Foto Natalie Wynn Parrott, CC-BY-SA-4.0
„Mám docela problém jednoduše popsat, co na youtube vlastně tvořím za obsah… Představuju si, že sedím vzadu v uberu a řidič se mě zeptá na povolání. ‚Jsem youtuberka.‘ Odpověděla bych mu. ‚A o čem děláš videa?‘ ‚Mejkap! Jo, dělám návody na líčení a jmenuje se to, ehm… ContourPoints!‘“ řekla Natalie Wynn během své prezentace na festivalu XOXO v roce 2018.
Na obrazovce za ní je vidět náhled jejího youtubového kanálu: ano, mejkap má na všech thumbnailech dokonalý, ale názvy jejích videoesejů jsou celkem daleko od návodu na dokonalý contouring tváře nebo blendování očních stínů. Její videa se zabývají tématy jako západní civilizace, kultura incelů, postmoderní neomarxismus (a co to vlastně, sakra, je a existuje to vůbec?) nebo jmény a pojmy, na které narazil snad každý, kdo za posledních pět let otevřel internet: Jordan Peterson, práva translidí, cancel culture, volby, J. K. Rowling, levice, závist nebo „Jak poznat fašistu?“. Jak se z postgraduální studentky filosofie stala jedna z nejpopulárnějších youtuberek současnosti, která dokáže s hravostí a lehkostí popsat i složité koncepce a nebojí se míchat humor, módu a Platóna?
Být mužem nebylo ok
Natalie se narodila v roce 1988 a dětství, mládí i část vysokoškolských studií prožila v mužském těle: „Jako dítě jsem nebyla trans – tedy neřekla bych o sobě, že bych byla dívka uvězněná v klučičím těle. Jako kluk jsem byla schopná žít a bylo to ok. Co ale nebylo ok, bylo později žít jako muž,“ říká v letošním rozhovoru pro Guardian, když popisuje složité a dlouhé hledání sama sebe: „Nejsem stejná osoba, jako jsem byla před rokem, natož před pěti lety… a myslím, že to tak má každý.“
Narodila se a vyrůstala ve Virginii ve středostavovské rodině; její otec byl profesor psychologie a matka lékařka. Od dětství hrála na klavír a tento nástroj posléze vystudovala na prestižní bostonské Berklee College of Music. Hudba byla středem jejích zájmů celých dvacet let. Za mlada to byla jistá forma eskapismu, jak sama říká, ale hraje dodnes, občas dokonce pro svoje předplatitele na patreonu nebo jen tak, pro radost svou a všech, kteří zavítají na její instagram.
Hudba ovšem postupně během studií ustupovala jejímu dalšímu zájmu – filosofii.
Tu vystudovala na Georgetown University ve Washingtonu a následně byla přijata na postgraduál na Northwestern. Akademické prostředí brzy opouští. „Představa, že budu až do konce života nudná akademička ve mně vyvolávala děsivou existenční tíseň,“ uvedla k tomu. Svět akademie nejenže jí přišel elitářský, nudný a v mnoha ohledech zbytečný, ale navíc právě tam se poprvé setkala s transfobií.
Už tehdy totiž začala experimentovat se svojí vizáží a hledala identitu, která by ji nejlépe dokázala vystihnout. Občas nosila ženské šaty nebo si lakovala nehty a její kolegyně, kterou dnes Natalie označuje za „typickou TERFku“ (trans-exclusionary radical feminist neboli feministka vylučující transženy z feministického hnutí) z katedry jí prý doporučila vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc: „Myslím, že byla nepřátelská k veškerým formám toho, co se obecně považuje za ženské ‚ornamenty‘, možná, že v tom viděla mužskou opresi páchanou na ženách,“ popisuje Natalie pro Guardian: „Nemůžu si pomoct, ale vlastně s takovými lidmi nakonec nějakým způsobem soucítím – je mi jich líto. Myslím, že tady chybí pochopení pro mužskou feminitu – pro to, co v naší kultuře znamená a jak se k ní vztahovat. Líčení mužů není apropriace ženské kultury. Nic takového jako ženská kultura neexistuje. Gender je součástí kultury, předepisuje nám kategorie existence a nutí nás do jedné z nich na základě pohlaví, které nám bylo přiděleno při narození, patřit,“ zamýšlí se Natalie.
Mám pár bodů proti
V pubertě měla psychické trable a začala její cesta po vyšetřeních, která jí diagnostikovala kdeco, od depresí po bipolární poruchu. Dnes některá tehdejší rozhodnutí oborníků vidí a hodnotí jinak, nesouhlasí třeba s diagnózou OCD (obsedantně-kompulzivní porucha), kterou jí přisoudili proto, že podle nich věnovala nepřiměřený čas sebepéči – třeba péči o vlasy a podobně: „Podle mého názoru to je genderové vynucování skrze psychoterapii – nesouhlasím s tím. Kdybych byla dívka, pochybuju, že by si o mě někdo dělal starosti jen proto, že trávím příliš času v koupelně s mejkapem. Genderové stereotypy jsou na puberťácích vynucovány dost agresivně,“ popisuje svoji zkušenost Natalie.
Její cesta k sebepřijetí a pochopení byla každopádně dlouhá, dlouho se definovala jako genderqueer osoba, ale v roce 2017 začala svoji cestu tranzice: „Prošla jsem si obdobím, kdy jsem sama sebe přesvědčila, že jsem heterosexuální žena – asi pro mě bylo takhle snazší zapadnout. Měla jsem období, kdy jsem byla naopak přesvědčená, že jsem muž, který má jen rád ‚ženské‘ věci, jednu dobu jsem se definovala nebinárně a pak mi došlo, že chci opravdu operativní tranzici. Změnila jsem si jméno a začala se plně identifikovat jako transžena.“ Později, už jako transžena, se vyoutovala jako lesba. A to všechno před zraky tisíců i milionů internetových diváků. K tranzici na youtube ironicky podotýká, že to bylo jako procházet si po druhé pubertou, ale před celým světem.
Po konci kariéry „nudné akademičky“ se kvůli vztahu, který nakonec nevyšel, odstěhovala do Baltimoru a živí se tím, co se zrovna namane. Pracuje třeba jako řidička uberu nebo copywriterka. Videa na youtube točí už od roku 2008, tehdy se, jako devatenáctiletá, zaměřovala na kritiku náboženství ze své skeptické ateistické pozice. A hrála u toho na klavír.
Nápad, že by se mohla dát na dráhu profesionální youtuberky, v ní zraje postupně, ale největší podíl na tom nakonec má kauza Gamergate. Internetová bouře, která vzešla z hráčské komunity v roce 2014, a odhalila temné stránky amerického herního, potažmo internetového podhoubí. Gamergate vyplavila na povrch komunity incelů, kteří neváhali vyhrožovat smrtí ženám z herního průmyslu, šikanovat je, a dokonce jich pár dohnat pod policejní ochranu. Zlomky z laviny, kterou Gamergate vyvolala, pak šetřila i FBI.
Ukázalo se, že hráčský svět skrývá mraky šovinismu a jde o prostředí, které se jen těžko vymaňuje ze stereotypu „bílého mladého muže, který nenávidí ženy“. „V mých doporučených videích se začala obrovskou rychlostí objevovat videa s názvy jako ‚Feminismus je zhouba lidstva‘ nebo ‚Proč je Black lives Matters odpad?‘ a mě napadlo, že bych mohla využít zázemí svého vzdělání a zkusit na tuhle vlnu odpovědět,“ popisuje Natalie. I proto pojmenovala svůj nový kanál ContraPoints – tedy pár bodů „proti“.
Platón youtuberingu
„Z mého pohledu to tehdy vypadalo strašidelně, jako by tu nebyl žádný hlas, který by těmhle pravicovým, šovinistickým a konzervativním youtuberům dokázal adekvátně odpovědět. Zpětně vidím, že to bylo takové malé internetové zemětřesení, které ohlašovalo blížící se nástup trumpismu. Youtube se zaplňoval pravicovým obsahem a mně došlo, že mám na to, abych do toho zasáhla.“ A tak začala pracovat na svých videoesejích, které postupně propracovala k formátu, za který by se nemuseli stydět profesionální filmaři a se kterým v roce 2016 založila kanál ContraPoints.
Od jiných tvůrců ji odlišuje nejen její sečtělost, ale hlavně velká míra empatie, se kterou k tématům, ať už jakkoli ožehavým, přistupuje. Postupně si vypilovala techniku postavenou na dialozích archetypálních postav, některé z nich se ve videích opakují a každá z nich zastupuje určitý názorový proud. Sama Natalie ironicky říká, že nejde o žádnou převratnou myšlenku, už Platón přece psal své knihy formou dialogů.
A tak se v jejích videích potkávají postavy jako Tabby, levicová anarcho-cat girl, která v sobě pojímá obecnou kritiku současné extrémní levice, Lady Foppington, aristokratka z 18. století, která představuje zastaralé myšlenkové koncepce, které jsou ovšem i v dnešní společnosti stále přítomné (nejrůznější rasové vědy, třeba frenologie nebo monarchismus) nebo Tiffany Tumbles, youtubová beauty bloggerka, která je trans a vymezuje se vůči tomu, co považuje za kulturu umlčování.
Zdá se vám to pořád příliš složité? Přístupnost jejích dialogických esejů tkví v tom, že všechny zdánlivě složité koncepce dokáže rozplést do nečekané jednoduchosti, protože jak nejlépe pochopit, co se kolem nás děje, než sledováním rozhovoru dvou kamarádek během šachové partie nebo popíjení čaje o páté. Antické filosofické sympozium povznáší Natalie do prostředí internetové popkultury, hraje si s dragem, mejkapem, bohatou scénografií a četnými odkazy. Proto se v jejích videích můžou potkat Kant, Hume, Peterson a RuPaul.
Expecto ContraPoints!
Svými videi mimo jiné ukazuje, že svět není černobílý a všichni jsme na konci dne jen lidé se vším, co k tomu patří, a tak se ani jí nevyhnulo množství kontroverzí. To, že je skoro celou dobu šikanována alt-right trolly, kteří hned záhy neměli problém nejen s vyhrožováním a nadávkami, ale ani se zveřejněním její adresy, je asi velmi očekávatelné. Kritice ovšem čelí i ze strany levicových transgenderových aktivistů, třeba za to, že dala rozhovor novináři, který je známý pro své transfobní názory, že si přizvala jako hlas do videa pornoherce Bucka Angela, který představuje tzv. transmedikalismus (zjednodušeně jde o názor, který říká, že transosoba je validní pouze tehdy, když cítí tělesnou dysforii a podstoupí operativní změnu pohlaví). Navzdory všemu Natalie s pomocí mnohých patronů, kteří její tvorbu sponzorují, stále točí videa, které jsou navíc čím dál delší a komplexnější.
Jedním z posledních je její hodinu a půl dlouhá cesta kontroverzemi spisovatelky J. K. Rowling z letošního ledna, která má přes 3,5 milionu zhlédnutí. Video se samozřejmě točí kolem spisovatelčiných transfobních tweetů a eseje z roku 2020: „Podle mého názoru je ta esej voláním o pomoc. Píše tam o své zkušenosti se sexuálním násilím s tím, že o tom nikdy dřív nemluvila, popisuje vlastní zkušenost s genderem a nepříjemnými pocity z dospívání. A tohle všechno si nějak asociuje s translidmi. Myslím, že translidé jsou hodně zvláštní hromosvod bolesti, kterou si nese a s níž by si měla poradit nějak jinak.“
Místo jednoduchého odsouzení britské spisovatelky Natalie nabízí svým divákům prostor, aby se zamysleli sami nad sebou a naší internalizovanou transfobií: „Když dokážeme kritizovat konstruktivně, dává nám to prostor něco lidi naučit. A možná dokonce můžeme člověku, na kterého jsme naštvaní, pomoci se změnit. Snažím se v otázce bigotnosti najít co nejhumanističtější pohled,“ uzavírá Natalie.
Moc dobře ví, že je viditelnou představitelkou translidí, ale také uznává, že někdy se očekávání prostě jen velmi těžko potkávají s realitou – nemůžete se zavděčit všem. Jisté je ovšem to, že díky kanálu ContraPoints se nejeden uživatel internetu může přiučit něco o složitosti světa, ve kterém žijeme. Nečernobíle, stylově, s humorem a se spoustou filosofie, která tu konečně nepůsobí jako Nataliina studentská noční můra – nudně a akademicky –, ale přesně naopak.
Autorka je publicistka.