„Ve slabosti je síla“. Proč v pozdním kapitalismu najednou nezbývá než pečovat

Paternalistické pojetí péče v období státního socialismu i její zneužívání jakožto nástroje kapitalistického útlaku patří minulosti. Ze zásadního pojiva pro fungující společnost můžeme udělat sílu, která nabídne jinou podobu světa.

V románu Temná dcera (2006, česky 2019), jedné z knih italské prozaičky píšící pod pseudonymem Elena Ferrante, se hrdinka rozhodne vzepřít vlastnímu osudu, vetkanému do mateřské role. Odchází od rodiny, aby se pokusila přetrhat nesvobodu, která ji tíží, a po období několika let se soustředí na sebe. Je to akt svobody, ale i sobectví, které si však s mateřstvím pojíme nejméně. A přesto je nutné uznat, že na něj matky mají nárok, protože jejich osobní život existuje i bez toho mateřského a musejí o něj pečovat právě proto, aby v tom mateřském mohly svobodně žít a fungovat. Nakonec dochází k poznání, že život bez dcer je víceméně stejně nesnesitelný jako s nimi, a vrací se domů.

Ferrante ve své knize zajímavě vystihla rozpor, který řada žen při pečování cítí. V Temné dceři navíc provazuje mateřství s fyzickou schránkou ženy – mluví o tělech našich těl, o způsobu, kterým se i my samotné vztahujeme samy k sobě. Zpřetrhat toto pouto představuje úplně jiný typ odmítnutí společenské role než cokoliv jiného a Ferrante mistrně dokládá, že odchod ženy od rodiny je a vždy bude vnímaný jinak než odchod muže. Byl to právě italský feminismus, který se v určitém období na problematiku mateřství a péče, autonomii lidského těla i právo na vlastní život zaměřil, což v zemi vedlo až k prosazení zákonů o potratu nebo uznání práva na rozvod. Teoretické koncepty dobrovolné bezdětnosti časem – nejen v Itálii – vyústily v debaty kolem „náhradního“ mateřství, které tematizovaly vztah ženského těla a mateřské role a dodnes čeří vody feministických teorií.

Slabost jako nová síla

Vedle svého druhu provokativních, ale o to potřebnějších diskusí o „smrti mateřství“ se s podobnou intenzitou vynořují diskuse o povaze péče. Ta přitom nutně nesouvisí jen s mateřstvím, ale může fungovat jako filosofický a společenský rámec pro vykročení jiným směrem. Takovým, ve kterém se „změna systému“ zrealizuje důkladně skrz proměnu systému vztahů nejen mezi lidmi, ale i mezi vším, co nás obklopuje a spoluutváří. Dnes je to především nastupující klimatická krize, ale také postupný úpadek jistot, prekarizace práce, zvyšující se nerovnost a zranitelnost i ztráta kolektivního narativu usilujícího o jiný než čistě individualistický či zásluhový pohled na společnost.

Tváří v tvář světu, který by se s absencí péče začal takřka okamžitě hroutit, můžeme zahlédnout i záblesk nového světa, který staví vzájemnost nad soupeření, solidaritu nad individualismus, rovnost nad hierarchii.

Ve fragmentarizovaném světě pozdního kapitalismu se totiž stále obtížněji vytvářejí plochy a platformy pro sdílení. Pandemie koronaviru tento pocit úzkosti a osamocení ještě prohloubila a nastavila celé naší společnosti nemilosrdné zrcadlo. A tak najednou nezbývalo než pečovat. O sebe, o své blízké, o slabší, o ohrožené. Byla to péče, která nám umožnila přežít, a byla to péče, která se na těch několik dlouhých měsíců dostala do popředí jako síla, bez které by doslova nebylo nic. Zdaleka přitom nešlo jen o péči zdravotní nebo sociální, ale o celkový chod společnosti, která péči využívala a zároveň poskytovala v plné míře. Spolu s tím se však jasně vyjevily mantinely vykořisťujícího přístupu k péči jako svého druhu dobrovolné nebo špatně placené práci.

V minulosti jsme si přitom zvykli na péči nahlížet jako na něco druhořadého – a tento pohled na ni přetrval a způsobil, že ve všech oblastech je dnes péče vnímaná jako samozřejmost bez reálné přidané hodnoty. Neustálá potřeba monetizovat a kapitalizovat naše každodenní konání tak vyhnala péči na okraj společenského zájmu. Pečující principy nemají totiž okamžitou návratnost, což ve světě procesně zaměřeném na snahu akcelerovat výkon za stále menších nákladů a ve společnosti hodnotově orientované na výdělek působí jako absolutní diskrepance a popření samotných základů kapitalismu. A tak nezbývá než péči ponižovat.

Nástroj útlaku

Feministické teorie zaujímaly k péči vždy poměrně ambivalentní postoj. Není se čemu divit: byly to ženy, jejichž biologická schopnost otěhotnět a rodit zůstávala s mateřstvím a péčí obecně svazovaná. A byla to právě péče, která se ženám přisoudila nikoliv proto, že by si to samy vybraly, ale proto, že to společnost tak chtěla a určila.

Péče v kapitalismu znamená bezpochyby hromadu neplacené práce i kulturní předurčení na základě genderu, o kterém se nediskutuje. Znamená zhoršené pracovní i mzdové podmínky, nižší důchody, život v několika směnách i vědomí vlastní méněcennosti. Znamená ztotožnění ženy s pečující osobou přesně tak, jak v Temné dceři popisuje Ferrante nebo jak na příkladu ustrnutí československého feminismu a státní politiky socialismu kritizuje česko-německá spisovatelka Alena Wagnerová.

Zatímco v šedesátých letech se v Československu vedly debaty o tom, jak péči ohodnotit, a přitom jí přiznat i jinou relevanci, s nástupem normalizace všechno zamrzlo. Socialistický feminismus, ve kterém byla rovnost žen a mužů jedním ze základních kamenů samotné státní ideologie, začal fungovat regresivně, což se promítlo i do politik týkajících se péče. Nedošlo sice k návratu k paternalistickému státu padesátých let, který sám sebe vnímal jako „hlavního pečujícího“, ale upevnilo se chápání ženy jako pečující osoby. Je přitom paradoxní, že tento pohled přetrval i po roce 1989, kdy však s turbulentním nástupem neoliberalismu přišla další regres v oblasti postavení žen. Svůj podíl na tom měla i absence rozvíjení feministických teorií jak na úrovni státu, tak na úrovni opozice. Náskok, který československá společnost měla před normalizací, se vytratil. V liberálních devadesátých letech i v následujících dekádách se sice formovala různá feministická hnutí, zároveň však opakovaně docházelo k utužování konzervativního pojetí ženy a její role ve společnosti.

Svoboda a divokost, kterou si mnozí s nástupem kapitalismu v Čechách spojují, tak měla poměrně absurdní rozměr v obřím nárůstu sexismu (mylně ztotožňovaného se západní svobodou), tlaku na pracovní výkon žen a důrazu na péči jakožto čistě ženskou disciplínu. Nešlo přitom zdaleka jen o péči o děti nebo starší nemocné, ale i „o manžely“ – ideální manželka postkomunistické společnosti nejenže vypadá skvěle, čili pečuje o sebe, ale dostatečnou ochotou k sexu pečuje o manžela a neopomíjí při tom všem pečovat o domácnost. Přestože je i dnes péče především nástrojem patriarchálního kapitalistického útlaku, může být užitečné na ni nahlížet jako na emancipační sílu, která nakonec může nastolit platformu pro realizaci jiného než kapitalistického uspořádání společnosti a neoliberálního pojetí vztahů.

Péče je revoluce

Představa, že by se dnes všichni pečující rozhodli stávkovat, je značně utopická. Jak přesně by to vypadalo? Právě to ale ukazuje na potřebnost péče nikoliv jen jako práce, ale jako společenského principu – všichni totiž dobře víme, že pečující do stávky jít nemůžou, v tom je právě ten paradox. Jsou totiž až moc zavázáni nejen procesu péče, ale především těm, kdo péči přijímají. Přesto se v minulosti podobné nápady pokoušela různá hnutí realizovat – byť jen proto, aby jasně upozornila na akutní nezbytnost péče pro fungování společnosti.

Jak spočítat, kolik stála energie vložená do starání se o děti a kolik bychom za ni reálně měly dostávat zaplaceno? A jakou cenu má péče o umírající blízké? Kdy a jak se nám vrátí hrabání se v hlíně a co očekávat ve chvíli, kdy se rozhodneme pečovat o sebe samé? Péče je důvěra a touha po oboustranném přijetí bez ambicí a bez nárokovosti. Péče je svého druhu soukromá instituce s veřejným dopadem. Péče je cesta, proces, ve kterém otevřeně přiznáváme, že neznáme cíl. Péče je kolektivní, sdílená a neoficiální instituce, kterou přijímáme i odevzdáváme v ten samý moment. Péče je skrytá revoluce, založená na oslavě „slabosti“ jako nové síly.

Ekofeministické teorie mluví často o tom, jakým způsobem odvozujeme vlastní hodnotu od nutnosti svět kolem pojmenovávat jako něco „druhého“ nebo „tam venku“. My a oni, muži a ženy, uvnitř a vně, člověk a příroda. Právě potřeba vymezit se a označit to, co máme tendenci ponižovat, utvrzuje hierarchické pojetí společnosti a záměrně buduje bariéry umožňující vzájemné vykořisťování. Překonání tohoto typu uvažování – které se samozřejmě nevyhýbá ani dnešnímu způsobu pečování – patří k největším společenským výzvám současnosti.

Tváří v tvář světu, který by se s absencí péče začal takřka okamžitě hroutit, můžeme totiž zahlédnout i záblesk nového světa. Takového, který staví vzájemnost nad soupeření, solidaritu nad individualismus, důstojnost nad zásluhovost a rovnost nad hierarchii. Takového, ve kterém není hodnota člověka odvozena od jeho vnějšího bohatství nebo domnělých i faktických privilegií, takového, ve kterém se všechno odehrává na mnohem delší časové ose, než na jaké se uskutečňují kapitalistické vztahy. Právě v tom tkví revoluční potenciál péče – je křehká jen natolik, nakolik ji jako křehkou vnímáme. Kdy jindy tento nový svět začít realizovat než ve chvíli, kdy se všechno staré hroutí? Revoluce bude feministická a pečující, nebo nebude vůbec.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburg a ve spolupráci s feministickým kolektivem Sdruženy jako součást sborníku textů z online feministické konference Intersekcionalita.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace