Projít se olomouckou Novou sladovnou je trochu jako sledovat film Věry Chytilové Panelstory z roku 1979. Podobně jako ve slavné satiře, která ukazuje ještě nehotové, nevábné sídliště, po kterém se freneticky pohybují noví nájemníci, je i na tomto drobném, postupně zastavovaném brownfieldu poznat, že byty jsou nedostatkové zboží, po kterém je sháňka. Několik bloků přilehajících k ulici Wolkerova, kde dřív stával městský pivovar, netvoří ani největší, ani nejvýznamnější novou mikročtvrť ve městě, už jen krátký rozhovor s jejími obyvateli však odhaluje pro současnou krizi bydlení typické paradoxy. Třeba to, že část skoupených bytů je prázdná.
Pokud města chtějí mírnit problémy střední třídy, která si kvůli cenám nekonečně šponovaným silnými byznysovými subjekty už vlastní byt nepořídí, pouze podpora developerské výstavby nepomůže.
„Přistěhovali jsme se z Prahy, kde jsme bydleli v centru ve starém domě s vysokými stropy,“ říká mi třicátnice, která vychází z jednoho z domů na procházku se dvěma dětmi.“ Líbilo se nám, že byt je nový, blízko centra, vedle Smetanových sadů a není u silnice. Ale hlavně jsme šli z Prahy pryč kvůli cenám a blízkosti k rodině. Popravdě jsme si mysleli, že tu ušetříme víc.“ Čtyřčlenná rodina žije v nájmu. Částka, kterou by potřebovali ke koupi bytu, je na jejich poměry přemrštěná. „Byty tu byly skoupené skoro dřív, než byly oficiálně na prodej, mohli jste se trefit jen do kratičkého okna,“ říká se stížností v hlase mladá obyvatelka. „A přitom ještě teď je jich pořád dost prázdných. Klasický problém realitního trhu, nakupuje se tu pro investice.“ Mladík z protějšího domu, původem z Ostravy, si pochvaluje, že svůj byt koupil už před pár lety, a vyšel ho proto výrazně levněji, než ty, kteří nakupovali v dalších fázích. „Nakoupil jsem za čtyři a půl milionu skoro sto metrů velkou novostavbu s terasou, takže spokojenost velká.“ I jeho sousedka, která platí nájem prý o pár tisíc vyšší, než by dala v historickém středu, má z výběru bydlení radost. Byt je kompletně nový a na náměstí to má blízko.
„Já vám nevím, mně to tady přijde zvláštní,“ komentuje o pár ulic dál paní, která přijela na návštěvu za synem. „Oni to mají uvnitř takové zúžené. Tohle je jejich terasa, cenově je to ale strašné. Za dva pokojíky platí šestnáct tisíc,“ komentuje přízemní byt prodloužený třímetrovou terasou v úrovni chodníku zaplněnou dětskými hračkami. „Oni tu jsou spokojení, ale je to fakt drahé, syn maká jako ďas, aby to uplatil. A přitom je to takový novodobý panelák, vidíte si se všema z okna do okna. A ještě mu tady hučí vlak,“ ukazuje směrem k trati, která development lemuje a zároveň odřezává ze strany přilehající k parku.
Developerská smeč
Zájem o byty v Nové sladovně je pro dnešní situaci ve velkých městech typický. „Jakkoli považuji za pozitivní, že se brownfield proměnil na bytový projekt, tak v tomto případě zvítězil ekonomický výnos nad možnostmi, které Sladovna skýtala,“ myslí si primátor města Miroslav Žbánek (ANO). „Ani konečná cena pro nabyvatele neodpovídá výsledné kvalitě, ale faktem je, že lidé ty byty kupují. Dobrá lokalita a dostupnost k nemocnici a dalším místům vede k tomu, že slevují z nároků na kvalitní architekturu a urbanismus. Taky možná nemají s čím srovnávat.“ Podobný názor jako primátor má na Novou sladovnu i vedoucí Útvaru hlavního architektka Jana Křenková nebo architekt a urbanista Tomáš Pejpek z opozičního hnutí ProOlomouc, které je dlouhodobě velmi kritické k rozvoji města.
I místní média Novou sladovnu kritizovala. Především proto, že si development nepodržel dominantu dřívějších sladoven – komíny viditelné z celého okolí – a navzdory slibům předchozího majitele došlo ke kompletní demolici starého areálu. Někteří místní komíny oplakali. Člověk nemusí být odborník, aby rozuměl, že zachování historických detailů v nové architektuře dělá město mnohovrstevnatým – ponechává přítomnou lokální paměť. Nová sladovna má ale hned několik výrazných nedostatků, které ji dělají na první pohled nehostinným, autistickým kusem zástavby nekomunikujícím se zbytkem města.
„Pamatuju si původní areál sladovny, dlouho chátral, žádné využití neměl. Moc jsem se o to v mládí nezajímal, ale často jsme tam chodili, protože to bylo staré opuštěné místo,“ říká Lukáš Grasse, architekt, který poblíž vyrostl. „Ačkoli pro toto území vznikla územní studie, je tu dnes spíše než plnohodnotná mikročtvrť integrovaná do prostředí samostatný klastr zavěšený na ulici Wolkerovu. Přitom jde zde i zastávku tramvaje a vlaku, což je pro developera pro řešení urbanismu území velká výhoda,“ myslí si Grasse. Tomáš Pejpek, zaměstnaný jako městský architekt Jeseníku, souhlasí. „Je to sice blízko centra, ale lokalita není do města dobře zapojena. Byla tam zamýšlená lávka přes železnici, která by to napojila na centrum, ale městu se to s developery nepodařilo vyjednat,“ vysvětluje a dodává, že developmentu schází také polyfunkčnost – celý se skládá z bytů. Nenajdete tu obchod, kavárnu, hospodu ani trafiku. Natož mateřskou školku. Dojem z místa dotváří šňůry parkovacích míst, které vyplňují podstatnou část ulic místo stromů, záhonů nebo zahrádek. „Lidi takovým místům u nás říkají Mačkalov,“ komentuje Pejpek.
Známý historik architektury a člen klubu Za krásnou Olomouc Rostislav Švácha, který dlouho působil na místní univerzitě, upozorňuje, že na Novou sladovnu byla v nultých letech vyhlášena architektonická soutěž a vyhrála ji Alena Šrámková. „Byl to zajímavý projekt, ale sešlo z toho. Výsledky nebyly respektovány a místo toho vznikl průměrný celek, který by žádnou cenu nedostal,“ říká Švácha v podcastu věnovanému dnešní Olomouci, zdejší architektuře a bytové krizi. Podle Primátora Žbánka příklad Nové sladovny ukazuje, jak obrovská poptávka po bytech ve městě je. „Lidé prostě berou, co se staví. Ať už to má zázemí a kvalitu jakoukoli.“
Byty na dračku
„Kamarád si tam teď chtěl koupit byt – v jednom z těch domů, co se teprve staví. Složil zálohu šedesát tisíc, ale pak mu řekli, že ceny šly mezitím nahoru, že to bude mnohem dražší. Tak od toho odstoupil,“ říká novinář Ondřej Zuntych, který se tématu výstavby ve městě věnuje a bydlí ve staré zástavbě kousek odsud. Nová sladovna si podle něho zatím žádnou atmosféru vytvořit nestihla. „Měly tam být malé obchody a kavárničky, místo toho je to takové nehostinné místo, kam z jedné strany musíš přebíhat koleje, za což je normálně pokuta.“ Doplňuje, že počet investičních bytů je v místě velký. Podle Zdeňka Gaďourka z realitní a developerské společnosti EliteReal, která jich tu prodala přes dvě stě, na investice jde osmdesát procent bytů. „To jsou většinou 1+kk nebo 2+kk, které lidé dál pronajímají. Všude se udají nejrychleji a tady taky. Dnes už je to asi dva roky skoupené kompletně.“ Podle realitní kanceláře, která má na starost třetí, poslední etapu výstavby, je dávno prodaných i 168 bytů, které se na místě dřívějších sladoven teprve staví, přestože cena mezitím vzrostla o šedesát procent. Byty se prodaly během půl roku za sedmdesát tisíc korun za metr čtvereční. Ještě dráž, než se v té době prodávaly podle koncepce dostupného a sociálního bydlení statutárního města Olomouce.
Zuntych má za to, že skupování bytů na investice ovlivňuje i kulturu bydlení. Development působí podle něj sterilně i kvůli tomu, že mnoho majitelů bytů bydlí mimo Olomouc. „Když byt patří někomu z Ostravy, tak sem nebude jezdit na schůze Společenství vlastníků jednotek. A jeho nájemník často plnou moc nedostane, aby mohl schůzovat a rozhodnout si třeba, jestli chce u domu záhon nebo jestli se může parkovat před vchodem.“ Někteří si pro veškerou komunikaci s nájemníky platí služby firem. Do čích rukou se dostalo až sedm set bytů, které už v místě dřívějších sladoven nakonec budou, se přesně říct nedá. Zda je skoupili především lidé, kteří si chtějí držet byt navíc, než jim dorostou děti, anebo se značná část ocitla v portfoliích majitelů vysokého počtu nemovitostí pořizovaných čistě pro výdělek, by pro úřady mohla být potenciálně důležitá informace. Ovšem jen v tom případě, že by se Česko rozhodlo dát na rady mezinárodních organizací jako OSN či OECD a mnoha zdejších expertů a zavedlo vyšší daň z nemovitosti, odstupňovanou podle množství majetku. V příštích čtyřech letech však vzhledem ke složení nové vlády nic takového nehrozí.
Domluvit se s developery
„My jsme chtěli klasickou městskou zástavbu, bloky a vnitrobloky, územní studie zadaná městem navrhovala širší ulice s větším prostorem pro zeleň. Jenomže v průběhu realizace se zeleň zredukovala a místo toho developer postavil více parkovacích stání,“ vysvětluje vedoucí Útvaru hlavního architekta olomouckého magistrátu Jana Křenková. „Takže lidi dnes zástavbu hodnotí jako příliš hustou.“ Křenková dodává, že se v přízemí jednoho z domů Nové sladovny bude stavět samoobsluha, z hlediska polyfunkčnosti proto místo nehodnotí jako problémové. I podle ní je ale škoda, že nevznikla lávka a nedošlo k zachování komínů, místu by to podle ní přineslo tvář. „Je to o dialogu a vyvažování zájmů – a to je neustálý proces. Město ale v lokalitě nevlastnilo žádné pozemky a jeho pozice nebyla tak silná. Byla snaha území provázat, ale například realizace lávky se zkrátka nikdo neujal, s dobudováním veřejných prostranství se dále počítá,“ říká architektka.
Dialog s developery je podle ní i primátora Žbánka ve městě mnohdy náročný. „Řada z nich jde až na hranici možného, proto máme regulační plány a uzemní studie, ale pokud oni splní podmínky, město nemůže říkat, co se mu líbí a co se mu nelíbí,“ vysvětluje primátor. „Nicméně se snažíme, aby s úřadem hlavního architekta své záměry projednávali. A ti osvícenější přicházejí.“ Olomouc má rozpracovanou koncepci modrozelené infrastruktury a po vzoru Prahy vznikají i zásady tvorby veřejných prostranství. „Dokud ale nebude fungovat institut vnitřních stavebních předpisů, jak se snaží prosazovat hlavní město, máme závazně pouze obecnou legislativu,“ říká Žbánek. Developeři tedy koncepce dodržovat nemusejí.
Olomouc dokonce připravila zásady spolupráce města s developery, jaké má Praha nebo Jihlava, zakotvující povinnost společností odvádět finanční příspěvky. Ty by se dále investovaly do infrastruktury a občanské vybavenosti. „Samozřejmě chceme, aby developeři stavěli třeba veřejná prostranství, přispívali na školky, školy nebo sportoviště a zajišťovali vyšší environmentální standardy,“ říká primátor. „Jenže když jsme to dali k diskusi Sdružení olomouckých architektů a stavitelů, které zastřešuje nejvýznamnější subjekty, byli jsme odmítnuti.“ Ačkoli je v zahraničí běžné, že stavitelé budují i městskou infrastrukturu nebo sociální byty, olomoučtí developeři podle primátora chápou příspěvky odváděné městu pouze jako diskvalifikaci, která jim způsobí ekonomickou ztrátu. „Nechci prosadit do zastupitelstva materiál, který bude plošně ignorován a nikdo ho nebude dodržovat.“ Podle Žbánka se tak město ocitlo v mrtvém bodě. „Pokud je to odmítáno největší profesní skupinou, tak můžeme jedině jednat dál a hledat pro Olomouc nějaký typičtější model spolupráce.“
Mrakodrap a luxusní byty
Zatímco Nová sladovna je příkladem po všech stránkách obyčejné, průměrné až podprůměrné výstavby na brownfieldu, která až na demolici starých komínů nevzbudila rozruch, největší vlny ve městě rozkmital projekt Šantovka na místě dřívější továrny Milo. „Je tam dnes obrovské obchodní centrum, které se bude ještě rozšiřovat, velmi blízko historického centra města. A pořád ještě není rozhodnuto o tom, zda se na místě bude stavět taky přes sedmdesát metrů vysoký mrakodrap v ochranném pásmu městské památkové rezervace,“ říká Tomáš Pejpek. Právě tento záměr podnikatele Richarda Morávka v Olomouci vyvolal asi největší odpor veřejnosti a skončil až na stole bývalé ombudsmanky, která rozporovala souhlasné stanovisko stavebního úřadu. Zda se bude v Olomouci věž stavět, nebo ne, tedy teprve rozhodne soud.
„Richard Morávek je díky tomu v Olomouci nejznámějším developerem,“ říká Ondřej Zuntych. „Pořád bojuje za svůj mrakodrap, navíc si koupil pozemky na brownfieldu za Velkomoravskou ulicí, kde bude stavět byty, a taky prohlásil, že tam vybuduje sportovní stadion.“ Podle primátora Žbánka si už málokdo pamatuje, jak město fabrika Milo hyzdila. „Nejsem fanoušek velkých nákupních center, ale Šantovka řeší parkování u centra města. Chápu, že debatovat nad jejím rozšířením je na místě, je to citlivě blízko památkově chráněných objektů a historických, úzkých uliček, ale územní plán s komerční možností pracuje a investor s námi jedná alespoň o environmentálních parametrech další výstavby.“ Rozšíření nákupního centra už má většinu povolení, ačkoli opoziční ProOlomouc namítá, že záměr zastavět nábřeží i koryto ramene Moravy, které mělo mít rekreační a zelený charakter, je v rozporu s územním plánem a špatně ovlivní dopravní situaci. S městem developer jedná už jen o detailech.
Primátor je také rád za Morávkovu budoucí výstavbu za Velkomoravskou – i kvůli tomu, že zde podnikatel chce vybudovat multifunkční halu. „Morávkovým dalším záměrem, který byl před časem zastaven, ale teď se opět rozbíhá, je postavit přes dvě stě luxusních bytů na břehu Moravy a Mlýnského potoka,“ přidává Zuntych. Byty v projektu nazvaném Šantovka living jsou už téměř z poloviny rezervované. 1+ kk tu vyjde na téměř tři miliony korun. Přestože zastavovat brownfieldy je podle odborníků pro rozvoj ideální, v Olomouci nenajdete příklad nového využití dřívější průmyslové plochy, jež by pro město mělo skutečný přínos. Nejsou tu nové, environmentálně šetrné výstavby, v rámci nichž by vznikla také odpovídající občanská vybavenost a kvalitní architektura. A to ani mimo brownfieldy. Výstavba navíc bytovou krizi nijak nezmírňuje, protože se staví buď soubory luxusních bytovek, nebo předražená průměrná novodobá sídliště, jako je Nová sladovna. Debatu ve městě kromě Šantovky vyvolaly také stavební záměry na tzv. Neředínském horizontu, který je pro obyvatele zdejších velkých sídlišť oblíbeným místem k rekreaci na okraji města. Projekt byl kritizován kvůli tomu, že rozvolňování nové zástavby směrem do krajiny přináší vysoké náklady na provoz a údržbu infrastruktury.
„Podle mého tam nakonec vznikl sice kontroverzní, ale jeden z nejlepších bytových projektů. Pokud nás zajímá architektura i práce s veřejný prostorem a s výškou. Nefandil jsem tomu, ale nakonec je tam velmi příjemné bydlení, aniž by vznikla betonová šeď nahuštěných domů,“ myslí si primátor o tomto dalším luxusním developmentu. Městská architektka Křenková má také za to, že horizont a zelené plochy zásadně neutrpěly. „Není to ještě mimo strukturu města, pořád je z tohoto místa dobře dostupná vybavenost. Ale pro Olomouc teď bude důležité dodržovat urbanistickou koncepci, která je nastavená v územním plánu včetně zeleného prstence.“
Koncepce pro nebydlení?
Žádný ze zmiňovaných projektů městu nepřinesl či nepřinese byty, které by si mohl bez zadlužení pořídit středněpříjmový obyvatel. Olomouc nicméně alespoň pokračuje v přípravě některých jednotných městských koncepcí, které mohou lépe nastavit spolupráci s developery a zlepšit kvalitu městského urbanismu a architektury. Dostupnost bytů však zůstává problémem, se kterým si město do budoucna bez státní intervence typu zákona o sociálním bydlení neporadí. Vedle zásad pro spolupráci s developery, které však nebyly předloženy zastupitelstvu, schválené koncepce modrozelené infrastruktury a vznikající koncepce veřejných prostranství město tento rok vydalo i koncepci dostupného a sociálního bydlení. Právě z tohoto dokumentu je zjevné, že Olomouc není připravena situaci na trhu s bydlením výrazněji korigovat. Většina českých měst je na tom ostatně podobně.
„Koncepce měla být odpovědí na narůstající problémy s nedostupností bydlení pro různé skupiny obyvatel, zlepšení však nepřináší,“ kritizuje dokument opoziční hnutí ProOlomouc. „Nenajdeme v ní žádné konkrétní závazky pro novou výstavbu, navrhuje jen nízké procento bytů vyhrazených pro sociální účely, zavádí zastaralý systém prostupného bydlení a nemá dořešenou otázku financování,“ dočtete se na facebookovém profilu hnutí. Podle primátora město nechtělo jít v této věci cestou vzdušných zámků. „Šlo by zpracovat honosný dokument po vzoru jiných měst, který by nereálně mluvil o tom, jaká bude bytová výstavba, ale podle analýzy pozemků moc možností nemáme. Požadavky jsou v řádech tisíců bytů, ale my chtěli na rovinu říct, že jsme schopni stavět jich stovky.“ Žbánek dodává, že bez podpory státu se město prostě nepohne. „Že bychom vykupovali byty od developerů za tržní ceny? To je mimo naše možnosti. Navíc jsme z minulosti zadlužení a na rozdíl třeba od Brna máme poloviční příjem z daní na občana.“ Překážkou podle Tomáše Pejpka však není jen nedostatek prostředků a v minulosti téměř kompletně zprivatizovaný bytový fond. „Není ochota se k tomu stavět jinak. Město se pořád spíš zbavuje bytů, než aby je pořizovalo. Jaký má potom smysl psát složité koncepce? V uplynulých desetiletích se město zbavilo desítek hektarů ploch určených územním plánem pro bytovou výstavbu. Dnes už by vědělo, co s nimi, ale největší část pozemkového fondu je už pryč,“ upozorňuje Pejpek, podle kterého není ani snaha města domluvit se s developery na kontribucích dostatečná. „Sdružení olomouckých architektů a stavitelů, kvůli kterému primátor neprosadil dokument do zastupitelstva, je úzkou skupinou okolo developera Morávka.“
Jak přilákat obyvatele
Olomouckou developerskou horečku charakterizují paradoxy, z nichž některé vystihují situaci v mnohých dnešních městech pociťujících krizi bydlení. Ačkoli se tu v posledních letech stavělo na poměry Česka skutečně hodně – až letos jdou čísla mírně dolů –, ceny stále rostou. Většinou se dočtete, že se staví zkrátka pořád málo. Česká debata je zakletá v začarovaném kruhu, kterému dominuje zdánlivě logický argument, že pokud bytů postavíme víc, jejich cena se prostě musí snížit. Mnohá zahraniční města už uvažují jinak. Kalkulují s globálním jevem financializace bydlení, kdy byty skupují bohatí anebo přímo profesionální pronajímatelské či investiční skupiny a reagují zvýšením obecní nebo jiné neziskové výstavby. Pokud města chtějí mírnit problémy střední třídy, která si kvůli cenám nekonečně šponovaným silnými byznysovými subjekty už vlastní byt nepořídí, pouze podpora developerské výstavby nepomůže, shodují se zdejší i zahraniční experti na bydlení.
Primátor Žbánek je jako většina českých politiků za developerský ruch ve městě přesto rád a poukazuje přitom podobně jako jeho předchůdci na to, že Olomouc potřebuje zvýšit počet hlášených obyvatel. „Z údajů operátorů víme, že je to stotisícové město, ale reálně tady bydlí asi 35 tisíc lidí navíc, a k tomu sem skoro dvacet tisíc lidí přijíždí za prací, situace tedy odpovídá městu se 150 tisíci lidmi,“ vypočítává. Městskou dopravu a infrastrukturu tak využívá vysoký počet lidí, ze kterých obec nic nemá. A nemá ani páky, jak je přimět hlásit Olomouc jako trvalé bydliště. Výstavba, kterou z osmdesáti procent tvoří investiční byty, ale městu obyvatele nezajistí. Představitel města se tak ocitá v paradoxní situaci, kdy jedním dechem mluví o tom, že je rád za budoucí kolaudace tisícovek bytů, i o tom, že pro mladé lidi je jejich cena „sci-fi“. Zdůrazňuje že bez přispění státu se situací nic nezmůže. „Nedisponujeme nástroji, jak bytovou výstavbu regulovat, staví se v souladu s územním plánem a my se můžeme snažit jen o zvýšení kvality,“ uzavírá Žbánek.
„Situace v Olomouci kopíruje poměry ve všech větších městech,“ shrnuje Lukáš Grasse, olomoucký třicátník působící v Praze. „Nové byty jsou pro investory a pro ty nejbohatší. Pokud člověk nemá nadprůměrný plat, na takový byt nedosáhne.“ Podle Grasseho by měla pomoct spoluúčast města na bytové výstavbě. Městský architekt by měl být pověřen rozvíjením této myšlenky. Jana Křenková si však myslí, že to není úkol jen pro architekta, ale i pro demografy a sociology. „Souvisí s tím, kolik lidí tu bude bydlet, jak budou velké domácnosti a taky co si město může dovolit. Rozpočet je napjatý a nové rozvojové plochy pro bydlení znamenají zvýšené náklady na údržbu a provoz.“
Do poněkud nedůvěryhodného světla staví celá situace argumenty developerů, kteří se v minulosti odmítli s městem domluvit na finančních příspěvcích na občanskou vybavenost s tím, že by se odvedená částka promítla do cen bytů. Ty jsou astronomické, stejně jako výdělky developerů a realitních agentur v posledních letech. V západní Evropě patří ke standardu spolupráce s městem a odvádění kontribucí na infrastrukturu, vybavenost i sociální byty.
Novodobá sídliště
Města budou k razantnější bytové politice skutečně potřebovat nejen podporu státu, ale podle mnoha zdejších i zahraničních expertů také strategickou práci na jejím celonárodním rámci. „Osobně bych Olomouci i dalším českým městům nejvíc přál zákon o sociálním bydlení. I první republika ho měla,“ říká Rostislav Švácha, který chválí Prahu za to, že rozjela prvního tzv. městského developera, aby mohla byty stavět levněji. „Ale zatím je to v plenkách. V Olomouci stagnuje počet obyvatel, což působí problémy. V zájmu města je, aby tam zůstávali absolventi univerzity. Díky nim by Olomouc vzkvétala. Jenomže když tam jsou tak drahé byty, zůstat tam nemůžou,“ nasvěcuje problém s příliš nízkým počtem obyvatel z jiného úhlu.
Právě potřebou zvyšovat počet obyvatel argumentovali už v minulosti olomoučtí politici, když tvrdili, že je třeba vítat developerskou výstavbu. Vedle ní však město bude potřebovat celou škálu nástrojů, aby umělo zajistit dostupnost bydlení i pro střední třídu. Dřívější zpravodajka OSN pro oblast adekvátního bydlení Leilani Farha, Evropské hospodářská komise OSN nebo OECD dlouhodobě upozorňují, že je třeba zvýšit daně z nemovitosti a vedle zavedení zákona o sociálním bydlení také rozšiřovat městské bytové fondy. Zatím si však Olomouc, podobně jako jiná česká města, bude muset vystačit s byty od developerů. Mantra o volném trhu, jehož neviditelná ruka vše vyřeší, bude v následujících letech bezpochyby zaznívat dál. Jak upozorňuje Rostislav Švácha, samotná slova plánování a regulace jsou zatížena vzpomínkami na minulý režim.
„Ukazuje se ale, že mezi centrálním plánováním všeho a volnou rukou trhu se musí najít nějaká zlatá střední cesta,“ poznamenává historik. Olomouc se tak po letech, kdy se v českých městech stavěla hlavně obchodní centra, podobá mnoha jiným evropským městům, v nichž zuří podobná bytová stavební horečka. Jestli zvládne developerskou výstavbu korigovat směrem ke kvalitě a jak se v ní bude žít těm, kteří nepatří mezi bohaté, můžeme teď intenzivně sledovat.
Autorka je redaktorka Alarmu.