společného.
Touto metarovinou, kdy Fila prostřednictvím jiných snímků komentuje film, který sledujeme, ale Mareček důvěřivě nevkládá autorství do rukou protagonisty. Naopak: vytváření „interpretační mřížky“, třeba i mimoděčné, svědčí o potřebě mít také zde, nejen na internetu, alespoň nějakou kontrolu nad narativem. Byť nikdy nepůjde o kontrolu stejně důslednou, jaké dotyčný podřizuje své tělo. Voiceover tudíž i při své možné nespolehlivosti, nebo možná právě pro ni, zvrstvuje Filův portrét a dobře slouží jednomu z klíčových témat.
Pro oči druhých
Síla nevypráví jenom o krizi maskulinity v hypermoderní době, respektive o marném hledání její ideální podoby, ale také, na jednom konkrétním příkladu, o vytváření a replikování obrazů správného muže. Příslibem nakouknutí do zákulisí toho, jak je konstruována značka Kamil Fila, je hned v prologu scéna, kdy hlavní aktér odchází ze studia do zákulisí, kde mu asistentka sundává mikroport. Moderátor mezitím pokračuje v povídání o temné straně síly a souboji uvnitř hlavního hrdiny.
Obdobně nás na promyšlené konstruování preferovaného obrazu sebe samého upozorňuje scéna, ve které Fila na rodinném setkání pouští video, které jej prezentuje jako vzorného otce, tedy jinak, než jak po boku své dcery působí v jiných scénách zachycených Marečkem. Příznačné je i nahrávání videa určeného široké veřejnosti, v němž se přední český feminista označuje za sobce, který veškerou péči o dítě vrhnul na matku. V kontextu témat, jež Síla sleduje, není tolik podstatný samotný Filův vzkaz, jako spíš pozitivní odezva dvou žen, které spot natáčejí a obdivují, že se někdo nebojí říct na kameru, že je sobec. Někdo, kdo své partnerce zatajil, že bere steroidy a bez jejího vědomí ji po nocích sledoval, někdo, kdo se zřejmě opakovaně dopustil nevěry.
Daný moment lze vnímat jako varování, abychom se něčím podobným nenechali svést při sledování Síly. Než začneme oceňovat něčí otevřenost, zamysleme se nad tím, co dotyčného ke zdánlivému odkrytí všech karet vedlo. Nebyla to jen víra, že se takto s větší pravděpodobností dočká afirmace ze strany několika tisíc facebookových přátel, o níž mluví Filova švagrová, jedna ze zástupu žen, které aktérovi možná rozumí líp než on sám?
Uvedené ale neplatí pouze pro Kamila Filu. Otázku, zda svou citlivost a rozervanost v době sociálních sítí, virtuálních identit a všudypřítomných fotoaparátů a kamer nestavíme na odiv i proto, abychom zakryli svou pravou tvář a skutečné jednání a přiživili iluzi o vlastní dobrotě, bychom si měli pokládat všichni. Od veřejného intelektuála mluvícího přesvědčeně o nutnosti vnímat toho druhého a o feminismu coby pokračujícím humanismu je zřejmě legitimní očekávat větší pravdivost k sobě i ostatním. Jenomže nakolik pravdivým lze být v době, kdy nerozhoduje jen to, co si myslíme, ale také, a možná zejména to, jak se jevíme? Neboť dokud budeme žít pro oči druhých, o život v pravdě logicky nepůjde.
Slova a činy
Síla nás k obecnějším úvahám vede nenásilně, výmluvnými kompozicemi a juxtapozicí protichůdných nebo navzájem se doplňujících motivů mezi jednotlivými záběry i v rámci nich. Hned úvodní záběr, kdy Fila stojí před fotkou Darth Vadera, naznačuje, že v následujících devadesáti minutách blíže poznáme hlavně temnou stranu síly. Před plakátem arcizlosyna ze Star Wars stojí kritik i později, při aplikaci steroidů, a jeho ztížené dýchání, když s maskou na obličeji v rámci lékařského vyšetření šlape na rotopedu, zní jako Vaderův sípavý dech. Kdo si počká do konce závěrečných titulků, dočká se i Vaderova citátu „Don’t underestimate the Force“.
Samotný Fila se ve filmu za psaný text ukrýt nemůže. K mobilu nebo notebooku sice zrak upírá neustále, ale vyjma recenze na Osm hrozných nikdy nevidíme, co píše. Promlouvají za něj hlavně činy a rozhovory s partnerkami, kamarádkami a členy rodiny. Výčitkám, že nedodržel ten či onen slib, týkající se osekání pracovních povinností, pomoci se stěhováním nebo dodáním slíbeného článku, čelí mlčením, výmluvami nebo ublíženeckou poznámkou, ať si někdo zkusí žít v jeho kůži. Situace, v nichž jako partner či publicista zjevně selhal, překlápí tak, aby z nich vyšel jako oběť.
Bolí sledovat, jak se jeho dlouhodobější vztahy kvůli nespolehlivému jednání, obtížím s komunikací a neschopnosti opustit svou hlavu jeden za druhým rozpadají. Marečkův sociální herec ale patrně nevydrží být dlouho sám, a tak po dalším z rozchodů začíná přes online seznamku kompulzivně navazovat známosti na jednu noc, což je trefně prokládáno jeho vystoupením na feministickém setkání nebo přebíráním ceny pro Gendermana. Jak se svěřuje kamarádce, sex mu pomáhá zklidnit mysl před spaním. Tuto konfesi provádí mnoho scén (a možná i měsíců) poté, co do kamery v reakci na výše popsané stalkování flagelantsky vyjádřil opovržení sebou samým kvůli tomu, jak účelově k lidem ze svého okolí přistupoval.
Co se změnilo a co zůstalo
Přes občasné pojmenování vlastních poklesků, přes slova o pokusu o něco nového, se Fila po celou dobu natáčení točí ve spirále. Obdobně se ve filmu opakují některé motivy – vytvářejí dohromady promyšlenou síť kontrastů a paralel, jejíž rozkrývání nahrazuje potěchu z kontinuálního vývoje a (ne)naplňování dějových očekávání. Napříč vyprávěním můžete sledovat, na kolik způsobů Kamil Fila dokáže připravit vajíčka nebo jak jeho kočičí polštář putuje mezi různými byty, aby nakonec spočinul v náruči jeho stávající přítelkyně.
Ačkoli je patrné, že se Fila v průběhu natáčení dostal z nejhorší deprese a zapracoval na sebevědomí, s jakým se pohybuje mezi cizími lidmi, nezdá se, že by stejně jako na své výkonnosti a výdrži zapracoval na vnímavosti vůči nejbližším. Na povídající dceru během společné jízdy vlakem prakticky nereaguje. Stejně jako při dřívější cestě autem. Editorka jeho webu i života Iva Baslarová, se kterou se pravidelně účastní terapeutického venčení psů, jej těsně před závěrem musí stále nabádat, aby nebyl „čurák, co zahýbá své přítelkyni“. V poslední scéně pak Fila nadále razí myšlenku, že přežijí jen silní jedinci, a parafrázuje svého otce-zubaře, který jej dřív při vrtání zubů povzbuzoval hláškou „musíš vydržet“.
Útěchou filmu, kterému nelze vyčítat, že by se o pravdivost nesnažil, budiž fakt, že úplně poslední slovo v něm patří ženě. Katarze ovšem nepřichází, Fila pokračuje v hledání cesty z hlubin vlastního nitra. Možná na konci díky překonaným krizím umí lépe pojmenovat temné složky své osobnosti, nicméně film jako takový nedává důvod domnívat se, že – jako v tolika předchozích případech – nezůstane u pouhé artikulace toho, v čem selhává. Ale právě i tím, že řešení nenabízí a z hlediska klasického vyprávění zůstává neuzavřená, podněcuje Síla k promýšlení obsažených motivů nad rámec života jednoho člověka.
Napojení na sebe i na druhé
Filovu nestabilitu vystihuje i neustálé stěhování z jednoho bytu do druhého. Nejvíc je zabydlený ve virtuálním světě. O ten reálný ve filmu příliš nedbá. Místo toho, aby partnerce pomohl s úklidem po stěhování, do něhož se neúspěšně pokusil zapojit přenesením stolu z jedné místnosti do druhé, píše. Píše i s banánovými krabicemi vyskládanými za zády, jejichž vyklizení pro něj zřejmě není prioritou. Mareček ale svého sociálního herce vyzdvihováním trapných chvilek nezesměšňuje, nýbrž zlidšťuje.
Když se filmový Fila nevěnuje psaní ani swajpování na Tinderu, vyrábí svalovou hmotu. Film měl ostatně původně zachytit jeho fyzickou transformaci, snahu dosáhnout s pomocí anabolických steroidů maxima svého tělesného potenciálu. Záměrem současně bylo šířeji představit prostředí bodybuildingu, kde jsou těla proměňována ve stroje a chemické laboratoře. Narcistické potěšení z pocitu odlišnosti od průměru nakonec reprezentuje pouze jeden člověk, kterému možná i přehnaná starost o vlastní tělo brání docenit význam druhých lidí ve vlastním životě.
Jsou to právě okamžiky, kdy si Fila počíná nemotorně nebo vypadá ztraceně, okamžiky ukazující namísto svalů a siláckých gest křehkost, která se za nimi skrývá, během nichž se s ním můžeme nejsnáze ztotožnit a následně se najít i v dilematech, jež řeší. Kdo někdy nebyl směšný nebo necitlivý, nezažil rozpačité setkání s partnerem nebo partnerkou a sebelítostivě nefňukal? V těchto chvílích se nejzřetelněji projevuje empatie režiséra, který zblízka pozoruje, ale nesoudí, bulvárně neexploatuje a neusiluje o senzačnost, jakkoli k tomu mnohé protagonistovy výroky vybízí.
V mentální posilovně
S pomocí síly chce Fila měnit svět k lepšímu, přispět k rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Ať po dobrém, nebo po zlém. Zvedání činek v jednu chvíli doprovází mimoobrazový komentář, v němž pronáší: „Strašně nesnáším to, co se vždycky považovalo za typicky mužskou kulturu.“ Dodává, že lidi, kteří znevažují ženy, chce mlátit. Jeho cílem je být intelektuálně i fyzicky silnější než oni, aby je mohl „kdykoli sejmout“. Tato silná slova svědčí přinejmenším o oslabené schopnosti toho, v čem Martin Mareček exceluje: napojit se na druhé, vnímat to, co mě s nimi spojuje, nebojovat s nimi, nesnažit se jim něco dokazovat. Také v tomto ohledu ve filmu dochází ke střetávání dvou přístupů ke světu, dvou sil.
Zvýšený zájem o tělo, zdraví a vzhled může být projevem krajního individualismu a narcismu, ale fyzická síla se tu neukazuje jen ve své ničivé, agresivní nebo jinak nekonstruktivní podobě. Filovi zároveň slouží jako komunikační prostředek. Vedle dětí, včetně své dcery, působí bezradně, často se raději nechává vtáhnout displejem mobilu. Dokáže s nimi však interagovat tím, že je k jejich velké radosti zvedá do vzduchu, což v jednom případě komentuje vtipnou replikou „mezi sériemi jsou pauzy“, jako kdyby stále napůl setrvával v (mentální) posilovně.
Může to znít banálně, ale pakliže v tomhle jinak smutném filmu o hledání vlastního významu, jen občas prosvětleném nějakým absurdním nebo tragikomickým rozporem, něco vzbuzuje naději, pak uvedené momenty. K vystoupení ze sebe a přiblížení se k druhým v nich nedochází za cenu překrytí silové podstaty intelektuální maskou, ale tím, že je síla smysluplně využita.
Autor je filmový publicista.