Foto Netflix
Jedna z ústředních otázek při rozlišování různých dokumentárních modů zní: „Kdo vypráví komu o čem?“ Filmy amerického dokumentaristy Roberta Greena, založené na znejasňování hranic mezi vypravěčem a tím, o kom je vyprávěno, ji nápaditě problematizují. V dokudramatu Kate Plays Christine se herečka Kate Lyn Sheil připravuje na roli televizní reportérky Christine Chubbuck, která v sedmdesátých letech spáchala sebevraždu v přímém přenosu. Sheil má hrát hlavní roli v dokumentu, který Greene o izolované ženě s depresemi natáčí. Místo Christinina osudu se ale do popředí zájmu dostává hereččin zápas s náročnou rolí a režisérovy pochyby, zda je etické takový příběh vůbec zpracovávat.
Proces natáčení zaznamenává také dokument Bisbee ‘17. Greene se štábem zavítal do zapadlého hornického městečka v Arizoně, kde v roce 1917 došlo k zatčení a ilegální deportaci třinácti set horníků neamerického původu. U příležitosti stého výročí incidentu se jej Greene rozhodl zrekonstruovat. Filmaři se spolu s místními probírají historickým traumatem a odhalují kořeny stále trvajícího napětí mezi přistěhovalci a původními obyvateli. Vznik filmu, k jehož výsledné podobě svými nápady a vzpomínkami přispěli všichni zúčastnění, byl zároveň velkou skupinovou terapií. Ve zkoumání transformativních účinků filmové tvorby pokračuje Greene i v Procesí.
Zachránit sebe sama
K natočení filmu, který je nyní dostupný na Netflixu, Greena podnítila tisková konference z roku 2018, na níž vystoupili muži, kteří byli v dětství sexuálně zneužívání kněžími. Rozhodli se promluvit za všechny ostatní přeživší, které pohlavně zneužil některý z 230 duchovních zapojených do organizované sítě, nad kterou od šedesátých let minulého století držela záštitu katolická církev. Nečinnost instituce a krytí či zatajování zločinů umožňovalo, aby sexuální delikventi v kněžských rouchách několik desetiletí pokračovali ve své činnosti po celých Spojených státech. Greene kontaktoval advokátku zneužívaných mužů a všechny propojil s dramaterapeutkou, která traumatizovaným lidem pomáhá získat zpět pocit kontroly nad vlastním životem. Procesí je záznamem toho, co následovalo.
Jak naznačuje etymologie slova procesí, film zaznamenává jen jeden úsek léčebného procesu, který stále pokračuje a možná nikdy neskončí.
Greene v prvé řadě nechtěl natáčet film o přeživších, ale s přeživšími. Primární pro něj bylo jejich prožívání, nikoliv – jako například v oscarovém dramatu Spotlight – investigativní rozkrývání prohřešků církve. O sexuálních agresorech, z nichž někteří dosud nebyli zbaveni kněžství, natož odsouzeni, nás informují titulky v obraze. Ty představují nejzřetelnější režisérské zásahy do vyprávění. Jinak podobu filmu určují Mike, Dan, Ed, Joe, Tom a Michael, vybraní také s ohledem na fakt, že už dřív vystupovali v médiích. Proto také v úvodu pod titulkem „a film by“ vidíme na prvním řádku jejich jména.
Po prvním seznamovacím setkání, z něhož si každý odnáší důležité vědomí, že není jediný, kdo zničující zneužití moci zažil, se muži pouštějí do brainstormingu. Každý z nich má v rámci filmařského workshopu, který bude s přestávkami trvat tři roky, vymyslet scénář k filmové scéně zpracovávající jeho individuální zkušenost. Literární podklad je ale jenom začátkem. Stejně jako při klasické výrobě hraného filmu následuje casting, hledání lokací, zkoušení kostýmů, výroba rekvizit… a samotná realizace. Režie je v rukou sociálních herců. Ti se vedle vlastního obsahu filmu podíleli také na následném stříhání pořízeného materiálu a distribuci. Greene jim poskytl zejména prostor k vyjádření a profesionální filmový štáb.
Z izolace do kolektivu
Postup natáčení byl v rozporu s obvyklým postupem decentralizovaný a postrádal předem daný plán. Jeho směr určovali sami aktéři tím, jak daleko se v prozkoumávání svých vnitřních zranění odvážili zajít. Kdyby v projektu neviděli žádný přínos nebo by u nich v jeho důsledku docházelo k retraumatizaci, Greene by produkci zastavil. Nebyli tak jen pasivními objekty, které by režisér vmanipuloval do předem vytvořeného narativu a znovu je tak, stejně jako zástupci církve, zbavoval moci – stali se hlavními hrdiny a spolutvůrci řídícími své životy i filmovou reprezentaci.
Většinu filmu zabírá právě umělecká, logistická a psychologická příprava filmování. Tu doplňují samotné rekonstrukce. Některé jsou dusivým psychologickým dramatem, jiné využívají konvencí hororů a thrillerů, které vystihují, jak děsivý dopad měla daná událost na duševní zdraví dotyčného člověka. Greene krom toho natáčel sociální herce při běžných činnostech doma nebo v práci. Mimo obraz během těchto záběrů znějí hlasy jednotlivých mužů, vyprávějící o vychýlení vnitřního morálního kompasu nebo neschopnosti ochránit své třináctileté já, dodnes volající o pomoc. Bez zbytečného doříkávání si takto uvědomujeme, že cokoliv Mike, Dan, Ed, Joe, Tom a Michael dělají a jakkoli bezproblémově jejich životy navenek vypadají, trauma stále vláčejí s sebou.
Spolu s krátkými filmy během tříletého procesu vznikla také nová přátelství. Pocity hlubokého studu a bezcennosti u mužů v minulosti vedly vedle disociace také k izolaci od okolí. Nyní, během kolektivního tvůrčího procesu, kdy si navzájem vyměňují nápady a vyjadřují podporu, se skrze sdílenou traumatizující zkušenost naopak stávají součástí kolektivu. K obdobně klíčové proměně dynamiky v Procesí dochází na více úrovních.
Otcovská autorita
Náboženská praxe je založená na symbolickém významu určitých míst či oděvů, na rituálech a ztvárňování předepsaných rolí. Závazek poslušnosti vůči církvi vzniká hned po narození křtem, jehož takřka hororovou dramatizaci zachycuje prolog filmu. Od chlapce vychovávaného v katolické víře se pak předpokládá, že bude bezezbytku respektovat muže s kolárkem. Ten pro něj zosobňuje vše, co je správné. Uctívání této otcovské autority je podmínkou Boží přízně. Příprava a výroba filmu, rovněž závisející na hraní a předstírání, umožňuje šestici přeživších prozkoumat z odstupu, co se za touto dělbou moci skrývá a jak pofidérní jsou ve skutečnosti mechanismy v jejím pozadí. Sami se v rámci svých rolí oblékají do šatů a ujímají předmětů, k nimž coby ministranti s bázní nebo odporem vzhlíželi. To, kvůli čemu měli dřív strach promluvit, nyní zbavují posvátné aury a využívají jako komunikační nástroj pro vlastní účely.
Obdobnou proměnou během tvorby filmů procházejí kostely. Z míst, kde bylo přípustné jen poslouchat příkazy kněze, se v rámci dramaterapie stává dějiště příběhů napsaných těmi, kdo byli kněžími umlčováni. Pro Edovu scénu je ve filmových ateliérech například vytvořena replika farního pokoje, kde byl znásilněn. Vzpomínky, které mu stále dokola nekontrolovaně běží hlavou, mohl při natáčení jasně ohraničit a vysilující emoční chaos alespoň na chvíli přetvořit ve srozumitelné vyprávění se začátkem a koncem. Konec si navíc oproti minulosti, v níž nemohl ovlivnit, kdy utrpení skončí, určuje sám. Když v závěru scény vykřikne „střih!“, jde pro něj viditelně o úlevu prostupující celým tělem.
Pochopit trauma
Převádění trýzně, hněvu a frustrace do obrazů a slov je v Procesí aktem rezistence. Schopnost „obsadit“ dějiště traumatu jinými pocity a myšlenkami a přepsat někdejší události tak, aby z nich nevycházeli s pocitem viny a zahanbení, vrací mužům kontrolu nad vlastní identitou, o kterou byli připraveni. Hraní rolí, které si sami napsali a zrežírovali, jim pomáhá znovu se napojit na jednu z potlačených složek sebe sama a harmonizovat svou osobnost. Přestože konfrontace s temnotou probíhá v rámci představení, kdy se všechno děje „jenom jako“ (na což nás Greene během inscenovaných sekvencí upozorňuje začleňováním pohledů do zákulisí), výsledná emoční zkušenost je zcela reálná.
Joe ve své scéně, která propojuje příběhy všech mužů a celý film působivě uzavírá, čte dopis svému mladšímu já. Pronikavými slovy v něm popisuje, jaké to je být v důsledku traumatu současně vězněm i žalářníkem, neustále se nacházet na kraji propasti a být paralyzován strachem z toho, že do ní spadnete. Natáčení pro něj i pro pět dalších účastníků představovalo možnost, jak do této propasti bezpečně nahlédnout. Greene ale netvrdí, že po poslední klapce všechna bolest zázračně odezněla. Zatímco jiné dokumenty o sexuálním zneužívání bývají vystavěné tak, abychom od nich odcházeli s pocitem zadostiučinění, Procesí silnou tečku ani satisfakci nenabízí. Jak naznačuje etymologie anglického slova procession i českého procesí, film zaznamenává jen jeden úsek léčebného procesu, který stále pokračuje a možná nikdy neskončí.
V souladu se zásadami dramaterapie, která s publikem obvykle nepočítá, má také v tomto případě přednost katarze sociálních herců. Ta je ovšem několikrát tak intenzivní, a navíc zesílená skutečností, že jde o stále poměrně vzácně vídané projevy mužské zranitelnosti, že film nelze sledovat nezaujatě, jako pouhou analytickou studii terapeutického potenciálu divadla. Greenova experimentální, výjimečně citlivá tvůrčí metoda, rušící zavedené hierarchie, nicméně přispívá k dlouhému doznívání vyvolaných emocí. Nechť se stane inspirací pro filmaře, jimž stále připadá jako nejlepší nápad posadit traumatizovaného člověka před kameru v odosobněném studiu a chtít po něm, aby vyprávěl svůj příběh.
Autor je filmový publicista.