Futuristický saxofon, znovuobjevování východoevropské hudební scény a silné tuzemské debuty. Hudba v roce 2021

Stejně jako v minulém roce zaujaly naše respondenty a respondentky nejvíce nahrávky z tuzemské hudební scény, která je v probíhající pandemii soudržnější a sebevědomější.

Jiří Špičák (hudební publicista)

Holly Herndon už před pár lety říkala, že laptop je nejintimnější hudební nástroj, a je to samozřejmě pravda. Jaký jiný instrument dovoluje kromě komponování hudby navazovat videohovory s našimi nejbližšími nebo psát milostné dopisy? Album Practice dvaadvacetilé korejsko-americké hudebnice Lucy Liyou tuhle tezi podporuje. Robotický text-to-speech hlas, pomocí něhož Liyou rozehrává životní dramata a cituje intimní dialogy mezi členy rodiny, je paradoxně daleko emotivnější než řeč jakéhokoli člověka. Text-to-speech zdánlivě všechny emoce neguje, v kombinaci s klavírem a hlukovými erupcemi je ale nakonec ještě amplifikuje. Lockdown se nám probourává do snů. Zdává se vám někdy o tom, že jste se připojili k další videokonferenci na zoomu? Ten sen by klidně mohl znít jako album od Lucy Liyou. Stačí pracovní poradu vyměnit za psychoterapii a známé obličeje za tvář člověka z druhého konce světa, o jehož problémech na začátku nevíte vůbec nic, na konci ale jako by byly i vaše.

Mary C (Synth Library Prague)

Těší mě, že letos vyšlo tolik skvělé hudby i přesto, že hudební infrastruktura se rozpadá a situace na hudební scéně je dlouhodobě naprosto neudržitelná. Ale našly se letos momenty, kdy jsem cítila naději. Jedním z nich byla nová deska Mykki Blanco BROKEN HEARTS & BEAUTY SLEEP doprovázená videoklipy a různými vyjádřeními. Silně na mě zapůsobila také nová deska Fatigue od hudebnice Taja Cheek alias L’Rain. Vlastně obě tyto desky, i když jsou zvukově tak odlišné, nějak tematizují proměny. Hodně jsem vyhledávala buď abstraktní zvukové umění, nebo naopak vokální věci, se kterými jsem si mohla broukat nebo zpívat, což mě dostávalo z úzkostných stavů. Několikrát jsem se vracela k terapeutickému albu zpěvačky a skladatelky Jazmine Sullivan Heaux Tales. Dvě moje oblíbené rapperky dostávají zaslouženou pozornost a užívají si ovace: Tierra Whack letos vydala v rychlém sledu tři EP, všechny označené konkrétním žánrem a otazníky; Little Simz přišla s novou deskou Sometimes I Might Be Introvert. Podle mě jsou to naprosto zásadní hudebnice naší doby. Dlouho ve mně doznívala deska Parallel World rappera Cadence Weapon, provokativní pohlazení nejen zvukově, ale i jako esej promlouvající o strukturálních problémech, rasismu, gentrifikaci. Nebo také EP ugandského MC Biga Yut ve spolupráci s DJem a producentem Lithiem, které vyšlo na labelu Hakuna Kulala. Znovuvydané album Echolocation od Pamely Z, experimentátorky s hlasem a technologiemi, jsem si letos střídala s poslechem fascinující sólové nahrávky producentky a multiinstrumentalistky Ursuly Sereghy OK Box, které vyšlo na Gin&Platonic a také albem Timekeeper hudebnice Celie Hollander. A těšila jsem se z tvorby Klary Wodehn, Hellwany, Arlety nebo zvukových ekosystémů olpuas.

Karel Veselý (hudební publicista)

Go to Dark Gethsemane byl původně letniční hymnus z poloviny 19. století. Zpívá se v něm o Kristovi čekajícím na smrt, o níž ale ví, že bude novým začátkem. Poslední hodiny jeho života sledujeme našima očima a hymnus končí větou „Spasiteli, nauč nás také povstat!“ Na tento hymnus odkazuje euforický desetiminutový banger Dark Gethsemane producenta Buriala, který vyšel na split EP Shock Power of Love a zní jako destilace toho nejlepšího z jeho diskografie – rotující garážový beat, šmoulí samply a atmosféra. Je tady ale cítit také naděje. Dark Gethsemane je sítí odkazů – ústřední vokální „riff“ je vysamplovaný z gospelové písně Not My Will but Thine, kde se také zpívá o utrpení v zahradě Gethsemanské. Písní se ale také proplétá mantra „We must shock this nation with the power of love“ vytažená z projevu reverenda W. J. Barbera II. Nejprve je zrychlený a zní neškodně, v druhé půlce ale už Barber hřmí a varuje svět, že láska musí zvítězit, jinak je s námi amen. Burial se tady vrací ke kořenům taneční hudby v osmdesátých letech, kdy house opěvoval lásku jako spirituální princip, který se pak přenesl i do raveu. „Vždyť silná jako smrt je láska,“ zní na konci citát Písně písní. Možná musíme stejně jako Ježíš nejdřív prožít nesmírná utrpení, abychom mohli konečně povstat, vzkazuje nám Burial.

Adéla Sobotková (DJ v Radio PunctumFuchs2, hudební publicistka)

Událostí letošního roku je pro mě norský experimentální skladatel a saxofonista Bendik Giske. Ten pracuje s tématy tělesnosti, fyzické výdrže, sexuality a queerness a převádí je do fascinujících, dlouhých a urgentně znějících kompozic, jejichž hypnotické kvality jen umocňuje dokonale zvládnutá technika cirkulárního dýchání, ale i použití kontaktních mikrofonů, které snímají Giskeho dech i údery prstů do klapek. Konečně někdo udělal ze saxofonu sexy hudební nástroj. K dalším favoritům, ke kterým jsem se kontinuálně vracela, patří britské duo Space Afrika a jejich zápisník zvukových textur a zásobník čistých emocí Honest Labour nebo portugalská záhada IVVVO a jeho vždy podvratná, sebemytizační estetika. Největší radost mi ale dělá naše domácí scéna a to, že i přes absolutní covidové kulturní blackouty a mizivou podporu od státu má pořád sílu něco dělat. Může to být jen můj dojem, ale mám pocit, že krize možná jednotlivé skupinky a kolektivy stmeluje a propojuje o dost víc, než si pamatuju z dřívějška. Pokud mám vyjmenovat jen některé z mnoha lokálních highlightů letošního roku, pak to bude určitě kazeta Dawafer producenta QOW, která vyšla na Genot Centre, inovativní a kolaborativní drive neúnavného (spolu)tvůrce Olivera Torra nebo droneová a vokální čarodějka timmi, její label Řehole i stejnojmenný magický mikrofestival pod širým nebem.

Lumír Nykl (Red for Colourblind, Blazing Bullets)

Rád bych upozornil na dva sólové počiny vycházející z black metalu, které jsem objevil na blogu a zinu Kolyma Tales, který spravuje zpěvák z kapely V0NT a „JZD metalu“ Bahratal. Dvě letošní nahrávky Midnight Betrothed, australského projektu bytosti zvané The Seer z labelu Atrocity Altar , se nesou v duchu „ponurého romantického black metalu“ případně „neoclassical necro synth“. Záhrobní vokál chrčí jako opeřený humanoid z hrůzostrašné Herzovy adaptace Panny a netvora, zatímco klávesy teskně břinkají klenuté melodie podobné soundtracku nočního ptáka Petra Hapky. Ambientní finský black metal trhä postupně vyhřezl až do podoby ektoplazmy, v níž rozpoznáváme obrysy kytarové chumelenice přehlušující marné volání přiškrceného jekotu z krypty. Vsuvka v podobě zvonící hrany a závěrečný chórový zpěv budiž svátečním bonusem.

Veronika Ruppert (Radio Wave)

Nejkrásnější deskou roku 2021 je pro mě album Engine of Hell od Emmy Ruth Rundle. Fascinuje mě, jak obrovskou sílu má i přes minimalistickou produkci. A jak povzbudivě a konejšivě působí, ačkoli vypráví o velmi těžkých věcech. Singl Return s videem, které si Emma sama režírovala, je snad nejkrásnější příběh o smrti, jaký jsem kdy slyšela a viděla. Engine of Hell je podle mého názoru úplně nadčasová deska, která bude relevantní velmi dlouho. A ke které se budu ráda vracet. Hrozně se mi líbí, že v době, kdy je většina hudby produkovaná synteticky, mě dokáže úplně smést takhle minimalistická akustická věc.

Mojmír Měchura (Wrong, Trauma)

Druhý covidový rok opět moc koncertů nepřinesl, naštěstí ne všichni propadli neproduktivní paralýze a vyšla spousta dobrých desek. Především u nás se dle mého objevilo pár věcí, které patří k nejsilnějším nahrávkám posledních let. A navíc to jsou skoro všechno debuty. Krásná deska OK Box od Ursuly Sereghy, která vyšla na Gin&Platonic, Omar El Sadek aka QOW s deskou Dawafer nebo brutal(istické) techno album Strahov od C4AT, i když tady se trochu plácám po vlastních zádech, jelikož to vyšlo pod naším kolektivem Wrong, ale holt do mého best of tahle nahrávka rozhodně patří. Dále pak Fragility of Context od Olivera Torra, který vydal letos kromě svého debutu ještě druhou konceptuální nahrávku Trans Europe Postal Express a vybrat mezi nimi, která je lepší, opravdu není jednoduchý úkol, a album Rovnost, na němž industrial-EBM-punková úderka V0NT vypilovala svůj zvuk k dokonalosti. Mimo těchto silných debutových nahrávek stojí rozhodně za zmínku i dvojalbum Úvahy zvířete noise-droneové dvojice Jasnovidec a album Tomáše Knoflíčka Vaguely Delimited Targets.

Co se týče zahraničních desek, tak tam jsem se částečně vracel k „osvědčenému“ zvuku. Poslední desky Abula Mogarda a Rainforest Spiritual Enslavement sice nenabízí nic inovátorského a drží se své osvědčené formule, ale emotivně stále fungují na jedničku. To noví Operant se na prvním dlouhohrajícím albu Traumkörper nebojí uhnout z komfortní zóny a v rámci žánru industriálního techna servírují hodně svěží mix všeho, co jim přijde pod ruku. Stejně tak Maoupu Mazzocchettiho už asi nebavil starý zvuk a tenhle rok dorazil s výborným albem Uxy Dosing, na kterém úplně reformátoval svůj styl. Hodně často mi pak doma hrál skvělý mixtape 432+ od Metal Preyers, který vyšel na Nyege Nyege, a hned po něm asi nejsilnější EP roku a posmutnělý klenot Crown Ever Remain od Basic House, album reinterpretací jediné zapamatovatelné skladby Cateriny Barbieri Fantas Variations se skvělými verzemi od Bendika Giskeho, Kali Malone, Kary-Lis Coverdale, Jaye Mitta a jiných. Vyzdvihl bych ještě Michèle Bokanowski s albem Rhapsodia / Battements solaires, které vyšlo v rámci série Recollection GRM. S posledními dvěma jmenovanými nahrávkami pak souvisí ještě jedna smutná věc, a to úmrtí Petera Rehberga, člověka, co vedl labely Editions Mego a podílel se na Recollection GRM. Rehberg byl důležitá postava současné experimentální hudby a bude tady chybět.

Barbora Polcerová (Enchanted Lands)

Silný rok měl podle mě label Éditions Appaerent, od naléhavých a dojemných autotune kompozic vokalisty Msylmy přes klubové přetváření tradičního korejského folku umělce/kyně bely až po mého osobního favorita – opulentní album Chaos Is God’s Neighbour dvojice City & i.o, zrnitý hardcore ambient se snovými vokály a youtube samply teenagerů hrajících covery Converge s desítkou zhlédnutí. Mám radost z toho, že se letos zasloužené pozornosti dostává Andrew PM Huntovi s projektem Dialectem. Deska Under ~ Between je nádherný neoorchestrální výlet a trochu mi připomíná nějaký pobřežní obřad z knih Ursuly K. Le Guin. Z kompilací mě zaujala kolekce labelu Lime Lodge, která zní jako výpary pola santa. Je to tak trochu mono no aware bez zbytečného snobství. Vůbec nejzajímavější je pak pro mě dlouhodobě sledovat tvorbu postambientních producentek Ullyperily. Obě letos vydaly výjimečné desky a společně tvoří enigmatický projekt LOG, můj ostudně pozdní velký objev, ze kterého se mi letos doslova zatajil dech. Kdosi to označil za „paperwave“ a z nějakého důvodu mi připadá, že říkat víc není třeba.

Miloš Hroch (hudební publicista)

Tento rok byl pro mě o prozkoumávání mapy. Uvědomil jsem si, že umím vyjmenovat desky na londýnském labelu Hyperdub za poslední roky, ale nemám přesnou představu o tom, co se dnes děje na experimentální scéně v Maďarsku nebo Rumunsku. Přišlo mi to jako větší problém než kdy dřív. Globální hudební scéna je orientovaná na Západ, především Ameriku s Velkou Británií, což má svou logiku, protože jde o nejsilnější trh. Možná je ale čas pozorněji nastražit uši do všech směrů a rozšířit obzory, které jsou omezené rozhledy „západních“ hudebních médií, jejichž vkus mnohdy přijímáme za svůj. Téměř neviditelným místem na mapě jsou z různých důvodů země bývalého východního bloku.

Debatu letos rozvířila iniciativa East Bloc Antifascist Sound Alliance, která upozorňuje na nerovnosti. Téma se řešilo taky na letošním Lunchmeatu a během týdne komunitních rádií v dubnu, kdy platforma Easterndaze ve společném vysílání propojila několik stanic ze střední a východní Evropy. Celou problematiku jsem se snažil víc pochopit při psaní eseje pro The Quietus, kde je i několik tipů na „rave folklor“ z vydavatelství Tańce v Polsku nebo kazetový label Klammklang z Ruska. Přihazuji Mappu ze Slovenska, která se zaměřuje na zvukové deníky s přesahy do etnografie nebo kolektiv Amek z Bulharska, který v prosinci vydal monumentální kompilaci, kde se potkává industriální drone s ambientem i noisem. Potvrzuje se staré pravidlo: nejvíc dobrodružství zažijete na okrajích.

Maria Pyatkina (hudební publicistka, Full Moon Zine)

Letos jsem řešila vlastní emancipaci, a i proto si mou pozornost získaly hlavně sebevědomé ženské desky. Britská rapperka Little Simz například obklopena sametem a diamanty oslavovala (nejen) africké ženy, americká zpěvačka Jazmine Sullivan v nádherných vokalízách zlegitimizovala zkušenosti zkratkovitě onálepkovaných „hoes“ a nová superhvězda Doja Cat skoro celou desku Planet Her prostě věnovala tomu, jak si chtěla užít sex. Podobné vibes ženské svobody začala vysílat i domácí scéna. Rapperky Hellwana a Arleta se třeba v singlu Das Leben vymezily proti tomu, aby jim někdo říkal „čiči“ (jsou to lvice!), a Annet X na čerstvém singlu Hlavolamy vzkázala, že nám na bradavky může koukat vlastně kdokoli, jen když si to sami přejeme.

Ondřej Lasák (Genot Centre)

V letošním roce jsem žasnul, jak ambiciózně se dá přistupovat k velmi přístupné hudbě jako v případě Lingua Ignota, Loraine James, Smerz, nechal se okouzlovat magickým elektronickým hyperrealismem Giant Claw, Maxwell Sterling, Nick Storring, hledal hybridní zvukový maximalismus za hranicemi stále dominující anglo-americké scény El Pelele, MSYLMA & ISMAEL, Rắn Cạp Đuôi Collective, Rojin Sharafi a dojímal se u nejkreativnějšího milostného dopisu 90s emo/post-harcore scény od more eaze & Setha Grahama aka (nejdebilněji pojmenovaného projektu roku) —__–___ a jejich čarokrásného alba The Heart Pumps Kool​-​Aid.

Na domácí scéně mi pak vyrazily dech tři velmi odlišné releasy. Zvukově naprosto osobitý, a přitom přístupný,debut OK Box producentky Ursuly Sereghy u Gin&Platonic, který po zásluze sklízí pozornost po celém světě. Dále pak Vaguely Delimited Targets od Tomáše Knoflíčka z Gurun Gurun. Jde o jedno nejdotaženějších organicko-ambientních alb, co jsem v životě slyšel (slyšel jsem jich až moc). V neposlední řadě potom naprosto suverénní album V kruhu od Ima Teva. Kdyby tady mělo podobně skvělé texty, sebevědomý projev a zdravě nenostalgický přístup více kluků a holek s kytarami (i krabičkami), tak bych si možná občas pustil i nějaké ty písničky.

Martina Svobodová (Martyyyna, KSK)

Jedním z mých nejoblíbenějších releasů letošního roku je album saxofonisty Bendika Giskeho s názvem Cracks, které vyšlo letos v srpnu. Album vzniklo ve spolupráci s producentem Andrém Brattenem v jeho studiu rozšířeném o nový „rezonanční prostor“ vyladěný na Giskeho originální zvuk. Futuristický saxofon tak rezonuje prostorem a je mimořádně jemně a citlivě elektronicky zpracován. Bendik Giske ve své tvorbě záměrně zvýrazňuje vnitřní fungování a nedokonalosti nástroje, jeho dotyky jsou snímány několika kontaktními mikrofony, které přenáší jeho klikání do popředí skladeb, zatímco melodie se vznáší prostorem jako podivně odtělesněné snové krajiny. Mojí nejoblíbenější skladbou je desetiminutová Cruising, která hypnoticky plyne bez hranic, zatímco zintenzivňuje a pomalu vás unáší do své vlastní představivosti.

Václav Adam (Letmo Productions, Radio 1)

Berlínský kvartet Leider na své desce A Fog Like Liars Loving posouvá hranice slow music k imaginárnímu mashupu soundtracků – k avantgardnímu francouzskému filmu ze sedmdesátých let o marnosti života a k subtilnímu artovému hororu s čarodějnickou tematikou. Monotónnost a atonalita se tu vzájemně vyvažují, hudba hladí i znervózňuje, ale vypnout ji nedokážete, má vás ve své moci.

A ještě blíž prázdnotě. Po delší odmlce přišel Akira Rabelais letos s vrchovatou náloží hudby. Proustovým Hledáním ztraceného času inspirovaný pětihodinový box s plejádou tehdejších dobových skladatelů jistě připomene projekt The Caretaker nebo smyčky Williama Basinského, ale není tak jednorozměrný. V jeho stínu je ovšem druhé album 図書館 (Knihovna), které je zcela věnované zjevení ducha. Svou křehkostí a krásou okouzluje, mistrně budované katedrály ticha mezi strunami piana ale odkazují na nedávno zesnulého Harolda Budda, mistra této disciplíny, ke kterému měl ostatně Rabelais blízko i během života, a tak je pro mě neoficiální seancí na jeho počest.

Ty nejsilnější zážitky jsem ale letos měl během živých vystoupení. Dámské trio NYX nemá žádné nahrávky a na letošní Alternativě předvedlo v rámci improvizace souhru a zároveň vtip na takové úrovni, o jaké se nesní ani studiově „vymazleným“ a secvičeným věcem. Elvin Brandhi sice sólové nahrávky má, ale zatím zdaleka neodpovídají surové smršti nápadů, jakými ohromila na koncertě v rámci festivalu Jednota Polom.

Judita Císařová (Špína, Hluch Crew)

Obdobně jako v předchozím roce i letos jsem se mnohem více věnovala rozšiřování obzorů směrem do minulosti, znovuobjevovala některé interprety, zvažovala, co zestárlo dobře, co špatně a co mi začalo dávat úplně nový význam. Z letošního roku si tak na jednu stranu nejvíc vybavuji návraty oblíbenců dob minulých – ať už šlo o Black Metal 2 od Deana Blunta, předjarní opus G_d’s Pee At State’s End! od GY!BE, podzimního dlouhohrajícího Corbina a jeho Ghost With Skin nebo album Shade písničkářky Grouper. Ze všeho nejvíc mě však uchvátili a nejvýrazněji tuto linii „starých známých“ rozsekli a narušili australští postpunkáči Low Life. Kapela s chytrými a netuctovými riffy kráčela vždy v podobných stopách jako jejich souputníci Diät, vymezovala se vůči zástupům prefabrikovaných punkových kapel. Jedna z nejupřímnějších a nejoriginálnějších kapel žánru letos přispěchala s albem From Squats to Lots: The Agony and XTC of Low Life a předčila tak trochu sebe samu. Na moshpitové hymny sice dojde i na novince, Low Life ovšem tentokrát odstoupili od přímočarosti. Objevují se dvojzpěvy, hypnotické repetice. Textově jdou Low Life ještě hlouběji do nitra žití na okraji, onoho nízkého života, který sežehne všechny, kteří stojí příliš blízko plameni. Podařilo se jim vyvolat specifický odstín melancholie, bez kterého jsem se pár týdnů nemohla obejít.

V podstatě stejný zážitek mi přinesl ještě objev, který přišel zčistajasna a možná trochu omylem. Dánská zpěvačka a producentka Andrea Novel vystupující pod monikerem Ydegirl na podzim debutovala eponymním albem. Její přezdívka odkazuje ke dva tisíce let staré mumii dívky nalezené v 19. stoletím ukryté v rašelině poblíž nizozemského Yde dvěma dělníky. Kombinace R&B a komorního popu s klasickými nástroji, jako jsou housle a klarinet. Deska se točí okolo témat těla, jeho hranic a prožívání přítomnosti ve vlastním těle, příběhu samotné dívky, od které si vzala jméno i její vlastní příběh o sexuálním násilí, kterému byla vystavena. Album nepůsobí znepokojivě, naopak – do jeho příjemné mlhy nad blaty se dalo nořit celé dny.

Noemi Purkrábková (BCAA System)

Chtěla bych tu ideálně vyjmenovat spoustu releasů a především vyjádřit obdiv všem, kdo na domácí scéně pandemii navzdory vytvářeli i zprostředkovávali kvalitní hudební zážitky. To pochopitelně nejde, takže se jen sebestředně podělím, co obecně asi nejvíce rozeznívalo můj vlastní rok, který leží vlastně trochu v objetí dvou self-releasů od 7038634357 (USA): skřípavě minimalistického Permanest následovaného nekontrolovaně vibrujícími strunami My Way Out. Jedním z dalších nejhranějších počinů pro mě určitě bylo skvělé debutové album Aurora od Mori Mori (LVA) nebo nezaměnitelná čtyřskladbová deska Chamber Versions vzniklá ze spolupráce Yetma (FR) a Eschy (IT). A kdyby to někomu náhodou uniklo, letošek přinesl i uhrančivý SEX Anne Imhof a na samém svém sklonku ještě Segu Bodegu, na jehož album Romeo přispěla třeba i Charlotte Gainsbourg.

 

Pokud vám tento přehled hudebních tipů za uplynulý rok nestačil, můžete se ještě podívat na rekapitulaci toho nejlepšího z hudby podle Karla Veselého a Miloše Hrocha.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace