V devadesátých letech skončila představa o pokrokovosti dějin

Historici se nezabývají pouze psaním o událostech, postavách, idejích nebo ekonomických a sociálních systémech dob minulých. Dokonce i samotné psaní o dějinách má své vlastní dějiny. V průběhu času se totiž měnilo vnímání dějin i způsob, jakým historici o minulosti psali. K výrazné proměně došlo například v době osvícenství na přelomu 18. a 19. století. Historik a germanista Václav Smyčka se na toto období dívá podrobněji ve své nové knize Objevení dějin, která nedávno vyšla v nakladatelství Academia.

Pod tlakem rostoucího knižního trhu, jenž produkoval zejména populární historické romány, měnili dějepisci tehdejší doby způsob, jakým psali o dějinách, od kumulativního podávání dějin pro úzkou vrstvu vzdělanců k vypravěčskému stylu psaní určenému pro širší veřejnost. To s sebou přinášelo řadu změn v nahlížení na samotné dějiny a jejich smysl. Co se na přelomu 18. a 19. století změnilo ve vnímání času? Jaké historické období bylo mezi tehdejšími čtenáři nejoblíbenější? A jakou funkci má dějepisectví v dnešní společnosti?

K čemu je nám zabývat se dnes dějepisectvím 18. a 19. století?

Je to důležité zejména kvůli tomu, že v současnosti, nebo v uplynulých letech, skončilo něco, co na přelomu 18. a 19. století začalo. Vyrůstal jsem v devadesátých letech a tehdy pro mě byla naprosto běžná představa, že postupem času bude svět stále demokratičtější, liberálnější, blahobytnější, a nijak jsem si ten výhled do budoucnosti neproblematizoval. Moje generace prošla určitým šokem, kdy se ukázalo, že svět nefunguje tak, jak se to líčí ve škole. Jedním z vystřízlivění bylo i zjištění, že čas nejde jen tak pokrokově dál a dál. My jsme v devadesátých letech zažili úplný konec pokrokového myšlení a moderny. Představa o tom, že dějiny někam míří a že míří k nějakému pokroku a mají nějaký cíl a logiku, přitom vznikla právě na přelomu 18. a 19. století.

A skončila tedy fukuyamovským „koncem dějin“ v devadesátých letech minulého století… Co se ale na přelomu 18. a 19. století změnilo ve vnímání času?

V období „ancien régime“ byl čas vnímán stále na pozadí věčnosti. V náboženském pohledu je čas součástí stvořeného světa, který se může kdykoliv rozpadnout a vrátit do božské věčnosti. Bůh je pán, který je ve věčnosti a může si dělat s časem, co chce. Tím pádem v té době nikdo neuvažoval o dějinách jako o něčem, co by mělo mít svoji vlastní logiku nebo dynamiku. To se však mění na přelomu 18. a 19. století.

Do jaké míry souvisí s touto změnou vnímání času Francouzská revoluce a doba osvícenství?

Často se uvádí, že je to jedna z nejdůležitějších událostí, která ovlivnila i vnímání času. Známý německý historik Reinhart Koselleck například kladl velký důraz na Francouzskou revoluci. Podle něj to byla tak velká událost, že se svět už nemohl vrátit tam, kde byl předtím. Dějiny se odbrzdily a najednou začaly mít svoji vlastní dynamiku, kterou nikdo nemá pod kontrolou… Je však těžké říct, co bylo příčinou a co následkem.

Aby historici na konci 18. století mohli vyprávět dějiny jako velká dramata, potřebovali k tomu velké postavy, nejlépe kolektivy, které by mohly nést dramatickou zápletku přes celá staletí. Jako takové postavy se hodily národy.

Převratné revoluční změny byly v habsburské monarchii minimálně od nástupu josefinismu a tereziánských reforem, tedy od druhé poloviny sedmdesátých let 18. století. Slovo revoluce se u nás v té době běžně používalo, byť se jím myslely jakékoli zásadní změny, zvláště v přírodě, a nikoli přímo politické převraty. Z pramenů víme, že představa o tom, že dějiny někam míří, začala už před Francouzskou revolucí. Víra, že můžeme utvářet dějiny a už se nikdy nevrátíme tam, kde jsme byli, a že člověk je proměnlivý – to vznikalo právě v desetiletích předcházejících revoluci. Otázkou tedy je, jestli víra v proměnlivost člověka a jeho možnost zlepšovat sám sebe nevyvolala revoluční nálady.

Ve své knize věnujete hodně prostoru popisu vývoje tehdejšího knižního trhu. Jak to souvisí se změnou ve vnímání času?

Historici, kteří se věnují dějinám dějepisectví, se často dívají na to, jak se popisovaly události. Zkoumají, jak se dívali tehdejší autoři na husitství, jak se dívali na Žižku, co si mysleli o Habsburcích, a hledají v tom nějaké ideologické implikace, ale málokdo se dívá na formu, jakou se psalo o historii. Je rozdíl mezi tím, jestli doboví autoři vnímali dějiny jako výčet událostí, nebo jestli dějiny vyprávějí jako drama, které má ze své podstaty vždy určité rozuzlení. Rozvoj historické fikce a dramatu na konci 18. století, který dala do pohybu kapitalizace knižního obchodu, zásadně ovlivnil pohled historiků na dějiny. Dějepisci, kteří byli do té doby považováni za vzdělance, provozovali tradiční kumulativní dějepisectví, kdy hodnotili jednu listinu za druhou a jejich práce měly většinou charakter kroniky. Ideové střety v dějinách je vůbec nezajímaly. To do té doby moc nevadilo, protože dosud psali opět jen pro nepočetné učence. S kapitalizací knižního trhu, rozšířeného na střední vrstvy obyvatelstva, si však uvědomili, že jsou románová podání dějin mnohem populárnější. Pokud se chtěli uplatnit na kapitalizovaném knižním trhu, museli nabídnout podobně napínavé příběhy, jaké nabízeli od konce 18. století romanopisci. Začali tak pohlížet na dějiny jako na velké drama s dramatickými postavami a zápletkami táhnoucími se přes celá staletí. Je pak přirozené, že skutečně uvěřili, že dějiny jsou nadány stejným řádem, jaký mají literární díla. Jak řekl Hegel: „Kdo se dívá na dějiny rozumně, na toho shlížejí i ony rozumně.“

Jaké knihy se tehdy nejvíce četly a kdo tyto knihy četl?

Na konci 18. století vzniklo něco jako populární kultura, jak ji známe dnes. V té době byla na našem území necelá čtvrtina lidí schopna číst beletrii, což je vlastně celkem málo, ale oproti předchozím letům to byl velký pokrok. Tato část obyvatelstva začala ve velkém číst romány, a to jednak triviální romány, dobrodružné, a pak hlavně historické romány. Psaly se z naprosté většiny v němčině, i když pojednávaly o českých dějinách, protože tak se učilo na měšťanských školách, a hlavně proto, že takové romány mohli pražští nakladatelé vyvážet na velký knižní trh v Lipsku a do Vídně. Zvláště v žánru historických románů byly Čechy tehdy v rámci střední Evropy velmocí. Živila se jimi tehdy řada spisovatelů v Praze, jako byli J. M. Čapek, J. J. Polt nebo Ch. H. Spieß. Právě v těch románech se poprvé pražští čtenáři setkávali s pozitivními obrazy husitství a stavovského povstání, s pobělohorskou tragédií nebo se slávou slovanského dávnověku. Historikové to museli dohánět a napodobovat, když chtěli mít podobný úspěch.

Jaké historické období bylo v tehdejší době populární mezi čtenáři?

Klíčový byl dávnověk, jímž označovali čas mytických dějin v čele s Libuší, Krokem nebo Přemyslem. Zásadní otázkou tehdy bylo, kdo zde byl první, jestli na našem území používali písmo, jestli jsme byli civilizovaný národ, nebo barbaři, což bylo důležité k poukázání buď na pokrok, jaký český národ za tu dobu udělal, nebo na různost kultur a kontinuitu, na kterou může český národ navázat. Dalším populárním obdobím bylo husitství, které na konci 18. století prodělalo dynamickou proměnu. Najednou se začalo psát o husitech oslavně, což byl velký šok, jelikož do té doby byli husité považováni za negativní postavy dějin. Zajímavé je, že s tímto narativem nepřišli čeští obrozenci, ale protestanti nebo liberální katolíci, kteří přicházeli do Čech z ciziny, jako Caspar Royko, Fridrich Eckardt a další.

Jak tehdejší nové vnímání dějepisectví souviselo s utvářením představy o národu?

S výjimkou slabých chvilek Františka Martina Pelcla se nedá říct, že by tehdejší historici byli nacionalisté. Většinou to byli vzdělaní osvícenci a kosmopolité. Nedávno jsem na to narazil v jednom dopise Woltmanna Goethovi, kde Woltmann, žijící tehdy v Praze, psal, že bez národa, který vítězí a prohrává, nejde vyprávět velké dějiny. Woltmann proto chtěl ve svých dějinách Inbegriff der Geschichte Böhmens, které inspirovaly později Palackého, dát Čechům toto sebevědomí a současně vytvořit z dějin báseň. Woltmann vůbec rád psal romány, dramata a básně, a i tady se mu to podařilo. Prostřednictvím Palackého zasáhla jeho koncepce českých dějin mnoho čtenářů. Aby historici na konci 18. století mohli vyprávět dějiny jako velká dramata, potřebovali k tomu velké postavy, nejlépe kolektivy, které by mohly nést dramatickou zápletku přes celá staletí. Jako takové postavy se hodily národy. O nich šlo vyprávět takové dramatické zápletky, udržet vyprávěcí linku a vymezit, o kom se vypráví. Historikové tak už ze samotné formy romantického dějepisectví inklinovali k nacionalismu, což nutně neznamená, že to byli nějací nacionalističtí šovinisti. Woltmann přišel jako první s figurou českých dějin jako „stýkání a potýkání“ Čechů a Němců. Už se tady objevuje nacionalismus v tom smyslu, že vidí češství a němectví jako esenciální principy od pradávna a navždy.

Zároveň zmiňujete, že Woltmann přišel s geopolitickým výkladem českého státu jakožto mostu mezi Západem a Východem. To je motiv, který se objevuje dodnes. Proč se tento pohled na význam českého státu v mezinárodní politice a dějinách ujal?

On to tehdy tak viděl, protože byl diplomat mnoha malých německých státečků v Prusku, a když tam vtrhli Francouzi, sledoval, jak se celý ten systém mnoha malých německých států rozpadá. Doufal, že v koalici Rusů, pro něj tehdy Slovanů, a Němců, tedy Germánů, vznikne nová garance pro nezávislost rozdrobené střední Evropy. Proto také utekl do Prahy. Viděl v symbióze Němců a Slovanů klíč k budoucí geopolitice Evropy. Ve svém spise pak poukazoval na Čechy jako klíčový most, kde se stýká němectví se slovanstvím.

Autoři, které ve své knize sledujete, často srovnávali kulturní a dějinný vývoj Čech a Německa. Zaujalo mě na tom, že v tom srovnání vyzdvihovali zaostalost Čech. Podle vás to byl způsob, jakým bylo možné poukázat na vývoj národa s příslibem toho, že časem už český národ zaostalý nebude. Není to jeden z tradičních českých dějinných narativů, které se objevují v debatách o české společnosti dodnes – ta zaostalost?

Tahle debata není specifická pouze pro Čechy, ale objevovala se například i v Německu, kdy se mluvilo o opožděném vývoji, který vedl k nacismu, nebo v Rusku, kde je ten pocit zaostalosti ještě intenzivnější. Když intelektuálové z Čech pozorovali, jak se sem kulturní impulzy dostávaly opožděně oproti západní Evropě, vznikala tím o to silnější představa, že dějiny mají určitou zákonitost a kráčí k pokroku. Pocit zaostalosti ve střední Evropě tak vedl k ještě silnější víře v pokrok. Tomu také napomohla statistika. Když se třeba rozvíjela statistika kriminálních zločinů, objevovaly se výpočty, o kolik let jsou česky mluvící obyvatelé českých zemí opoždění oproti německy mluvícímu obyvatelstvu, a někteří stanovili, že jsou o padesát let opoždění, nebo uváděli dokonce i o dvě stě let. Zajímavější než nacionální šovinismus na tom pro mne je ta naivní víra, že kriminální případy v dějinách postupně ubývají. V 19. století pak naši obrozenci tuto představu mohli snadno obrátit a začali počítat nové statistiky, které měly dokazovat, že naopak Češi mají nejmenší kriminalitu, a proto právě jim patří budoucnost.

Ve své knize zmiňujete, že v tehdejší době panovala představa, že jen některé společnosti tvoří dějiny, a tedy i pokrok. Dnes samozřejmě v historiografii chápeme, že každá kultura a společnost má své dějiny. Ale jak se tehdejší historici dívali na „barbarské“ společnosti?

To byl problém spíše v 19. století, kdy historici chtěli vyprávět dějiny jako velké drama a potřebovali ten příběh zjednodušit na pár postav, pár národů. Tudíž vybrali jen pár společností, které byly považovány za dějinotvorné. Tahle představa má dlouhou historii – dostali bychom se až k svatému Augustinovi, který tvrdil, že dějiny jsou záležitostí jen těch, kteří mají naději na spásu, o níž se v nich rozhoduje. Pro nekřesťany v křesťanských dějinách nebylo místo, protože pro ně dějiny neměly mít ani žádný smysl, když jim nešlo o spásu. V křesťanském dějepisectví tato představa přetrvala prostřednictvím koncepce čtyř světovládných říší, což se zčásti zachovalo i přes sekularizaci světových dějin v 18. století. Ono to má i své pragmatické důvody, protože když začali historici psát sekulární dějiny světa, nemohli nikdy pojmout úplně všechno, takže se pro to opomínání dějin některých společností vytvořilo určité ideové zdůvodnění. To pak přešlo do moderního šovinismu. Například o takové Číně tvrdili historikové a filozofové dějin, jako byl Augustin Smetana, a dokonce ještě Jan Patočka, že se tam toho hodně děje, ale přesto ta země není „dějinotvorná“, protože se prý nepodílela na střetu idejí. My dnes víme, že šlo spíše o to, že se Čína nehodila do dramatických zápletek, nebyla dostatečně prokreslenou postavou, a proto se jednoduše do filozofií dějin nevešla.

Dalo by se tedy říct, že rozvoj dějepisectví v tomto období souvisí právě i s představou, že čím má společnost bohatší dějiny, tím je vyspělejší?

Určitě. Rozdělení na dějinné a nedějinné národy znamenalo, že ten, kdo je dějinný, má přislíbený pokrok. Ten, kdo je nedějinný, může získat pokrok leda darem od dějinných národů. Vylíčení obzvláště dramatických dějin bylo proto v 19. století „národním zájmem“. Mezi nacionalismem a historismem existoval vzájemný pakt neuvědomělé spolupráce.

V knize také popisujete, jak lidé na začátku 19. století zjistili z různých nálezů a archeologických vykopávek, že svět je mnohem starší, než se dosud myslelo. Popisujete to jako objevení „hlubokého času“ prehistorie. Jak na tento objev reagovali tehdejší historici?

Je fascinující, že do konce 18. století lidé věřili, že svět je starý čtyři a půl tisíce let. I lidové kalendáře uváděly každý rok, že uběhlo něco přes čtyři tisíce let od vzniku světa. Bylo to tak samozřejmé, že každý čtoucí sedlák i učenec věděl, kolik let uběhlo od stvoření světa. Svět tím pádem byl „malý“ a „uzavřený“ a šlo jej vyprávět jako jeden příběh, i když už v něm nemusel hrát Bůh žádnou roli. Čtyři tisíce let si lze ještě představit na časové ose, lze vypočíst velké říše a kultury. Tahle představa se začala rozpadat mezi odborníky na přelomu 18. a 19. století, veřejnost toto přehodnocení zasáhlo ale až kolem poloviny 19. století, když už se nakumulovalo hodně důkazů o tom, že svět je daleko starší, než se myslelo. Tím se příběh Země rozpojil od příběhu člověka. Mělo to, ale dvojí důsledek. Jednak ztratili historikové nárok na vysvětlení celých dějin a čelí od té doby námitce prehistoriků, že to, o čem vyprávějí, je jen úzký výsek z dějin lidstva. Na druhou stranu to ale ještě více rozvázalo historikům ruce, protože nemuseli své narativy pasovat na „celek dějin“. Nemuseli se již na rozdíl od svých kolegů z 18. století vypořádávat s geologickou prehistorií a přenechali ji kolegům, kteří neměli ambice vyprávět dějiny jako drama. Je to zajímavé i pro dnešek, kdy v souvislosti s antropocénem a změnami klimatu opět vstupuje Země do lidského příběhu jako činorodý aktér dějin. To, co se rozpojilo v druhé polovině 19. století, se dnes zase spojuje.

Dějepisectví se v posledních letech často dostává do veřejné debaty a vyvolává plamenné debaty. Jakou funkci má dnes podle vás dějepisectví ve společnosti?

Vyhrocené debaty o historii se většinou nesou v duchu hesla, že přítomnost ideologicky ovlivňuje náš pohled na minulost. Historici zkoumají, jak ideologie deformuje minulost, nebo naopak do historie vkládáme něco, co má osvětlovat přítomnost. Zásadní funkcí dějepisectví podle mě je, že modeluje představu o tom, co jsou to vůbec dějiny a jak plynou. Jestli mají smysl a vnitřní zákony, nebo jsou chaotickou sérií nahodilých událostí. Nebo jinak: zda jsou fraškou, kde se opakuje pořád to samé, nebo tragédií, střetem velkých ideových koncepcí. Tyto zásadní odpovědi jsou často skryty za tím, co historikové explicitně říkají, a často si toho nejsou sami vědomi. Poznáme to nejlépe tak, když se na jejich psaní podíváme jako na literární dílo a všimneme si jejich způsobu spájení událostí, toho, jak pracují s úhlem pohledu, z nějž je příběh vypravován. Funkcí dějepisectví je, že nám dává představu o tom, jaké jsou možnosti člověka a jak fungují dějiny, spíše než aby nám je vysvětlilo. Je dějepisectví, které má tendenci konzervovat stávající řád, a dějepisectví, které naznačuje, že všechno je proměnné, a snaží se ten řád dynamizovat. Společnost si pak sama, aniž by o tom věděla, skrze historiky modeluje rytmus proměny, jaký potřebuje.

Teď jsem si představil, jak by se asi dívali historici z přelomu 18. a 19. století na současné dějepisectví. Asi by nechápali, co tady řešíme, ne?

Pro většinu historiků té doby by dnešní dějepisectví asi bylo spíš k smíchu. Jsme dnes zvyklí maximálně skrývat narativní základy dějepisectví nebo s nimi pracujeme neuvědoměle a nepropracovaně. Už tehdy se mladí historici vysmívali kumulativním historikům, kteří nedokážou třídit události, být „pragmatickými“. Ne že by narativy z dějepisectví zmizely, ty jsou často zaklety i do pojmů, málokdy je ale dnes historikové dokážou rozvinout. Nejsou v tom ostatně ani během studia cvičeni. Vyprávění se tak často redukuje na drobné anekdoty, jako tomu bylo před nástupem historismu, nebo vchází do textů historiků neuvědoměle. To má za vinu i nečekané kontroverze okolo textů, které vlastně netvrdí nic tak radikálního. Historikové si musí uvědomit, že se vepisují do již existujících narativů, a musí se učit, jak s nimi pracovat. Někteří ovšem cíleně využívají nedostatku kvalitního narativního dějepisectví a obsazují jeho místo extrémně schematickými a archaickými narativy, jako je představa o dějinných cyklech a katastrofách.