Gentrifikují umělci brněnský Cejl? Debata o jeho proměnách by se měla posunout dál

Známá brněnská oblast a vyloučená lokalita, se kterou se pojí mnohé stereotypy, se rychle proměňuje. Proč tu dochází ke gentrifikaci a kdo za to může? Ztratí Cejl svůj charakter?

Foto Alarm / Vojtěch Kaláb

Už začátkem letošního roku vyšly na Artalk.cz dva texty, které oživily debatu, jež se v Brně ozývá opakovaně a nepochybně se ještě dlouho ozývat bude. Umění gentrifikace Barbory Bažantové a text Matěje Hollana Za Reinera, Oplatka a Šedou v Bronxu můžu já! se zabývají uměleckou produkcí ve známé brněnské vyloučené lokalitě kolem ulice Cejl. Zatímco Barbora Bažantová, o jejíchž uměleckých aktivitách v lokalitě vyšla na Alarmu epizoda podcastu Raut, akcentuje nutnost chránit lokalitu před možnými důsledky umisťování uměleckých děl, podle Hollana umění místo pozvedá. Ani jeden z nich nepopisuje realitu přesně, oba však přinášejí důležité perspektivy. Tento text se pokusí pokračovat v debatě tak, aby se nadále nevedla jako souboj dvou soupeřících stran.

Brněnský Bronx jako newyorský Bronx

Gentrifikace je politický koncept popisující sociální konflikt mezi těmi, kteří z gentrifikované lokality odcházejí, a těmi, kteří je nahrazují. Vždy ji provází diskuse. Někteří ji vítají jako ozdravný proces léčící sociální patologii ve vyloučených lokalitách, jiní upozorňují na problémy, které způsobí vystěhovávání starousedlíků mimo lokalitu. V tomto kontextu jde o gentrifikaci fyzickou, při které dochází k rekonstrukci domů a proměně socioekonomické skladby obyvatelstva. To pak přináší jiné pracovní příležitosti – v lokalitě se otevírají nové obchody a služby, které odpovídají preferencím nově příchozích.

Měli bychom být ochotni si přiznat, že součástí gentrifikace je i „zušlechťování“ veřejného prostoru.

Cejl je bývalá dělnická čtvrť, která z jedné strany přiléhá k historickému městskému jádru a na druhé straně k brownfieldům bývalých průmyslových podniků. Díky zanedbanému stavu, a tím i nižší pořizovací ceně, a zároveň blízkosti k městskému jádru představuje ohromnou investiční příležitost pro developery. Navzdory své blízkosti k centru však nese znaky vyloučené lokality. Řada Brňáků pro Cejl používá termín „brněnský Bronx“. Ten charakterizuje čtvrť jako místo, kde žijí lidé jiné barvy pleti, v brněnském případě Romové, a tedy jako sociálně vyloučenou lokalitou. Jedním dechem se většinou dodává, že stejně jako se proměnil Bronx v New Yorku, může se proměnit a proměňuje se i Bronx v Brně. Termín tedy odkazuje jak k problémům současnosti, tak i k příležitosti proměny v budoucnu. Bronx přitom není univerzálním označením pro lokalitu okolo ulic Cejl, Bratislavská a Francouzská, jak píše Matěj Hollan. Původní obyvatelé je téměř nepoužívají. Jde o politický termín, od nějž neodpářeme příslib proměny lokality po vzoru newyorkského Bronxu. Připadá mi proto smysluplnější používat tradiční jméno Cejl.

Hybatelé kreativci

S důsledky umělecké produkce na Cejlu je to složitější, než uvádějí oba autoři textů na Artalku. Nejsou sice přímo motorem gentrifikace, jak naznačuje Barbora Bažantová, ale bylo by naivní se domnívat, že zrovna Brno bude místem, kde umělecká aktivita neotevře dveře širší cílové skupině spotřebitelů gentrifikované čtvrti. Pro lepší chápání dynamiky gentrifikace navrhuji následovat dva hlavní proudy teorií vysvětlujících proměnu sousedství. První, tzv. produkční vysvětlení se zaměřuje na roli developerů a na ekonomickou logiku revitalizace (a stejně jako Matěj Hollan klade důraz na roli investorů). Klíčová je pro ně teorie „rent gap“, neboli vytěžení rozdílu mezi aktuálními příjmy z nemovitosti a potenciálními příjmy z nemovitosti poté, co se podaří lokalitu gentrifikovat. Pro maximalizaci příjmů z gentrifikovaného bydlení je klíčové, aby k proměně čtvrti probíhalo virálně – na základě impulsu prvních investicí do nemovitostí investují i další aktéři a vzájemnou součinností roste hodnota nemovitostí všech vlastníků v lokalitě.

Obraz Cejlu coby uzavřeného ghetta nemá pouze negativní konotace. Foto Alarm / Vojtěch Kaláb

Druhá teorie se zaměřuje na uživatele gentrifikovaných čtvrtí. Tento směr sleduje změnu v životním stylu nové generace, která preferuje život v centru měst oproti životu na předměstí. Tato teorie se označuje spotřební vysvětlení. Pro mladší lidi je totiž bydlení v rodinném domě na předměstí často zastaralý relikt. V této souvislosti se používá teorie kreativní třídy Richarda Floridy. Ten tvrdí, že hnací silou dnešní ekonomiky jsou talentovaní tolerantní lidé, kteří pracují především v technologických odvětvích. Správnou strategií městských správ podle něj proto není budování technologických parků pro případné investory. Florida tvrdí, že města by se měla v prvé řadě soustředit na přilákání kreativní třídy a její udržení. Vytvoří-li atraktivní, živé městské prostředí, které bude odpovídat životnímu stylu kreativců a přiláká-li jich dostatek, firmy se přistěhují samy.

Gentrifikace jako gravitace

Životní styl a vkus kreativní třídy je tedy klíčovým faktorem pro vysvětlení gentrifikovaného bydlení. Pro kreativní třídu přestává být zajímavá suburbánní sídelní kaše a každodenní dojíždění automobilem. Současným trendem je město krátkých vzdáleností, kde kreativní lidé mohou realizovat svůj habitus – město s živou kulturní scénou, nočním životem a kavárnami, zkrátka s místy spotřeby, která konvenují vkusu kreativců.

Ve vzájemném propojení působí spotřebitelský tlak kreativní třídy a ekonomické zájmy investorů na čtvrť podobně nevyhnutelně jako gravitace. Dřív nebo později tak dojde k tomu, že se naplní ekonomický potenciál, který Cejl pro investory představuje, a nevyhnutelně dojde k proměně značné části populace. Teze Barbory Bažantové, která klade přímou souvislost mezi aktivitu umělců a gentrifikaci lokality, neobstojí už vzhledem k tomu, že developeři odkrajují vnější části Cejlu už přes deset let a řada z nich o umělecké aktivitě v lokalitě nemá ani ponětí. Hlavní roli v dosavadní proměně místa sehrává příležitost vytěžit rozdíl mezi potenciální a „kapitalizovanou pozemkovou rentou“. Na druhé straně není možné souhlasit ani s Matějem Hollanem, který tvrdí, že aktivity umělců mají na lokalitu pozitivní vliv a ke gentrifikaci rozhodně nepřispívají.

Metafora gravitace docela názorně přibližuje vliv různých faktorů na proměnu gentrifikované lokality. Ekonomická příležitost působí jako základní faktor, ale jsou tu i faktory, které gravitaci zrychlují, nebo naopak zpomalují. Na příkladu brněnského Cejlu přitom dle mého názoru nejsou zajímavé síly zrychlující, ale naopak ty, díky kterým lze doufat a snad i očekávat, že v případě Cejlu k plné gentrifikaci nedojde.

Gentrifikační brzdy

Cejl teoreticky splňuje všechny předpoklady pro úspěšnou transformaci na čtvrť typu Starého Brna. Proč tedy jeho gentrifikace akceleruje teprve v posledních pěti letech? V první řadě ji brzdí vlastnická struktura bytových domů v lokalitě. Město Brno zde vlastní přibližně 27 procent bytových domů, a určuje tak bytovou politiku. Dále se místo skutečně potýká s řadou problémů sociálně vyloučené lokality, jako jsou všudypřítomná chudoba, segregované školy, drogy, prostituce, substandardní bydlení nebo nekvalitní a neudržovaný veřejný prostor. Důležité je však i to, že instituce města a městských částí tuto sociálně vyloučenou lokalitu svým způsobem potřebují. Město musí své sociálně slabé mít kde ubytovat a také disponovat prostorem pro umisťování sociálních služeb pro lidi bez domova, které se v „lepších čtvrtích“ setkávají s organizovaným odporem místních obyvatel.

Sociálně vyloučená lokalita tak slouží i majoritní populaci. Starostové městských částí jsou pod ohromným tlakem, aby zajistili, že školy v její blízkosti nebudou přijímat žáky ze sociálně vyloučených a především romských rodin. Na základě své pracovní zkušenosti na Magistrátu města Brna můžu říct, že některé městské instituce mají ambici Cejl měnit. Ponecháme-li však stranou Odbor sociální péče, který za sebou má působivé výsledky v oblasti sociálního začleňování, umožňuje současný status quo vybalancovat rozdílná očekávání, která od města mají různé skupiny obyvatel. Magistrát a městské části mohou v Cejlu nabízet dostupné bydlení řadě lidí, kteří by na soukromé nájemné nedosáhli, a místní Romové se tak nepotýkají s takovou diskriminací jako na komerčním trhu s bydlením. Městské části zároveň všude jinde uplatňují taková pravidla výběru žadatelů, která vyřazují sociálně vyloučené při žádání o obecní byt. Těmito mechanismy se reprodukuje prostorová segregace na Cejlu. Městská správa vychází vstříc tlaku občanů, kteří nechtějí sdílet bytové domy a školy se sociálně vyloučenými.

Asi nejdůležitější brzda gentrifikace Cejlu je stigmatizující obraz nebezpečného romského ghetta. K reálným problémům, se kterými se lokalita potýká, se přidává celá řada předsudků, které si majoritní populace s Cejlem spojuje. Tento obraz co půl roku osvěžují i seriózní média clickbaitovými titulky – třeba iDnes před rokem: „Nebezpečná místa v Česku: Brněnský Cejl. Místo, kde vidíte policii jen projíždět.“ V podobných textech se píše o no-go zóně, kam se boji vkročit i policisté, což je úsměvné i vzhledem k tomu, že na ulici Příční je policejní stanice. Fakt, že podobné články vycházejí pravidelně co rok, ilustruje předporozumění čtenářů, které podobné texty pouze emocionálně utvrzují ve sdílených předsudcích. Projekty, jako je Ghettofest, průvodce Brnox nebo Městská galerie murálů Martina Reinera, se tento obraz snaží změnit a pracují s ním zejména dvěma způsoby. Snaží se z něj odlepit nálepku „neobyčejně nebezpečného místa“ a současně z Cejlu dělají atraktivní místo, které nabízí autentickou kulturní scénu.

Autor článku na křesílku od Kateřiny Šedé. Foto Alarm / Vojtěch Kaláb

Předsudky jako ochranný štít

Obraz Cejlu coby uzavřeného ghetta ale nemá pouze negativní konotace. Čím více je Cejl vzdálený mentální mapě majoritní populace, tím menší drobnohled se na čtvrť uplatňuje a někteří lidé se v ní cítí svobodněji. V americké literatuře se prvotní fázi gentrifikace říká pionýrská, s odkazem k osidlování divokého západu. Pionýrští gentrifikátoři bývají tolerantní lidé z kreativních profesí, kteří hledají dostupné prostory pro práci a bydlení. V americkém kontextu jsou vykreslováni jako neohrožení dobrodruzi, kteří se nebojí přestěhovat do čtvrti, kam se jiní neodváží. Obvykle začnou lokalitu měnit podle svých preferencí, vytvářet vlastní enklávu. Tak se čtvrť otevírá širší populaci, dochází k destigmatizaci lokality a mění se její pověst – začíná být atraktivním a živým místem, které se proměňuje k lepšímu. Enkláva pionýrských gentrifikátorů pomáhá majoritní populaci pochopit potenciál, který lokalita nabízí; ukazuje, že je možné ho využít.

Projekty jako festival Ghettofest, průvodce Kateřiny Šedé nebo murály Martina Reinera o destigmatizaci lokality a její otevírání majoritní populaci rozhodně usilují. Díky nim také řada lidí poprvé v životě Cejl navštíví a odnesou si zážitek, který respondentka mého výzkumu v nadsázce popsala takto: „Můžou pak říct kámošům: ‚Mluvila jsem s živým Romákem, a nic se mi nestalo, ani jsem nepřišla o peněženku.‘“ Průvodce Brnox doslova umisťuje Cejl na (mentální) mapu obyvatel Brna – co dříve bylo nepřehledným a potenciálně nebezpečným teritoriem, je nyní uchopitelným místem a čtenář průvodce ví, co zde může očekávat. Jednotlivá místa Cejlu průvodce umisťuje na mapu, maže strach z neznámého a nabízí pocit kontroly.

Rétorika na webu Městské galerie jde v destigmatizaci lokality ještě o kousek dál. Podle Reinera se Cejl již proměnil, jen mainstreamový pohled na lokalitu se zaseknul v minulých dekádách. Na webu galerie Reiner píše: „Opravují se domy i ulice, stěhují se sem mladí lidé, zakládají tady rodiny (…) Městská galerie chce být další kapitolou v tomto příběhu. Je to projekt, který vznikl částečně proto, aby lidé tohoto města zvedli hlavy a našli si sem cestu. Majorita ustrnula ve svém pohledu na Bronx někde v 90. letech, což je škoda pro obě strany.“ Autor projektu tedy proměnu bere jako hotovou věc – Cejl už není „brněnským Bronxem“, který charakterizovala slova jako „bordel na ulicích“, „drogy“, „nebezpečné území“ nebo „romské ghetto“. Projekt městské galerie má kromě uměleckých ambicí, také ambici synchronizovat obraz čtvrti pro majoritní populaci. Ukázat její novou kapitolu s potenciálem zde žít, pracovat a trávit volný čas.

Nezamýšleným důsledkem těchto aktivit tedy bezesporu je, že oslabují výše zmíněný štít z předsudků. Předsudky paradoxně lokalitu brání. Enkláva pionýrských gentrifikátorů a destigmatizační kulturní projekty naopak nepřímo zvyšují potenciální výtěžnost a otevírají cestu pro masovou gentrifikaci.

Jak dál?

Na celé debatě o umění v Cejlu mě mrzí, že se vede pouze dvěma způsoby: na jedné straně je přístup Barbory Bažantové, která kulturní projekty popisuje jako startéry gentrifikace, a na druhé straně stojí lokální politici, jako jsou Matěj Hollan nebo Miriam Kolářová, kteří jejich možný negativní vliv popírají. Ukázkou tohoto druhu uvažování může být tento facebokový status bývalé místostarostky Brna-severu: „Jen na okraj musím říci, že mi jako bývalé místostarostce této městské části a i bývalé obyvatelce Brnoxu (bydlela jsem přímo v Zábrdovicích) docela cukají koutky, když slyším, jak se vůči tomuto projektu zkrášlujícímu veřejný prostor či proti projektu Martina Reinera Městská galerie ozývají hlasy, že je to prý gentrifikace. Houby s octem (mňam!). Jediná gentrifikace, která zde skutečně probíhá, a to ve velkém, je development, který zde nyní jede jak ďas. Na Bratislavské, Přadlácké a Vranovské se staví o sto šest. Odhaduju, že teď najednou zde přibude víc než 1000 bytů, kam se nastěhují asi spíše bohatší lidé. Toto jsou věci, které určitě ovlivní složení obyvatel této lokality. Opravdu za tímto procesem nestojí zušlechťování tohoto místa, které to potřebuje jako sůl a které, jak je ostatně vidět z přiložené fotky, je s rozmyslem dělané prvořadě pro obyvatele této lokality.“ Miriam Kolářová tedy odděluje zlé developery, kteří produkují skutečnou gentrifikaci, a umělce, kteří s procesem nemají prý nic společného. Měli bychom však být ochotni si přiznat, že součástí gentrifikace je i „zušlechťování“ veřejného prostoru. Samotné slovo „zušlechťování“ je ostatně volný překlad slova gentrifikace („gentry“ je výraz pro britskou nižší šlechtu).

Oba výše popsané přístupy znemožňují vést smysluplnou diskusi o tom, jak přistupovat ke gentrifikující se čtvrti. Myslím, že bychom se proto měli pokusit posunout o krok dál. Kromě oblíbených výzev k „reflektování možných důsledků našeho jednání“ bychom měli přijmout fakt, že není nutné vrhat se na barikády pokaždé, kdy se na Cejlu děje něco, co může zvýšit hodnotu nemovitostí, a napomoci tak gentrifikaci. Například, když se nyní rekonstruuje ulice Bratislavská a rozvody, které pod ní vedou. Z rekonstrukce budou obyvatelé Cejlu benefitovat desítky let. Na druhé straně by diskusi zpřehlednilo, kdyby politici, kteří doporučují „naředit původní populaci“ majoritou, investovat do veřejného prostoru a podporovat kreativní budoucnost lokality, naplno řekli, že proces gentrifikace do určité míry vítají. Jestli nám opravdu záleží na tom, aby se zmírňovaly negativní důsledky gentrifikace, u každé aktivity je vhodné položit si tři otázky:

1. Kdo bude koncovým beneficientem sledované aktivity?
2. Co tato aktivita přinese místním obyvatelům?
3. Pomáhá umělecký projekt zatraktivnit čtvrť pro případné spotřebitele gentrifikovaného bydlení na Cejlu?

Nahlížíme-li touto perspektivou například černá křesla a vůbec mobiliář Kateřiny Šedé, je z pozorování v lokalitě zřejmé, že je poměrně hojně využívaný veřejný prostor Cejlu je díky němu komfortnější a útulnější. Ano, přináší lokalitě pozornost, a opět ji otevírá svému okolí, ale je zkrátka dělaný pro místní obyvatele, a to s pozoruhodnou péčí. Oproti tomu průvodce čtvrtí Brnox není primárně určený jejím obyvatelům. Publikum průvodce jsou lidé, kteří v lokalitě nebydlí. Cejl a jeho obyvatelé jsou pouze objekty zájmu, na které se poučení čtenáři přicházejí podívat. Vzhledem k tomu, že Cejl prochází nejrychlejší fází gentrifikace ve své historii, nemyslím si, že tento projekt přináší místním nějaké zásadní benefity. Šedá narušuje ochranný krunýř předsudků, který Cejl před gentrifikací chránil, byť tak činí pravděpodobně v dobré víře.

Murály mohou z místa udělat jedinečnou lokalitu, která bude akcentovat jeho novou tvář. Tento projekt nepojímá místo jako pasivní objekt zájmu – murály svým obsahem akcentují své umístění. Jak sleduji Martina Reinera, mám dojem, že je na svou čtvrť pyšný a že projekt Městské galerie vnímá jako sebevědomý „pohled Bronxu do města“. Jde o v českém kontextu naprosto mimořádný projekt, který by nebudil žádné kontroverze, kdyby se nerealizoval v gentrifikované čtvrti, a neotevíral tak cestu k jejímu vytěžení podobně jako projekty Šedé.

Původní obyvatelé?

Závěrem ještě pár slov k jednomu detailu. Matěj Hollan ve svém textu mluví o nutnosti naředění „původních“ obyvatel Cejlu tak, aby bylo možné s problémem sociálního vyloučení pracovat. Slovo původní vložil do uvozovek a v závorce vysvětluje, že se „nacházíme v lokalitě, kterou obývali převážně německy mluvící Brňané“. Tento diskurs, zpochybňující status Romů jako původních obyvatel na Cejlu, cirkuluje nejpozději od vydání románu Vyhnání Gerty Schnirch a používá ho řada lidí, kteří mají ambici Cejl měnit. Podle této rétoriky nejsou Romové na Cejlu skutečnými starousedlíky, jelikož těmi jsou Němci a Židé, kteří v lokalitě žili naposledy ve čtyřicátých letech.

Autor je vystudovaný urbánní sociolog.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace