Ilustrace Alarm / Petr Kněžek
„Když nemám, tak co dělám? Kradu. Nekradu na fet, ani na chlast, ani na automaty. Kradu jídlo pro děti, o které se starám. Protože je miluju. To mám jen sedět a koukat, jak brečí, že už dva dny nejedly? To bych taky nemusela přežít,“ říká v přízemním bytě panelového domu v Ústí nad Labem pětapadesátiletá Alena. Vedle ní se na židli nervózně pohupuje její sestra Jarmila, která je jen o dva roky starší. „Tohle dělá poslední roky furt – houpe se jak blázen, to je z těch nervů,“ dodává Alena a pak jen spráskne ruce a pokřižuje se. „Jéžišmarja,“ procedí tiše přes rty. Je zima a ve skromně zařízeném bytě se nás v jednu chvíli mačká dvanáct. Kromě Aleny a Jarmily je tu jejích devět vnoučat. Starají se o ně, protože matka jedněch nešťastnou náhodou zemřela a další dvě děti opustily. Pro obě ženy je to nejen vzhledem k jejich věku neskutečná psychická i fyzická zátěž.
Vyrábět z lidí kriminálníky
Zatímco Alena bydlí se svými pěti vnoučaty (nejmladšímu jsou pouhé tři roky, nejstaršímu sedmnáct) alespoň v bytě, byť nuzném a nedostačujícím, Jarmila skončila se čtyřmi vnučkami na azylovém domě. Stará se o dívky v rozmezí šest až čtrnáct let, jinak by děti skončily v dětském domově. Ten by jakožto státní instituce na děti dostával desítky tisíc, zatímco Jarmila disponuje pouze přídavkem ve výši 900 korun na jedno dítě. Po zaplacení bydlení a základních složenek jí zbývá zhruba pět tisíc na měsíc. Z nich musí dát dětem najíst, zajistit jim potřeby do školy, ošatit je a ještě by si ideálně z těchto peněz měla ušetřit na kauci na nový byt, aby konečně nemusela bydlet na azyláku. „Já na rozdíl od ségry nekradu, ale když mám v ruce poslední dvě stovky a vím, že nebude jak nakrmit děcka, říkám si, že kdybych neměla sedmapadesát, šla bych klidně šlapat. V mým věku nezbývá než brečet a věřit, že mi pomůže někdo z rodiny,“ shrnuje svou situaci Jarmila.
Je smutnou vizitkou české politiky, že si ze sociálních dávek udělala rukojmí vlastního populismu.
V dokumentu „filmaře institucí“ Fredericka Wisemana Welfare je scéna, v níž říká hladovějící muž svému sociálnímu pracovníkovi, že nemá co jíst. Ten mu pohotově odvětí, že přece umí krást, tak ať si něco ukradne. Načež mu nešťastný muž vysvětluje, že v obchodě může ukrást sladké tyčinky, ale normální jídlo ukradne jen těžko. Výjev z Ameriky sedmdesátých let by se v dnešním Česku dal natočit prakticky kdekoliv. Ani samotní sociální pracovníci a pracovnice, zaměstnanci Úřadů práce a OSPOD, totiž mnohdy nevědí, jak mají lidem v nouzi pomoct. Nejde to. A tak všichni něco předstírají.
Nepočítat s pomocí
Příběh Jarmily a Aleny, stejně jako příběhy stovky tisíc dalších chudých lidí, až učebnicově ukazují určitou absurditu dávkového systému v Česku. Kdyby neexistovala instituce rodiny, stát by lidem v těžké životní situaci nedokázal pomoct. Ale přestože je tato pomoc nedostatečná, o čemž se při psaní reportáží přesvědčujeme velmi často, neznamená to, že na ni dosáhne každý. Státní pomoc pro lidi, kteří se ocitnou opravdu bez příjmů, tedy dávky v hmotné nouzi, je totiž byrokraticky náročná, a kdo ji chce dostat, musí projít kompletním majetkovým testem. Náročnost tohoto procesu na administrativní síly a přísné regule způsobily, že tato sociální dávka byla během prvních nárazů covidové krize takřka nedostupná pro ty, kteří ji nečekaně potřebovali.
Když v České republice vypukla pandemie koronaviru, zůstali mnozí lidé zničehonic bez pomoci. Byli to ti, kteří pracovali v prekarizovaném zaměstnání jako servírky, barmani nebo kuchaři a jejich výplata se odvíjela třeba od výše dýšek. Byli to ti, kteří si zvykli na kočovný život a spolu s prací si vždy našli i bydlení na nějaké ubytovně, aby po třech měsících zase jeli dál. Byli to ti, kteří si navzdory každodenní dřině nedokázali našetřit ani 12 tisíc korun na neočekávatelný výdaj – v České republice se na hranici chudoby pohybuje více než 20 procent domácností. Jenže pomoc nepřicházela. Ti, kteří se nikdy nemuseli obracet na stát a prosit ho o pomoc, byli často šokovaní. „Já jsem nikdy nic nechtěla, ale stát zavřel bar, kde jsem pracovala a já zůstala bez příjmů, ze dne na den s třemi dětmi doma,“ kroutila hlavou paní Pavla a nervózně se jí u toho chvěly ruce. Nervozita a stres, které vyplňovaly její kuchyň, byly doslova hmatatelné – stejně jako ve většině chudých domácností. Na sociálce jí během první vlny pandemie řekli, ať si prostě najde sponzora. Zkusila to a dostala se tak alespoň k jednomu potravinovému balíčku. „Člověk je pak vděčný i za levný jar nebo konzervy,“ popisuje. „Kdybych ale neměla rodinu, mámu, která žije v chatce, a tak šetří za bydlení, a rodiče mého expartnera, kteří vypomůžou s dětmi a sem tam mi nakoupí, tak mi je stát k ničemu. Za dva roky pro mě neudělali vůbec nic.“ Tuto bolestivou zkušenost zažily během uplynulých dvou let i sociální skupiny, u nichž se to dříve zdálo nepravděpodobné. Ti, kteří žijí na sociálním dně, ji ale znají ze své každodennosti dokonale.
Skoro nikdo už si nemyslí, že mu stát v nouzi opravdu pomůže, což prohlubuje obří nedůvěru v instituce a stát jako takový. Extrémně byrokraticky náročná podoba dávek v hmotné nouzi na jedné straně vede k odporu k těmto dávkám a na druhé – často ve spojení s rasismem a hoaxy – k pocitu, že „dávky jsou tu pro ty druhé“. Tato nedůvěra stojí za rozpadem nepsané společenské smlouvy, podle které bychom měli všichni být schopní „žít spolu“. To se ale neděje. Při detailnějším zkoumání problematiky sociálních dávek to může vypadat, jako by se tu politická reprezentace snažila vést třídní boj proti chudým nebo schválně vyráběla z normálních lidí sprosté kriminálníky. Jenže ani takto jednoduché to není. Jak často připomíná antropoložka Lucie Trlifajová požadavky na zpřísnění dávek „pro ty druhé“ se ozývají právě z chudších regionů, kde se politici snaží získat kontrolu nad chudými. Paradoxně tak stálé zpřísňování dávek vede ještě k jejich větší nedostupnosti, a tím i k předsudkům vůči jejich příjemcům.
O dávkách se u nás už několik desetiletí tradují ty největší fámy, jejich údajné zneužívání je roky středobodem české veřejné debaty a politici a političky se na tomto tématu populisticky přiživují a schválně o něm šíří nepochopitelné fake news jen proto, že na skutečnou sociální politiku si nikdo netroufne. O sociálních dávkách se toho v Česku obecně hodně namluví, ale jen malá část lidí skutečně chápe, jak celý systém funguje – kromě těch, kteří jsou na nich závislí. A to ne proto, že by to bylo pohodlnější, ale protože jim stát de facto nenabízí žádnou jinou pomoc. Naopak z těchto lidí uměle dělá viníky dnešní neutěšené ekonomické situace.
Na „dávky“, jak se zjednodušeně říká, sice ministerstvo práce a sociálních věcí vydává poměrně velkou částku, 77 procent z ní (více než 535 miliard korun) ovšem zabírají důchody, které se jednoduše vyplácet musí, podobně jako rodičovská a další příspěvky na péči nebo nemocenská. Tyto dávky však politici a část médií, která se narativem „zneužívání“ nechala ovlivnit, nemyslí. Když mluví o lidech, kteří dodnes mají nálepku „nepřizpůsobiví“, poukazují na částky vyplácené těm nejchudším: pomoc v hmotné nouzi (ta přitom tvoří výdaj necelých šest miliard korun ročně), podporu v nezaměstnanosti (15,5 miliardy) nebo příspěvek a doplatek na bydlení (dohromady něco přes 9 miliard), který navíc pobírá pouhá třetina oprávněných, jak ukázala nedávná Zpráva o vyloučení z bydlení, kterou vydala platforma Za bydlení.
Držet chudé na uzdě
Pokud by bylo cílem českého sociálního státu, respektive dávkového systému, udržet chudé pod kontrolou a stále stejně chudé, dá se říct, že systém funguje skvěle, a to včetně reprodukce chudoby do další generace. Ve všech ostatních ohledech ovšem systém selhává, dokonce i v prostém nároku „nenechat lidi umřít hlady“. Ne že by v Česku lidé umírali masově hladem, ale dávky existenčního a životního minima člověku zkrátka nestačí ani na holé přežití – rostoucí fronty u potravinových bank jsou v tomto ohledu dostatečně výmluvné. Na druhou stranu je samozřejmě pravda, že pokud by byl dávkový systém ze dne na den zrušen, fronty by byly násobně delší a celé rodiny by se ocitly na ulici. Navíc systém dávek operuje v prostoru bezprecedentního počtu lidí žijících dlouhodobě v exekuci, diskriminace na neregulovaném trhu s bydlením a strukturální nerovnosti.
Přesto má podoba české sociální politiky a nastavení dávkového systému svůj podíl na podobě české chudoby a životech českých chudých. Je přitom zásadní pochopit, že vyřešení každého z jednotlivých problémů (především zajištění kvalitní sociální práce, zásadní změny v exekucích a regulace drahého bydlení) by lidem v nouzi pomohlo mnohem více než ponižující docházení na úřady práce, sociálku a než celoživotní strach o to, že se s každou další ránou propadnou ještě níž. V neposlední řadě by to také bylo násobně méně nákladné. Jenže šetřit umí stát jen na těch, kteří sami nemají vůbec nic. „Ten nejhorší konec všichni, kdo pracujeme v sociálních službách, dobře známe. Rodiče jdou na ulici, děti dají do Klokánku a za všemi se zavře voda. Koloběh vyloučení pokračuje,“ popisuje extrémní podobu chudoby sociální pracovnice z Ústí nad Labem Lucie Čonková.
Finálním stádiem imaginárního rozpadu státu je tak velmi konkrétní, velmi bolestný a do jisté míry nenapravitelný rozpad instituce rodiny. A ten s sebou dál nese reprodukci chudoby. Vinit za to pracovníky na úřadech práce, na kterých často chybí lidé i důstojné a odpovídající platové ohodnocení, by ale bylo krátkozraké a hloupé. I „byrokrati“ dávkového systému v něm jen hrají svou roli – někdy lépe a někdy úplně strašně. Problém je však v jádru, v samotném nastavení systému, v politice, která neumí nebo možná ani nechce chudým lidem skutečně pomoct.
Chovejme se, jako by to bylo normální
A právě o dávkách, jejich infrastruktuře a především o příbězích těch, kteří je pobírají, je nová reportážní série Alarmu s názvem (A)sociální stát. Na příkladu čtyř oblastí sociální politiky vyvstane před čtenáři a čtenářkami obraz nefungující infrastruktury, která ovlivňuje všechny aspekty života chudých lidí. Touto sérií volně navazujeme na loňskou sérií Rok Nula, ve které jsme v reportážích mapovali základní infrastrukturu.
Na nejnižší úrovni sociálního státu platí dva paradoxy: prakticky nikdo nechodí na oddělení zaměstnanosti úřadu práce kvůli tomu, že by čekal, že mu nabídnou práci. Skutečná funkce úřadu spočívá v tom, že status nezaměstnaného znamená pro „uchazeče o práci“ placení sociálního a zdravotního pojištění. Dávky hmotné nouze, jakožto chudinská dávka pro lidi v tísni, na život ve skutečnosti nestačí a všichni zúčastnění, tedy úředníci na úřadu práce, sociální pracovníci i příjemci dávek to vědí. Zároveň je ale příjem těchto dávek podmíněn absolutní chudobou – jejich příjemci tedy nesmí mít nic, ani úspory. Přesto se úřady chovají, jako by dávky ve výši pár tisíc celým rodinám zaručovaly normální život. Úředníci poctivě kontrolují, jestli nemají příjemci dávek nějaký nezaznamenaný příjem, a pokud jej odhalí, dávky odebírají. Příjemci dávek zase vyplňují papíry tak, aby dávky získali, a část peněz zkrátka musí získávat načerno, protože jinak by skončili na ulici nebo hladověli. A tato aktivita nakonec pohlcuje i sociální pracovníky, kteří pomáhají s papírováním a doprovázejí klienty na úřady, aby z často nepřejících úřednic a úředníků peníze dostali. Svým způsobem tak stát záměrně drží lidi v chudobě. Všichni vědí, že to nefunguje, ale reálného řešení se nedaří dobrat.
Žádná péče, jenom paternalismus a restrikce
Jedním z přízvisek sociálního státu v publicistice a odborné literatuře bývá termín „pečující stát“. Odkazuje se tak k souboru sociálních opatření, kterými státy zajišťují důstojnost a přiměřený blahobyt také těm, kteří jich vlastními silami nemůžou dosáhnout. Odpůrci tohoto přístupu obvykle zdůrazňují jeho demotivační charakter a vysoké náklady. Štíhlý a efektivní stát má pomáhat krátce a motivovat lidi, aby se sami odrazili ode dna; dlouhodobá pomoc má směřovat jen těm, kteří „dlouhodobě nemůžou“. Kritici „přebujelého“ státu často pracují s obrazem vyžírek či parazitů na těle systému, byť druhým dechem (s výjimkou anarchokapitalistů) dodávají, že si váží všech tvrdě pracujících, kteří na čas a nikoli vlastní vinou přišli o práci. Systém ovšem nerozlišuje zasloužilé a nezasloužilé či snaživé a líné nezaměstnané, ale pracuje pouze s kategorií chudých lidí, aniž by byl schopný zkoumat, jestli se pádu do chudoby dá předcházet. A chudý je v českém systému, posuzujeme-li ho podle přísného nastavení dávek v hmotné nouzi (mimořádná okamžitá pomoc, doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí), rovnou podezřelý. „Když maminka, která nemá svým dětem co dát k jídlu, prosí o dávku mimořádné okamžité pomoci, většinou ji nedostane. Moment, kdy by jí pomohla i blbá pětistovka, stát promešká. Teprve když ze zoufalství dá děti do Klokánku, začíná ji stát evidovat a taky se s ní bavit. K čemu to vede? Když pochopíte, že systém vám pomůže, až když je po všem, začnete podobně šílená řešení jako vzdávání se dětí, vzužívat stále častěji. A upřímně: nic jiného vám ani nezbývá,“ popisuje Čonková a jedním dechem dodává: „Kdybych to měla říct úplně na rovinu, tak mi občas přijde, že stát sociální vyloučení tímto chováním prakticky vyrábí.“
Sociální dávky v obecném povědomí mají různé role, ale vždy jsou nějakým způsobem spojené s chudobou a z toho vycházející stigmatizací. A úřady k tomu samy přispívají. Příjemci dávek v hmotné nouzi jsou pod obrovskou finanční kontrolou, což samozřejmě vyvolává velké napětí mezi úřednicemi a klienty. Na systémy kontroly pak bývá napojená i policejní práce, vyhlášky kriminalizující vysedávání na lavičkách nebo požadavek exekucí dávek. Instituce, která by měla pomáhat, se tak v některých městech spojuje spíše s policejní prací. V naprosté většině případů pak z hlediska infrastruktury institucí nelze mluvit o práci sociální, ale spíše administrativní. To hlavní stát už dávno delegoval na neziskové organizace, které jsou – podobně jako dávkový systém – terčem kulturních a politických válek.
Zranitelnost chudých a nezranitelnost politiky
Seriál (A)sociální stát startuje už zítra. V sérii čtyř textů, doprovázených čtyřmi podcastovými rozhovory s odborníky, se podrobně podíváme na čtyři oblasti sociální podpory: příspěvky na bydlení, dávky hmotné nouze, rodičovský příspěvek a příspěvek na děti a také na dávky na podporu v nezaměstnanosti.
Spolu s příběhy, které se vám pokusíme předložit, bychom chtěli ukázat ještě jednu věc: každý nový asociální zákon, ať už jde o možnost vyhlašovat bezdoplatkové zóny nebo zavádět tvrdá pravidla v podobě „třikrát a dost“, má své reálné oběti. Když se vydáváme do regionů a na úřady a popisujeme infrastrukturu sociálního státu, neznamená to, že přestáváme vidět politickou rovinu celého problému. V knize Kdo zabil mého otce odhaluje francouzský spisovatel Édouard Louis spojení mezi politikou a těly chudých lidí. „Jacques Chirac a Xavier Bertrand ti ničili střeva,“ píše Louis svému otci v reakci na to, že francouzský stát přestal nemocným proplácet většinu léků. Louis tak klade spojovník mezi zničená těla chudých a politické aktéry, kteří o jejich životech rozhodují. I v Česku bychom se mohli ptát podobně jako slavný francouzský spisovatel, i zde jsou totiž těla chudých odrazem konkrétních politických rozhodnutí, kroků, které vymýšlejí a realizují ti, na nichž se dopady života v bídě nikdy nepodepíší, a tak netuší, jak moc může jejich politika bolet. Těla lidí na okraji nesou známky rozhodnutí dělaných bez zkušenosti, bez empatie i bez znalosti základních mechanismů života v bídě. Rozhodnutí jsou dělána od stolu politiky, kterým za jejich vytváření nic nehrozí – na rozdíl od těch, na které pak dopadají. Ti pak často riskují když ne své životy, tak rozhodně své zdraví.
Takové zákony nakonec takřka vždy zruší Ústavní soud. Ale škody, které napáchají na chudých lidech, nezmizí. Stejně jako jejich realizací nezmizí chudí lidé ani chudoba samotná a sociální vyloučení. Přesto za tyto zákony a jejich zničující uvádění do praxe nikdo nenese odpovědnost. Je smutnou vizitkou české politiky, že si ze sociálních dávek udělala rukojmí vlastního populismu. Možná, že kdyby politici znali realitu života „těch dole“, nebo se do ní alespoň trochu dokázali vcítit, došlo by jim, že nesmyslné utahování šroubů těm, kteří už prakticky nemají jak přežít, nedává žádný smysl.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.