Foto Alarm/ Petr Zewlakk Vrabec
V Praze se dnes staví nejvíce za posledních deset let. Developerské projekty, které ve městě během poslední dekády vznikly, ozřejmují, proč sílí debata o povinnosti developerů odvádět městu finanční příspěvky a podílet se tak na vzniku občanské vybavenosti. Ačkoliv v zahraničí je běžné, že stavitelé přispívají na infrastrukturu a staví i sociální byty, u nás je zatím stále ještě možné na lukrativním pozemku postavit monolit nerespektující okolí a nic víc. Existence mnoha solitérních developmentů vysvětluje i to, proč je v poslední době stále častěji řeč o městotvornosti architektury. V hlavním městě je mnoho ikonických příkladů budov z poslední doby, které existují jen samy pro sebe. V čem přesně tyto projekty selhávají, v následujícím přehledu komentují odborníci, kteří v některých případech bydlí poblíž, a tak chybějící návaznosti pociťují podobně jako ostatní Pražané.
Garden Towers, Žižkov – Central Group
(komentuje Matěj Michalk Žaloudek, architekt, zastupitel v Praze 3)
V jednom jediném domě tu bydlí možná i dva tisíce lidi. To je už menší městečko. Developer ale Praze ničím nepřispěl, občanská vybavenost nevznikla žádná, pro obyvatele tu nejsou prakticky žádné služby. V kombinaci s tím, že proměnou neprošlo okolí budov ani ulice Olšanská, která zůstala nepříjemnou autostrádou, pochybuji, že někdo z obyvatel Garden Towers někam chodí pěšky. Z těchto monolitů vidíme jen vyjíždět auta. Člověk by čekal, že za peníze developera vznikne na Olšanské alespoň stromořadí. Development také nijak nekomunikuje se svým okolím. Pochybuji i o tom, že tu funguje vnitroblok, vizuální kontrola ze všech věží je moc velká na to, aby se tam někdo cítil příjemně. Výškově to byl další precedens v území. Promeškali jsme příležitost říct, že protější Central Park byla výjimka, a Garden Towers potvrdily, že se v tomhle území budou stavět věže. Hned při přestavbě CETINu se to pokusila architektka Jiřičná dál gradovat, nakonec ale Central Group ustoupil, a další výstavbu plánuje vysokou „jen“ jako Garden Towers. Vše je samozřejmě viditelné na panoramatech z Letné, Petřína a tak dál. Kdyby to nebyla naprosto podprůměrná a levná architektura, nevadilo by to. Takhle ale už zdaleka vidíme jednotvárné fasády všude kolem dokola. Ekonomicky to musel být zlatý důl – bez „zbytečných“ nákladů na architekty, na školku nebo cokoliv jiného. Zeleň nula, jen železobetonový skelet. Zcela konvenční řešení bez jakékoliv snahy o udržitelnost.
Vivus Argentinská, Holešovice – Vivus
(komentuje Jakub Nakládal, architekt a analytik)
Vivus Argentinská ilustruje, jakou architekturu produkuje vysokokapacitní automobilová doprava, v tomto případě pražská severojižní magistrála. Obytný komplex je směrem do Argentinské ulice tvořen jedním dlouhým domem o délce 135 metrů, tedy o délce klasického bloku. Dle slov samotného developera je tento dům koncipován jako bariérový, chodby umístěné u Argentinské ulice chrání zbytek budovy před hlukem. Tento koncept se pak vpisuje do výrazu šedivé fasády s malými okny, který připomíná spíše monoblok obchodního domu či kancelářského komplexu. Příliš nepomáhá ani vizuální dělení na sedm sekcí, ve kterých se střídají pouze dva motivy. Stěží to nahradí opravdovou různorodost tradičního města, kterou můžeme vidět hned ve vedlejším bloku, kde se do Argentinské ulice obrací osm starších činžovních domů s rozmanitými fasádami. Nevlídnost hlučné a prašné čtyřproudé „dálnice“ je vidět i na fasádě, dispozicích nově vznikajících domů a poloprázdném přízemí. Tam jsou sice prostory pro obchody a služby připraveny, ale z poloviny zejí prázdnotou. Zůstává otázkou, kdy se politická reprezentace konečně rozhodně pro zklidnění magistrály, které by nejen ulevilo centru Prahy od automobilové dopravy, ale přineslo by nám i městotvornější domy a živější a zdravější ulice.
River City Prague, Rohanské nábřeží, Karlín – CA Immo Real Estate
(komentuje Lynda Zein, architektka a urbanistka)
Nile House a Amazon Court – tyto dvě administrativní budovy, jako většina projektů, které jsou součástí Rohanského nábřeží, využívají víceméně celou parcelu. Kompletní vytěžení pozemku ve spojení s němými až hermetickými fasádami vytváří mrtvý parter. Vjezd do podzemní garáže se tady překvapivě neocitá v půdorysu budov, které jsou veliké jako jeden celý blok ve staré zástavbě Karlína, ale přímo v prostředku ulice. Zásah do veřejného prostoru tak ještě více proměňuje potenciální městskou ulici, která mohla mít atmosféru pěší tepny Rohanského nábřeží. Rohanské nábřeží se tak bohužel místo městského bulváru propojujícího Karlín s Vltavou stalo odstrašujícím příkladem problematických „sólujících“ architektonických projektů, kterým chybí jakýkoli spojující urbanismus.
Prague Marina, Holešovice – Lighthouse Group a Daramis
(komentuje Richard Biegel, historik architektury, zastupitel v Praze 7)
Developerská zástavba v prostoru bývalého holešovického přístavu je fascinující hned z několika důvodů. Budovy svou souvislou dvojitou hradbou odřízly město od řeky, čímž de facto zprivatizovaly pohled na vltavské údolí, který byl do té doby jednou z významných hodnot lokality. Nová zástavba svou koncentrací a hustotou využívá stavební potenciál lokality způsobem, který výrazně překračuje reálné možnosti místa. Vrcholem pragmatického developerského přístupu jsou mimořádně naddimenzované domy na přístavní kose, které jsou postaveny tak, že důsledně zakrývají jakýkoli průhled z Holešovic směrem k říčnímu údolí. Tyto domy jsou navíc – navzdory veškeré urbanistické logice – umístěny do středu záplavové oblasti, což snižuje průtočnost řeky při povodních a pochopitelně neúměrně zvyšuje riziko pro jejich obyvatele i celé okolí.
Libeňský ostrov, ulice Menclova – Lexxus
(komentuje Michaela Pixová, sociální geografka)
Zástava v okolí Libeňského přístavu by mohla fungovat jako učebnicová ukázka urbanistického pekla – toho, jak urbanismus rozhodně nedělat. Na území působí několik developerů, kteří území postupně zastavují na svých pozemcích bez existence společné a na sebe navazující představy o tom, jak by dané území mělo vypadat a fungovat. Jde o typickou salámovou metodu. Říká se tomu také „autistická architektura“ – každá budova existuje jen sama pro sebe a nijak nenavazuje na své okolí. Výsledek působí spíš jako změť rozsypaných kostiček lega než jako celek s nějakou koncepcí. Namísto kusu města developeři u Libeňského ostrova postavili městskou kaši, kterou bychom neměli tolerovat ani na periferii města, natož v jeho vnitřní části na tak frekventovaném a geograficky jedinečném místě. Kromě chyby v samotném pojetí má tato změť ještě celou řadu dílčích vad. Největším problémem je privatizace pobřeží a vznik rozsáhlých uzavřených komunit, které nejsou průchozí. Developeři sice nechali veřejně přístupné východní břehy doků, chodník na prostředním poloostrově však nikam nevede a končí privatizovaným územím, které přitom představuje nejzajímavější část lokality s výhledem na slepé rameno. Problematické je také velké parkoviště lemující Libeňský most, které opticky i fakticky celou čtvrť odděluje od architektonicky významného mostu coby významné spojnice Libně s Holešovicemi.
Royal Triangle, Střešovice – BPD Development
(komentuje Alan Hackl, architekt)
Development Royal Triangle by se dal označit za „vzorovou“ tuzemskou „gated community“. Jedná se o luxusní enklávu pro vyvolené, která je od okolního rušného města izolovaná neproniknutelnými betonovými zdmi, a narušuje tak prostupnost svého okolí. Nádech luxusu dodávají developmentu nadstandardní materiály na fasádách domů: cihlové pásky a meziokenní výplně z neprůhledného skla zde byly použity místo klasické omítky, aby výstavbu pozvedly. Přitom se jedná vlastně o klasické bytovky: stavební technologie i architektura zde nejsou ničím výjimečným a development zapadá do většinové komerční produkce. Jediné, co je u tohoto projektu výjimečné, jsou cenovky jednotlivých bytů, které se rozhodně vymykají finančním možnostem běžného smrtelníka.
Byty na Vackově, Žižkov – Metrostav Development
(komentují Architekti bez hranic)
Na první pohled je znát, že v zájmu zvýšení zisku a konkurenceschopnosti developer maximálně využívá zastavitelnost pozemku a minimalizuje společné prostory. Těžko se dá najít přidaná hodnotu domu pro jeho obyvatele nebo pro jeho okolí, není zde zohledněn ani sociální, ani ekologický rozměr, a nedá se tedy mluvit o udržitelné výstavbě. Projekt nemá ambice reagovat na klimatickou krizi, kterou z velké části způsobuje právě stavebnictví. Jedná se o příklad výstavby v ekonomickém standardu, v žádném případě se však nejedná o bydlení cenově dostupné. Dle socioekonomických analýz přitom šetří na pořízení bydlení Češi nejdéle v Evropě a nový byt vyjde na 11,4 průměrného ročního platu.
Výhledy Chodovec, Záběhlice, Trojmezí – Central Group
(komentuje Kateřina Vídenová, architektka, pedagožka)
Nový soubor obytných domů v lokalitě s poetickým názvem Trojmezí je problematický především svým umístěním. Projekt leží na okraji rozsáhlé přírodní lokality, jejíž součástí je přírodní park Hostivař-Záběhlice a přírodní památka Meandry Botiče. Mezi Pražany ze všech okolních sídlišť je toto místo velmi oblíbené. Není proto divu, že se stavba developmentu kvůli nesouhlasu místních obyvatel a radnic protáhla. Praha naštěstí nedávno oznámila, že připraví krajinářskou studii lokality, aby ji ochránila před dalším zastavováním, zároveň ale chystá nový metropolitní plán, který developerským záměrům značně uvolní ruce. Dalším problémem je samozřejmě cena bytů, která se v Praze nereguluje, a tak jsou pro běžného člověka nedostupné. Central Group, která za tímto projektem stojí, se dokonce chlubí tím, že lidé vnímají koupi nemovitosti stále více jako nejbezpečnější uložení peněz, a proto není třeba se bát o rentabilitu investic. I tomu Praha jen mlčky přihlíží.
Masaryk Centre 1, Masarykovo nádraží – Penta
(komentuje Petr Městecký, předseda spolku Za snesitelné bydlení v centru Prahy)
Teprve vznikající „Masaryčka“, jejíž první část roste naproti předchozímu projektu Penty, Florentinu, je příkladem zbytečně objemné zástavby nerespektující památkovou rezervaci a posilující tepelný ostrov a další negativa území. Realizuje se navíc v rozporu s platnou legislativou za využití úskoků ze strany stavebního úřadu Prahy 1, ovládaného současnou politickou reprezentací. Další kancelářské prostory nejsou přínosem pro budoucnost a možný rozvoj území. Realizací stavebních objektů připravovaných navazujících etap pak dojde k obestavění magistrály a jejímu „zabetonování“ v současné pozici, bez možnosti případných následných úprav.
V-Tower, Pankrácká pláň – PSJ Invest
(komentuje Kateřina Bečková, historička, místopředsedkyně Klubu Za starou Prahu)
Budova V-Tower na Pankráci je sama o sobě architektonicky invenční dílo – o tom pravděpodobně nelze pochybovat. Vstoupila suverénně do pražského panoramatu a zvýraznila novodobou pohledovou osu Pražský hrad–Pankrác, která již zcela zastínila osu historickou Pražský hrad–Vyšehrad. Pankrácké Véčko je ale především furiantské gesto, které sděluje „Jsem tady, nelze mě přehlédnout“ a vybízí k trumfování v kategoriích nejvyšší a nejdražší byt či nejširší výhled. Praze jako městu však Véčko nepřináší žádný zvláštní bonus, jen nevyžádaný akcent vstupující do pozadí ikonických pražských pohledů. Kéž by budoucí příklady soudobé architektury, které se budou ucházet o vstup do města, dokázaly být s Prahou ve větší harmonii.
