Foto Terence Faircloth, Flickr (CC BY-NC-ND 2.0)
Jedna z nejdůležitějších postav světového feministického hnutí, aktivistka, učitelka a spisovatelka Gloria Jean Watkins se narodila 25. září 1952 v Hopkinsville ve státě Kentucky. První dílo Ain’t i a woman napsala už ve svých devatenácti letech. Publikovala jej coby čerstvá absolventka Standfordu o deset let později pod pseudonymem bell hooks. Přízvisko psala zásadně s malými písmeny, aby tak zájem čtenářstva nasměrovala ke své filosofii, nikoliv identitě. Právě ta ale knižní prvotinu podstatně determinovala. Jakožto černý člověk vyrůstající v segregovaném jižanském Kentucky zažívala nejen rasismus ze strany bílých vyučujících a spolužáků.
Především kvůli zkušenosti s objektivizací a fetišizací ženského těla chtěla v knize vyvrátit tehdy dominantní narativ, podle nějž černé ženy nemají na emancipaci nárok, protože by se měly soustředit na boj s rasismem, nikoliv sexismem. V Ain’t i a woman vylíčila jejich specifické postavení skrze historii amerického otroctví: „Bílí otrokáři byli, pokud jde o jejich zacházení s černými muži, dosti ambivalentní. Jejich maskulinitu ponižovali a zneužívali, zároveň ale vytvořili institucionální systém, jak ji udržet v nadvládě nad černými ženami… Ačkoliv to v žádném případě neumenšuje bolest zotročených černých mužů, je zřejmé, že tyto dva druhy útlaku, sexismus a rasismus, zesílily a umocnily utrpení černých žen.“ Jako první tak popsala intersekcionalitu, pojem ukotvený v roce 1989 obhájkyní občanských a lidských práv Kimberlé Williams Crenshaw. V knize pokračovala kritikou antirasistických hnutí opomíjejících genderový rozměr nerovností i hnutí feministických, jež zase přehlížela rasová znevýhodnění. Nedostatky emancipačních uskupení dokázala demonstrovat radikálně, přesto bez hořkého cynismu.
Patriarchát mužský i ženský
Československému čtenářstvu je pravděpodobně neznámější její dílo Feminism is for everybody: Passionate Politics (2000), které vyšlo ve slovenském překladu pod titulem Feminismus do vrecka (2013). Tenká útlá knížečka (ta moje kompletně popsaná a polepená barevnými lepítky) kritizuje udržování patriarchátu nejen ze strany mužů, ale i žen: „Diskuse o třídních a rasových nespravedlnostech vyvrátily utopické vize sesterství založené pouze na skutečnosti, že ženy jsou obětmi mužské nadvlády. Sestrami se totiž můžeme stát, pouze budeme-li usilovat o odstranění nástrojů, kterými i ženy ovládají a vykořisťují jiné ženy.“
„Vždy jsem si představovala, že knížku čte moje maminka. Pokud by mi nerozuměla, větu jsem musela přeformulovat,“ vysvětlovala bell hooks styl svého psaní.
Dnes, 21 let od vydání knihy, prostupuje západní společností právě komodifikovaná verze „lean-in“ či „girlboss“ feminismu s heslem „všechny jsme v tom společně“. bell hooks oponovala vizi unitární ženské zkušenosti slepé k třídním a rasovým odlišnostem i představě o emancipaci spočívající v pouhých kariérních úspěších a finanční samostatnosti. Hrstka privilegovaných žen usilující o dosažení vrcholu existující patriarchální struktury se většinou „spoléhá na ženy z nižších tříd, které místo nich vykonávají špinavou, nedostatečně ohodnocenou práci“. Skutečná ženská emancipace se podle bell hooks nemůže uskutečnit bez zvědomění výsadního postavení „bělosti“ i ekonomických výhod. Privilegia jsou většinou skrytá právě těm, kdo jimi oplývají nejvíce. S absencí jejich reflexe nejsme „sesterské“ solidarity schopny.
Vzdělání je praxe svobody
Diverzita prostupovala nejen jejími představami o společnosti, ale i tématy, jimž se ve svém díle věnovala. Kromě akademických textů publikovala dětskou beletrii, poezii, literární kritiku, memoáry, self-help a psychologické knihy i spisy zabývající se nedostatky vzdělávacího systému. Studenstvo, které ji během univerzitních přednášek smělo oslovovat křestním jménem „Gloria“, vyzývala k diskusi i projevům nesouhlasu. Školské instituce totiž (mimo jiné v díle Teaching to Transgress) kritizovala pro jejich výchovu „budoucích poslušných pracovníků kapitalistického systému“.
Nejednoho českého učitele, přesvědčeného o své hierarchické nadřazenosti nad studenstvem, by mohly inspirovat její vize vzdělání jakožto „praxe svobody“. Profesory vyzývala k překonání falešné dichotomie „teorie a praxe“ i opuštění bezmezné víry ve vlastní objektivitu. Zkreslené představy o apolitické výuce chtěla nahradit od společnosti méně odcizenou angažovanou pedagogikou. Zmíněnou „praxi svobody“ popisuje v Teaching to Trangress jako proces, při němž se odstraňují hranice v rámci studenstva dané třídními, rasovými a genderovými odlišnostmi. Učením se respektu k různým životním zkušenostem a původu spolužáků a spolužaček si školní skupina podle bell hooks může osvojit principy solidarity. Učitel, který výuce udává směr a koriguje ji, by měl nakonec v interakci mezi třídou poskytovat zrcadlo. Autorčina verze angažované pedagogiky není politicky neutrální a přirozeně v sobě obsahuje i city a emoce.
Laskavost jako hodnota
Hodnoty spirituálního života a laskavosti, které se západnímu, ze zásady racionálnímu člověku většinou jeví jako bizarní esoterika, provázely celou její filosofii. V knize All about love psala o lásce bez přeslazených klišé, které pojem většinou doprovází. Podle bell hooks je láska aktivní praxe, kterou můžeme na základě vlastního rozhodnutí činit, nikoliv pouhý pocit, jenž „se nám děje“. Skrze lásku coby potenciální nástroj transformace jsme schopni zahojit své rány z dětství, učit se odvozovat vlastní hodnotu nikoliv od patriarchálního standardu, ale sami od sebe, osvojit si respekt k našim blízkým i odpůrcům nebo získat úctu k vlastnímu tělu. bell hooks také vylíčila lásku jako klíčový aspekt procesu vzdělávání či vizí politických hnutí. Po vzoru Martina Luthera Kinga hlásala, že láska nemůže být věcí soukromou, a vyzývala levicová hnutí k její politizaci.
V knihách kladla důraz na budování zdravých vztahů a komunity. Jakožto odpůrkyně kapitalismu kritizovala jeden z jeho vynálezů, nukleární rodinu, díky níž se mocenská struktura v rámci původně širšího společenství smrskla do rukou dvou lidí. I proto na nás apelovala, abychom očekávání vnášená do našich vztahů horizontalizovali a nepředpokládali, že dostaneme všechno od jednoho člověka. Vyzývala rodiče k výchově dětí v širší komunitě, v jejímž rámci na ně již od útlého věku mohou působit lidé s různými životními zkušenostmi a pohledem na svět. Kritizovala přehnanou rodičovskou starost, která je podle ní často mylně ztotožňována s láskou k dítěti. Starost a péče podle ní nevylučují násilí (ať už psychické či fyzické), nicméně tam, kde je násilí přítomno, nemůže být láska.
Dostupná, ne elitářská
Své často přelomové myšlenky dokázala shrnout do stručných a jednoduchých vět. Ve snaze, aby její knihy mohlo číst co nejširší publikum, se tak vyhnula typickému akademickému (a mnohdy elitářskému) jazyku. „Vždy jsem si představovala, že knížku čte moje maminka. Pokud by mi nerozuměla, větu jsem musela přeformulovat,“ vysvětlovala bell hooks styl svého psaní. Její knihy jsou osobní, plné paralel z vlastního života a intimních vztahů. Při výčtu strukturálních problémů patriarchální společnosti v nich mnohdy poukazuje na vlastní chyby a svou cestu poučení se z nich. Tím upozorňuje na fakt, že internalizovanou misogynií trpíme všichni a všichni bychom ji měli reflektovat. V knihách tak projevuje také lidskost a schopnost odpouštět nejen druhým, ale i sobě. Díky tomu sama sebe staví na roveň čtenářstva, které se s obsahem jejich textů dokáže snáze ztotožnit. bell hooks pro mě ztělesňuje (dnes poněkud vyprázdněný) pojem autenticita.
Do rukou se mi Gloria Jean Watkins dostala v mých devatenácti letech. Shodou okolností to byla právě její prvotina Ain’t i a woman, kterou ve svých devatenácti napsala. Nejen mě bell hooks přivedla k levicovému myšlení, feminismu, uvědomění socializovaného sexismu i úctě ke kolektivitě. Rest in power.
Autorka je spolupracovnice redakce.