Foto rawpixel (CC0 1.O)
Letošní podzimní program vysílání České televize obohatila dokumentární série Industrie z dílny Iva Bystřičana, který se podepsal pod námět, scénář i režii. Ve dvanácti snímcích vypráví příběh továrny jako uzlového bodu naší civilizace od jejího vzniku v 18. století. Začíná v období průmyslové revoluce, která přinesla parní stroje, zrodila mamutí ocelárny, hlad po uhlí, masovou výrobu textilu či průmyslové zpracování potravin, a končí v dobách transformace socialistického hospodářství v devadesátých letech. Současnost vykresluje jako čas výzev průmyslu 4.0 a ekologické krize.
Bystřičan, školením dokumentarista a sociolog, pojal tovární svět jako hybnou sílu proměn společnosti. V jeho pohledu mění inovace na poli organizace práce a technologie výroby společnost jako celek. Když hlas vypravěče hned v úvodním díle série upozorňuje, že „v dýmu továrních komínů vznikne kapitalismus a s ním i nová společnost, která bude mít dost práce i sama se sebou“, dává jasně najevo autorskou interpretaci klíčové role tohoto typu výrobního celku pro historický vývoj i ochotu neodvracet zrak od problémů a utrpení, jež přinesl.
V posledním dílu je naznačena budoucnost, kde už živí dělníci nevystupují – nahradily je totiž robotické ruce.
Tento postoj můžeme vnímat jako důkaz postupného prosakování již řadu let obecně přijímaných akademických výkladů procesu vzniku současné společnosti do mediální sféry. Patrně skutečně nebylo složité najít pro takové pojetí zdroje informací a inspirace. Na obrazovce se objevila skutečná esa české historiografie, pro něž téma práce, otázky života dělnictva, dějin podnikání či postoje státu k průmyslu a sociálnímu zabezpečení představují hlavní okruhy dlouhodobého výzkumu. Výraznými postavami v celé sérii byli Martin Jemelka z Masarykova ústavu Akademie věd, Jakub Rákosník z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Zdeněk Jirásek, působící na Slezské univerzitě v Ostravě. S postavením žen v průmyslu diváka seznamovaly Denisa Nečasová či Marie Bahenská. Na obrazovce se objevil profesor Jan Rychlík, odborníci na protektorátní dějiny Radka Šustrová, Barbora Štolleová a Stanislav Kokoška. Ke zkušenosti továrního osazenstva s érou první světové války se vyjádřil Rudolf Kučera, k socialistické éře plánovaného hospodářství pak například Jakub Šlouf či Vítězslav Sommer. Jejich vysvětlení celospolečenských národních a místy až globálních souvislostí doplnili experti na regionální historii. Seznam historiků, kteří se stali pro Bystřičana důležitými „herci“, je opravdu velice dlouhý, proto můžeme tuto dokumentární sérii považovat za jakýsi manifest odborníků na české hospodářské a sociální dějiny směrem k široké veřejnosti. Až před samotným závěrem – ve snaze vysvětlit devadesátá léta, současnost a budoucnost výroby – se do ústřední pozice dostali pamětníci a experti z řad kybernetiků či ekologů.
V hlavní roli práce
Odborníci jsou však se svými vysvětleními stále v pozici herců, jejichž výkony má nakonec v rukou režisér a scénárista. Ten vybírá kulisy a tím modeluje vyznění scény. Velkým autorským rozhodnutím Iva Bystřičana bylo postavit do centra zájmu práci jako takovou s její výraznou vizualitou. Na diváka pak působí, že je to právě výroba, továrna a pracující, kterým odborníci sekundují. Akademik tak promlouvá o postavení dělnictva v minulosti a za jeho zády běží efektní podívaná na současného dělníka brousícího kovový materiál, od kterého létají jiskry všude kolem. Historik vyměnil své domácí prostředí plné knih za dílnu, kde probíhá výroba. Snímek tak práci a její souvislosti nejen vysvětluje, ale zároveň estetizuje. Dělníci hrají hlavní roli, ať už se jedná o žijící pracovníky v soudobé výrobě nebo o jejich předchůdce z archivních záběrů.
Sám autor se hlásí nikoliv k levicovosti, ale spíše k „sociální citlivosti“, se kterou k tématu přistoupil (byť v názoru, že továrna jako výrobní prostředek má obří podíl na společenské změně, můžeme vidět marxistickou inspiraci). Jakkoliv může vyznívat provokativně, že se během rozhovoru pro Český rozhlas rozhodl tento postoj doplnit osobním výběrem odborářské písně I hate capitalist system v podání písničkářky Barbary Dane, samotný seriál nabízí i perspektivu managementu a podnikatelů. Například když se v prostředí budějovické továrny Koh-i-noor rozebírají charakteristiky dění v padesátých letech, jako hlavní zdroj problémů jsou uváděny přemrštěné nároky dělnictva na volnost v pracovním výkonu a přístup funkcionářů komunistické strany, kteří likvidovali management spojený s vyvlastněnými majiteli a dosazovali nekompetentní náhradníky na základě jejich politického profilu. Nejen na tomto příkladu seriál dokládá, jaký význam má kvalitní podnikatelská strategie, práce technologických expertů a efektivní management. Sděluje-li hned v úvodu vypravěč divákovi, že postava selfmademana, který dokázal zbohatnout sám a navzdory všem, je pouhý mýtus, zvýrazňuje tím fakt, že klíčovými hráči byly v sekundárním sektoru ekonomiky stát, političtí zástupci dělnictva i dominantní ideologie.
Hlavním námětem je zachycení a vysvětlení historické změny, která ústí v současnou masovou výrobu velmi levného spotřebního zboží, drancování ekologického systému planety a také v efektivní racionalizaci a technologizaci, jež umožňuje uvažovat o světě, v němž lidstvo nebude mít kde pracovat. V posledním dílu celé série diváka seznamuje jeden z kybernetiků s vizí tzv. temné továrny (dark factory), kde nebude nutné svítit, protože tam budou pracovat pouze robotické paže. Jakkoliv se jedná o téma globálního rozměru, Bystřičan je divákovi předkládá jako český příběh na tuzemských příkladech.
Konzervativní formát s důležitým poselstvím
V mnoha ohledech je Industrie konzervativní televizní dokument: vypráví dějiny továrního průmyslu chronologicky (tedy od manufaktury po technologickou revoluci našeho věku), využívá expertů jako „mluvících hlav“, které mají divákovi vysvětlovat a vzdělávat jej, a to vše doplňuje tematickými dobovými záběry. Za konzervativní můžeme považovat i rozhodnutí, že každou epochu bude symbolizovat prostředí jedné z úspěšných, světoznámých českých firem. Divák se tak podívá do skláren v Harrachově, Vítkovických železáren, Baťovy obuvnické továrny či mladoboleslavské Škodovky. Nicméně tento postup ukazuje divákovi hlavně všeobecnou platnost, s jakou si tovární výroba přivlastnila rozmanité obory lidské práce. Co mají společného loštické tvarůžky a automobily Škoda? Přeci sériovou výrobu. Co je na seriálu silné a působivé, je spojení minulosti se současností, se soudobými problémy a hodnotami široce pojatého osazenstva továren. Majitelé nejsou hlavními aktéry nevšedního úspěchu firmy či jeho pádu. Hlas dostávají i jejich zaměstnanci, a to stejnou měrou. Divák se tak dozví smutnou pravdu o tom, že v prvních velkých továrnách pracovaly děti, dělníci tam trávili čtrnáct hodin denně a umírali bez nároku na zaopatření, ale i to, že například Tomáš Baťa, majitelé mýdlárny z rodiny Schichtů či firmy na punčochy Kunert & Söhne (dnes Elite Varnsdorf) dokázali svým zaměstnancům zajistit slušné živobytí a dokonce jim poskytnout základní jistoty i v turbulentních třicátých letech.
Nejde však jen o vyrovnané místo na obrazovce. Při sledování dokumentů z této série padají historická klišé jedno za druhým: konzervativní rakouská vláda utiskující politickou levici jako první přichází s regulací svévolného zacházení s dělníky; Češi přestávají podporovat Rakousko a souhlasí s jeho rozpadem zejména proto, že mají hlad a monarchie pro ně nemá dostatek chleba; distingovaní podnikatelé první republiky nejsou bezúhonní a čestní rytíři průmyslu, ale dravci, kteří neváhají ničit konkurenty, korumpovat úředníky a nechávají své průmyslově-finanční zájmy prorůstat do sféry státní správy; vznik Československé republiky navzdory tomu přinese vznik na dobové poměry propracovaného sociálního systému, který ale problémy s chudobou nedokáže vyřešit; dělníci v padesátých a šedesátých letech nejsou vždy nadšenými podporovateli socialismu z dílny KSČ, ale naopak je nejednou potřeba je tvrdě umravnit.
Obavy a nejistota
Do centra zájmu se dostanou i velice kontroverzní, živá a pro mnohé zaměstnance neúspěšných průmyslových podniků až traumatická devadesátá léta. Jeden z diskutujících chválí na webu ČT tvůrce pořadu za tematizaci toho, „že se za hubičku rozprodaly naše podniky a banky“. Představuje tím v současné veřejné debatě názor (v době sametové revoluce převládající) o nevhodnosti převodu průmyslu do rukou zahraničních vlastníků. Ke komentáři jej dost možná vyprovokovala působivá pasáž dokumentu, v níž Dušan Tříska sebereflexivně přemýšlí o některých negativních důsledcích privatizačního schématu, na jehož podobě se sám podílel: „Ono to nedopadlo, byl to kolaps mé koncepce…“ Z dalšího vyplývá, že nedostatky kuponové privatizace „odstonala celá česká ekonomika“.
Závěrečné dva díly, jež vysvětlují naši současnost, tak vyznívají jako shrnutí obav a velkých úkolů, jichž se zatím nikdo nehodlá ujímat. Nejenže devadesátá léta nezrodila očekávanou prosperitu, jejíž představa se odvíjela od vnímání pozlátka „Západu“, ale současný průmysl a společnost jako celek je vystavena novým hrozbám. V posledním dílu je naznačena budoucnost, kde už živí dělníci nevystupují – nahradily je totiž robotické ruce. Je zde tematizovaná slabost odborů, nepřipravenost zaměstnanců ujmout se nových technologií, hrozby rozsáhlé nezaměstnanosti a prekarizace práce i zjevná neochota většiny tuzemských průmyslníků reagovat inovativně na ekologické problémy.
Byť snímek nevyznívá úplně negativně a dává určitou naději, že se černé scénáře nemusejí vyplnit, v divákovi stále zůstává ohledně nejbližších desetiletí silná nejistota. V těchto pocitech se plně zrcadlí dojem, který vyvolává četba teoretiků a filosofů modernity, podle nichž je krystalickým vyjádřením našeho společenského systému právě továrna. Produktivní soustava strojů, jež vyžaduje disciplínu a výkonnost od své obsluhy. Systém, který dokáže vyrobit ohromné bohatství i zničit celou planetu.
Autor je historik.