V jednom ze svých textů se komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk nechal slyšet, že antivakcinační hnutí je „ve skutečnosti parareligiózní hnutí, které tudíž nelze porazit racionálními argumenty“. Inspirován Janem Spoustou Honzejk tvrdí, že zatvrzelost antivaxerů pramení v animistické představě, že „vedle běžných věcí existují i předměty nabité magickou silou“, jimž je třeba se v zájmu zachování vlastní (rituální) čistoty za každou cenu stranit. Sdružení okolo této domnělé víry, jejíž rozšíření v populaci Honzejk vysvětluje tím, že se „náhle probudila“ jako nějaký blíže neidentifikovaný atavismus minulosti, prý lidem poskytuje naplnění potřeby někam patřit, obdařuje je pocitem výjimečnosti, odstraňuje jakoukoli pochybnost o nich samotných, a podněcuje tak k vedení svaté války proti všem, kdo „věřící“ ohrožují. Pro úplnost doplňme, že tato víra má v Honzejkově vyprávění jak své upřímné populární věrozvěsty, tak i věrozvěsty-pokrytce, kteří balamutí ostatní kvůli ukojení pocitu vlastní důležitosti nebo získání politického vlivu.
Aniž bych chtěl rozporovat skutečnost, že nejistoty spojené s pandemií covidu-19 umožnily celé řadě lidí ukájet veřejně vlastní ega nebo politicky kapitalizovat obavy a nejistotu lidí bez ohledu na důsledky pro druhé i společnost, cítím potřebu přece jen ukázat pomýlenost a kontraproduktivnost intelektuálského sebepovyšování nad iracionální druhé. Předložené rádoby vysvětlení zatvrzelé víry v nesmysly nejenže nevysvětluje vůbec nic, ale navíc ještě odvádí pozornost od příčin krize, v níž se ocitáme. Relevantní příčiny, jimž je nutné se postavit jasně čelem, totiž spočívají v tom, jak jsme pomocí řady triků a sebeklamů zfušovali poskládání naší společnosti a sdíleného světa. Jsou to nakumulované efekty tohoto diletantství a pokrytectví tzv. modernity, které dnes shrnuje výraz antropocén označující éru, v níž se vědecko-technologicky zmocněné a zároveň sebeklamy opité lidstvo stalo dominantní geologickou silou.
Sebeklamy modernity a rozpadlá soudržnost
Krize společenské soudržnosti je výsledkem stále zřejmějších dopadů ničivých rizik souvisejících se znečištěním a jeho environmentálními a zdravotními dopady, destabilizací klimatu a s rostoucí sociální nerovností a koncentrací stále většího podílu světového bohatství v čím dál menším množství rukou se stále větším politickým vlivem. K tomu se přidává čím dál zřejmější podezření, že dopady zdravotních a environmentálních ohrožení jsou distribuovány přesně v opačném poměru než světové bohatství, a to navzdory tomu, že podíl na příčinách rozvratu klimatu i společnosti se naopak zvyšuje s rostoucím investičním kapitálem. A do toho je stále zjevnější, že neschopnost vlád uvedená rizika zvládat a zajistit občanům elementární míru bezpečí a důstojného života je způsobena tím, že spíš než zájmy občanů hájí právě zájmy investičního kapitálu. Že zásadní problémy environmentální i sociální se nechávají vyhnívat prostě proto, že demokraticky volení zastupitelé nereprezentují občany, ale oligarchy. Společnost se zkrátka hroutí, protože se stále jasněji ukazují veškerá pokrytectví, klamy a sebeklamy, jež jí dávaly legitimitu.
Honzejkův text namísto toho, aby nasměroval hledání příčin efektivity antivaxerské propagandy tímto směrem, kterým ukazuje prakticky každý antivaxerský narativ, radši volí pseudovysvětlení z bohatého arzenálu dehonestačních postupů, jež moderní lidé vyvinuli, aby se dokázali vytáčet z rozporů mezi tím, co o sobě tvrdí, a tím, co reálně dělají. Problém těchto postupů byl vždycky stejný: v jednom a témže pohybu produkují společně s dehonestací druhých série povýšeneckých sebeklamů, které moderním lidem znemožňují, aby rozuměli sami sobě a tomu, jak své společenství prakticky udržují pohromadě.
Honzejk tuto tvorbu sebeklamů demonstruje už jen tím, že to, co nazývá hypotézou, nevysvětluje vůbec nic. Představa, že se v době krize z ničeho nic vynoří z jakýchsi archaických hlubin našeho bytí nějaký záhadný, ale neobyčejně mocný instinktivní přežitek, není o nic racionálnější než antivaxerské představy o žiletkách ve vakcínách. Mechanismus, který má antivaxerství domněle vysvětlit, se opírá o sílu, jejíž povaha je tajuplná a „magická“, a prostředky i směr a cíl jejího působení zůstává skrytý jako ilumináti osnující světové spiknutí.
Příznačné je, že tímto typem sebeklamu jsme se pokoušeli obalamutit sami sebe v moderních dějinách už jednou. Mluvím o snahách erupcí archaických atavismů vysvětlit výbuch organizovaného násilí, jež od třicátých let dvacátého století, uprostřed domněle nejcivilizovanější společnosti v dějinách, postupně vedlo k likvidaci šesti a půl milionů Židů a Romů a mnoha dalších lidí. Byl to až jeden z nejvýznamnějších sociologů druhé poloviny dvacátého století, Zygmunt Bauman, kdo pečlivě ukázal, že holokaust nebyl žádnou náhlou erupcí spících iracionálních sil v nás, ale naopak efektivně racionálně a technologicky vedenou a důkladně byrokraticky organizovanou továrnou na smrt. Ukázal, že díky vědecko-technické efektivitě tato továrna mohla produkovat smrt tak masově, jako kterákoli sériová výrobní linka produkuje zboží, a že díky skvělému byrokratickému uspořádání, v němž nikdo zúčastněný nedohlédl důsledky vlastní každodenní poctivé práce, se na nejmasovější genocidě v dějinách ochotně podíleli milující otcové od rodin, zdobení nejlepšími ctnostmi příkladného úředníka. Z těchto důvodů, uzavřel Bauman, není moderní společnost vůči opakování takové hrůzy imunní, ale může ji spustit kdykoli znovu.
Antivax jako účelně racionální mobilizační praxe
Na tuto lekci, již nám Bauman udělil, není hodno zapomínat. Už jen proto, že připsat antivaxerství přídomek náboženské iracionality znamená být úplně slepý k důkladně promyšlené propagandě, která dokáže efektivně využívat lidský strach a nejistotu a která je tím nejlepším dostupným způsobem vepsaná do algoritmů distribuce informací po sociálních sítích. Algoritmů, jež využívají tuny sesbíraných dat o každém našem kliknutí na internetu a které nepodléhají jakékoli veřejné kontrole a regulaci.
Technologická efektivita statistického zpracování nepředstavitelných objemů dat a propracovanost algoritmů cílené distribuce informací, jež jsou fabrikovány příjemcům na míru, činí z antivaxerství účelně racionální praxi. Zároveň jsou ale antivaxerské narativy zavádějící a matoucí. Stojí na pečlivě budovaném dojmu serióznosti, objektivity a bezprostředního zájmu na osobním dobru jejich adresátů. Pracují s efektními drobnými posuny významů, odborně působícími výmysly, legitimními obavami, do jejichž rámce kladou v zásadě snadno dostupné informace (třeba o vedlejších účincích vakcín) jako něco údajně zamlčovaného, tutlaného a hrozivého. Poskytovateli těchto informací jsou odborné autority ověnčené tituly, lidé s údajně bezprostřední zkušeností z center dění nebo lidé, kteří měli zažít negativní dopady vakcinace na vlastní kůži, jakkoli jejich identity zůstávají anonymní a jejich existence se podobá spíše stínům. A jsou to také narativy, které neříkají více, než musí, tajemně naznačují, aby měli příjemci sdělení dostatečný prostor pro promítnutí vlastních obav a předpojatostí a vyvození vlastních „kritických závěrů“.
Jinými slovy, vůbec tu nestojí racionalita proti iracionalitě, věda proti náboženství. Proti sobě tu stojí snaha zvládnout pandemii tak, abychom z toho jako společnost vyvázli s pokud možno co nejmenšími ztrátami, a různě motivované pokusy využít destabilizovanou situaci k rozličným cílům.
Promarněná důvěra a informační chaos
Politici, jejichž úlohou je zemi v době krize zodpovědně řídit, smýkáni vlastními mocenskými i ekonomickými zájmy a zájmy svých klientů, se neřídí dobrou rozvahou, dobře fundovanými daty a kvalifikovanými radami, ale obavami z chiméry nestálého veřejného mínění a vláčí společnost ode zdi ke zdi v nekonečném proudu chaotických opatření-neopatření, která už nikoho nezajímají, protože jsou tak proměnlivá a nelogická, že už nemá smysl se jim pokoušet porozumět. Nejenže tak produkují nekonečnou zásobu hnojiva pro antivaxerské a antirouškařské manipulace, ale mnozí z nich se nestydí sami přihnojovat vlastní dezinformační zahrádku. K tomu pak mnohé mediální domy přihodí tu či onde vlastní hromádku hnoje, jen aby zavádějící titulek zvýšil počet kliknutí a s ním výnos z inzerce.
Česká společnost prošla první vlnou pandemie vcelku příkladným způsobem, navzdory chaosu způsobovanému vládou, díky tomu, že se ujednotila a semkla. Byla to až další zmatečná opatření závislá na momentálních osobních zájmech premiéra a jeho vládě blízkých lobbistů a opakovaná selhání, co přivedlo řadu lidí existenčně do kolen, nahlodalo ještě více jejich již tak chatrnou důvěru ve stát a v to, že státu na jejich dobru záleží.
Jak mají lidé za této situace věřit tomu, že je politici nechtějí jen zneužívat pro ukájení vlastních mocenských choutek? Kolik vhledu do komplexních otázek fungování vědy, vzniku a zpracování statistických dat, solidních znalostí z biologie, historie a společenských věd, na jejichž pozadí lze chápat dynamiku pandemie, musí člověk mít, aby si dokázal udržet nadhled a nepodlehl obavám, že byl státem dávno hozen přes palubu? Kolik existenční stability navzdory existenčním rizikům plynoucím z pandemie musí člověk mít, aby se uprostřed tohoto dva roky trvajícího chaosu nezhroutil stresem a nebyl ochoten věřit každé blbině, která se mu vnucuje jako jediný posel zájmu o jeho skutečné dobro?
Konec chvástavé modernity
Jak si má člověk v takto vyhrocené situaci uvědomovat, že před vakcinací nepodepisuje žádné alibistické „přijetí plné odpovědnosti“, ale obyčejný „informovaný souhlas se zákrokem“ a „souhlas se zpracováním osobních údajů“, který už v nemocnici podepisoval stokrát? Jak se člověk za těchto podmínek má nebát vedlejších účinků vakcíny, když se na něj díky efektivním algoritmům sociálních sítí ze všech stran valí informace o těch, kteří na ně doplatili svým zdravím? Jak jej má za této situace, když mu navíc biochemička s řadou titulů sugeruje, že informace, které se jinak lze dočíst v příbalovém letáku k vakcíně, jsou ve vědě cenzurovány a utajovány, protože se farmaceutickým firmám nehodí do krámu, uchlácholit tvrzení, že riziko vedlejších důsledků je ve srovnání s rizikem onemocnění mizivé? A jak jej má uklidnit, když navíc vidí, že v nemocnici končí i lidé očkovaní, takže se zdá, že vakcína stejně nic neřeší?
Jak se v tom všem má člověk vyznat, když jej doteď učili, že vědci „ví“, jejich vědění je „jisté“ a spolehlivé, protože stojí na „tvrdých faktech“? Že pomocí vědy a techniky všechny problémy zvládneme a že vědec a odborník se pozná podle titulů, které má před jménem a za jménem? Jak se má v tomto vyznat, když fakta se najednou zdají příliš politická a politikům nelze důvěřovat? Když jedni otitulovaní odborníci předkládají jedna fakta a jiní jiná? Jak se v tom má člověk vyznat, když jej ve škole nikdo neučil, jak vzniká fakt a jakými všemi procedurami je třeba vše prověřit, aby mohla být informace za fakt uznána? A jak se má vyznat v tom, co si ta posvátná Věda vlastně myslí, když každý odborník tvrdí něco jiného? Jak se v tom má vyznat, když novináři ve svých textech bezhlavě mixují fakta, data, tvrzení, názory, teorie a hypotézy bez ladu a skladu, jeden velký chaos, jedno jako druhé, aniž by odlišovali pro vědce tak zásadně odlišné věci jednu od druhé? Jak tomu má, proboha, rozumět, když do něj ve škole nalili spoustu informací k věření, ale nikdy se moc neobtěžovali s tím, aby jej provedli tím zdlouhavým a náročným procesem, v němž se solidní vědění pomalu skládá dohromady? Jak se v tom má vyznat, když se nikdy neučil, jak se ověřuje, nakolik je získané vědění relevantní a validní? Jak se v tom má vyznat, když mu doteď tvrdili, že vědecky poznaná skutečnost představuje jistotu, a najednou se přímo před jeho zraky rozkládá svět té ještě nehotové vědy v akci se všemi jejími nejistotami a přešlapováním? Jak se v tom má vyznat, když na vlastní kůži zažívá, že to, co ti politici údajně na základě těch vědeckých rad činí, funguje v nejlepším případě tak na půl a že ta stresující pandemie není za námi ani poté, co za ní vakcína měla udělat tečku?
V tomto hrubém rozporu mezi tím, co nás celý život učili, a tím, co nyní vidíme na vlastní oči, je základní problém pandemie, nikoli v racionalitě jedněch a iracionalitě druhých. Chvástavá modernita nám celý život namlouvala, že z nás sňala břímě radikálních nejistot života, a my se v nich najednou plácáme po uši a modernita bezradně přihlíží tomu, jak lidé umírají po desetitisících a v ještě větším měřítku přicházejí o existenční prostředky a psychickou stabilitu.
Chvástavá modernita nás z utrpení a existenčních nejistot nejen nespasila, ale jak je čím dál zřejmější, dokonce nás ve všech těch rizicích, která jsme v jejím průběhu sami sobě svou činností chystali, postavila před nejistoty daleko komplikovanější, než jaké si kdy naši předci dokázali představit.
Jestli pandemie něčím rozrušila naše věky pěstované sebeklamy, pak tedy tím, že před námi v plné nahotě odhalila skutečnost, že svět, v němž žijeme, je z povahy věci nejistý a že naše moc nad ním má své meze. Takové poznání by nebylo samo o sobě tak zdrcující, kdyby v nás stejná modernita po generace nepěstovala iluzi, že i když se nějaká rizika objeví, bude na naší straně vždycky stát magická moc vědy a techniky, která je za nás nějak vyřeší.
Lekce dobře vystavěného kultu
Nemoderní kultické zvládání rizik včetně pandemií je mnohem racionálnější než toto naše systematické budování sebeklamů. Pandemie z dobrých důvodů mají své moudře vytesané bohyně. Pandemická bohyně jako Matka Šítalá, ochránkyně téměř každé indické vesnice, lidem, kteří nepropadli sebeklamu o vlastní modernosti, dennodenně znovu připomíná nejistoty a rizika nevyhnutelně spjatá se životem.
Proč tvrdím, že je tato bohyně dobře vytesaná, o mnoho lépe než naše slepá víra ve vědu a techniku? Protože je stejně jako život sám naplněna protiklady, s nimiž tak učí lidi počítat. Jako bohyně dává život, jehož dvojče – smrt – je neustále nablízku, jak ukazuje její podoba hrozivá. Jenže tato Matka ve vražedném šílenství ničí především démony. Tak dokáže před nemocemi chránit a být tou, na niž je třeba se obracet s obětinami obzvlášť v dobách pandemie. Protože milostivá a milující Šítalá v nejhorším ve své nekonečné lásce dokáže vzít nemoc na sebe a trpět namísto svých dětí. Dává tak naději, ale nedává falešné jistoty. A protože nedává falešné jistoty, nelze si téměř představit, že by kdokoli, kdo má bohyni Šítalu v úctě, odmítl očkování, ten největší dar, kterým nás Šítalá dokáže obdařit. I kdyby jeho efekt neměl být zaručený a nesl s sebou rizika.
V téhle odlišnosti přístupu se zračí pomatenost zvyku, který nás vede pod hlavičkou „náboženství“ a jeho domnělé iracionality k dehonestaci druhých. Těch, kteří mají mnohem víc rozumu především v tom, že nepodléhají iluzi, že život si lze pojistit a že tímto pojištěním je téměř neomylné poznání přírody, v něž nás ve škole naučili věřit, ale nenaučili nás, kde a jakou cestou se k němu dospívá ani jakými způsoby se musí kultivovat, má-li být k obecnému prospěchu. Moderní lidé se touto domýšlivostí a nedůsledností stali těmi nejzoufaleji věřícími lidmi, jací kdy obývali Zemi. Jestli chceme zvládnout nejen pandemii, ale i další výzvy, které jsme si sami pro sebe nachystali, musíme společně s Brunem Latourem pochopit především to, že jsme nikdy nebyli racionální, zatímco ostatní se utápěli v archaické iracionalitě, že jsme nikdy nebyli moderní.
Demokratická demokracie a rozporuplné zájmy
Namísto toho musíme začít naši společnost demokraticky (nikoli oligarchicky) a se vzájemnými ohledy na naše protikladné zájmy skládat pomalu a poctivě znovu a lépe tak, abychom v ní podle férových pravidel dokázali relativně spokojeně žít společně. Uskutečnění jakéhokoli zájmu totiž není čistě osobní věcí. Jakákoli lidská aktivita nese své plody: důsledky zamýšlené i nezamýšlené, chtěné i zcela nechtěné, mnohdy kontraproduktivní. Důsledky jednání a uskutečňování našich bezprostředních zájmů nás vždy přerůstají. Nejen proto, že je z principu nemůžeme mít pod úplnou kontrolou – vždycky způsobíme víc, než jsme zamýšleli –, ale hlavně proto, že toto „víc, než jsme zamýšleli“, znamená, že dopadnou na lidi a další bytosti a věci okolo nás. Člověk není ostrov letící vzduchoprázdnem, ale živočich politický, vtažený prostřednictvím důsledků svého jednání do společenství s ostatními. Svoboda druhého je vždy o notný kus blíž, než bychom si přáli.
Proto také neexistují žádné nevinné názory, jež jsou pouze a jenom osobní věcí. Každý názor přeložený do jednání plodí důsledky pro druhé. Názory, jež postrádají potřebnou pečlivost a ohledy k druhým při zvažování důsledků, mohou být vyloženě destruktivní. Pokud na názoru nesejde, pak zjevně pranic nezáleží na věci, jíž se týká. Pokud na věci záleží natolik, že se o ni musíme veřejně přít, plyne z toho, že názory na ni je třeba opravdu pečlivě posuzovat podle důsledků, jež prostřednictvím jednání plodí nejen pro jednajícího samotného, ale i pro všechny a všechno, na koho dopadnou.
Proto ale také nemá smysl rozlišovat názory na správné a špatné. Spíš jen na takové, které vedou k zamýšleným cílům, a ty, jež plodí opak chtěného, ty, které umožní řešit problém se zvládnutelnými vedlejšími následky, a ty, které problém možná vyřeší, ale dostanou nás do problémů mnohem horších. Nezamýšlené důsledky plodí všechny názory, a proto žádný názor nesmí být ušetřen tvrdé kritiky a závazku být věcně souzen a obhajován. Jen tak lze zvýšit šanci, že možné důsledky budou prozkoumány skutečně ze všech stran, z hledisek všech, kterých se mohou dotknout.
Jen v takovém nastavení dokážeme také hledat konsenzuální řešení sdílených problémů. Jenže toto nastavení s sebou nese jasný závazek: chci-li prosazovat nějaký názor, musím jej objasnit, podložit a obhájit před druhými. Dát jej k transparentnímu posouzení a zvážení se vším, co obsahuje: cíle, k nimž směřuji, prostředky, jež chci použít, důvody, na jejichž základě předpokládám, že mě prostředky k cíli dovedou, a vedlejší důsledky, které vyprodukuji.
Konsenzus a věda
Vědecké poznání může být v hledání takového konsenzu dobrým pomocníkem, a to proto, že umožňuje činit vazby mezi cíli, prostředky a důsledky transparentní. Vědecká práce totiž nahrazuje parciální zájmy sdíleným zájmem na rozklíčování souvislostí a prostřednictvím pochopených souvislostí pak umožňuje poměřovat oprávněnost nároků různých názorů. Díky tomu je v našich snahách řešit problémy tak komplexní a složité, jako je pandemie, tím nejužitečnějším pomocníkem. Jenže tato pomoc nemůže skutečně fungovat v tak chatrně nastavené veřejné debatě a tak diletantsky a korupčně pojaté politice, kde je za vědu vydáván každý žvást osoby s vysokoškolským titulem bez ohledu na to, jak irelevantní je jeho odbornost k probíraným otázkám.
Cena vědy spočívá v tom, že když už se vědci odhodlají něco ze svého úzkého oboru zájmu tvrdit, je relevance a validita jejich tvrzení výsledkem dlouhodobého, často kolektivního dobře promyšleného a poctivě odvedeného úsilí, zjemňování a zpřesňování pod náporem nekompromisní kritiky nelítostných kolegů. V čase, úsilí, trpělivosti, sofistikovaných prostředcích a nikdy nekončícím proudu kritiky, jež nutí dokola bourat a přestavovat vytvářené názory, které tak neustále mění svůj status od rozumných předpokladů k oprávněným domněnkám, testovatelným hypotézám, zpochybněným, přestavěným a zpřesněným hypotézám, teoriím, faktům, opuštěným teoriím a faktům, které už neplatí, v tom všem spočívá rozdíl mezi vědeckým poznatkem a od boku vystřeleným názorem. A také v tom, že na všem novém, co víme, si ceníme nejvíc odhalení nových oblastí neznámého. Vědec sice řadu věcí ví, ale ještě důležitější je, že ví, co neví (opět tedy jen v úzké oblasti svého zájmu, protože mimo tuto oblast se, tak jako poučený laik, mnohdy cítí nepatřičně pevný v kramflecích). Ví, kde jsou skryté komplikace, problematická místa a nepředvídatelnosti. Proto jsou vědci, pakliže nejsou diletanty nebo oportunisty, tak opatrní s kategorickými tvrzeními.
Vědecké poznání je vždy v posledku nehotové, dočasné, problematické, nejednoznačné a ne zcela zaručené. Proto ten největší nesmysl, který může společnost udělat, je věřit ve vědu. A hned ta druhá nejhloupější věc, kterou společnost může udělat, je vědu ignorovat. Věda není hotová, neposkytuje definitivní garance a jistoty. Jenže lepší garance, větší jistoty a serióznější informace o souvislostech nám nikdo jiný nedá. Věda je nejistá a je zároveň tím nejlepším, co máme k dispozici. Věda za nás nerozhodne, co máme dělat, nesejme z nás břímě poctivého vyjednávání zájmů, cílů a prostředků. Ale ke každému zájmu, cíli a prostředku nám dokáže říct mnoho o jeho povaze, důsledcích i limitech toho, co dokážeme aspoň hrubě odhadnout.
Epilog k demokratickému antropocénu
Věda nám proto může pomoci dobře řešit sdílené problémy jen v dobře nastaveném systému vyjednávání našich protikladných zájmů. Má-li toto vyjednávání probíhat na demokratickém základě, bude muset politika přestat prosazovat zájmy oligarchie na úkor zájmů občanů, jimž tu a tam akorát z rozkradeného eráru kompenzuje okatý nezájem drobnou almužnou pro zajištění přízně na další volební období. Stejně tak se ale žurnalistika bude muset přestat tupě ohánět rozumem a nerozumem, vědou a náboženstvím a přispívat do dezinformačního bahna bombastickými titulky. Bude se muset naučit být žurnalistikou vynášející na světlo veřejné diskuse relevantní zájmy, funkční principy, důkazy pro tvrzení a konsekvence názorů prostě tím, že nebude tupě „vyvážená“, ale kritická. A nakonec, systém vzdělávání se bude muset z chrámu pěstování úcty k posvátné Vědě transformovat na seminář kreativního a podloženého řešení problémů. A vlastně ještě něco: bude třeba zastavit a odzbrojit ty armády robotických šmíráků, kteří nás na základě vyhodnocení každého našeho kroku v reálné virtualitě rozmisťují do světů tak nesouměřitelných, že zanedlouho jakýkoli sdílený prostor pro vzájemné vyjednávání úplně zmizí.
Jestli nás ani tato pandemie nepřinutí začít pomalu, trpělivě a poctivě opravovat vše, co jsme zanedbali a zfušovali na tom, jak jsme poskládali společnost dohromady, můžeme se rozloučit s nadějí, že jako společnost dokážeme být imunní vůči pandemii dezinformací, již spustí hyperbohatá fosilní lobby, až jí skutečně začne téct do bot.
Autor je religionista z FF MU zabývající se každodenními praktikami zvládání nejistoty.